Pátek 13.7. – Písečný ostrov Rømø, nejstarší dánské město Ribe, wattové moře

První pejskař nás svým příjezdem sice probírá, ale vylejzat se nám ani trochu nechce. Až někdy o půl 8. se vykopáváme a dáváme si snídani. Všichni, kdo chodí kolem, ať se psy nebo na ranní kondiční procházku, nás zdraví a usmívají se. Po půl 9 vyrážíme dál a nejdřív zajíždíme podél fjordu do městečka Aabenraa. Projíždíme centrum po nábřeží, kde je sem tam zajímavý cihlový dům, ale jinak nic kvůli čemu bychom nutně potřebovali hledat místo na zaparkování. Stavíme o kousek dál kvůli kešce, protože jsme přeci jenom v nové zemi, že jo:-) V centru i ve zbytku města jsou tradiční cihlové domy často proložené ne úplně vkusnou modernou. Na druhou stranu nasákla do nás zdejší spořádanost a pořádek, a ačkoli se mi strašně chce čůrat, počkám s tím až za město, na odpočívadlo se záchodem, místo abych tu někde vlítla do křovíčka:-) Což je mimochodem věc, která nás v Dánsku nadchla – když už to není parkoviště ve městě s WC domečkem, tak mají na většině odpočívadel kadibudku. V Německu (hlavně tedy té východní části, kterou jsme v posledních dnech projížděli) jsou toitoiky taky docela často a většinou čisté a pěkné, protože je nikdo nepoužívá a stejně všichni chodí okolo do lesa, což nám přijde dost smutný. V Dánsku je ale v tomto ohledu všude velmi čisto… Takže po čůrací pauze v ději i v textu pokračujeme dál a spěcháme otevřenou krajinou polí, luk a koňských farem na ostrov Rømø.

Přišli jsme na něj včera, že se tam dá dostat autem po dlouhé hrázi. Na rozdíl od německých ostrovů, kam se dá buď vlakem nebo trajektem, ale autem ani na jeden. No a protože vidět na vlastní oči Waddensee (Wattové moře) byl jeden z cílů celé cesty, tak jsme ani chvíli neváhali. „Hráz“ měří necelých 10 km a je to mazec! Fouká na ní jako prase. Cestou na ostrov jsou 2 parkoviště s naučnými cedulemi a tom, co tu kde žije a roste. Z parkovišť se dá pozorovat život na záplavové oblasti. Všude kolem se totiž rozkládá typická oblast Wattového moře, tedy ohromná mělčina, která mizí pod vodou jen za přílivu, ale odliv naopak spojí ostrov s pevninou bahnitým pásem země. Ne některých místech vedou dokonce značené stezky mezi jednotlivými ostrovy, nebo se dá najmout průvodce a projít se téměř suchou nohou po mořském dně. Cestou tam máme štěstí na odliv, a tak i to, co se při pohledu z dálky zdálo jako moře, je nyní skoro všechno jen bahnisko. Samotná voda sahá až k náspu hráze jen na jednom, dost krátkém úseku.

Ostrůvek samotný jsou v podstatě jen koňské pastviny nebo vřesoviště, trocha civilizace = jedno městečko s obchody (Tvismark), druhé městečko kolem přístavu trajektu na německý ostrov Sylt (Havneby), a pak jen roztroušené ferienhausy. Mezi tím se občas proplétají pěší stezky a skrze celý ostrov se vine cyklostezka. Podél silnice je snad každých 500 m parkoviště, zadarmo a s kadibudkou, paráda! Na jednom taky zastavujeme, dáváme ďábelské tousty ke svačině a zdravíme se s německým dědou vedle nás, který je tu s vnukem na kolech. Hezkou angličtinou se nás ptá, odkud jsme, a klukovi vysvětluje, co to znamená “no camping” = “camping verboten”:-) To je totiž napsané na každém parkovišti na ostrově… Vedou odtud stezky na vřesoviště a k jezírkům, tak když jsme posilnění, jdeme krátký okruh ke krásnému jezírku a po cestě se cpeme ještě kyselými, ale už modrými borůvkami. Nádherné, čisťoučké jezírko okupují blázniví pejskaři, tak zatím v roští hledáme kešku. Z opačné strany doráží táta se dvěma kluky, a když zaslechneme zřetelné „Tady někde by to mělo být.“, je nám jasné, že sejít se v roští, čumíce do mobilů, můžou snad jenom Češi:-) Jsou tu jako rodina na kolech na dovolené, ubytovaní v Tvismarku. Kešku akční chlapci najdou, a tak se taky jednou „svezeme“ s někým dalším. Rozloučíme se a vydáme každý na jinou stranu, nicméně se sejdeme na dalším parkovišti, kam jsme zamířili pro druhou keš a kde oni obědvají, tentokrát i s maminou. Vracíme se pak k jezírku, kde už nikdo nepřekáží a můžem si chvíli nerušeně fotit. Obcházíme jezírko a pokračujeme kolem velkého vřesoviště. Borůvky, tak ty jsou všudeeee a nenechají nás v klidu!!!

Pak pokračujeme autem dál po silnici, stavíme u fantastického, bílého kostela Sv. Klementa (Sct. Clemens Kirke). Kolem je krásný, pečlivě upravený hřbitov, ovšem to, co spatříme uvnitř, nám doslova vyráží dech. Úchvatný interiér je trochu narvaný lavicemi umístěnými ve všech směrech, ale krásně zdobenými, nad nimi se pohupují zavěšené modely vikingských plachetnic (nebo prostě lodí). Člověk si tu úplně umí představit tu atmosféru nedělní mše, kdy se sejde všech 50 stálých obyvatel ostrova + 20 těch, co tu žijí jen přes léto:-) Zkrátka tenhle kostelík rozhodně stojí za nakouknutí, byť jen na krátkou chvilku, určitě zanechává silný dojem. Od kostelíka pokračujeme úzkou silnicí do městečka Havneby, které se rozkládá kolem přístavu, který je hlavní spojnicí s německým ostrovem Sylt. Na poprvé zajedeme na moc zastrčené parkoviště a potkáme tak akorát chlápka v neuvěřitelně zabordeleným autě. A to říkáme my, kteří jsme v osobáku rok žili se vším všudy, a když dlouho nebyla civilizace, tak si s sebou vozili i ty odpadky… Jenomže tenhle pán měl volné místo jenom tak, aby dosáhl na volant a mohl s ním kroutit. Na druhý pokus už se trefujeme lépe a chytáme poslední místečko před vjezdem k pokladně na trajekt (rozvrh plaveb i ceny najdete na webu společnosti Syltfähre). Jdeme se podívat na molo, ale zas nějak extra bomba to není.

Znova stáčíme auto a jedeme na protější stranu ostrova, kde je hodně široký pruh pláže s celkem udusaným pískem, takže se tam dá jezdit autem, jinak taky na koních, na kárách s plachtou, nebo vyrazit na dlouhý pěší výlet k moři v hnusném vichru. Než sem během 10 minut dorazíme, tak se ale stihne zatáhnout – jak jinak, když Burešovi dojeli k moři:-) Bobík se s pískem pere statečně a my vzpomínáme na Nový Zéland (konkrétně 90 mile beach), včetně teploty vody. Severní moře, to je jiné kafe než Balt! Petík to dá nohama, mě to neláká vůbec. Vedle nás pozoruju rodinku – dospělí rozumně zůstávají na břehu, děti v bundách a s nahatýma nohama poskakujou na okraji vln:-) Všude se válí spousta mušliček, jejich drť doslova pokrývá všechnu plochu v pásu několika metrů od moře. Nezvykle hodně je tu takových dlouhých, hranatých – škoda, že v nich nejsou zvířátka, toho by se dalo i najít:-) Moře je jinak celkem čisté, což sledujeme s potěšením.

Vyfouká nás to tu ale pořádně, dokonce tolik, že když dojedeme pak ještě na druhou pláž (kolem hodně stylových ferienhausů), tak už autem dojedeme až k moři, ani nevystupujeme:-) Nakonec ještě vyjíždíme úplně na sever, kam až to jde, má tam být nějaké naučné centrum, ale je tam jen budka s naučnými cedulemi i a vyhlídka na travnatou plochu. Kdesi v dálce lze zlehka zahlédnout i moře, ovšem pláž je střežená tanky a zaparkovanými stíhačkami, jak zjistíme díly zoomu kamery, který funguje lépe než dalekohled:-) Nicméně, hned u vstupu je na první pohled trochu nepochopitelná cedule varující před používáním dalekohledu, protože by nám laser mohl vypálit oči… Pochopíme právě ve chvíli, když vidíme, že nedaleko je vojenská základna. Fučí tam jako blázen, záchody jsou na mince, a tak když to na někoho přišlo, nechtěl platit, ani kakat na větru, usídlil se přímo do budky pod naučné cedule (jó, na poli se špatně s***, vítr fouká do pr****)…

Mrak nad našimi hlavami je čím dál tím černější a my chceme stihnout ještě nejstarší dánské město Ribe, než bude zakrytá celá obloha, tak spěcháme zase zpátky na pevninu. Zůstaneme zírat na hrázi, která najednou vede opravdu vodou – dorazil totiž příliv a všude, kde předtím byla souš, je teď moře. Škoda, že ve zpátečním směru je na hrázi jen jedno parkoviště, ale i tak je zážitek vidět, že to Wattové moře opravdu „funguje“.

Zpět na pevnině postupně vyjedeme zpod mraku a dojedeme do nejstaršího dánského města Ribe, zalitého měkkým večerním sluncem. Bobíka necháváme u nákupního centra na okraji a jdeme si projít úchvatné cihlové a dlážděné centrum. Jako první atrakci ovšem míjíme drive-in bankomaty. Normálně přijedeš autem, zastavíš přes strojem svojí banky, vybereš prachy a čau, aniž bys vystoupil z auta – prostě paráda!:-D Centrem městečka vedou vodní kanály, které často hlasitě zurčí pod hlavní ulicí. Na největším kanále, který se zvolna rozlévá do krajiny, kotví malé plachetnice a lemují jej uličky stylových domků a zahrádek restaurací a kaváren. Jenom už zase všechno zavírá a sklízí, to je teda pracovní morálka, toto… Míjíme jeden stánek s párky v rohlíku, kde si uděláme představu o zdejších cenových poměrech – nejlevnější varianta za 30 dánských korun, tedy asi 105 Kč, uff! No, naštěstí jsme tu jen na jeden den, tak nic kupovat nepotřebujeme:-) Postupně dojdeme na mazec hlavní náměstí s obrovskou katedrálou, od 17:30 má ale zavřeno (jinak vstup za 20 DKK). Chvíli tu obejdujeme a snažíme se jí nacpat do foťáku, ale jde to hodně špatně.

Pak projdeme kolem menší, ale taky pěkné budovy radnice ještě ke kostelu sv. Kateřiny, který je také nádherný, samozřejmě z rudých cihel, jak je tu už dlouho zvykem… Za ním lovíme kešku na okraji klidného parčíku. Zpátky z centra k nákupáku chceme projít přes zámeckou zahradu, jenomže se tam koná večerní venkovní představení Labutího jezera a tetky vybírají vstupné. Obcházíme tedy jinudy a cestou k autu nakoukneme ještě dvěma krůčky do místního obchodu, ale dvoje, troje ceny, co tu zahlédneme, nás dostatečně odradí od tak šíleného nápadu jako něco si tu kupovat (1 kg melounu za 20 DKK). Naopak, valíme fofrem na jih, abychom ještě stihli jeden park.

Úplně na hranici s Německem je na mapě takový zelený cíp, národní park Tønder Marsken. My máme v zádech strašidelnou černotu, ze které nevěříme, že by nakonec nebyla bouřka, a uháníme s větrem o závod. Zastavujeme na krásném místě na pobřeží, kde parkují jen dva karavany a jedno auto, nikde nic, prostě zase Zéland jak vyšitý (nebo je to na Zélandu jako ve Skandinávii?:-)). Petík zkouší novou fotografickou techniku, ale podmínky nejsou úplně to pravé, tak za chvíli pokračujeme. Ještě se trochu zaseknem ve vesnici Højer, protože tu mají jednak krásný mlýn, i když už bez lopatek, a taky zajímavý maják uprostřed zástavby, dnes sloužící jako rozhledna za 20 DKK (stejně jako do největší katedrály v nejstarším dánském městě Ribe, ehm). Pak projíždíme dlouhou silnici až na konec, přes jednu ke druhé hrázi na širokém kanále, v obou jsou stavidla a průplavy pro malé lodě. Na konci stojí zase celkem velké naučné centrum a restaurace, obojí v době našeho příjezdu dávno zavřené. Zázemí parku ještě svítí, i záchody jsou otevřené, před nimi koryta na mytí holínek od bláta, když se někdo vydá na procházku Wattovým mořem (asi). Fičí tu ukrutný vichr, za vysokou hrází tuplem.

Za ní je ještě kus zeleného pobřeží, ale už dost podmáčený, s cestičkami a ústím kanálu táhnoucím se klidně ještě asi půl km. Petík fotí na hrázi, a pak jde dolů si hrát s filtrama, mně se tam ale mrznout nechce, tak připravuju všechno na rychlé ohřátí polévky, až ho zase uvidím nahoře na hrázi, a pak hezky v autě, zabalená do flízového ponča (můj nejlepší kamarád na letní dovolené:-)), dopisuju deník. Ten chlap ale ne a ne jít zpátky, až mi začnou naskakovat hororové scénáře, jak mu spadla krytka do kanálu, skočil pro ní a nemůže se dostat ven, apod., tak ho tam jdu zkontrolovat a samozřejmě všechno v pohodě. Za chvíli je zpět a zahříváme se vynikající thajskou polévkou z plechovky – to budeme muset nakoupit do zásoby i na další výlety! K večeři nám to ale nestačí, tak ohřívám poslední naši plechovku, dokonce ještě z Čech, Kovbojské fazole, které se nijak neliší od obyčejných fazolí v kečupové omáčce. Dojídáme někdy v 11 a těžce bojujeme s tím, že bychom měli ještě popojet, jestli to zítra chceme zvládnout do Čech na jeden zátah, a nejlépe ještě tak, abychom se stihli vykoupat. Už několik dní si totiž kreslíme, jak poslední dny dovolené strávíme opravdu jako dovolenou – u vody na Barboře, budeme se jenom válet, opalovat, koupat, číst si a dospávat ukrutný deficit, co jsme za ten týden nabrali…

No dobře, notně unavení, ale nakonec kolem půl 12 vyrážíme. Zanedlouho projíždíme hranici, což nás trochu probere, protože je třeba tento krok zdokumentovat, jelikož cestou sem jsme si žádnou hraniční fotku neudělali. Nikde žádné kontroly (zato je tu parkoviště se záchodky), ale taky jsme na mnohem menším přechodu. Petík chce původně dojet až někam k Hamburgu, abychom zítra jenom načepovali levnější benzín a frčeli, ale vydrží jet asi 100 km, pak zajede na odpočívadlo a tam oba totálně odpadneme. Spíme v autě, vůbec neřešíme, jestli můžem nebo ne, vůbec neřešíme nic. A ve výsledku to je dobře, protože v noci začne pršet, takže bychom se do toho auta bývali stejně museli schovat a takhle nám aspoň nic nezmoklo:-)

Sobota 14.7. – Den na německých dálnicích

Budíme se kolem 7., když se kolem prošine občas nějaké auto, a sbíráme síly k dlouhé cestě, hlavně teda Petík. Má takový ten ranní naspeedovaný stav, který člověka vyžene z postele, ale nevydrží ani do příjezdu do práce, pak už se musí fungovat na kafi:-) Kafe nemáme, ani maté jsme s sebou nevzali, tak to musíme zvládat s normálním pitím. Já to nezvládám vůbec a stejně furt klimbám, Petík se drží docela dobře, ale během dne to na něj taky padá a často zastavujeme (i proto, že jak furt pijeme, abychom neusínali, tak taky pořád čůráme.

Uděláme jednu cca 2hodinovou zastávku v Hamburgu, ale zajímavého z něj nevidíme nic. Zajíždíme pro benzín, který od včerejška nějakým záhadným způsobem brutálně zdražil, takže se to naprosto nevyplácí, a pak se postupně stavujeme v Edece, Realu a OC Elbe, kde brakujeme hlavně pochoutky z DM na objednávku pro naše malé sousedy. Moc nás courání po krámech nebaví, kupujeme si něco málo na snídani, nějaká dobrá pitíčka na cestu (Club Maté a různé spritzy – ty až na doma), ale jinak nic. Valíme to Německem po jeho skvělých dálnicích a vymetáme přecpaná a poměrně nechutně zabordelená odpočívadla. Jelikož jsme se ocitli na mnohem frekventovanější trase, než když jsme se šinuli podél Baltu, tak nás překvapují davy na odpočívadlech (hlavně Poláci) a tím pádem ukrutné fronty na záchodech. Říkáme si, jak nám bylo na méně lidnatém severu krásně…

Taky provádíme svou oblíbenou dálniční zábavu – sledováním SPZtek a trumfování se, kdo objeví exotičtější. Potkáváme spousty Čechů, Poláků, Maďarů, Rumunů, Italů, Španělů, několik Britů a Litevců… no, dobrá směska. U Magdeburgu se zakecáme s rodiči na telefonu a nestihneme včas sjet na obchvat, a tak si to šineme magistrálou přes město. Kamkoli bychom z ní chtěli sjet, museli bychom mít emisní plaketu, a tak se jen modlíme, ať to tak je až do konce a ať se radši nikde nepřipleteme do cesty nějaké Kobře 11… Projde to a za městem se zase napojujeme na tu správnou dálnici.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Ze zamračeného rána se s postupem na jih vyklube docela pěkný a hodně teplý den, takže sice se v Bobíkovi bez klimošky ukrutně pečeme, ale víme, že by to koupání mohlo vyjít. U Drážďan už jsme jako na trní, domov co by kamenem, no a od hranic na Barboru, s jednou rychlou zastávkou v Bille pro buřty, už je to pohodička. Potvrzuje se, že břehy lomu se rychle vylidní, jakmile na ně přestane svítit sluníčko, a tak se v klidu cachtáme u “našeho” mola, a pak si nahoře vedle auta děláme táborák jako zamlada a opékáme jalapeňo buřty, což není vůbec špatné. Prostě takové stylové české prázdniny s nádechem exotiky:-) A na potvrzení těchto slov ztrestáme první lahev spritzu. Steleme si vedle ohniště, což nás stojí propálenou dírku v celtě. Ehm, to se nám nepovedlo za 20 let, co jí taháme.

Neděle 15.7. – Prázdniny u českého rybníka:-)

Petík vstává někdy v 7, já se válím do 8, snídani si bereme už dolů k vodě, kde okupujeme polorozpadlé molo. Nám to stačí a je šance, že nás z něj starousedlí nudisti nebudou vyhánět… Celé dopoledne se sluníme, koupeme, pospáváme, čteme si, prostě pohodička. Kolem se to ale rychle plní a za chvíli tu furt dokola couraj lidi, co se nemají kam uložit. V poledne, jak úderem kouzelného proutku, je tu zase Tóna Hluchoněmec, jako minule. Snažíme se ho ignorovat, ale stele si vedle nás, kde je ještě docela dost místa, ani do vody nejde. Furt ale vydává nějaké zvuky, možná právě proto, že sám se neslyší. Asi jeho samotného bychom ještě chvíli vydrželi, ale když se vetře další týpek, vyhublý gay, co si s ním začal povídat o špercích, tak už jsme to nevydrželi, skočili naposledy do vody, abychom se v autě neuvařili, a jeli. Původně odmítnutou nabídku na grilovačku u našich jsme obnovili a zamířili nejdřív k nim, vyměnit si čerstvé zážitky z krásných dovolených.

 Tisk článku