Omán 16 – Nezapomenutelný den v Al Abyadu

...aneb výlet do "zpustošeného" wádí, offroad v dunách, grilovačka a spousta nových poznatků ze života Ománců
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ubud

NEDĚLE 11.1. – den stý osmnáctý – VÝLET DO WÁDÍ ABYAD, OFFROAD V DUNÁCH, GRILOVAČKA

Ráno jsme vstali a trochu pobalili tak, abychom byli v 7:30 připraveni k odchodu. O 5 minut později už nás nakládal Ahmed do svého džípu a vyrazili jsme na výlet, podívat se asi na to nejhezčí, co zdejší krajina nabízí – wádí Abyad. Díky pramenům v jeho hloubce jde o jedno z pouhých několika wádí v celé zemi, kde se voda drží po celý rok, i když samozřejmě na různé úrovni. V tomto období to bylo pro nás tak akorát – štěrkovým dnem se klikatila menší říčka, při průjezdu džípem to efektně stříkalo, při následném pochodu nás brodění příjemně osvěžovalo, vody max. po kolena, spíš míň. Bavili jsme se Ahmedovým dlouhatánským zdravením každého, koho jsme míjeli, vždycky něco dlouze odříkal a ten druhý mu krátce odpověděl, to celé několikrát za sebou. Šlo o sled zdvořilostních frází, nicméně našemu uchu to znělo asi jako:

– Ahoj!
– Ahoj.
– Jak se máš?
– Dobře.
– Jak ses dnes vyspal?
– Dobře, díky.
– Co trávení, dobrý?
– Jo, dobrý.
– Tak to je dobrý.
– Jo, to je.

První naše zastávka z kraje wádí byla připravena od někoho jiného – Petík se vyplazil po skále nad říčkou pro kešku. Ahmed geocaching znal, i když nevěděl úplně přesně, jak všechno funguje, a nechal si to naší zoufalou angličtinou vysvětlit – snad z toho něco pochopil:-) O kus dál jsme potom zaparkovali auto a na rozprostřené rohoži si dali snídani, kterou nám opět připravila tajemná Ahmedova manželka, s níž jsme se nikdy nesetkali. Byl to chleba, výborná zeleninová omeleta, mazací sýr a hodně mléčný čaj, který prý Ahmed moc nemusí, ale manželka ho má takhle ráda, takže se u nich tak prostě dělá a basta:-)

Osvěžení a posílení jsme se dál vydali pěšky neuvěřitelnou krajinou. Wádí leží celkem v rovině, takže žádný náročný pochod, a o to víc jsme se mohli kochat, fotit a debatovat s Ahmedem o ománském životě. Koryto říčky lemovaly skály a větší balvany, dno bylo vystlané drobným štěrkem, kterým se klikatily jednotlivé proudy vody. Naším cílem byl asi 7 km vzdálený pramen, zajímavé místo, kde se mísila studená, průzračná voda a horká, plná uvolněných vápencových usazenin. Díky nim se na stojatých jezírkách vytvořil jakoby škraloup a vypadala, jako kdyby byla zamrzlá. Pokračovali jsme ještě asi půl kilometru za prameny, kde se údolí víc otevírá a je dobře přístupné autem z opačné strany. Z toho důvodu sem často míří rodinky za oblíbeným sportem – piknikováním, a bohužel tu po sobě také nechávají spoustu „pokladů“. Díky tomu jsme se dozvěděli, že chlapi z Abyadu nejenom, že spolu jezdí na výlety, ale pravidelně chodí do wádí dělat úklidovou četu. Později, během večera nám byla odhalena další jejich činnost – sborové výstupy se zpěvem tradičních ománských písní (zpěváci jsou rozdělení do dvou skupin + předzpěvák, ten na začátku zazpívá kus a nechá nejdřív jednu, a pak druhou skupinu opakovat, čímž se naladí do stejné tóniny, a dále pak skupiny zpívají jakoby v dialogu, za doprovodu rytmických bubnů). S upřímným vlastenectvím a láskou k sultánovi Kábusovi jsme se setkali prakticky u všech Ománců, ale tihle skautíci z Abyadu nás nepřestávali udivovat. Kéž by se tak ke svému okolí chovali všichni…

Ahmed byl, naštěstí pro nás, dost hovorný a nás ohromně bavilo ho poslouchat. Nejdřív nám ukazoval, jakým způsobem s „klukama“ upravují terén, když si dělají výlet hlouběji do wádí – odstraňují kameny, podkládají kameny, odhrabávají písek, atd. A vůbec, tihle lidi, dospělí, zodpovědní tátové od rodin, vážní ochránci přírody a kdesi cosi, jakmile sednou do džípa, tak jsou jak malí kluci, co právě pod stromečkem rozbalili vysněný dárek. Teda… větší kluci a větší dárky:-) Hodně zajímavého jsme se dozvěděli o wádí samotném, bohužel ale jeho nedávná minulost není moc veselá. V roce 2007 a 2009 se tu prohnaly cyklony a divoká voda odnesla nejen veškerou vegetaci, co tu rostla (= hlavně datlové palmy), ale bohužel i vzácnou zeminu, takže se tu nic dalšího vysadit nedá. Pár palem jsme po cestě potkali, ale spíš jednotlivé stromy. Létali tu krásní, malí ptáčci a barevné vážky, ve vodě rybky, sem tam kus rákosí na zbytku půdy a Ahmed nám ukázal i kadeřavou rostlinu, co se dala ochutnat a zkřivila úsměv, něco jako šťovík:-) O datlích, které se staly díky Ománu i naší oblíbenou potravou, jsme dostali hotovou přednášku:

  1. V Ománu se pěstuje na 100 druhů datlí.
  2. Ománci konzumují zásadně pouze ománské datle, nikdy žádný import (třeba ze Saudské Arábie).
  3. Nejlepší úroda ze stromů se jí čerstvá, pozdější úroda se suší do zásoby a horšími zbytky se nakrmí zvířátka.
  4. Datle do zásoby se nejdříve týden suší jen tak na slunci. Pak se napytlují, někdy se k nim přidává trocha vody, ale i samotné plody pustí šťávu. Ta se u nich buď může nechat, anebo – jak jsme několikrát viděli v různých expozicích na pevnostech – se lisováním nechá vytéct a používá se jako sladidlo, podobně jako med.

Ahmedova oblíbená verze datlí je taková, kdy se osmahnou na olivovém oleji, společně se sezamem. Už nám je na večer od manželky objednal:-)

Cestou zpátky jsme se i příjemně okoupali ve větší tůni, kde voda jiskřivě protékala mezi balvany i přes malé oblázky – my po nohy, Ahmed tam v trenkách hupnul celý, naložil se jak do vany, zapálil si cigaretu a pohoda, jazz. Ostatně co jiného tu dělat v pravé poledne?;-)

Po skvělé dopolední exkurzi jsme prosvištěli oázou i městem a zaparkovali u domu Ahmedova praštěného bráchy Mohameda (nekamenujte mě, já za to nemůžu, že jsou v tomto Arabové naprosto bez fantazie a všichni se dělí asi tak o 5 mužských jmen), kde už čekal i Ali a všichni společně jsme si dali luxusní oběd – obrovskou hromadu rýže, kusy kuřete, které se prý nejdřív uvaří, a pak až osmahnou na oleji, zeleninový salát plný našeho oblíbeného koriandru, jako dezert meloun, jinak čaj, kafe, voda. A opět s nimi skvělé rozhovory. Nejdřív se řešilo naše cestování a rozpočet, další věc, kterou Ománci nemají šanci pobrat:-) Přitom Ahmed podle vyprávění občas cestuje po světě podobným způsobem – pohybuje se po venkově, stravuje se lokálně, ubytovává se v menších hotýlcích nebo u místních. Pak jsme se zase my ptali na jejich tradiční vyšívané šátky, kterése nám zalíbily a Petík uvažoval o jejich pořízení. Dozvěděli jsme se, že to asi má smůlu, protože tato velmi oficiální součást oděvu se většinou předává v rodině. Dál už jsme to pak neřešili, ale v principu to je blbost, když v Ománu je obvyklý počet potomků 5 – 10:-) Nejzapálenější debata proběhla na fotografické téma, protože v pokoji pro hosty, kde jsme seděli, viselo místo televize hned několik Ahmedových fotek z wádí Abyad, ve velkém formátu. A tak si Petík, o něco lepší fotograf než angličtinář, vydržel s Ahmedem snad hodinu vyměňovat informace a tipy na focení zrcadlovkou:-) To už ale pomalu nastal čas siesty. Ahmed nás odvezl zpátky do školky se slovy, že do 16:30 máme polední klid:-) To byla také jedna z úžasných vlastností Ománců – pohostili nás, obstarali veškeré pohodlí, ale zároveň i nechali vlastní čas a prostor, přestože prý islámská tradice velí věnovat se hostovi po celou dobu, s výjimkou času spánku, který si určí on sám. Myslím si, že Ománci se chovají takto částečně i kvůli tomu, že se nechtějí vzdávat svého vlastního prostoru – chlapi odjeli všichni strávit nedělní odpoledne se svými dětmi a ženami. Všechny strany tak byly spokojené, my jsme trochu popracovali a dokončili nové statistiky, já jsem využila tekoucí, teplé vody a prostoru pro sušení a trochu přeprala naše ošuntělé svršky.

Před pátou hodinou dorazil vysmátý Ali, oproti poledni v bílé oblečen zpět do červené, volnočasové dišdáši a s rošťáckým zablesknutím v oku:-) Chystal se nám pochlubit se svou oblíbenou kratochvílí, a sice ježdění džípem po písečných dunách, na které je evidentně přeborník. My jsme si už asi hodinu lámali hlavu s tím, kde tady mezi těmi ostrými skalami jako mají písek, ale fakt mají:-) Asi kilometr nebo dva za městem začíná nevelká oblast dun, na první pohled trochu nevýrazných, ovšem zdání klame. Navíc hned první, co každý vidí, je obrovská jáma pod ostře se zvedajícími dunami. Každý rok se tu konají závody džípů ve výjezdu na vrchol duny na rychlost, i když kolikrát je to spíš o tom, kdo to vůbec zvládne vyjet, a ne jak rychle:-) Shodou okolností měl být letošní ročník za týden – ach jo, to už musíme být pryč:-( Chlapi (Ali a jeho brácha, kterého jsme po cestě k dunám nabrali) nám ukázali aspoň spoustu fotek a videí z minulých let na mobilu. Často se stalo, že se některé auto zkutálelo dolů, ale naštěstí se v měkkém písku nikdy nikomu nic vážného nestalo. Nejvíc nás ale dostalo Aliho prohlášení, že dneska už je to tu od džípů moc uježděné, ale jeho tatínek mu vyprávěl, že tahle jáma mívala mnohem strmější svahy, dokonce tolik, že když do ní zabloudil velbloud, tak už se nedostal ven.

No nic, upustit pneumatiky, připoutat se a vyrážíme do terénu. Jen tak mimo řečí jsme se teda ještě dozvěděli, že tohle je Aliho nové auto, se kterým ještě na dunách jezdit nezkoušel… vysloveně uklidňující:-) Ale byla to sranda – túrování auta jak při startu letadla – prudký rozjezd do asi tak 60-stupňového svahu, jeď, jeď, to dáš!, už jenom kousek!, jooo! – chvíle oddechu, ale jen krátká, protože auto se stáčí z hřebene duny zase dolů – do háje! – vysmátí Ománci křičí, ať nezavíráme oči – nezavíráme je, ale třeštíme, uááá! – žaludek pojal podezření, že jsme ho vzali na horskou dráhu… No a takhle několikrát za sebou, dohromady asi půl hodiny dovádění v dunách a jako bonus překrásný výhled na zapadající slunce. Rozhodně jeden z naprosto nezapomenutelných zážitků téhle naší cesty:-)

A den ještě zdaleka nebyl u konce, čekala nás totiž večerní grilovačka s celou partou:-) Při návratu do Abyadu jsme potkali Ahmeda, tak se chlapi jen domluvili na místě dnešní merendy, mají prý v okolí města celkem 4 plácky, kde se takhle občas schází. Prostě v arabských zemích se nechodí vykecávat do hospody, ale na piknik, přece!:-) Nás si chtěl Ali asi ještě chvíli hýčkat, tak jsme jeli s ním domů, naložit vodu a velkou rohož a pozdravit se ve dveřích s jeho ženou a třemi malými roztomilouši (víc se jich neukázalo, celkem má Ali 4 kluky a nejstarší holčičku). Pan učitel bydlí v pěkné, velké vile, obložené mozaikou, ale v Ománu je to naprosto běžné – ony by se ty početné rodiny do nějakých krcálků ani nevešly. Omrkli jsme jim koupelnu s WC, která – snad jako všude v Ománu – působila jako nejnepotřebnější a nejméně opečovávaná místnost domu, pak zase naskákali do džípu a jelo se na večerní mužský piknik. Asi deset džípů se rozestavělo do bojové formace, mezi nimi natažené rohože a na nich všichni usazení k čaji, datlím a družnému hovoru. Velice rychle jsme pochopili Ahmedovu úchylku na datle v olivovém oleji a sezamu:-) Jediní dva chlapi neseděli, ale pracovali – vrchní topič Mohamed (Ahmedův bratr, u kterého jsme byli na obědě) a vrchní kuchař Ibrahim, Aliho bratr. Například čistit krevety nebo přikládat ale pomáhali čas od času i ostatní. Zaujala nás zejména příprava ohně na grilování – aneb jak si udělat táborák uprostřed pouště, kde jsou omezené zdroje dřeva: Tak především je potřeba si přivézt na korbě džípu pořádnou kládu. Pak taky flašku lihu nebo jiného účinného podpalovače. No a v poušti se už nějaké to suché roští najde. Na kládu navršíte roští, pokropíte podpalovačem, škrtnete a čekáte, až žhavé roští trochu opálí kládu, pak seberete uhlíky, dáte je stranou na vedlejší ohniště a můžete grilovat. Jak prosté!:-) Ibrahim a spol. tak připravili velice chutná kuřata, krevety a na závěr kuřecí játra, všechno výborné. Přišlo nám fantastické, jak všichni i ta kuřata obírají chlebem, aby se společných částí nedotkli rukou. My snědli to, co před námi v pravidelných intervalech přistávalo, a v klidu tak používali obě ruce, i když by se to moc nemělo. U krevet to ale už neřešil nikdo.

Strávili jsme tu s nimi 3 naprosto úžasné hodiny a dozvěděli se zase spousty zajímavostí ze života Ománců, o některé se rádi podělíme…

  1. Hudba – o tom, že abyadská parta vystupuje se sborovým zpěvem tradičních písní už jste si přečetli výše. Dodám, že i na večerní posezení si chlápci dovezli bubny a zlehka prozpěvovali, ale nic většího nebo organizovaného.
  2. Pití kávy – co jsme ještě nevěděli: Když mám v ruce šálek s dosud nedopitou kávou a odložím ho před sebe, znamená to, že chci něco po hostiteli a nebudu pít dál, dokud to nedostanu (dokud se něco nevyřeší).
  3. Netuším už, jak jsme se k tomu dostali, ale byl nám do podrobna vysvětlen proces zásnub. Nápadník přijde nejprve za otcem/nejstarším bratrem (nežije-li otec) své vyvolené a požádá ho o souhlas. Pokud otec souhlasí, jde za dcerou, zeptat se na její souhlas. Až teprve když dívka souhlasí (takže žádné muslimské utlačování žen a vynucené sňatky), pozve otec budoucího ženicha na jednání o zasnubách, na které se obvykle dostavuje i část ženichovy rodiny. Muž dává ženě jako zásnubní dar peníze, za které si ona nakoupí šperky, oblečení a jiný majetek, který zůstává výhradně jejím. Částka tohoto zásnubního daru se liší podle krajů i podle rodin, tady v Abyadu je obvyklá částka 5 000 rialů, tedy asi 30 000 Kč. Během obřadu se oddavající ptá na souhlas nejprve ženy, a potom 3x za sebou muže, po jejich souhlasu je sňatek oficiálně uzavřen. Mimochodem podle tradice spolu ale mohou sdílet lože až poté, co se žena nastěhuje do mužova domu/domu mužovy rodiny.

S Ahmedem a Alim jsme si vyměnili emaily a facebooky, bohužel Ahmed se pak s námi už musel rozloučit, protože ho čekalo vstávání do práce v 5 ráno. Předtím, než odešel, jsme ale zabrousili i na oblíbené téma islámu a muslimů, přičemž se nám omluvil za to, že nás právě kvůli svým malým a hlučným dětem nepozvali k sobě domů, a také se trápil tím, že nás ráno přijel vyzvednout o 5 minut později, neboť správný muslim musí dodržovat své sliby a on nám slíbil jiný čas. Opět neuvěřitelné, stejně jako další hovory po Ahmedově odchodu, kdy nám místní ukázali, že nejsou žádní nevzdělanci (ostatně o povinných školách v každé vesnici už jsme zde psali), probírali jsme politiku, historii, geografii i náboženské otázky, na domácí půdě nás samozřejmě hravě strčili do kapsy. Bylo to strašně zajímavé a přestože si nás domů nikdo z nich nepozval, cítili jsme se v téhle přátelské společnosti nejen vítáni, ale snad i jako členové rodiny. Takové chvíle jsou nám z našich cest asi nejmilejší a nejcennější, asi i proto, že jsou hodně vzácné…

Kolem desáté hodiny už byli skoro všichni pryč, nádobí sklizené, vše sbaleno, a tak jsme se i my nechali naložit k Alimu a odvézt do školky. V kanceláři si Ali přetáhl do počítače některá naše videa z dun, a pak frčel taky za rodinou. My, příjemně unavení, jsme asi na 1,5 hodiny usnuli, jenomže pak se nějak vrátil náboj ze všech těch dnešních parádních zážitků a rozhovorů, že jsme strašili do 2 do rána – Petík jel statistiky a já praní prádla:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.