Čtvrtek 25.12. – den stý první – SUR, RAS AL HAD, RYBÁŘI

Na Boží hod jsme si přispali, pak si v pohodě dali snídani, kolem hopkalo stádo koz nejdřív jedním směrem, za chvíli zase nazpátek. Když jsme začali balit, poskakoval kolem nás i pan uklízeč a z asi tak 30 cm vzdálenosti bedlivě sledoval, jak bouráme stan:-) Dobrý trénink na Indii:) Krátce před polednem jsme se s ním rozloučili a vyškrábali se zas na dálnici, abychom popojeli.

Během pěti minut jsme seděli v dalším z řady luxusních džípů a řidičem byl tentokrát mladý klučina s trochu zvláštními (podle našeho měřítka) názory. Bavili jsme se mimo jiné o práci – on žádnou neměl a zdůvodňoval to tím, že jeho tatínek je doktor v Tiwi. I auto bylo vlastně tatínkovo. Druhým dechem ale dodával, že být doktor zrovna v Tiwi není žádná výhra, protože jeho plat je “jenom” 1000 OMR (= přes 60 000 Kč, myslete si o tom, co chcete). Nevím nevím, co by na takový plat říkal Štěpánek v Bohdíkově, který by byl tak srovnatelný s vesnicí Tiwi:-)

Klučina nás vzal do města Sur, asi 50 km, přestože původně jel domů, do domku nedaleko Tiwi. Slušný kus si tedy s námi zajel a nebylo to naposledy, co se nám toto v Ománu stalo – to je ale asi taky možné jen v zemi, kde nikdo obecně neřeší ceny, a tím méně ceny superlevného benzínu. Vyhodil nás ještě docela v centru, což bylo fajn, protože tohle město, poslední větší na severním pobřeží, před “ohybem”, bylo zase roztahané jak hračky dvouletého dítěte. V době polední tu bylo naprosté mrtvo, všichni zalezlí, pár chlapů, co jsme potkali, většinou posedávali někde ve stínu nad kafem. Prošli jsme trhem tvořeným převážně dámskými krejčovstvími. Byla zavřená, ale z vystavených modelů přecházel zrak – myslet si, že muslimské ženy jsou nějaké puťky výhradně v černém hábitu, si může myslet jen omezenec. Naopak, zatím ve všech muslimských zemích se nám potvrdilo, že jsou to nádherné princezny, které si svou krásu ale šetří pro své muže a nepotřebují obdiv ostatních lidí na ulici. Pro “západní” kulturu, kázající především okázalost a společenský status založený na vzhledu, je to nepochopitelné, ale má to něco do sebe…evropští muži by při pohledu na své manželky ve vytahaných teplácích mohli vyprávět (včetně toho mého:-)).

Jinak Sur je významné ománské přístavní město, již od 6. století zde kvetl čilý námořní ruch mezi Ománem a východním pobřežím Afriky, později s Indií. Přestože britský zákaz obchodu s otroky v 19. století, a také otevření Suezského průplavu (1869) výrazně omezily ománské obchodní styky jak s Afrikou, tak s Indií, Sur si dodnes udržel status významného námořního města. Nejen pro vlastní potřebu se totiž ve zdejších docích vyrábějí tradiční arabské plachetnice dhow (dhau), které zajišťují obchodní styk mezi Perským zálivem a východní Afrikou. Nejčastějším nákladem jsou datle a ryby směrem do Afriky a mangrovové dřevo zpět do Zálivu. Jediným zdrojem pohonu lodí jsou jedna nebo více plachet, které obsluhuje posádka 12 – 30 námořníků, dle velikosti lodi. Krásné dhowy a jejich opravu je možné spatřit v surském Námořním muzeu.

Za trhem jsme vylezli na liduprázdném pobřeží, které lemovaly otevřené altány, na pláži ležely opuštěné rybářské bárky, jejich majitelé schovaní kdesi pod přístřešky, a celý ten výjev vyšperkovalo hejno racků poletujících nad pláží. Moře, opět nádherně tmavě modré, se v silném větru vzdouvalo a hučelo. To jsme ještě netušili, že vítr se pro dnešek stane naším úhlavním nepřítelem. Sur se rozkládá kolem ohromného zálivu, který se ještě několikanásobně zvětšuje při odlivu, na jeho okraji stojí na menší skále bílý maják a o několik stovek metrů výš, na skále, pak celou scenérii hlídala dříve pevnost, z níž dnes zbyla jen věž. Právě z ní se ale nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů, co jsme kdy viděli – bílé město pod námi, tmavě modré moře a mohutný záliv s vystupující mělčinou, na níž se houfují racci.

Ještě předtím, než jsme se ale vyškrábali k pevnosti, jsme se prošli starým městem, dali si zmrzku těsně předtím, než obchod zavřel, a nakoukli jsme k Námořnímu muzeu, které slouží tak trochu jako skanzen, protože místní námořníci neustále opravují vystavené lodě dhowy, samozřejmě tradičními technikami. Přes poledne bylo muzeum stejně zavřené a nám se na něj nechtělo čekat, tak jsme si cvakli pár fotek přes plot a vyrazili pro kešku a překrásný výhled k výše zmíněné pevnosti.

Dokoupili jsme zásoby chleba a pití a prošli část města za řekou, i když on vlastně celý Sur vypadá spíš jako taková větší vesnice. Lidé nás zdravili, dávali se s námi do řeči, byli zvědaví, co v jejich ospalém rybářském městečku dělají dva Evropani s obrovskými bágly na zádech. A nás zatím ještě bavilo to někomu vysvětlovat:-) Než jsme se dostali na kraj města, kde začíná dlouhá, plně osvětlená třída podél pobřeží, začalo se smrákat. Nedávali jsme tomu už moc šance, ale i tak jsme se rozhodli využít poslední zbytky denního světla ke stopování. Večer se na výsledku podepsal – nezastavilo hned první auto, ale až asi třetí:-) Jeli v něm tři mladí kluci, takže jsme to měli trochu těsnější, ale jelikož v Ománu nejezdí malá auta, tak pohoda. Jeden z nich uměl anglicky výborně, ostatní tak napůl. Měli jsme původně namířeno do vesnice Ras al Had, poslední civilizace na “rohu” Arabského poloostrova, že si tam někde na pláži usteleme, ale chlapci nám večer výrazně zpestřili… Jinak v Ománu se ukázalo, že většinou, když se něco jmenuje “Ras”, jde o nějaký naprostý konec světa, a my taková místa vyhledávali jako výborná, superromantická nocležiště.

Kluci nás nejdříve vzali na fantastické místo – pláž zastrčenou mezi dva vysoké skalní útesy, scházelo se na ní po schodech. Škoda, že už bylo šero a nedalo se pořádně fotit. Asi by tu bylo skvěle i na přespání, i když k tomu by možná bylo vhodnější zůstat nahoře na útesu, kvůli přílivu. To nám ale nedovolili, slíbili nás vzít na další super místo, tak jsme byli zvědaví, co z toho bude. A nestačili jsme se divit, protože z toho byl jeden z nejúžasnějších večerů naší cesty. Zajeli jsme autem hluboko do písků pláže za Ras al Had, zhruba kilometr od silnice, a zaparkovali před rákosovým domkem. Ukázalo se, že to je místo, které využívá parta zdejších chlápků k večernímu posezení. Sešlo se jich tu celkem snad 20, většinou rybáři, někteří, jako naši “taxikáři”, byli studenti, co odsud pocházejí a vracejí se sem jen na několik dní v týdnu. Pak tu byla skupina po nás nejzajímavější (možná i proto, že většina jejích zástupců zvládala základní angličtinu), pracovníci nedalekého centra pro péči o mořské želvy, které právě na zdejší pláže, jako jediné v Ománu, připlouvají klást vejce. Centrum se stará o želví miminka, aby jich dostalo šanci na přežití víc, než při přirozeném procesu úprku do moře hned po vylíhnutí. Také pořádá noční pozorování želv, aby se tu turisti necourali, kde a kdy chtějí, a želvy nerušili. I my jsme pro další dny přemýšleli o návštěvě centra, po dnešním večeru to ale nebylo nutné…

Ale po pořadě. Nejdřív nás mile uvítali v domku, který překvapivě dobře chránil před neskutečně silným větrem od moře (i když na spoustě míst profukovalo slušně). Dostali jsme karak a datle, vyzvídali od nás informace o cestě, my zase o nich. Byli zase hotoví z naší mapy a dlouho jsme nad ní spekulovali, kam máme jet. Zatím snad každý Ománec, když viděl naší mapu, chtěl okamžitě radit a pomáhat, kam se vydat, a je pravda, že jsme se díky tomu dostali na několik parádních míst. V domku měli dokonce agregát a spoustu zásuvek, tak nám bez problémů dovolili nabít notebook. Hodně z nich si tu nabíjelo mobily. Kolem 10. hodiny jsme dostali perfektní večeři, opět jedno z nejlepších jídel v životě – jakousi hustou omáčku plnou brambor, zeleniny a neskutečného množství mušlí, sépií a bůhví jaké další mořské havěti, bylo to naprosto dokonale ochucené, což jsem si ostatně vyzkoušela už chvíli předtím, když jsem jim šla nakouknout do kuchyně a dostala ochutnat. Jídlo jsme nabírali vynikajícími plackami čapátí. Ach jo, jenom když si na to vzpomenu, se mi pokaždé znova sbíhají sliny…

Po večeři ale žádná pauza na trávení, naopak nás naložili do dalšího džípu a že se jede na želvy. Jupí – doufali jsme, že na to dojde a tak trochu na to čekali, nikoli na večeři, i když i ta byla super:-) Jeli s námi 3 z našich nových kamarádů, prokřižovali jsme opatrně okraj pláže, až se podařilo najít jednoho chudáka želvu, která padla za oběť českým čumilům:-) Vítr nám odnášel slova od úst, mně šátek z hlavy, naopak všude vháněl písek, ale želvu jsme si vyfotili a pohladili a nechali ji v klidu hledat si vhodné místo na hnízdo. Hlavní sezóna kladení vajec je v létě, ale pár želv sem připlouvá i přes zimu, takže jsme měli docela štěstí. Byli jsme poučeni, že želví máma, když vyleze na pláž, tak ji dvě hodiny jenom prozkoumává a vyhrabáváním pokusných děr zjišťuje, kde už je suchý a teplý písek. Když správná místa najde, vyhrabe hnízdo a naklade do něj 100 – 150 vajec, pečlivě zahrabe. Taková hnízda zvládne za noc většinou 3, než se zase ponoří do vln a odpluje.

Další želvu už se najít nepodařilo a bohužel ani podívat se do želví nemocnice na miminka, ale i tak to byl úžasný zážitek. Vrátili jsme se k domečku, s díky odmítli v něm přenocovat, což bylo asi pohodlnější pro všechny, a za (ne vždy přínosné, ale zato upřímné) pomoci asi 6 chlapů zvládli ve vichřici postavit stan. Snad do rána vydrží…

 Tisk článku