Pondělí 13. 6. – SVETI STEFAN, BUDVA, NUDAPLÁŽ, EXŘEDITEL ZOO A PORNO V PŘÍMÉM PŘENOSU

Kuba vyspává do půl 9, kdy ho vytáhneme my. Petík už má odlítáno dronem, odfoceno, já napůl hotovou snídani. Výhled na ostrov Sveti Stefan, v hloubce pod námi, je luxusní i za dne.  Když se najíme, zabalíme a u studánky nabereme zásobu vody (což se na mořském pobřeží hodí), tak valíme rovnou dolů. Oficiální parkoviště nám přijde na balkánské poměry docela drahé (2 €/h), tak najdeme jiné malinko výš, a jsme spokojení – je to ve stínu, který by měl chvíli vydržet, ale dáváme i deku na okno na později.

Seběhneme k pláži, kam je to nejblíž, ale na Sveti Stefan není úplně dobře vidět, zatím se na ní rozvaluje asi 5 lidí, okolo se rozprostírá zelený park, nad ním jehličnatý les. Zaujme nás krásný altán porostlý vínem, za pláží pak musíme přelézt borový hájek, odkud už máme luxusní výhled na ostrov a příjemný chládek. Teplota už se zase blíží 30°C, začíná každodenní pařák. Fotíme ostrov Sveti Stefan, přejdeme most na šíji, který ho spojuje s pevninou, ale dál to přes zamčenou bránu stejně nejde. Odebereme se tedy na chvíli na nedaleké hřiště, kde je spousta klouzaček, a pak se vyvalíme hned teď a tady na pláž. Bereme si koupací boty kvůli horkému štěrkopísku, ve vodě to jde rychle do hloubky, takže nějaké šlapání na skály nebo ježky není potřeba řešit. Vycachtáme se zase do drkotání zubů, pak chvíli oschneme a mizíme. V půl 12 totiž dochází i ten poslední kousek stínu a nejde to. Ještě že to k tomu autu není nějaká hrozná dálka, a na cestu se můžeme posilnit pár morušema. Taky mě fascinuje, jak je tu na obou plážích každých asi 20 m sloup jakože sprcha, ale někde neteče voda, někde nejsou ani kohoutky a v jednom dokonce ani nejsou díry, takže těžko říct. Škoda, se sprchou by to byl ještě o level lepší zážitek, že?😉

Pláž u Sveti Stefana

Sveti Stefan – Skalnatý poloostrov býval od 15. stol. rybářskou vesnicí, v 19. století odsud rybáři začali odcházet “za lepším” a posledních 30 rodin bylo vystěhováno v roce 1955, kdy byla vesnice přebudována na luxusní hotel. Od té doby je celý ostrov v soukromých rukách. Během covidových let byl ostrov zcela uzavřen a provoz na něm zatím nebyl plně obnoven.

Jedeme zpátky do Budvy, kde Kuba sebevědomě a bez nápovědy prohlašuje, že “tady už jsme byli, že se to tady jmenuje Budva”. Husťák, prostě!:-) Parkujeme u Hipermarketu (to je název, nikoliv retardace autora tohoto textu), ale nákup nás všech dohromady jako vždy nedopadne slavně. Tentokrát za to nemůže Kuba, kterej je ve vozíku docela hodnej, ale my dva, kteří se zase akorát podporujeme v tom, co nám přijde moc drahé, a nekoupíme skoro nic za cca 300,- A pak jsme na sebe naštvaní, všichni hladoví a nepříjemní, Kuba to chudák jde radši zaspat, dřív než mu stihnu nakrájet aspoň jabko. My projedeme další krámy, u většiny se ani nedá zastavit, u jednoho jo, ale tam nemají nic zázračnýho, ani chleba, zato brutálně dojde benzín, takže potřebujeme hlavně natankovat. Cena je všude stejná a ve městě jsou jen dvě benzínky, na stejném místě, jen v opačných směrech, takže není moc co řešit. A přesto se nám to povede, když u jedné prohlásej, že na levnější benzín mají rozbité čerpadlo, že stejně doporučují ten dražší, což Petíka nakrkne a jede pryč. Jenomže na dojezd k další benzínce už by to nemuselo vystačit, tak to na nejbližším kruháči otočí a zkoušíme ten druhý směr, kde samozřejmě všechno v pohodě. Tak aspoň jedna starost z krku.

Odjíždíme z města v ne úplně dobrém rozpoložení, Kuba spí dohromady cca hodinu, a pak se nepozorovaně vzbudí a za zády nám při plném vědomí prohlásí, že “až bude větší, tak pojede i na tý žlutý sklouzačce” (když jsme na začátku téhle cesty navštívili lázně v maďarském Sárváru, naučil se tam jezdit na dvou nejmenších klouzačkách, ale na trochu větší, žlutou, si zatím netroufl – evidentně si to vzal jako výzvu do budoucna:-)). Má hlad, ale chleba se salámem do něj leze už podobně jako do tatínka, ten nešťastný pohled se slzami na krajíčku teda asi do smrti nezapomenu… Nutně musíme nakoupit nebo aspoň vylovit z útrob vozu nějaké poklady!

Stavíme až před městem Bar, kde je takový skalnatý, borovicemi porostlý výběžek Ratac, a pod ním stejnojmenná nudapláž, z větších valounů. Tomu nejde odolat! Vlny to tu celkem bičujou a jde to hned do hloubky, ale Kuba tam skočí naprosto neohroženě a je z toho nakonec super koupačka. Jenom těch nahatých lidí je tu na malé ploše trochu moc najednou. A brzy zjišťujeme, že půlka z nich jsou Češi:-D

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Po několikerém vykoupání a oschnutí se jdeme podívat ještě na nedaleký bývalý klášter/opatství Ratac, ze kterého jsou dneska zajímavé rozvaliny s centrálním oltářem. Jak tak zkoumáme situaci v lesíku pod parkovištěm, kde se taky parkuje, tak usoudíme, že to tu dneska asi klidně zapíchneme, akorát si dojedeme do Baru nakoupit.

Zbytky kláštera Ratac

To se konečně povede, a tak s novými zásobami zaparkujeme taky v lesíku a já se rychle pouštím do večeře, ale krájet třičtvrtě kila masa tupým nožem je docela peklíčko, takže mě tu zastihne i menší bouřka. Naštěstí největší přívaly deště počkají, až když máme všechno sbaleno. Mezitím se vedle nás zaparkují dvě další obytky, teda jeden karavan a jedna dodávka, ze kterých se vyklube zakladatel a bývalý ředitel jihlavské ZOO Vladislav Jiroušek (to, jak úžasný, významný a výjimečný je to člověk, jsme si dostudovali až dodatečně, i když spousta toho vyplynula už jen z jeho úchvatného vyprávění o vlastních cestách) s kamarádem policajtem a jejich manželkami. Kuba si vykládá s policajtem, Petík s oběma, já honím všechny ingredience na večeři, pak zase všechno sklidit. V družném hovoru strávíme většinu večera, ale kolem 22 h už je fakt čas jít to dítě uložit, navíc nás rozhání začínající bouřka. Když Kuba kolem půl 11 usíná, zaparkuje vedle nás auto, chvíli nic, ale pak z něj vylezou dva naháči, ženská si přejde do kufru, servítky si naprosto nedělají a my máme dneska večer pornofilm v přímém přenosu:-D Ani jim nevadí, když se Petík vyleze vyčůrat, ani když kolem auta poklidíme věci. Zažene je až bouřka, když ještě víc zesílí a zvednutý kufr auta jim jako střecha přestane stačit. Nám déšť docela vyhovuje, protože příjemně ochladí vzduch.

Úterý 14. 6. – STARI BAR, ULCINJ, ADA BOJANA, PŘES HORY KE SKADARSKÉMU JEZERU

Ráno, které je už zase slunečné, si dopřáváme dlouhé a klidné, rozloučíme se s panem ředitelem Jirouškem a jeho družinou, a až kolem 10 h sami vyrážíme dál. Jako první a lákavý dnešní cíl před sebou máme Stari Bar – územně součást populárního letoviska Bar, fakticky ale úplně jiný svět než rušné dovolenkářské bulváry.

Stari Bar dnes tvoří zříceniny starobylého města – předchůdce dnešního moderního přístavu Bar. Název města je pravděpodobně odvozený od italského Bari, které leží na druhé straně Jadranu. Stari Bar býval sídlem Ilyrů i Byzantinců. Opevnili ho Benátčané, ale největší škody v něm napáchali Turci, když město v roce 1878 opouštěli. I tak se tu částečně zachovaly křivolaké uličky, hradby, turecké lázně, kostely, zvonice nebo akvadukt. Oblast je proslulá pěstováním oliv a některé z okolních olivových sadů jsou staré téměř 2000 let.

Od okraje Baru vyjedeme pokroucenou silničkou mezi kopci, pak užšími uličkami a hledáme parkování. Mineme všechna oficiální = placená parkoviště a až úplně nad nimi konečně najdeme fleka. Nevšimneme si přitom velkého nápisu na zdi, že je celý plac taky placený. Ještě netušíme, že to bude problém, a v klidu se jdeme podívat do historického areálu. U brány v mohutné hradbě musíme udělat zastávku u pokladny a odevzdat desátek (3 €/os.), ale pak už je to jenom na nás. Vstupujeme do kamenných ruin města – cestičky jsou zarostlé, ale pořád jsou tu jasně patrné zdi domů i pozemků. Člověk se tu může procházet úplně po vlastní ose nebo s průvodcem. Významná místa – domy, pozemky, věže, hrad jsou označené naučnými cedulemi v několika jazycích. Větší budovy slouží jako muzea plná skleněných vitrín, které představují zajímavější kamenné kusy vylámané a nalezené tady ve městě, případně různé listinné památky, pár hezkých soch nebo předmětů denní potřeby. Je fajn to projít, ale s rozjařeným dítětem, zákazem dotýkání a nervní hlídačkou v každé místnosti se cítíme o dost líp venku, v otevřeném prostoru. Prolezeme uličky a zákoutí otevřená i schovaná pod klenbou keřů granátových jablek, až se ocitneme v nejvyšší pasáží, což býval kale – hrad. Odtud je nádherný výhled na zbytky městečka pod námi. Zpátky dolů se vydáváme jinou cestou, a tak si můžeme prohlédnout zase trochu jiné významné domy (některé působí až anticky), městské brány a hradby nebo třeba nepřehlédnutelnou hodinovou věž, která s drobnými opravami přečkala několikero dobývání a troje zemětřesení.

Když už nás horko začíná zase ubíjet, je čas se posunout dál. Vrátíme se k autu, ale když chceme odjet, přižene se chlápek a chce nás zkasírovat. My se chvíli hádáme, že to tady není nikde napsané, tak jsme zastavili prostě na volném místě, načež on ukáže ohromný nápis přes celou zeď, která je ale přece jenom trochu jinde, než stojíme my… No nedáme se, nakonec se Petík prostě rozjede a nejspíš s nějakými nadávkami za zády prostě odfrčíme. Stojíme si za tím, že tam, kde jsme stáli my (za zatáčkou u popelnic), už to žádné, ani neoficiálně placené místo nebylo. 

Stari Bar

Po trochu divokém zážitku se chceme jít zklidnit procházkou kolem nejstaršího olivovníku na Balkáně, jenomže od tý doby, co jsme se o něm dozvěděli a zahrnuli ho do plánů, tady taky zavedli vstupné, což nám přijde trochu zvrhlé, platit za to, že si obejdeme starej strom… Tak nic, cvakneme fotku přes plot, Kuba stejně usíná a frčíme do dalšího města, které je ale úplně jiné, než co jsme doteď v Černé Hoře viděli. Ulcinj totiž vypadá, jako kdybychom nějakým velkým skokem překonali několikery hranice a ocitli se kdesi v srdci Turecka.

Ulcinj je nejjižnějším městem Černé Hory s pestrou historií sahající do 7. stol. př. n. l. Vystřídali se zde Kolchiďané, Řekové, Římané, Byzantinci, Srbové, Osmané. Několikrát sloužilo jako vyhlášené sídlo pirátů. Dnes tvoří přes 60% obyvatelstva Albánci a při procházce městem si najedou připadáte jako v Turecku. Proti zbytku pobřeží je tu i levněji a tak nějak “divočeji”.

Necháme se navigací odvést na velké parkoviště na kraji zátoky a na místě zjišťujeme, že zátoka se zrovna čistí a na příjezdu k parkovišti pracujou bagry. Trochu nejistě okukujeme frontu, jestli to nemáme otočit, ale chlápci stavaři nám potvrzují, že tam za chvíli normálně projedeme a můžeme zaparkovat. A dokonce je parkování kvůli omezením dneska zadarmo, což nás samozřejmě potěší. Naopak menší nepříjemnost je fakt, že tudy projíždějí ty velké náklaďáky, co vyvážení vybagrovaný nepořádek, takže na celém parkovišti je asi 5 cm vrstva bláta (což není nic, co by zrovna nás nějak rozhodilo, jsme zvyklí:-)).  Provedeme důkladné protisluneční opaření (krémy, čepice, klobouky, brýle) a vyrážíme omrknout Ulcinj. 

Ze všeho nejdřív se šplháme úzkými uličkami starým centrem, které tvořila kale (hrado-pevnost) a právě spleť uliček obehnaná hradbami, to vše na skalnaté výspě na okraji zátoky, takže jsou odsud parádní výhledy na město i na skalnaté ostrůvky okolo. Nahoru k pevnosti se ale dostaneme akorát s polední pauzou. Aspoň nám odpadá rozhodování, jestli za vstup platit nebo ne (mě to trochu mrzí, kluky ani ne). Projdeme jinudy zase dolů do uliček, které vypadají jako Grand Bazar (akorát že tady se prodávají hlavně suvenýry a veškeré zboží potřebné pro dovádění na široké městské pláži). Kuba dostane konečně zase jednou vytouženou zmrzlinu a je spoko, pro nás se ale nějak nic zajímavého nenajde (zmrzka nás moc neláká). Nevadí, vrátíme se na parkoviště a projedeme přes druhou stranu zátoky zase nahoru a pokračujeme z města pryč na samý konec černohorského pobřeží, na poloostrov Ada Bojana.

Ulcinj – malé Turecko v Černé Hoře

U vjezdu (budka se závorou u silnice, vedle ní stojí i ceník) trochu váháme – z netu víme, že pro hosty nudakempu by měl být vstup zadarmo, ale návštěvníci jen pláže by měli něco platit. Nikdo po nás nic platit nechce, tak jedeme dál. Zaparkujeme u areálu „hotelu“, jdu to omrknout na recepci, ale nikde nikoho nenajdu, a tak pečeme na to být čestní a někde něco platit, bereme si plážovou výbavu kromě plavek, které tady nepotřebujeme, a jdeme se vycachtat a vyválet v rozpáleném písku. Zanedlouho se totiž od moře odpoutáme a bude to zase pár dnů trvat, než se k němu vrátíme… Koupání je tu krásné – touhle dobou je tu klid, lidí pár a ve velkých rozestupech, dno klesá pozvolna, zkrátka idylka. Jenom stínu tu není ani centimetr, takže nějaké moc dlouhé polehávání tu stejně nejde přes den provádět. Cestou zpátky k autu nás (už oblečené) zastavuje plavčík, jestli víme, že je tohle nudapláž, tak mu vysvětlujeme, že samozřejmě víme, ale už (bohužel) odcházíme. Mimochodem, tipněte si schválně, nosí plavčík na nudapláži plavky nebo ne?;-)

Vracíme se trošku jinak, abychom si nad poloostrovem mohli ještě trochu zadronit, což zato opravdu stojí – výhledy na zelení zarostlý ostrov lemovaný dvěma řekami a zlatou pláží, která se odsud táhne cca 30 km do Ulcinje, je famózní! Podél pláže ještě kus jedeme. Hodně tu fouká, ale jsou tu jenom řídce rozeseté beach bary a touhle dobou skoro žádný lidi – prostě ráj. Navíc slunce už je hodně nízko, takže všechno zahaluje měkké naoranžovělé světlo…

Komplex Ada Bojana

Rozloučení s mořem je krásné a rychlé – Kuba to zalomí dřív, než se z vyschlých písčin porostlých žlutou trávou vymotáme zpátky na normální silnice, my s lehkou nostalgií sledujeme zapadající slunce ve zpětném zrcátku. Černohorské pobřeží, které je sice méně profláklé a komerční než to chorvatské, ale také už na něm najdete oblíbené dovolenkářské destinace, nás příjemně překvapilo a vlastně se nám moc líbilo. Plácky na spaní se tu hledaly hůř, ale dalo se, jen jsme pečlivěji pročítali recenze a dávali si pozor na to, kde jsou reportované krádeže. Koupání jsme našli vždycky nádherné, i to jídlo se sem tam dalo. Jasně, je tu trochu dráž, než v horách, i když třeba takový Žabljak nám svými vyšroubovanými cenami připomněl Špindl. No a jak jsme v horách začali, tak v nich zase postupně skončíme – koneckonců Černá Hora, to jsou hlavně hory a moře🙂

Tentokrát naše kola budou muset zdolat serpentiny pohoří Rumija, které se vypíná do výšky 1500 m a odděluje Skadarské jezero od Středozemního moře. Právě ke Skadarskému jezeru, největšímu jezeru na Balkánském poloostrově, máme namířeno. Necháváme za sebou bezprostřední blízkost albánské hranice a hodláme se podél jezera vrátit územím Černé Hory zase až skoro na úroveň Budvy. Spěcháme, abychom si tu cestu aspoň trochu užili, ale už je pozdě a moc toho vidět není. V sedle Stegvaši zastavujeme na vyhlídce – právě tady se před námi poprvé rozprostřou zdánlivě nekonečné vody Skadarského jezera, osvícené už jen už lehkou, oranžovou září podél obzoru. I to málo, co vidíme, ale stačí k tomu, aby nás to navnadilo na další objevování tohoto nezvyklého místa – jen co ráno vykoukne slunce zase na oblohu:-)

Sjedeme až ke břehu jezera, kde trošku těžce hledáme plácek na spaní. Povede se to nakonec vedle stanu dvou cyklistů, kterým možná trochu narušíme večerní plány, ale jinam už se bohužel fakt nevejdeme:-) Dáme už jen studenou véču, rozespalé dítě přesuneme ze sedačky do pyžama a do postele, a sami to taky balíme. Dneska těch zážitků bylo až až. Což je dobře:-)   

 Tisk článku