Středa 2.1.2019 – Motovýprava do vnitrozemí ostrova, za nártouny a Chocholate Hills

Ještě včera večer tu někteří přeborníci bouchali rachejtle, ale ode dneška je znát, že novoroční oslavy pominuly a život se pomalu vrací do zajetých kolejí. My máme na dnešek zcela jasný plán, a to rezervace nártounů a jedno z nejznámějších míst celých Filipín, nádherné Chocolate Hills. No a pak všechno, co zrovna bude po cestě mezi těmito záchytnými body:-)

Nártouni (anglicky tarsier) jsou jedním ze symbolů Boholu. Maličcí tvorečkové, jedni z nejmenších primátů světa, jejichž oči jsou větší než mozek, a kteří při stresu, leknutí, či strachu mají tendenci páchat sebevraždu. Jsou čím dál více ohroženi, samozřejmě v důsledku úbytku jejich přirozeného prostředí, a také kvůli nelegálnímu lovu pro černý trh. Na Boholu jsou dnes dvě rezervace – Philippine Tarsier Sanctuary nedaleko vsi Corella a Tarsier Conservation Area v lesích nad Lobocem. O druhé zmíněné se tvrdí, že je méně etická a víc na business. Faktem je, že je o hodně větší, s o dost větším souvenir shopem, ale jinak nám přístup ke zvířátkům přišel podobný – pro jistotu jsme totiž navštívili obě dvě. Jinak také stojí za zmínku, že velkou zásluhu na výzkumu a ochraně boholských nártounů mají i Češi s Tarsius Project.

Víme, že bližší centrum otevírá v 9, takže vyrážíme ráno tak akorát, na místě jsme s 15minutovou rezervou, platíme vstupenky po 60 PS a průvodkyně si nás hned bere se slovy, ať honem jdeme, než dorazí další lidi, což se stane záhy. A jsme za to nakonec rádi, protože jdeme s ní jen my dva, i když další skupinka nám postupně začne šlapat na paty (a když došlápne, tak z opatrného šeptání pod větvemi zjistíme, že to jsou Češi:-)). Zdejší areál je poměrně malý, procházíme po úzkých cestičkách mezi stromy a keři. Žije tu 8 nártounů a my nakonec skoro všechny vidíme. Průvodkyně jde krok před námi a zdánlivě náhodně se občas zastaví a do půl metru od ní někde sedí nártoun. Zajímá mě, jak je dokáže tak rychle najít, tak mi to celé vysvětluje: Nártouni jsou noční tvorové, kteří si ráno najdou kryté místečko někde pod listím nebo větvemi, tam se usadí a prospí celý den. Rangerům tedy stačí ráno vyrazit tady do té jejich zahrádky a najít, kde nártouni posedávají. Pak už mají jistotu, že tam vydrží celý den. Tím, že jsme se sem dostali ještě poměrně brzy, tak vidíme všechny nártouny bdělé, ale později usnou a lidé budou marně čekat na ta jejich obrovitánská kukadla:-) V ohrazeném lesíku také nejsou žádné ploty, a tak se ke zvířátkům dá dostat doslova na dosah ruky, což je fantastické, ovšem je třeba být opatrný, co nejtišší a ohleduplný, aby se nártouni nevylekali. Nejsem si úplně jistá, jestli třeba hordy Číňanů dokážou jemné podmínky dodržet… Remízek jsme celý prošli třeba za 15 minut a už jsme viděli, jak dřevěnými dveřmi vchází jedna výprava za druhou, takže jsme byli opravdu rádi, že jsme se sem dostali dokonce ještě před oficiální otvíračkou, protože s ní tu začíná fičák a nártounům to ani moc nezávidím…

Po zážitku, při kterém má člověk pocit, že se rozteče nad tou roztomilostí, pokračujeme na našem bujném oři dál. Zase se ocitáme v krajině kokosových hájů s roztroušenými domky a rýžových políček vtěsnaných do úzkých průsmyků mezi jednotlivými kopci. Po dlouhém sjezdu serpentinami se ocitáme ve zdejším správním centru, Lobocu. Jak už to tak na Filipínách bývá, je to taky v podstatě taková větší vesnice, má velké náměstí s kostelem a spoustou vánočních dekorací, most přes stále krásně modrou řeku Loboc, jež je zdejší velkou atrakcí (bydlení u ní, restaurace u ní, vyjížďky po ní…). Jenom k jídlu zase nic pořádného nenajdeme, a tak zastavujeme aspoň u zdejšího hladového okénka Angel´s a snídáme 3 hambáče. Trochu posilnění pak ženeme stroj zase kamsi do kopců, nabíráme benzín a u stanice zabočujeme na menší (ale neméně kvalitní) silničku ještě výš. Tam se nachází zvláštní atrakce – visuté mosty. Několik metrů nad spěchající řekou se tu opravdu táhnou dva spolehlivě umotané, zavěšené mosty. Takové, které se dají potkat na spoustě míst na Filipínách i jinde po světě, v podstatě dost běžná věc. Ovšem tady se řeklo, že to bude atrakce, a tak je to placená (50 PS) atrakce. Místní tudy moc nechodí, nevím, jestli vůbec mají na druhý břeh za čím chodit, ale vyklepaní turisti, co ještě visutý most naživo neviděli (takže pravděpodobně žijící v betonových džunglích), se tu na třesoucích nohou promenují sem a tam:-) Platit se nám za tohle teda fakt nechce, a ani za kokos, když si děda říká o 40 PS – dají se sehnat od 20… Vracíme se tedy na hlavní silnici skrz ostrovem a po ní pokračujeme.

Vlní se lesem jako had na útěku, stromy se tu ale zvyšují – dostáváme se za vesnici Bihar, lobocké „předměstí“, a do místa, kde je v mapě značený „man-made forest“ jako velká atrakce. Je to prostě vysázený les, převážně jde o mahagonové dřevo, a nám to trochu připomíná lesy severní Ameriky, nebo i nějaké hlubší u nás v Evropě. Jo, trochu nám to dává pocit domova… A jen z něj vyjedeme, objevuje se před námi velký vjezd a parkoviště druhé nártouní rezervace. Chvíli váháme, ale nakonec se rozhodujeme ji navštívit taky – jestli máme něco kritizovat, nebo o tom prostě psát a vyprávět, tak ať máme objektivní názor. Jsme tu kolem 11. hodiny, takže samozřejmě lidí jako smetí, ale chodí v takových vlnách, vždycky když přijede nějaký van, tak se jim dá celkem vyhýbat. Kupujeme lístky za 60 PS a chvilku posloucháme „školení“ o životě nártounů a jak se k nim chovat, a pak, když dav pomine a jsme skoro sami, se vydáváme do oploceného areálu. Tady je všechno větší, větší cestičky, kolem nich jednoduché ploty, takže si člověk nemůže chodit úplně kde chce. Po cestě jsou rozestavění rangeři – vždycky tam, kde odpočívá nějaký schovaný nártoun, aby na něj upozornili. Tím, jak už je pozdě, jsou tu nártounci o dost ospalejší, než v první rezervaci, většinou jsou hodně zalezlí, mžourají bez zájmu na lidi, co je ruší, nebo prostě chrápou:-) I tak jsou ale úžasní a snažíme se aspoň na špatnou fotku zachytit všechny, co potkáme. Chodí tu sice o dost víc lidí, než v první rezervaci, ale tak nějak plynule „tečou“, nikdo nikoho nepopohání, nikdo před nikým neutíká, můžeš si zůstat na jednom místě zírat třeba půl dne:-) Svým způsobem je tu prohlídka ve výsledku příjemnější… Souvenir shopem při odchodu probíháme, ale kokosáku před parkovištěm už neodoláme:-)

Vodopád Pahangog jsme si vyhlédli na mapě jako další cíl, ovšem dostat se k němu stojí nakonec docela dost času i sil. Ze začátku je silnice v pohodě, pak je na dlouhém úseku rozestavěná, takže se jezdí střídavě po kusech asfaltu a po kamení, a závěrečný (ale pořád dost dlouhý) úsek serpentinami z kopce je asfaltem netknutá cesta, kde nám drncají zuby o sebe:-) Když se zase objeví vybetonovaný násep, odbočujeme na úplnou stezičku kamsi za vesnici… V posledním, travnatém svahu získáváme doprovod 3 malých rošťáků, kterých se už nezbavíme, dokud odsud neodjedeme. V dřevěném altánku sedí teta se zapisovací knihou a musíme tedy zaplatit znovu, tentokrát po 20 PS za osobu. K vodopádu se sestupuje po dlouhé cestě, částečně po schodech. Dole je pak mohutný most ze svázaných bambusů a na opačném břehu stojí několik altánků, které se „oficiálně“ dají pronajmout za peníze. Akorát není komu je zaplatit… Krása vodopádu Pahangog je obrovská – jeho tyrkysové jezírko i bílý proud valící se přes vypouklou skálu nás ohromuje. Jsme tu hlavně kvůli snímkům, a tak nás plně zaměstnává jejich pořizování, zatímco kluci se rozhodnou, že nám musí ukázat, co všechno se tu dá provádět – jezdí po laguně na kládě, skáčou z balvanu u břehu, lezou po skále pod vodopádem a znova skáčou ze všech možných výšek. Anglicky toho moc nenamluví, ale jejich dětská rozpustilost a radost z tohodle přírodního hřiště je nakažlivá. Když se vydovádí ve vodě a my zase s foťákem, plazíme se nazpátek nahoru k motorce – tentokrát bez koupání, ale to nevadí, příležitostí bude ještě spousta. Zato chlapci mají dost podivnou zábavu – někde sebrali sirky a po cestě zapalují trávu. Takže až si přečtete, že na Boholu shořela půlka pralesa, tak budete vědět, kdo za to může…

Zpátky to bohužel musíme vzít v podstatě stejnou cestou, až konec šmikáme trochu jinak a napojujeme se na hlavní silnici dál ve vnitrozemí ostrova. Překvapuje nás mokrý povrch i přeháňka, kterou brzy doháníme. Schováváme se tedy pod stříškou u nějakého zavřeného obchůdku, svačíme křupky a mně se chce ukrutně čůrat, což nemám vprostřed vesnice jak řešit a trpím. Jak tak zoufale courám okolo, protože sedět nevydržím, padne mi do oka kohoutí farma naproti přes silnici. Už jsme je na Filipínách párkrát zahlédli – poznají se podle dřevěných boudiček, u nichž vysedávají pyšní kohouti a řvou dnem i nocí po celém okolí (moc příjemné je mít něco takového blízko hotelu a poslouchat to ve 2 ráno, jak se nám stalo třeba v Sagadě). A jak si tak postávám před brankou, fotím a točím nejbližší kohouty, tak najednou jde okolo hubený chlapík a nabízí mi vstup dovnitř. Neváhám, beru Petíka, věci a jdeme, byť nám do helem ještě trochu bubnuje déšť.

Procházíme mezi desítkami boudiček, některé jsou obydlené, některé ne, kohouti po nás zvědavě pokukují a čekají, co z toho bude. Chlápek nás bere k bojové aréně a pořádá pro nás takový malý, dvoukolový turnaj nanečisto. Vybírá pečlivě snad ty nejmacatější kohouty, a pak je nechá se navzájem trochu prohnat po aréně. Včas je ale zase odchytává, aby si neublížili, a samozřejmě nemají nasazené ostré hroty, které se jim při zápasech přivazují na nohy. Celou dobu nám “filipínsky” (oficiálně nic jako filipínština neexistuje, na různých ostrovech a v různých oblastech se mluví různě) něco zapáleně povídá a zve nás na velké víkendové derby v Carmen. Bohužel zvládáme porozumět jenom pár informací, například, že kohoutovi, kterého nám tak pyšně ukazuje, je 10 měsíců, že tady na farmě jich chová přes stovku, nebo že zápasů se účastní kohouti do 2 let věku, pak jdou na zasloužený odpočinek (což nemusí hned nutně znamenat na pekáč). Celé ty dva roky se ale o ně majitelé starají jako o miminka, mají super péči, jsou sice u boudiček přivázaní, ale netísní se někde v klecích, životního prostoru mají dostatek. Ti, kteří zápasy prohrají (což znamená, že mají většinou smrtelné zranění), jsou pak snědeni při oslavné hostině. Někomu se možná mohou zdát kohoutí zápasy brutální, my jsme toho názoru, že v asijských zemích je to ohromně dlouhá tradice, proto do ní cizinci jednak nemají moc co kecat, a druhak zvířata se po většinu života mají mnohem lépe než chudáci, která naše „civilizovaná“ společnost chová napresované v klecích, přecpávané pro rychlý růst a zabíjené v pouhých několika týdnech nebo měsících života…

Po zajímavé exkurzi se loučíme a spěcháme ještě pár kilometrů. Kolem nás se otevírá zvláštní krajina Chocolate Hills, kterou tvoří rozsáhlá rovina rýžových polí, sem tam nějaký hájek, a z nich vystupují jen trávou porostlé, oblé kopečky, které vypadají, jak kdyby tu nějaké dítě nadělalo bábovičky. Podobnost s čokoládovými pralinkami dostávají hlavně v létě, kdy tráva na nich uschne a zhnědne. Světoznámé Chocolate Hills jsou vedle nártounů druhým symbolem Boholu. Jsou důsledkem zdejší geologické minulosti a součástí původně mořského dna, ovšem přírodní síly a eroze z nich vytvořila obří pralinkovou bonboniéru. A není to jenom pár kopečků na několika km čtverečních, oblast je poměrně velká a nejlíp je to vidět z hlavní vyhlídky (anebo možná z každého kopečka, na který se člověk zvládne vyškrábat). Být tady dřív, tak bychom si asi zkusili vybrat nějaký svůj a na ten vylézt, ale jelikož se začíná připozdívat, volíme nejjednodušší způsob a jedeme k hlavnímu návštěvnickému centru s vyhlídkou. Na vstupném necháváme po 50 PS, já spěchám nejdřív na ten vytoužený záchod a jsem svědkem scénky jak z kresleného vtipu:
Příchozí žena nechápavě hledí na chlápka, co tu sedí a kouká. Peníze po ní nechce, s nikým nijak nekomunikuje, tak proč tady je? ptá se ho.
Chlápek jen pokrčí rameny a ukáže na umyvadlo, které právě zapustil do betonového podkladu a čeká, až zaschnou části, které jenom držely tvar a musí je včas zase odendat…
Směju se ještě v polovině dlouhatánského schodiště na vyhlídku…

Vyhlídková plošina nabízí pohledy, jaké jsme ještě v životě neviděli, ovšem na fotku bez lidí si musí člověk počkat. Do tmy (a zavíračky) zbývá něco přes hodinu času, a my se rozhodujeme tady kvůli focení stmívání zůstat a absolvovat pak celou šílenou cestu domů (asi 55 km) za tmy. Sledovat, jak se kolem Chocolate Hills prodlužují stíny a na jejich temenech se ve větru vlní tráva, je úžasné a asi by nás to dokázalo bavit hodně dlouho. Akorát je díky větru dost chladno. Když máme zaplněnou půlku karty, já klepu zubama a přes tmu už ani zrcadlovka nic moc nevyfotí, tak bereme poslední motorku na parkovišti (kterou někdo zvládl přeparkovat úplně jinam!) a svištíme domů, co nám síly stačí. Od Chocolate Hills kamsi nad nártouny to celkem jde, rovina a valíme to, ale horami dolů potom do Lobocu je to slušná šněrovačka. Kus od Chocolate Hills, když v nějaké vesnici vidíme typickou plechovou skříň s otáčejícími se rožni, tak neodoláme a pořizujeme večeři – celé grilované kuře jde do „kufru“, ale my se ládujeme smaženými kousky, které tu mají za 10 – 14 PS podle velikosti. Kostma nakrmíme žebravá psiska a máme aspoň trochu sil vůbec dojet, přeci jen dnes jsme se tedy zrovna nepřejídali…

Loboc je vstupní branou do nížiny a významnou křižovatkou. Rozhodujeme se to vzít nakonec na pobřeží a po rovné silnici, než se kodrcat třicítkou vnitrozemím tak, jak jsme se courali přes dopoledne. Provoz je celkem malý, cesta je částečně osvětlená a jede se prostě pohodlněji. Zastávku si dovolíme pouze v Baclayonu, kde stojí nejstarší kostel na Boholu z roku 1569, jinak spěcháme domů, do pokojíčku, do sprchy a do postele, protože dnešní stokilometrový výlet nám dal pořádně do těla. Zítra si budeme muset dát zase trochu relax, i když nevyužít motorku by byla škoda. Píšeme proto ještě večer týpkovi, co nám ji půjčil, přes Messenger a bez problémů se domlouváme na dalším dni. Je hezké, když vzájemná důvěra funguje a nikdo nemá potřebu ji zneužívat…

Čtvrtek 3.1.2019 – Beach hopping na ostrově Panglao, večer masáž

Budíme se kolem 7. a Petík si po mnoha dnech trávicích problémů ráno pěkně juchne nad dobře odvedenou prací:-) Řešíme, co dál, ale nakonec podléháme dovolenkové atmosféře a rozhodujem se ještě pro jeden den tady. Dopoledne trochu lenošíme a plánujeme další trasu a místa, která bychom chtěli navštívit na dalších ostrovech.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Kolem 11 vyrážíme již potřetí „ostrov pláží“ Panglao, ovšem nechceme nic ponechat náhodě, a tak se stavujeme v obchoďáku, že si pořídíme vlastní šnorchly. Zaprvé, abychom nemuseli pořád někde platit za jejich půjčování, za druhé, abychom je měli u sebe i na místech, kde je zrovna nikdo cizí veřejně nepůjčuje, ale my bychom se chtěli pod vodu podívat. V centru Tagbilaranu je hned několik velkých obchoďáků, jak už jsme zjistili, a tak dva zkoušíme a hledáme nějaký ten sport. V jednom je docela slušný obchod, ale šnorchlovací soupravy (maska + šnorchl) tam stojí kolem 1000 PS, spíš víc, což nám na takovou blbost přijde dost. Pak ale najdeme takový obchod se vším možným, Home & Fashion Department, a ten má mimo jiné i koutek se sportovními potřebami. Mezi šnorchly docela výběr, za rozumné ceny, a tak si vybereme jedny ne úplně nejlevnější, vyjdou dohromady na 1050 PS. Snad to nebudou nějaké šmejdy…

Vykličkovat sítí jednosměrek z centra města je za trest, ale nakonec to s GPS zvládneme (ještě že tak, protože kdybych měla navigovat já, tak v těch jednosměrkách budeme až do večera). Slunce dnes mimořádně pálí, a tak vítáme každou možnost osvěžení. Za mostem si dáváme kokosy za 25 PS (akorát nemají dužinu) a bereme ještě za 50 PS benzín. Jedeme nejdřív na Bikini Beach, kterou jsme si vyhlédli v mapě a je po okružní silnici nejblíž. Asi po 10 minutách jízdy tak odbočujeme na vedlejší silničku a klesáme k pláži, ovšem ta se nám nelíbí – není moc velká, pár rodin tu piknikuje a je tu docela binec. Zkoušíme po úzké cestičce jet dál, dají se tu najít místa úplně bez lidí, ale na pláži i ve vodě jsou skály, takže na koupání nic moc.

Vracíme se tedy na hlavní silnici, jedeme dál a zkoušíme další odbočky, občas skončíme u resortů, občas v ničem. Na koupání vypadá pěkně až White Beach, nádherná bílá dlouhá pláž, palmičky, světlé moře tam, kde je dno pokryté pískem, tmavější v místech se skalami a malými chaluhami a mořskou trávou. Podle toho, kde až je vidět chodit lidi, je tu evidentně mělko hodně daleko. Zkoušíme bílým pískem dojít, kam to jde, občas je tam světlá, plochá skalka. Máme trochu strach, protože o některé z pláží v těchto místech jsme viděli video, že tu žijí ježci, ale nepamatujeme si, která to byla. Každopádně vidět tu nic není. Navíc zjišťujeme, že buď naprosto neumíme šnorchlovat nebo jsme koupili šunty. Brýle totiž nějak moc nefungujou, teče nám do nich – do jedněch víc, do druhých míň. Co ale děláme špatně? Nebo máme blbě tvarované ksichty? Těžko říct, ale dost to otravuje…

Na koupání je to tu ale božský, barva moře nádherná – sem bych klidně na dovolenou jela, na rozdíl od přelidněné a uzoučké Alona Beach (psali jsme o ní minule). Poklidná pláž se změní, když si přímo vedle nás udělá piknik asi 20členná partička uřvané mládeže… A tak po 1. koupání oschnem, vyfotíme, natočíme, a že ještě zkusíme popojet (ideálně kdyby se někde dalo šnorchlovat a něco vidět). Akorát jsou na můj vkus docela vlny. Jo a málem jsem si odvezla pískové hovínko – při válení na mělčině se mi nabralo spousta jemného písečku do podšívky plavek, ovšem ona nemá žádný volný okraj, tak bylo trochu pracnější to všechno zase vypláchnout ven:-)

Zkoušíme popojet na pláž Dumaluan, ale k té se dá dostat jenom přes hotelový rezort. Jde to, ale musí se platit jak vstupné za osobu, tak parkování motorky. Částky nejsou vysoké, takže kdyby někdo jó chtěl, tak si sem může v pohodě zajít. Nám se ale platit za koupání v moři nechce vůbec nic, a tak zkoušíme další odbočku, a ta nás zavede na pobřeží, ovšem před velká, plechová vrata. Jelikož sem přijíždíme těsně za jinou motorkou se 3 místňáky, kteří bez skrupulí vlezou dovnitř, troufáme si tam vkročit taky. Sedí tam hlídač, jednu stranu ukazuje jako „private beach“, na druhou stranu vyjmenovává několik názvů pláží a netváří se, že by měl být problém nás tam pustit, tak vyrážíme. Nejdřív pod palmami, kde je zarostlo a uvázané kozy a kluci sestřelují puškou kokosy (doufám). Pak přijdeme na pláže u luxusních resortů, ale pokud člověk neleze do jejich vybavení a služeb, tak si na pláži může dělat co chce. Zajímavé je sledovat trojici „uklízečů chaluh“ – moře jich tu totiž vyplavuje poměrně dost, a tak je vždycky za odlivu shrabou a odvážejí na pískové „rolbě“, aby to tu hostům nezapáchalo:-)

Jsou asi 4 hodiny, dost zataženo, ale chceme ještě jednou zkusit šnorchly. Jdeme po světlém písku na kraj chaluh, a tam je najednou spousta ježků a spousta hvězdic. Když pak nasadíme šnorchly, zjišťujeme, že ježci jsou i pod kameny, kudy jsme předtím museli projít. Chlap kousek od nás machruje a vytahuje hvězdice ven z moře, až se píchne o ježka. Dáváme si tedy hodně majzla. Děláme hokusy pokusy se šnorchly a brýlemi a jakž takž se nám daří najít způsob, jak se s nimi vypořádat. Zkoušíme se s nimi i ponořovat úplně pod hladinu a zkoumáme, jak to vlastně funguje. Uznávám, teď vypadáme trochu jako debilové, ale pořád jsme kovaní suchozemci ze středoevropského státu bez moře, a potápět se někoho se šnorchlem jsme vždycky viděli akorát na obrázku, nikdy nám to nikdo ani jednomu nevysvětlil. Tak si na to holt musíme teď přijít sami. Kvalitně si přitom proplachujeme dutiny slanou vodou:-)

Slunce zapadá dnes s mrakem, takže už ho neuvidíme, a lezeme z vody, až když oba drkotáme zuby. Cestu zpátky přenášíme videohovorem naší mamce, ta pro změnu zrovna balí na hory. Všichni společně obdivujeme podvečerní pláž, nenápadný přiliv i přichystaný stůl v altánku na pláži, s cestičkou osvětlenou svíčkami. Ááá, tady se dnes bude žádat o ruku, nebo nějaký podobně zásadní životní krok, ke kterému se hodí romantika jako blázen:-)

K motorce se dostáváme už za úplné tmy – jó, tady u rovníku je to stmívání vždycky otázkou několika minut. Cestou zpátky (na motorce je pěkná kosa) se stavujeme ve velkém masážním “salonu” Nuat Thai, kde jsme to zkoušeli na Nový rok, ale to měli na dvě hodiny dopředu plno. Teď si domlouváme okamžitou švédskou (=olejovou) masáž za 500 PS/os. Je to tu krásné, příjemné, voňavé, holky milé. Nechají nás vybrat vůni oleje, kterým budeme chtít být namasírováni (ze 4 variant, volíme eukalypt a citronovou trávu), umyjou nám nohy, a vezmou do pokoje, kde je minimálně 10 lůžek a teplota asi 10°C. Masáž je ale skvělá, trochu jiná než v Thajsku, hodně tlaková, ale ne lámací, parádní relax. Jenom nám přitom pomalu umrzají prsty na nohou i rukou. Na závěr dostáváme na výběr vodu nebo horký čaj, což je po hodinovém pobytu v ledničce naprosto jasná volba. Poprvé ochutnáváme vyhlášený filipínský zázvorový čaj, hodně silný a hodně sladký, a to nemá chybu.

Venku zjišťujeme, že sprchlo, motorka i okolní auta jsou mokrá. S větrem o závod ujíždíme nocí k domovu a pro změnu nás nepříjemně studí vítr – kdo by to byl řekl, že na tropické dovolené budeme v jednom kuse mrznout?:-) Po cestě kupujeme tradiční grilované kuře a stavíme v supáči pro trochu zásob, mimo jiné se rozmazlujeme nadstandardním super matcha cornettem. Poslední úsek zimy na motorce a jsme doma, hodujeme, pak chvíli věnujeme archivačním povinnostem (fotky, deník) a pouštíme si Zoufalé ženy dělají zoufalé činy, u čehož následně vytuhneme. Dalo by se tu po Boholu courat ještě několik dní a objevovat nové krásy, ale to hlavní jsme viděli, a tak zítra nastává čas zase kousek popojet na nový ostrov, těší se na nás Siquijor:-)

 Tisk článku