Středa 5.11. – den padesátý první – NÁVŠTĚVA SIRNÝCH LÁZNÍ A VÝLET DO MTSKHETY

Dopoledne měla Markét volno, a tak nám domluvila společnou návštěvu sirných lázní s kamarádem Danem, který u ní byl večer cvičit. Petíkova střeva se tvářila, že nás na výlet pustí, takže jsme se sbalili rovnou na celý den, v 10 nás vyzvedl Dan, naložil do auta a odvezl do centra, kde už jsme to znali. Obecně lze tbiliské lázně navštívit dvěma různými způsoby. Zaprvé lze navštívit jejich „veřejnou“ část, což stojí 2 lari, chodí se sem hlavně mýt místní, kteří doma nemají teplou vodu, a prý tam ve společné nádrži holt plave všechno, co ze sebe kdo smyje. Druhý způsob je privátní lázeň – velikost lze vybrat podle počtu osob, platí se za hodinu a ceny začínají asi na 30 lari, ale dá se tu utratit i mnohem víc:-) Na druhou stranu když se to rozpočte na zúčastněné osoby, tak je to celkem rozumné zpříjemnění zimních dnů:-) Přitom Dan říkal, že tu byl snad jednou, Markéta jen v těch veřejných, takže už pak neviděla důvod sem znovu chodit.

Nejdřív jsme vlezli do lázní, kde měli v jednotlivých místnostech různě velké „vany“ s vodou o 37°C, což nám ale přišlo málo, a chtěli jsme i saunu. Napodruhé jsme se trefili (hned hlavní vchod Royal Bath) a Markéta s Danem nás vzali do privátní komnaty, kde bylo WC, lavice a věšáky v místnosti na převlečení, a pak hlavní místnost s velkou vanou plnou 40-stupňové vody, lehce smradlavé, dvěma sprchami, malou oplachovací nádrží, sedátkem a saunou tak pro 3 – 4 lidi. Hodinu jsme se tu naprosto luxusně prohřívali a bylo nám jasné, že na tento zážitek budeme ještě dlouho vzpomínat – klepajíc se někde pod arménskými horami ve stanu. Sauna byla super, ale ponořit se celý do horké vany, sledovat páru unikající malým otvorem v kopulovitém stropu a na nic nemyslet, to byl dokonalý relax:-)

Úžasně prohřátí, že to z nás muselo sálat na dálku (podobně jako sirný = pukavcový odér) jsme v poledne popojeli do centra na ulici Rustaveli, které se říká Champs d´Elysée – je to taková pěkná třída, a zároveň – trochu nečekaně – vlastně turecká čtvrť. My jsme měli namířeno do restaurace Ankara, což byla taková bohatší lokanta, objednali jsme si s Petíkem čočkovou polévku, ale pak se do toho vložil Dan a nechal nám opět téměř zaplnit stůl – rýže, chleba, plněné papriky, kuřecí směs se zeleninou, pálivá směs se zeleninou (asi jehněčí), tzatziki, malé nakládané papričky – mňamka veliká, a na závěr samozřejmě nesměl chybět čaj.

Cestou z oběda k autu měla Markét jeden z nejdůležitějších telefonátů v životě – pozvánku na pracovní pohovor k pečovatelské práci v Curychu. Na stejnou nabídku už prý odpovídala někdy před půl rokem, ale odeslala tehdy špatně mail, a včera večer, když se objevila znovu, jsme jí donutili na ni odpovědět, tentokrát správně. A tak když nás dohnala na chodníku, skákala radostí jak na pérkách, lehce vykolejená, že se má co nejdříve dostavit do Curychu:-) (Jen doplním, že práci pak opravdu dostala a do Švýcarska se pár dní po našem odjezdu odstěhovala – takže jsme byli docela rádi, že jsme jí tu zastihli:-))

Na odpoledne měla Markét lekce a nás měl Dan odvézt do Mtskhety, kde bydlí, že si to tam prohlédneme, a večer to vezmeme maršrutkou zpátky. Nakonec z toho byl celoodpolední výlet – exkurze, kterou jsme si všichni náramně užili. Dan byl rád, že s námi může courat venku, když je hezky a má volno, my jsme byli happy, že máme tak trochu průvodce zdejším životem (a navíc mu bez problémů rozumíme každé slovo;-)).

Dan pracuje pro unijní sekci pozorovatelů, konkrétně teď se monitoruje území kolem hranic Jižní Osetie, on je office operator, takže pracuje na centrále ve Mtskhetě a řídí směny terénních pozorovatelů. Zaujal nás hlavně způsob, jak se dá k takové práci dostat – přes Ministerstvo zahr. věcí, sekce Národní kontaktní místo (databáze), kam se může zaregistrovat každý, kdo má zájem o práci v zahraničí, a ony mu pak chodí na mail konkrétní nabídky práce.

Dan byl úžasný průvodce, vzal nás do velmi originálního zahradnictví zdejšího umělce, kde se může člověk jen tak volně procházet a užívat si klid, obdivovat mistrovo dílo v podobě kovového hmyzu, sbírek starých předmětů ovázaných kytkami, bylinkovými záhony, atd. Přes léto se dá využít i malá kavárnička na kafíčko a dortíček:-) Pak jsme se podívali k Tbilisi lake, nádhernému jezeru nad městem – zatopenému křídovému lomu. Díky jeho podloží má voda překrásně modrou barvu a rozprostírá se snad donekonečna – někdy se mu říká Tbiliské moře. Touhle dobou už tu vysedávají jen rybáři, ale v létě tu musí být opravdu hodně živo.

Na jednom z vršků kolem jezera stojí ohromný monument, Kronika Gruzie – vysokánské desky se sochami a texty z dějin Gruzie. Před nimi stráží místo 13 svatých mužů (apoštolů?) v nadživotní velikosti. Chvíli jsme spekulovali o významu jejich gest, ale k ničemu zvlášť objevnému jsme nedošli:-)

Další zastávkou naší štreky bylo obrovské nákupní centrum s velikánským Carrefourem na okraji Tbilisi. Chtěli jsme se podívat na nějaké zásoby (hlavně chleba a pití) a díky Danovi z toho byl nákup pochutin minimálně na dva večery za spoustu peněz, které ale šly opět jen z Danovy kapsy, ach jo. On jen mávl rukou, a jakožto cizinec s diplomatickým statusem si došel nechat vrátit DPH:-) Jinak obchod byl fakt luxusní, slintali jsme nejvíc u čerstvých ořechů, koření a bylinek na váhu.

Z Carrefouru to už bylo do Mtskhety co by kamenem. Nejdříve jsme vyjeli k úžasnému kostelu Jvari na kopci nad městem, odkud je parádní výhled na celé město i soutok čisté řeky Kury a špinavé řeky Aragvi, daleko údolími ven, a v dálce vykukoval i jeden bílý, majestátný štít – spekulovali jsme, že by to mohl být 3. nejvyšší vrchol Gruzie – Kazbeg (ale potvrzené to nikde nemáme:-)). Samotný kostel, respektive monastýr Jvari, pochází ze 6. století a jeho název se překládá jako Chrám Svatého kříže. Podle popů, kteří chodili kolem, a obytné části vzadu, je stále aktivním klášterem. Cestou od Jvari jsme si ještě udělali krátkou fotopauzu o kus dál po silnici, potom u stromu ověšeného vším možným a chvíli spekulovali (kdo to udělal? Jakého byl náboženství? Co ho k tomu vedlo?), pak jsme sjeli do Mtskhety a okoukli to u Dana doma (terasu porostou vínem, na zahradě strom s granátovými jablky a výhled na celé město korunované Jvari – to jsme tedy opravdu záviděli). Když nám vylíčil, jak to tu chodí s bydlením, jaká je jeho paní domácí a její uštěkaný mazlíček, vzal nás se podívat ještě do kopců nad svým domem – kam až to šlo po silnici, protože po několika kilometrech končila a teprve se stavěla. Dojeli jsme k malému kostelíku, vedle nějž se stavěly další prostory pro mnichy, možná – komnatky a jídelna. Kostelík byl zamčený, ale po cestě jsme se pokochali opět úžasným výhledem na kopce a malý hřbitov s oplocenými hrobečky, jak je v Gruzii (a Arménii a části Íránu) zvykem. Hřbitovy v těchto zemích jsou vůbec zajímavě pojaté – každý hrob, nebo několik rodinných hrobů má vždy své oplocení, někdy jen pletivo, jindy železné mříže s ostrými špičkami. Kytky nebo nějaké ozdoby hrobů se moc nenosí, a tak zdejší hřbitovy vypadají tak nějak šedivěji než u nás. Neřekla bych nutně smutněji, spíš prostě jinak. Rodinní příslušníci, když přijedou hrob svých blízkých navštívit, většinou si na “svém pozemku” uspořádají aspoň piknik – prostě výlet do přírody:-)

Čekala nás ještě návštěva starého centra Mtskhety, načež Dan po zaparkování prohlásil, že má hlad, aspoň na něco rychlého, a vzal nás do další krásné, stylové restauračky s prosklenou místností a venkovní letní zahradou. Přestože Petík by potřeboval spíš přísnou dietu, čekala nás místo „něčeho rychlého“ další degustace gruzínské kuchyně – khinkali, lobie (fazole v husté omáčce, podávané v hliněném hrnečku), ostri, skvělý zeleninový salát a teplý, nadýchaný chleba. Zastavili se ještě Danovi noví kolegové, jeden Čech a druhý Lucemburčan, takže jsme přešli do angličtiny a velká část jejich hovoru na pracovní témata. Mezitím se setmělo a trochu jsme se báli, abychom ještě něco viděli, ale v podstatě zbytečně. Staré město, nově obnovené díky zařazení pod UNESCO, bylo krásné i ve světle luceren a katedrála Svetitskhoveli z 11. století vypadala, že snad ani nikdy nezavírá. Uvnitř bylo teplo, docela hodně lidí, a i tak úžasná posvátná atmosféra. V malé místnosti za oltářem, mimo hlavní část kostela, se odehrávala asi mše. Tři paní různého věku zpívaly náboženské texty, a když potom spustily trojhlas, místnost obešel kněz se zapálenou kadidelnicí. Ze všech stěn na nás shlíželi svatí vyvedení na barevných freskách, se svými klidnými, shovívavými pohledy. Nad hlavami se nám klenul vysoký strop, ze kterého byly spuštěny nádherné lustry. Člověk tu jen tak tiše chodil a kochal se – nezáležíc na tom, jakého je sám vyznání.

Na obloze vedle katedrály vyšel fantastický měsíc, téměř v úplňku, nešlo se nezastavit pro pár fotek. Naprostá paráda. Dan byl unešený a prohlásil, že je rád, že se sem konečně p 1,5 roce, co tu bydlí, podíval, a že asi zajde častěji. Pomalu nastal čas, kdy Markétě skončí hodina, tak jsme ještě se zastávkou na čaj (a hlavně záchod) a v luxusní pekárně dojeli zpět do studia, vyzvedli Markétu a s velkým vděkem se rozloučili s Danem, díky kterému jsme nejen ušetřili poměrně značnou částku z našich úspor, ale hlavně za sebou měli den plný skutečně nezapomenutelných zážitků. V neposlední řadě jsme ho prožili se zajímavým člověkem, jehož zkušenosti a vyprávění i z předchozích misí jsme si rádi poslechli při přejezdech autem. Dane, moc děkujeme!

Večer jsme strávili s vysmátou a nervózní Markétou – dostala povel zajistit si co nejdřívější letenky, tak s Petíkem hledali na netu, který furt padal. Díky tomu se pak Markét podařilo si zablokovat platební kartu, tak jsme jí aspoň pomohli letenku koupit. Doufejme, že nám to Švýcaři vrátí:-) Spát jsme šli nakonec někdy ve 3 – my trošku už uondaní, Markéta nabitá jak elektron:-)

Čtvrtek 6.11. – den padesátý druhý – PILATES, SAMEBA, POSLEDNÍ DEN V TBILISI

Dnes jsme se pro změnu museli vykopat brzy, protože první lekce začínala od 8. Petík se s počítačem přesunul do ložnice a já se rozhodla, že když už bydlíme u lektorky pilates, byla by škoda toho nevyužít a nevyzkoušet si hodinu (i když nějakou přednášku o špatném držení těla a špatném batohu už jsme dostali myslím hned první večer:-)). Pro moje zkrácené a netrénované svaly to tedy byla pěkná dřina, navíc jsem zjistila, že by mě to asi ani moc nebavilo (a to nemyslím nijak špatně vůči Markétě, ale obecně asi radši hopsám někde na muziku, než bezhlesné posilování a protahování, o které se občas pokouším sama doma).

V 9 hodin přišla paní uklízečka, ze které jsme byli docela vysmátí a divili se, že na to, jakým stylem pracuje, má Markét docela uklizeno:-) My se mezitím navlékli opět jak to jenom šlo, a vyrazili za posledním restem, který nám v Tbilisi zbýval – katedrálou Sameba. Markét nás doprovodila na silnici a nekompromisně nás posadila do stopnuté maršrtutky, tak jsme si to taky zkusili. Jízdné se pípá normálně kartou, ale nevyjíždí žádný lístek. Nechali jsme se vyvézt na kopec, kde katedrála stojí, ale museli pak stejně ještě kousek dojít. Samotný svatostánek je – stejně jako včera katedrála ve Mtskhetě – naprosto omračující a nádherný, i když třeba vnitřní výzdoba je zde trochu chudší. Sluneční světlo pronikající šikmo okny a dopadající na kamennou podlahu, tepané obrazy, zdobené oltáře i hlavy věřících, kteří všechny obrazy a sochy s posvátnou úctou obcházejí, líbají, dotýkají se, nebo minimálně se před nimi několikrát křižují. V postranním výklenku zpívali pro změnu 3 muži (i když jeden si během toho zvládl třeba i vyřídit telefonní hovor:-)) a během naší návštěvy asi začala oficiální mše pro veřejnost, protože kněz vyšel kázat do hlavní síně a lidé se shlukli před ním. Zaujalo mě (a ne poprvé), že v pravoslavných kostelech většinou nejsou lavice – všichni stojí, odříkávají modlitby nebo poslouchají kázání. Jinak Katedrála Nejsvětější trojice je poměrně nová záležitost – byla vysvěcena v roce 2004 a se svými 83 m výšky se stala 3. největším chrámem ortodoxní církve na světě (po Moskvě a Petrohradu). Při pohledu na centrální Tbilisi je nepřehlédnutelná a i její okolí je moc pěkně upravené, v létě možná i rozkvetlé. Katedrála si zasloužila i několik fotek zvenčí, modré nebe jí dělalo důstojné pozadí. Pak se ale přihnal zájezd Číňanů a bylo po focení:-)

Kolem prezidentského paláce a polorozbořených domů v jeho okolí jsme sešli zpět do starého města, kde se nám na několikátý pokus podařilo koupit pohledy. Objevil se přitom nečekaný psí doprovod, ale pilně jsme zapracovali na jeho setřesení a časem se povedlo (ale asi spíš kvůli tomu, že sám chtěl). Po cestě jsme rozebírali čerstvé dojmy z Gruzie a hledali poštu nebo aspoň nějakou kavárničku, abychom se chvíli ohřáli. Poštu, kam nás lidi na dotaz posílali, kde asi nějak minuli, ale zaujalo nás malé bistro nedaleko stanice metra u Náměstí Svobody, kde měli polední nabídku polévky + pepsi za 2 lari, kterou jsme využili. Bylo tu příjemně teplo a slušně velká mísa s výborným kuřecím vývarem nás zahřála ještě účinněji. Napsali jsme si tu i pohledy, i když pošta nebyla, ale neva, ať jsou aspoň připravené. Došli jsme pak postupně zase až na Chavchavadze, kde jsme vyzkoušeli místní lékárnu (dost dobrý, všechno elektronicky, sterilní čistota, paráda) – potřebovali jsme doplnit zásoby Smecty. Potom jsme se stavili ještě v ozkoušeném supermarketu, kde jsme si dokoupili zásoby pro další pohyb, a vzali na vyzkoušení červené víno – mysleli jsme, že s ním s Markétou oslavíme její pracovní úspěch a zároveň se důstojně rozloučíme a poděkujeme za azyl. No a ona ho vůbec nechtěla (+ Petíkovy lehce uklidněné vnitřnosti jsme nechtěli hned zase dráždit), takže nakonec jsme si ho odvezli dál:-)

Do studia jsme se vrátili ve 4, byl tu i Gigi, tak jsme chvíli pokecali a pochutnali si na datlích plněných ořechy, které pro nás včera koupil Dan v Careffouru. Pak jsme Markétě zhodnotili módní kreace na pracovní pohovor a v 6 si zase zalezli do ložnice k počítači. Bylo dojemné poslouchat, jak se Markét na konci lekcí loučí se svými cvičenci, nebo spíš jim říká, které nejbližší lekce nebudou a proč. Všichni jí strašně moc přáli úspěch, i když druhým dechem dodávali, že by se jim po ní stýskalo, kdyby úplně odjela. Když po 8. skončila poslední lekce, uvařila jsem brambory a párky a nadlábli jsme se, a zbytek večera potom byl ve znamení balení a třídění našich a Markétinných věcí z její ložnice:-) Letenku nakonec sehnala na zítra, takže si musela dnes všechno nachystat.

Každopádně pro nás byl pobyt v Tbilisi díky možnosti bydlet u dávné kamarádky nakonec skvělý, moc jsme si ho užili a snad jsme moc nepřekáželi:-) Rádi jsme se po letech opět setkali, poseděli, popovídali a v neposlední řadě samozřejmě ušetřili spoustu peněz, které budeme moct využít na dalších místech (začínáme zjišťovat, že podzim v Kavkazském podhůří je poměrně chladný). Markétko, mockrát děkujeme!

Pátek 7.11. – den padesátý třetí – CESTA NA GRUZÍNSKO-ARMÉNSKOU HRANICI

Cestovatelské ráno probíhalo trochu chaoticky, ale nakonec se nám všem podařilo zabalit svoje věci a v 10 nasednout do přistaveného vozu s řidičem Gigim. Po pravdě řečeno to byl asi nejhorší řidič, jakého jsem potkala:-), ale vzal nás nejdřív na nádraží, za což jsme byli vděční (pak vezl Markétu na letiště). Na autobusáku se na nás seběhli maršrutkáři a nějak nás ukecali ke koupi lístku dřív, než jsme se vzpamatovali, takže si samozřejmě vzali o 10 lari víc, než kdybychom šli přímo k pokladně. Taky nám nějak nevystačily peníze a nebyl čas je jít někam shánět, takže nás Markét ještě zasponzorovala 50 lari, ach jo. V maršrutě byl samozřejmě nával, dostali jsme místa na zadní sedačce vedle batohů a mnoha dalších zavazadel na nich, které na nás celou dobu sklouzávaly. Cesta na hranici byla poměrně nezáživná, všichni v busíku spali a my velkou část jízdy taky. Až několik km před hranicí se objevily pěkné malé vesničky, mohutné zasněžené hory a na silnici krávy – tedy ideální podněty ke sledování.

Před gruzínsko-arménskou hranicí nás maršrutka všechny vykopla, vzali jsme si jen příruční zavazadla. Gruzínský celník se nejdřív tvářil drsně, ale když viděl turisty, rozzářil se jak sluníčko a oslovoval nás křestním jménem. Prošli jsme dlouhou chodbou, minuli několik duty free obchodů, ale žádnou směnárnu. Pokračovali jsme pak ještě hrozně dlouho pěšky, po mostě přes řeku a koleje. Dole patrolovali strážníci se samopalama – jeden, když nás nahoře viděl, si založil zásobník z kapsy do zbraně, tak nevím, co tím jako chtěl naznačit:-) Arménský celník mě také oslovil jménem a byl docela milý, i když jsme se nejdřív trochu báli, jestli po nás nebudou chtít nějaká víza nebo poplatky (ještě donedávna to tak bylo). Za celníkem v další kukani seděla paní v bílém laboratorním plášti, na kterou jsme hodili ten nejzářivější úsměv, aby si nás mohla vyfotit:-) Následující asi půl hodiny jsme všichni čekali na naší maršrutku, my trochu nervózní ze zanechaných batohů. Pozorovali jsme zatím hraniční ruch: českého kamioňáka v opačném směru, celníka beroucího úplatek, všechny celníky v „sovětských“ zelených beranicích, poměrně rychlé kontroly aut, naše spolucestující. Hlouček dam nedaleko nás se bavil rusky, nebo je arménština ruštině hodně podobná:-) (Jedna z nich se předtím „starala“ o nás – ukazovala nám, kudy jít, ptala se, jestli máme víza, kontrolovala, že jsme v pořádku prošli.) Všechny byly svátečně nastrojené, kozačky, kabáty i kabelky podle poslední módy. Tak jsme na tu Arménii zvědaví:-)

 Tisk článku