PÁTEK 15.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ – OBHLÍDKA NYAUNG SHWE

Když jsme měli zřízenou základnu, mohli jsme vyrazit důkladněji prozkoumat trochu zvláštní město. Zdejší osídlení vzniklo ze 2 hlavních důvodů. Ten první je turismus, když běloby objevily kouzlo jezera Inle lemovaného kopci, s rozsáhlými “plovoucími” vesnicemi a farmami, s rybáři, kteří za svítání vyrážejí na jezero v dřevěných bárkách, pádlujíc obratně nohou, aby měli ruce volné pro natahování a vytahování sítí. Tím pádem městečko tvoří hodně hotelů různých kategorií, restaurací, obchůdků se suvenýry, půjčoven kol. Potkali jsme i 2 banky, denní a večerní trh, 3 velké a opravdu pěkné chrámy.

Druhým důvodem vzniku městečka, nebo spíš jeho růstu, jsou ony výše zmíněné farmy. Na uměle ukotvených záhonech na jezeře jsou totiž farmy rajčat, které živí celou zemi. Farmáři je vozí ve velkých koších do přístavu, kde je vykupuje distributor do skladů na břehu jezera a kanálů, a odtud je kamiony dále rozvážejí snad do celé Barmy. Není úplně špatné mít takové překladiště naproti hotelu – levnější rajčata jsme snad nikdy v životě nekupovali:-) Jinak o rajčatech z jezera Inle, zdejším vinařství i dalších barmských pochoutkách si můžete přečíst také v našem Kulinářském okénku.

Chozením po městě nám dost vyhládlo, tak jsme dali nejdřív jednu véču u milé slečny vedle mostu, na doporučení místňáků, když se nám dlouho nedařilo nic kloudného najít. Dostali jsme solidní porci rýže a kuřecího kari, vývar, talířek s dochucovadly a cibuli smíchanou s něčím, o čem Petík prohlásil, že to je zázračný prášek z vedlejšího obchodu s čínskou medicínou. V Barmě jsme na tuhletu “chuťovku” narazili víckrát a nepodařilo se nám zjistit, co to s tou cibulí matlají, ale někdy možná lepší nevědět:-) Na night marketu jsme pak vyzkoušeli šanskou nudlopolívku (podle oblasti – státu Šan, ve kterém se jezero Inle nachází). Chutnala jako polévky v Thajsku, ale nudle byly divné, asi nedovařené. Nejlevnější dostupnou variantou pití byl karton 6 vod, které se nám k naší velké radosti podařilo nacpat našim domácím do prázdného pultového mrazáku, samozřejmě po domluvě. Večerní varianta slabého proudu byla celkem opruz, tak jsme to stejně brzy zabalili, přeci jen to byl dnes docela dlouhý den.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

SOBOTA 16.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ TŘETÍ – NE ZCELA POVEDENÝ PROGRAM

Někdy se to tak hloupě sejde, že den špatně začne, špatně pokračuje a vás to tak vytočí, že už si ho pak děláte ještě horší i sami sobě… A to byl přesně tenhle den.

1. Vstali jsme o 2 hodiny později, než bylo v plánu, bez dalšího připraveného plánu.

2. Nucená snídaně podle očekávání nestála za nic, suchá palačinka, přemaštěné volské oko, opečený tousťák a marmeláda, kafe 3v1 a fakt hnusný čaj. Asi se snažili o nějakou zápaďáckou variantu, protože jinak i v té nejzaplivanější špeluňce v Barmě vždycky dostanete dobrý čaj zadarmo. Já spořádala snídani za dva, takže mi bylo špatně, a Petík měl hlad.

3. Rozhodli jsme se tedy rychle nastudovat, co se tak dá v okolí vidě, a trochu popracovat, načež vypadl proud v celém městě a nenaskočil až do pozdního odpoledne. To vedro člověku na náladě taky zrovna nepřidá. Když proud konečně naskočil, rozjelo se nám pod oknem nějaké čerpadlo či co, že nebylo slyšet vlastního slova. 2 hodiny jsme to trpěli, přeci jen nejsme typy, co si chodí hned stěžovat, ale pak už to vážně nešlo a musela jsem se pani domácí zeptat, co to je, a jestli to fakt nutně musí běžet. Moc mi neodpověděla, ale krám vypnula, takže cajk:-)

Odpoledne jsme se šli podívat aspoň na denní trh, nakoupili tam ovoce a dali ještě jednu šanci šanské nudlopolívce, ale ty nudle byly zase divné, tak jsme usoudili, že to je asi tím receptem a už si to dávat nebudeme. Neplánovaně jsme podlehli nákupní horečce a pořídili si oba longyi, pánské za 2500, dámské, pěkně vyšívané, za 3000 kyatů. Oboje na sobě měly etiketu přilepenou nějakým kanagonem nebo čím, vůbec to nešlo dolů. Navíc pánské byly asi moc úzké (anebo jsme to špatně uvazovali) a dámské k mému velkému překvapení nebyly tubus, ale dlouhý pruh látky (a asi jsme to špatně uvazovali). No, aspoň se máme dost co učit a trénovat uvazování:-)

Večer se nám už nechtělo jít zase cca 2 km do centra, tak jsme zbouchali nakoupené ovoce, fajn bylo, že mrazák i bez proudu udržel chlad a meloun i ostatní věci nás krásně osvěžily. Pročetli jsme trochu net a rozhodli se zítra zkusit půjčit kolo a udělat si výlet po východním břehu jezera, nejlépe dojet do vesnice Maing Thauk.

NEDĚLE 17.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ ČTVRTÝ – CYKLOVÝLET DO MAING THAUK

Na včerejší nepovedený den jsme se vyprdli (jedna z výhod časově neomezeného cestování jsou do určité míry povolené ztráty času:-)) a rozhodli se dnešek zařídit lépe. A začali jsme hned u snídaně, kde jsme si uvařili vlastní čaj a po delším dohadování vymohli nudlopolívku místo vaječných produktů. Příprava sice trvala trochu déle, ale oba jsme se dobře najedli a hned byl den hezčí:-)

Pak jsme fofrem sbalili a nedaleko hotelu, u příjemného dědy půjčili kola. Vypadala slušně, horská s přehazovačkou, ne nějaké asijské plečky, za obě dohromady 3000 kyatů a mohli jsme vyrazit. Šlápli jsme do pedálů, prokličkovali městem za 10 minut, a pak se napojili na větší silnici podél jezera, na které jsme už zůstali celý den. Vyhlédnutým cílem se stala vesnice Maing Thauk asi 10 km od Nyaung Shwe a všechno zajímavé, co po cestě potkáme.

Jelo se příjemně, provoz minimální, rovinka, i to horko bylo po ránu snesitelné. Vesničané už byli dávno na nohou, poklízeli, vařili, prodávali zeleninu, klábosili vedle silnice. Na nás se smáli a zdravili, my jim to též s úsměvem opláceli. Asi 2 km za městem se na nás už z dálky smála cedule zvoucí k prohlídce vinařství Red Mountain, prvního v Barmě (dnes už ne jediného), které vzniklo roku 2002. Dělají se tam i degustace, což nás, Pražáky čas od času obrážející moravské sklípky, nemohlo nechat v klidu. Především mlsný jazyk nás vytáhl do asi kilometrového kopce k modernímu areálu vinařství. Skoro jak na Sonbergu:-) Bylo kolem 10., prohlídky se dělaly ve 12, 14 a 16 hodin, na což se nám čekat nechtělo, ale degustaci 4 vzorků na terase, s výhledem na vinohrad i celé údolí s jezerem Inle se prostě nedalo odolat (zvlášť za příjemnou cenu 2000 kyatů na osobu). Dostali jsme každý 4 sklenky, já větší, Petík menší, vína stejně. Škoda, že hezká slečna nám k tomu nedokázala i něco hezkého o vínech povídat, ale celkem jsme si vystačili s jejich obsáhlým letákem o celé produkci. Donesené vzorky pak nebylo těžké identifikovat – nádherně kopřivový, zlatý Sauvignon Blanc, temně rudý Shiraz, průzračný a slaďoučký pozdní sběr Muškátu a náš favorit, Rosé D’Inle. Šlo o růžové vínko též z odrůdy Shiraz, možná ho tu brali trochu podřadně – v ceníku bylo nejlevnější a v letáku o něm ani nepsali – ale nám naprosto učarovalo (jak už to tak většinou máme:-)). Za láhev chtěli 10 000 kyatů (10 USD), tak jsme se nakonec rozhodli setrvat v cestovatelské abstinenci, ale i ty čtyři vzorky v 10 ráno nás příjemně nakoply a kopec dolů na silnici jsme sjížděli vysmátí od ucha k uchu:-) Do Maing Thauk to pošlape samo…

Následoval pak delší výšlap mezi rozesetými rákosovými domky, rýžovými políčky, sem tam sady mangovníků nebo řadami pitahayových kaktusoidních rostlin, které vůbec nejsou kaktusy. Celý den jsme měli ukrutnou chuť na zmrzlinu, ale nikde kolem jezera jí prostě nevedli (dokonce ani později v Maing Thauk). Když jsem si vzpomněla na včerejší celodenní výpadek proudu, chápu proč.

Došlapali jsme až do Maing Thauk, kde bylo v nabídce hned několik zajímavostí. Nejprve jsme zamířili za “forest monastery”, lesním klášterem. Znamenalo to projet lehce do kopce vesnicí, a pak asi hodinu stoupat pořádně prudce do svahů hor. Do takových kopců, že jsme to skoro celé šli pěšky. Lilo z nás jako snad ještě nikdy v životě, funěli jsme jak parní lokomotivy, a pak nahoře… Jedna pěkná zlatá pagoda, takové polorozpadlé mnišské zázemí, zarostlý a nijak extra zajímavý výhled na jezero. Dost jsme váhali, jestli to za tu dřinu stálo, ale aspoň ten sjezd dolů, ten jsme si parádně užili.

V Maing Thauk jsme jenom přejeli hlavní silnici a pokračovali k místnímu “U Bein”, dlouhatánskému týkovému mostu, nebo spíš chodníku. Všude nám nabízeli pronájem lodičky, ale my vzali kola (na mostě se na nich nesmí jet) a šli se podívat, co je na druhé straně. Vlastně to ani tak nebyl most, jako spíš dlouhé molo, protože končil tam, kde začínala “plovoucí” vesnice, takže kdo se chtěl mrknout mezi domky na vysokých kůlech, musel pokračovat na lodičce. Maing Thauk je vlastně vesnice rozložená rovnoměrně na pevném břehu a v mělkých vodách jezera Inle. Usadili jsme se asi na hodinu na konci mola a jenom pozorovali okolní ruch. Rybáři brázdili vodu cestou za úlovkem. Byli legrační, protože pádlovali normálně rukama, ale jakmile si všimli někde nějakého cizince, vystřelili do stoje a začali způsobně pádlovat nohou tak, jak to mají Inthové (zdejší etnikum) v popisu práce:-) Akorát že když se člověk zamyslí, co za tím je (podle našeho odhadu buďto touha po “dýšku” nebo rozkaz shora pod nějakou pohrůžkou), tak už mu to tak srandovní nepřijde. Rybáři byli většinou muži, zatímco ženy na loďkách vozily malé klícky, prý se sladkovodními krevetami, nebo obstarávaly rozsáhlé rajčatové zahrady, které tu začínaly a naprosto nás fascinovaly. Ve vodě se míhala spousta ryb a občas proplouvaly trsy vodního hyacintu, který má sice krásné modré květy, ale jinak jde o nebezpečný invazivní druh.

Dal se s námi do řeči mladý, 20-letý klučina, který na první pohled i druhý poslech dost vybočoval z barmského standardu, už jenom tím, že byl schopný se bavit celkem obstojně anglicky. Mimo to nejedl krevety ani kari, nejradši má prý saláty. Jeho telefon byl plný muziky jako Aerosmith, Celine Dion, Mariah Carey, Bryan Adams, Scorpions… Docela se orientoval v evropských reáliích i fotbalové lize:-) Přitom bydlel v Maing Thauk, v jednom z domků na jezeře, a vozil tu turisty v lodičce. No, asi mu, jako mnoha dalším, nechyběl doma pořádný satelit:-)

Čas se tu trávil příjemně, ale to ho nezastavilo a my se museli začít pomalu vracet, zvlášť, když jsme měli v plánu ještě velký klášter na druhé straně Nyaung Shwe, za mostem. Na kolech se širokým sedlem se jelo fajn, ale i tak 10 km z Maing Thauk na jeden zátah dalo docela zabrat. Rychle jsme se zastavili u denního trhu, ale tam už pusto, prázdno. Vzali jsme aspoň vody, dojeli do hotelu, přečkali tam přeháňku na konci mraku a koupili tašku trochu nezralých, ale už dobrých rajčat za 800 kyatů. Pak jsme ještě rychle vyrazili ke klášteru, abychom to stihli do tmy.

V klášteře Ywa Thit měla být ukrytá keška, takže podle GPS jsme ho mezi rýžovými poli našli bez problémů a okouzlil nás už na dálku. Po nádvoří chodilo několik tet, co sklízely občerstvení a suvenýry, které tu asi přes den prodávaly. Klášter už se zavíral, ale po domluvě s jediným, trvale zde žijícím mnichem, 75-letým sympatickým dědou (ptali jsme se i na jméno, ale s těmi asijskými výrazy je to někdy těžké…), nás ještě pustili dovnitř. Všechno jsme si důkladně prohlédli, měli tu slušnou sbírku oltářů s Buddhou, všechno pečlivě uklízené a vyčištěné. Kešku jsme odlovili, ovšem zdaleka nejzajímavější byl děda mnich. Nechtěli jsme zdržovat dlouho po zavíračce, tak jsme s ním strávili jen asi 15 minut, ale byl super. Znal ČR, Prahu, Dubčeka, Havla, Zetor:-) Sám pocházel z malé vesničky v Baganu, 55 let byl mnichem, 35 let v tomto klášteře. Občas sem prý bere malé novice, na týden nebo dva, dnes ráno byl zrovna přijímací obřad. Škoda, že jsme o něm nevěděli, ale i tak, tohle byla jedna z nejlepších keší, jakou jsme kdy odlovili (Social caching, pro zájemce):-)

Během dne jsme se rozhodli, že si ten turistický výlet lodí na jezero nakonec přeci jen zaplatíme, a našli jsme si seriózně vypadající pani s pánem u guesthousu Golden Duck. Nechali jsme jim zálohu 5000 kyatů a domluvili si, že si i batohy budeme moct vzít s sebou, protože v kanceláři by je pani neuhlídala. Pak už honem vrátit kolo, do půjčovny jsme se vřítili v 18:59, přesně na čas. Jenom na tu večeři jsme museli už po svých. Bylo čapátí s bramborovým kari a rajčatovým salátem, pak ještě polévka a salát z čajových lístků a křupavých fazolek. S panem domácím jsme se domluvili, aby byl někdo ve 4:30 připravený nám otevřít bránu, a pak už jen zabalit a šup do hajan, což se nám podařilo až před druhou hodinou… To bude teda zítra akce…:-)

 Tisk článku