---

ÚTERÝ 12.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ DEVÁTÝ – VLAK Č. 1 A DALŠÍ NOC V MANDALAY

Když přihasil náš vlak, jeden z naháněčů na perónu nás odvedl na naše místa, ovšem bylo tam dost narváno, a tak nás táhl dál, do vedlejšího vozu a pozor – do první třídy. V klidu nás tam usadil, tak co, my se bránit nebudeme:-) Což o to, posezení bylo trochu pohodlnější, jenže tu bylo naprosto na umření – větráky na stropě nefungovaly a okna šla otevřít jen na půl žerdi. Pustili jsme si dva filmy a cesta do Mandalay skoro utekla, akorát poslední zhruba půlhodinu jsme strávili s obličeji co nejvíc vystrčenými z okýnek, horko bylo naprosto omračující a přes město se vlak táhl krokem, takže ani neprofukovalo, uf! Jenom jsme se modlili, aby další vlak do Thazi, byl trošku vzdušnější…

Okolo desáté jsme dorazili do Mandalay a protože jsme někdy ve 4 ráno měli pokračovat dál, nikam pryč jsme se nehnali, našli jsme si místa na lavičkách v přízemí, u elektrických zásuvek a pokračovali ve sjíždění naší videotéky. Mimochodem, sledování lechtivých scén (bez kterých se dneska nic neobejde, tím méně Hry o trůny:-)) se zvědavými domorodci za zády, je vždycky zvláštní zážitek. Člověk neví, jestli se má stydět, smát, nebo to radši vypnout:-) Potom se Petík vydal do krámu pro zásobu pití a se mnou se pokoušel komunikovat jeden z hlídačů. Vypnul zásuvky, posadil se vedle na karimatku, co jsme si rozložili na lavičkách. Zkoušela jsem ho přesvědčit, aby ty zásuvky zase zapnul, ale když se k tomu neměl, sebrala jsem mu hračku, Petíkův nedobitý telefon, který ho moc zaujal a pořád ho zkoumal. Když se Petík vrátil, usoudili jsme, že se nám nechce se tu nechat žrát komáry jako minule a postavili jsme na kraji perónu tropiko od stanu, samozřejmě za vydatné pozornosti spolucestujících:-) Vedro bylo uvnitř pekelné, ale venku to nebylo o tolik lepší, tak co už:-)

STŘEDA 13.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ – VLAK  Č. 2 DO THAZI

Ve 4, když otevřely pokladny, jsem vyrazila pro lístky. Už tam byla fronta jako kráva, a to mě ještě další 4 lidi předběhli, protože se mě jiný lidi pokusili odvést k přepážce pro 1. třídu. Strejda za okýnkem se evidentně nevyspal nejlíp, obsloužit jednoho člověka mu trvalo skoro 10 minut, takže když jsem se já vrátila vítězoslavně s jízdenkami do Thazi za Petíkem, bylo skoro 5 a nejvyšší čas balit. Přemístili jsme se do našeho vlaku, okolo spousty spících, způsobně uložených v řadách na perónech (trochu jako když se po nějaké katastrofě sčítají oběti), a vyčkali odjezdu, lapajíc zase po dechu. Batohy jsme začali po předchozích špatných zkušenostech už hodně pevně přivazovat k polici a chvíli po opuštění nádraží nás prozatímní nedostatek spánku udolal….

Kolem 9. jsme vystoupili v Thazi, městečku v polovině cesty, kde jsme museli přestoupit. Blbý bylo, že vlak k jezeru Inle jezdí jednou denně a to v 5 ráno. Nechali jsme z nádraží odjet všechny lidi s většinou taxikářů a ty zbylé jsme odbyli tím, že tu čekáme na další vlak. To, že jede za 20 hodin, jim vysvětlovat nemusíme:-) Dopoledne jsme strávili převážně ve společnosti místní šílené dámy v dresu Arsenalu. Problém s Barmáncem, který vám zuřivě něco vysvětluje pořád dokola, je ten, že nepoznáte, jestli je to blázen, anebo se fakt snaží něco sdělit. V tomhle případě jsme ale měli jasno dost rychle – opodál sedící pán na nás udělal dost výmluvné gesto s poklepáním na čelo:-)

Na nádraží v Thazi nebylo vůbec, ale vůbec nic. Normálně bychom i takovou dlouhou dobu zazevlili někde na lavičce, ale tady to nějak nemělo žádný přínos, když se ani pracovat nedalo, a tak jsme se rozhodli pro jednou pustit chlupa, ubytovat se někde okolo 12 USD, což by nám zajistilo trvalý přísun dýchatelného vzduchu, elektřiny, záchod, zkrátka zázemí k tomu, abychom tu pauzu aspoň nějak využili. Vydali jsme se tedy porozhlédnout po městě a kromě nejbližšího guesthousu jsme našli další, Wonderful Guesthouse, kde byl milý klučina a jeho vysmátá mamka, která švihala anglicky, jak když bičem mrská. Původní cena byla 15 USD, ale po chvíli ukecávání jsme dostali “special price for you”, 10 USD a malinký, ale naprosto dostačující pokojíček, který měl dokonce klimatizaci, čímž se stal jedním z našich nejlepších barmských hostelů:-) Dali jsme si vlažnou sprchu a vrhli se na práci, tedy sepisování deníku do článků a třídění fotek, ale brzy na nás přišla dřímota, a tak jsme si dali někdy do 5 šlofíka, a pak pokračovali.

Okolo sedmé jsme vyrazili na večerní lov. Stálo nás to sice trochu delší procházku, ale nakonec jsme našli a pořídili všechno potřebné – malý obchod, kde jsme nabrali zásoby do vlaku, Indy, co na jedné plotýnce pekli čapátí, porce s cizrnovou a zeleninovou omáčkou za 300 kyatů, pak i sympatickou žrádelnu, kde byla sice složitější domluva, ale nakonec jedno z nejlepších a nejlevnějších jídel v Barmě (kozí kari), a dokonce jsem si udělala radost u jednoho z mnoha stánků a pořídila si tkanou kabelu se spoustou třásní, jakou tu všichni nosí. Paní měla na všem cenovky, a tak jsem nemusela ani nijak tvrdě smlouvat, vyšla mě na 3500 kyatů. Mošna zakoupená před několika lety v Thajsku už začíná dosluhovat, tak bude mít důstojnou náhradu z barmského Thazi:-) Večer jsme se ještě na pár hodin usadili k věčným restům a okolo půlnoci šli spát, čeká nás brzké vstávání.

ČTVRTEK 14.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ PRVNÍ – VLAK Č. 3 A CESTA DO SHWE NYAUNG

Vstali jsme po 4., klepli na klučinu, který nás pustil zadním vchodem, jak jsme se už večer domluvili, a v půl 5 jsme byli na nádraží, což bylo časově v pohodě. Jenže pak jsem si vystála desetiminutovou frontu na to, aby mi pán sdělil, že mám jít k jiné pokladně na 2. nástupišti. Tam jsem div nedostala vynadáno, že jdu pozdě, ale dobrý, lístky jsem dostala a ještě nás strejda doprovodil k našemu vlaku. Tentokrát měl plastové sedačky, které byly o trošku pohodlnější, než ty dřevěné, a navíc s námi nejelo moc lidí, takže jsme měli celou dobu pro sebe i protější lavici. Ze začátku nám bylo blbý se roztahovat na obou, ale pak pohodlnost a to, že místní to tak taky dělají, zvítězilo nad ostychem:-) Po odjezdu z Thazi, dokud byly za oknem nudné baráky, jsme ještě trochu pochrupávali, ale později míhající se krajina naplno upoutala naši pozornost. Nejdřív převládala zemědělská krajina se sklizenými rýžovišti, ale postupně se všechno zazelenalo, zvedly se kopce porostlé džunglí. Asi 10 km do Kalawu se opět stoupalo na náhorní plošinu stylem cik cak, pomalu, ale jistě. Nahoře nás obklopily sady, pole a zahrady, viděli jsme hodně zelí, podobně jako na thajsko-barmské hranici, kde barmští uprchlíci obdělávají státem dotovaná zelná pole. Okolní hory už dosahovaly výšek 1000 – 1300 m.n.m., žádní pidižvíci. Než jsme ale dojeli do Shwe Nyaung, odkud byl v plánu delší pochod, rozlila se okolo zase celkem nezajímavá rovina:-)

Úrodnosti kraje odpovídala i nabídka prodavačů ve vlaku a na nádražích – nejdřív to byly jen skromné smaženky z těsta, vodu nosily malé holčiny v “květináčích” na hlavách, časem přibyla zelenina, vařená kukuřice, nakládané mango, atd. Věděli jsme, že nás čeká 12-hodinová cesta, a tak jsme trochu experimentovali, aby nebyl hlad jako minule. K snídani jsme zkusili podlouhlé smaženky z koblihového těsta, trochu nasládlé, šlo to:-) Na oběd k nám přistály krabičky s rýží, kuřecím kari a salátkem, a během odpoledne jsme pak ještě ochutnali kousky manga, které tu nakládají do nějaké oranžové a ukrutně sladké tekutiny, a také momo, kynutý knedlíček plněný strouhaným kokosem s cukrem.

Trochu horká chvilka přišla s panem revizorem, který si jediný všiml, že máme špatné lístky, vystavené jenom do Kalawu za 800 kyatů. Naštěstí si to nechal vysvětlit, snad pomohlo i to, když jsem mu řekla, jakou přesně částku jsme zaplatili (1300 kyatů za osobu), a nechal nás v klidu dojet do Shwe Nyaung.

Dorazili jsme v půl 4 a na protažení nohou si obešli pár obchůdku, nakoupili zásobu vody, muffinů a slunečnic. Míjeli jsme i ovocný trh, ale nic nás tam nezaujalo, zapadli jsme až po půl druhém kilometru do restauračky u silnice. Asi tu moc velký provoz neměli, jídlo bylo trochu rozpačité – studená rýže, teplý vývar, hodně ostrý salát (to uspokojilo Petíka) a kari s kusy kuřete, ovšem taky vlažné se sraženým omastkem na povrchu. Ok, za 1500 kyatů dejme tomu:-)

Mezitím se úplně zatáhlo a zvedl se vítr, vypadalo to na bouřky z obou stran, ale zatím nepršelo, tak jsme pokračovali po silnici dál. Asi po 3 km jsme dali sicnu na skvělém místě schovaném za keřem, škoda, že na nocleh bylo ještě brzy a k jezeru Inle daleko. Počasí stále drželo, jen za horami se blýskalo na časy, ale ani hromy slyšet nebyly. Šli jsme tedy dál a s neklidem sledovali, jak se opět změnila krajina, suchá pole zvlhla do podmáčených rýžovišť a mimo silnici nebylo moc kam šlápnout, natož lehnout. Nakonec jsme vzali zavděk malým suchým pláckem před rákosovou chýší, že to do ní kdyžtak zabalíme, kdyby se v noci něco přihnalo. Prozatím jsme si postavili jen tropiko – lépe se v něm dýchá a je rychleji přenositelné, a kdyby fakt přišel nějaký tropický liják, tak nás naše stařičká a chatrná plachta stejně nezachrání. Žádné noční drama se naštěstí nekonalo, ani na nás nikdo nepřišel (přeci jen v Barmě je volné stanování oficiálně zakázané a tady jsme ještě navíc spali někomu na zápraží:-)) a my někdy v 8 vytuhli a nevěděli o světě.

PÁTEK 15.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ – PĚŠÍ CESTA DO NYAUNG SHWE

Teď si asi říkáte, jestli jsem se s těmi názvy náhodou nezbláznila, ale je to opravdu tak, já si to nevymyslela:-) Městečko, kam vede vlakové spojení, se jmenuje Shwe Nyaung, kdežto vesnice na břehu jezera Inle, kam se dá jet jen taxíkem, je Nyaung Shwe. To jenom pro pořádek:-)

Jezero Inle je druhou podobnou památkovou zónou jako Bagan, platí se nemalé “výpalné” na checkpointech, ještě dlouho před tím, než jezero vůbec uvidíte. Tenhle princip se nám moc nezamlouval, tak jsme měli v plánu zkusit dojít na checkpoint ještě za tmy, že tam třeba nikdo nebude. Pak by se nám i snadněji vymlouvalo, kdyby nás někdo kontroloval. No jo, jenže v Barmě touhle dobou svítalo opravdu brzo a my navíc nebyli dostatečně akční, takže ani brzký start ve 4 ráno nám k proklouznutí pod rouškou noci nepomohl:-) K jezeru, teda vlastně k checkpointu nám zbývaly 4 km, šli jsme už v klidu a užívali si svítání, okolo nás skoro zástupy ranních joggerů – nechápu, kde na to zrovna Barmánci přišli, ale proč ne?:-)

Asi 20 m před checkpointem jsme se usadili a nějakou dobu přemítali, jestli se nám to teda chce platit nebo ne. To my tak občas děláme, trochu scény, ale stejně víme, že se tam chceme podívat a tím pádem to musíme zaplatit… Navíc jsme si nechtěně ověřili, že dodržování pravidel tu hlídají všichni, když jsme se vydali na nedaleké záchody dál od silnice a vedle sedící chlapík se hned ptal, kam jdeme, jestli se to náhodou nesnažíme obejít jinudy. Když jsme mu upřímně a bezelstně sdělili, že se potřebujeme jít vykadit, jen se usmál a odpověděl: “Welcome.”:-)

V budce na checkpointu seděla asi nejvíc nesympatická osoba celé Barmy, možná se špatně vyspala, nebo byla prostě od přírody samonasírací, ovšem to jen přililo olej do ohně, když si ji Petík podal se svými zdánlivě nevinnými turistickými dotazy. Když spustil, kde se tu dá zadarmo přespat, když nám po zaplacení 10 USD vstupného už nezbyde nic na ubytování, poslala ho rovnou na turistickou policii, ať se jde handrkovat s nimi, jestli chce:-) Njn, tak jsme jí tam těch 20 doláčů nechali a šli si v poledne najít nějaké bydlení.

Obešli jsme několik podniků podle wikitravel, ale za ceny okolo 14 USD měly hnusnou koupelnu na dvoře, nebo byly celé hnusné, nebo levnou variantu pokojů už zrušily. Skončili jsme až úplně na konci městečka, mezi sklady rajčat, ve Four Sisters Guesthouse. Nejdřív se s nimi hůř smlouvalo, protože z nějakého důvodu nám nechtěli “odpárat” snídani, ale když jsme se z 20 USD (=20 000 kyatů) za noc dostali na 45 000 kyatů za 3 noci, v chatkovitém pokoji s vlastní koupelnou, zůstali jsme. Internet i elektřina jely z počátku bez problémů, ale později začaly výpadky obojího, kterých jsme se už nezbavili:-)

Download file: 13923.gpx