PONDĚLÍ 18.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ – VÝLET LODÍ NA JEZERO INLE

Budík měl snahu nás vyburcovat ve 4 hodiny, ovšem my se tak snadno nedali. Ve 4:25 jsme byli konečně připraveni k odchodu, ale musela jsem obouchat všechny dveře a okna, poměrně už nevybíravým způsobem, než se ukázal někdo, aby nám otevřel tu zatracenou bránu. Pan domácí se na to evidentně vykvajzl. Pospíšili jsme do přístavu, naivně se domnívajíc, že tady jde ještě někomu dalšímu o čas:-) Náš lodník nikde, pani z “cestovky” se ukázala aspoň v okně, tak už jsme se s ní mohli domluvit. Dovedla nás k loďkám, načež se s přilehlé restaurace vyvalil i náš lodník, přece nevyrazí na výlet nenajedený (slzu v oku jsme zamáčkli nad jednou promarněnou snídaní – ve 4 nám fakt nikdo nechtěl jít vařit). Nejdřív se podivil nad našimi batohy, ale tetka mu všechno vysvětlila, on je naložil, zabalil igelitem, my se usadili na židličky s polštáři a mohlo se jet, jezero Inle už čeká. Židličky byly dost pohodlné, jenom v naprosto špatném úhlu pro mojí naraženou kostrč.

Prvních asi 20 minut jsme jeli pozvolna kanálem, který spojuje jezero Inle s městem, za kopečky po naší levé straně začalo vycházet slunce. Bylo pod mrakem, a tak měl dnešní úsvit nádech modré a fialové a byla to krása. Hned první rybář na jezeře, co nás zmerčil, se začal předvádět s pádlem na noze a kónickou klecí, balancoval v různých pozicích na přídi svojí bárky, nakrucoval se jako model, abychom si ho mohli dobře vyfotit… a na závěr nás přijel zkásnout:-) Takhle se tedy dnes živí “rybáři” obývající jezero Inle…

Jeli jsme dlouho podél východního břehu (a zahlédli hned několik rybářů, kteří na lodích lehce tančili, protože to tak prostě dělali celý život, ne protože za to chtěli od turistů všimné), který je plný luxusních resortů. Ani takových “tour”, jako jsme byli my, jsme moc neviděli – jedna z velkých výhod cestování mimo sezónu:-) Náš lodník jménem Onle (možná kecal, ale aspoň se to dobře pamatuje) nám ukazoval osamělý domek na kůlech uprostřed jezera a pořád opakoval “Pudžene hol”. Když to řekl asi tak podesáté, konečně jsem v tom uslyšela to správné slovo – fisherman, rybář. Byla to fisherman hall, kde se rybáři sjíždějí schovat za deště nebo v odpoledních vedrech:-)

Menší zastávku jsme si udělali u rajčatových záhonů, kde jsme okukovali “plovoucí” řádky hlíny. Záhony jsou vyrobeny tak, že farmář nejdřív pochytá trsy vodního hyacintu a dalších rostlin a přírodního “bordelu” a ukotví to bambusovými tyčemi na místě. Rychle se rozrůstající hyacint brzy vytvoří hustou spleť kořenů, která záhon v mělké vodě pomáhá ukotvit. Povrch ostrůvku se spálí a popel smíchaný s bahnem ze dna jezera vytvoří úrodnou vrstvu, do které je možné sázet rajčata, okurky, cukety a další. Rajčata se sklízí ještě zelená a patří mezi nejchutnější v zemi. Na důkaz svého tvrzení nám Onle urval každému zelené rajče, fuj! Vyměnili jsme je za naše červená a i jemu dali, ať nám chudák neumře hlady:-)

Za farmami se jezero Inle začalo zase trochu zužovat a nás čekalo několik povinných návštěv zdejších obchodníků a dílniček. Se všemi jsme se snažili vycházet co nejvíc přátelsky, když už jsme věděli, že si u nich určitě nebudeme nic kupovat. Ale být tu na dovolené s plnější kapsou a prázdnějším batohem, tak se asi neudržíme, všechno tu měli strašně krásné a hodně unikátní:-) První zastávka mezi vysokými nohami domků nás zavedla do krejčovství, nebo spíš tkalcovství. Šikovné paní tu vyráběly překrásné věci z bavlny, hedvábí, ale především z lotosových vláken. Jedna z nich nám ukázala, jak se vlákna získávají z lotosových stvolů, pěkná piplačka. Na utkání jednoho šátku prý potřebují až 4000 stvolů, prodávají ho za 20 USD. Což nám přijde na Asii hodně, ale na tu šílenou práci ještě dost málo:-) V obchodě jsme si prohlédli nejen hotové výrobky, ale i tkalcovské stavy, rozdělané látky na nich natažené, nebo třeba desku s ukázkami barvení vláken na principu batiky.

Další zastávky nás zavedly postupně do šperkařské rodiny, jejichž hlavním materiálem bylo stříbro těžené v Barmě, v horách, ale ne přímo tady. Vyráběli z něj nádherné ozdoby a různé dekorace, třeba článkované rybičky, které jakoby mrskají ocasem. Potom jsme se zastavili u výrobků ze dřeva a bambusu, často lakovaných – šperků, různých krabiček, nástrojů, sošek na ozdobu, nádobí. Bylo to spojené i s výrobnou zdejších proslulých doutníků cheroot. Tři ženy seděly u ohromných ošatek s tabákem a motaly doutníky i tenčí cigarety. Šlo jim to pěkně od ruky, každá jich prý dokáže za den vyrobit až 1000 (i když to nám přišlo trochu přehnané, zvlášť, když později holčina v jiném podniku tvrdila, že jich zvládne 500, a to byla sakra rychlá). Používají k tomu filtry vyrobené z kukuřičného šustí, omotané novinami, dále tabák, který se pěstuje okolo Mandalay, a listy keřů rostoucích na okolních svazích, do kterých vše pěkně zabalí. Cherooty jsou levnou variantou doutníků a byly oblíbené zejména mezi britskou koloniální smetánkou žijící v Barmě a Indii. Tabák může být buď čistý a silnější, anebo jej ochucují anýzem, banány, kokosem, atd. Kouř z cherootů odpuzuje komáry, což byl za doby britských sáhibů, nezvyklých na tropické podmínky a neustále nemocných, také vítaný efekt:-) Všechno jsme si pečlivě prohlédli, s místními o jejich práci pokecali a mohlo se jet dál. Onle z nás byl nešťastný, že prý jsme moc rychlí. HAHA, tak to je gól, protože až dosud jsme my byli VŽDYCKY A VŠUDE ti nejpomalejší!:-) Jak začal den hodně brzy a bylo už dlouho světlo, tak jsme měli pocit, že musí být minimálně poledne a ono ejhle, hodiny ukazovaly 9 ráno:-) Jakoby jezero Inle ovlivňovalo samotný čas a ten tu plynul společně s jeho vodami svým vlastním tempem…

Aby toho nebylo málo, zastavili jsme se ještě ve výrobně lodí. Majitel byl evidentně Onleho dobrý kamarád, žvýkali spolu betel, nás pozvali na kafe 3v1. Mladé slečny, asi dcery, nám ukázaly, jak se vyrábí zdejší rybářské bárky – stačí týkové dřevo, vlna, tér a možná pár hřebíků. Ceny takových lodí se pohybují od 250 000 i do 450 000 kyatů, podle velikosti. Mimo lodí tu prodávaly také dřevěné a bambusové výrobky, krásné lakované nádobí (testovací dotaz na cenu – ten nejmenší šálek na kafe stál 5000 kyatů, což mě trochu zaskočilo, ale tak pod Karštejnem by mi na porcelanový hrneček stovka asi ani nestačila:-)) a vyráběli cherooty. Nejvíc ze všech míst nám tady daly dámy najevo své rozladění, že si nechceme nic koupit.

Abychom trochu změnili prostředí, čekala nás dlouhá zastávka u překrásného chrámu Phaung Daw Oo, postaveného na výběžku pevniny do jezera. Onle nás nejdřív poslal nekompromisně na vedlejší trh a věděl, co dělá, později jsme to ocenili. Trh totiž už pomaloučku balil a s ním i lidé z naprosto přecpaného chrámu, takže takhle jsme trh ještě v pohodě stihli a do chrámu jsme pak šli později, když už se tam dalo hnout a dýchat… Trh byl naprosto úchvatný, jeden z nejhezčích, jaké jsme kdy viděli. Svou úrodu sem přišli a přijeli prodat jak místní z etnika Intha obývající jezero Inle a okolí, tak ženy z horských kmenů ve vzdálenějším okolí. Horalky nosily většinou černé haleny, červené šátky omotané na hlavě tak, že nešly přehlédnout, a gurmánsky poblafávaly doutníčky:-) Jinak trhu vládla převážně zelenina, ovoce, bylinky a koření, sypaný čaj z hor, sem tam stánek s nějakými serepetičkami do domácnosti. Na louce za trhem, pod jedním partystanem, pracoval pilně zdejší holič. V malé žrádelně jsme se parádně naobědvali, bylo tradičně kuřecí kari (protože se to nejjednodušejc objednává), i když stejně pokaždé chutná jinak, takže se ho nepřejíme:-) Největším úlovkem pro nás ale byly detailní fotky jedné horské babičky, těžké pohodářky s doutníkem zavěšeným v koutku rtů, kterou jsme uplatili nákupem sypaného čaje (později jsme zjistili, že chutná tak nějak jako když se prostě orve a usuší všechno lupení v lese, co zrovna přijde pod ruku:-)).

Do přilehlých doků jsme se zašli podívat na zaparkované obřadní lodě, velikánské a nádherně zdobené. Vyplouvají na jezero Inle jednou v roce, při velké slavnosti v září nebo říjnu, kdy vezou posvátné sošky Buddhů z chrámu po plovoucích vesnicích. Pro mladé chlapce je velkou ctí být vybrán mezi až 80 veslařů pro každou loď, pádlují samozřejmě tradičním způsobem – nohou.

Nakonec nám tu zbyla samotná pagoda, velká a krásná, zejména její vrstvená střecha. Uvnitř byla také nádherná, jenom jsme takových pagod už pár viděli, tak nás to vysloveně na zadek neposadilo. Vtipný je zdejší hlavní oltář – nese 5 údajně prastarých a velmi uctívaných sošek Buddhů, které ale vypadají vždy jako dva oválné šutry postavené na sebe, obalené zlatem. Legenda praví, že sošky jsou natolik obalené zlatými plátky od věřících, že postupně ztratily původní tvar, ale myslím, že kdyby se zlato odstranilo, tak tam budou ty dva balvany:-) Chtěla se se mnou fotit parta mladých mnichů, což mě tak rozhodilo, že jsem bez problémů přistoupila i na jejich požadavek, ať si před nimi dřepnu na zem:-)

Když jsme se spokojeně vrátili za Onlem k lodi, spiklenecky na nás mrkl a svou příšernou angličtinou pronesl něco, co mělo být “long neck“, dlouhý krk. Ani jsme nevěděli, že v téhle oblasti Dlouhé krky žijí, a byli jsme zvědaví, jak jejich návštěva bude vypadat. Živě jsme si pamatovali vesnici kmene Akha v severním Thajsku, kde také měly být k vidění dlouhokrké ženy, ovšem měli je tam zavřené v extra chýši a od turistů vybírali mastný poplatek za vpuštění. Tentokrát to nebylo tak násilné – jeden z dalších domků na kůlech, hluboko v útrobách vesnice, skrýval malé muzeum a obchůdek s výrobky dlouhokrkých žen. Tady je to převážně kmen Karenů, ze kterého tyto ženy pocházejí, a mohli jsme si prohlédnout těžké kovové kruhy, které se začínají postupně připínat dívkám od 9 let kolem krku a někdy i na zápěstí či na kotníky. Dlouhý krk potom není důsledkem vytahování hlavy nebo krku, ale poklesu klíčních kostí zatěžovaných kovovými kruhy. Jinak jen pro představu, holčičky v 9 letech musí nosit až 14 kruhů o celkové váze až 4 kg, v 17 letech už je to 6 kg a okolo 20 let je tíží až 8 kg tvořené 25 kruhy. V chýši seděly dvě krásné, mladé slečny, vystrojené v karenských tradičních krojích, tkaly na stavech, jedna neuvěřitelně zpruzená, druhá pózující pro fotochtivé turisty jak profesionalní modelka. Nedivila bych se, kdyby večer s krojem sundaly i kovové náhrdelníky a vyrazily s kamarády za zábavou. Zvyk dlouhokrkých žen se dnes udržuje spíš kvůli turistům, což je na jednu stranu smutné, na druhou to udržuje vymírající tradici původního obyvatelstva. Každý ať si o tom myslí své…:-)

Poslední oficiální zastávkou byl Chrám skákajících koček. Těžko říct, jak přišel ke svému jménu, kočky tu nebyly žádné, stavba stála osamocená uprostřed vodní plochy a porostu vodního hyacintu, nikdo nám to nevysvětlil. To mu však nijak neubralo na půvabu. Svatyně byla převážně z tmavého dřeva, pravděpodobně týku, uvnitř s mnoha vážnými Buddhy, na stěnách obrazy z Buddhova života. V jednom rohu haly ležely natažené rohože, termosky s čajem a šálky, v miskách křupavé fazolky. Jen tak, volně, pro kohokoli, kdo jde zrovna kolem a chce si na chvíli vydechnout. Veselá rodina, se kterou jsem navázala oční kontakt, když mi Petík někam zdrhnul, jak je jeho zvykem, mě zvala posedět a popít, tak jsem se k nim ráda přidala, vyměnili jsme si pár vět a oni šli dál. Později jsem sem vzala i Petíka, ať si taky chvíli odpočine a dá si čaj:-) Od svatyně se táhlo poměrně dlouhé molo plné prodejců oblečení, až oči přecházely, a přitom klid svatyně nebyl nijak rušen. Nádherné místo.

Tím byla naše oficiální trasa výpravy na jezero Inle odbyta, času stále dost, tak jsme poprosili Onleho, ať jede pomalu zpátky, že si budeme po cestě fotit. Všude už lovili rybáři a to jejich tancování na vratkých loďkách bylo prostě okouzlující. Zvlášť, když to dělali sami od sebe, přirozeně, a ne kvůli projíždějícím turistům. Onle měl fajn nápad zastavit u “fisherman hall“, kde se rozvalil a okamžitě usnul, pár dalších rybářů tu taky siestilo, jenom my jsme pořád pobíhali ze strany na stranu a nemohli se nabažit pohledů na jezero Inle, hory a fotogenické domorodce. Rybáři kladli sítě, plácali dlouhými bidly do vody, aby si nahnali ryby, kam potřebují, mladí kluci pořádali závody v co nejšílenějších skocích z lodi… Tím se s námi jezero Inle stylově loučilo.

Kolem půl 4 jsme si došli vzbudit kapitána a vydali se už opravdu nazpět. V dlouhém a oproti jezeru nezáživném kanálu jsme si naopak klimbnuli my – přeci jen dvě hodiny spánku jsme na sobě začínali cítit. V přístavu jsme všechno bezpečně vyložili, zaplatili jsme Onlemu zbylých 12 000, načež on nám tisícovku vrátil. Nevíme dodnes, proč to udělal, ale nebránili jsme se, však ona se bude ještě hodit. Ale něco takového se nám stalo poprvé:-)

Spěchali jsme na trh, otevřený ještě byl, ale už tam toho moc nezbylo, zvlášť ne zelenina a ovoce. Našla jsem paní s malovanými slamáky, chtěla za ně tuším 3000 kyatů, jenže na mojí obří evropskou kebuli tam bohužel nic neměla. Zkusili jsme, jestli už nevaří na night marketu a JO! Hned jsme zasedli k nudlopolívce a rajčatovému salátu, já akorát trochu s oklikou přes nedaleký hotel, kde byl nejbližší záchod. To je zase v Barmě fajn, že když je v tomto ohledu požádáte o pomoc, nikdo neodmítne a nikdo se na vás netváří blbě… prostě příroda:-)

Posilnili jsme se a byl čas vyrazit na dvanáctikilometrovou štreku do Shwe Nyaung na vlak. Jel nám až ráno, takže no stress, lehce nás zvervóznila jen bouřka, co se přehnala při večeři. Přečkali jsme ji pod deštníky a plechovou střechou, a dál po cestě už nás to naštěstí sprchovat nechtělo. Koupali jsme se ale dost a to ve vlastním potu. Po dešti se udělalo – paradoxně – šílené dusno a z nás lilo jako blázen, i přes pravidelné pauzy. Tak ve dvou třetinách cesty, dávno, dávno po setmění, jsem si všimla, že u Petíka pár metrů přede mnou zase brzdí motorka, a říkám si, že mu zas nějaký naivka nabízí odvoz. To mě tu vůbec dost fascinovalo – jak si zdejší mototaxikáři představovali, že nás buďto oba i s bagáží hoděj na motorku a pofrčí, anebo že vezmou Petíka za sebe, odsviští někam do noci a mě tu nechají samotnou…?! Mno jenže tentokrát to nebyl taxikář, ale prý policajt, prý z imigračního a prý že jestli máme víza. My prý že jo, vytahovat pasy nás ani nenapadlo. Následně Petík týpka úplně rozsekal tím, že jdeme schválně pěšky 12 km a že nejdeme nikam do hotelu. Pořád opakoval, že je to tu nebezpečné, s čímž jsme souhlasili, ale hlavně kvůli bláznivým řidičům, co zapnou dálkovky, šlápnou na plyn a víc je nezajímá. No nic, nechali jsme poldu s jeho zmatenými úvahami nad naším noclehem (přeci jen táboření na divoko tu asi není úplně legální) a šlapali dál:-) O několik desítek metrů dál nás chtěl brát další motorkář, a pak i auto, ovšem to už jsme si odmítnout nedovolili. Mladý chlapík z Nyaung Shwe jel za svými rodiči do Shwe Nyaung a hodil nás až přímo před nádraží, zlatíčko!

Tam už se na nás smála teta s posledními zásobami v hrncích, které jsme jí vyjedli, pak chvíli poseděli a pokecali i s manželem, který jí přijel pomoct sklidit stánek. Podělili se s námi o čaj a nějaké křupiny, vyzvídali, jak se nám jezero Inle libilo, pak jsme se rozloučili a my zakotvili pod střechou nádraží. Zkontrolovali nás nádražní policajti, které jsme ujistili, že ráno zmizíme, a pak jsme postavili náš žlutý hrad proti komárům. V noci přišly další bouřky a lijáky, voda crčela naštěstí v bezpečné vzdálenosti, a tak jsme dokonce ani ráno nemuseli nějak moc sušit. Vytuhli jsme okolo 9, rychle a bezbolestně, měli jsme toho dnes plné kecky.

 Tisk článku