Bulharsko 1 – Vidim Vidin, nevidim Sofii, jedu do Plovdivu

...aneb jaké uvítání nás čekalo ve Vidinu a kam jsme se pak posunuli za novými zážitky
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Doğubayazıt

Sobota 27.9. – den dvanáctý – Z RUMUNSKA DO BULHARSKA JE TO SLUŠNÁ PROCHÁZKA

Pospali jsme si hezky skoro do 8 – ranní vlaky jely ve 3 a v 6 a ani o jednom jsme vůbec nevěděli, davy cestujících se asi nekonaly. Venku jasno, tak jsme vyrazili do víru města a natrefili na velký (nikoli zvlášť levný) supermarket na náměstí. Také tu stálo podium a spousta sezení pro „Oktoberfest“, jak nám včera povídal přátelský průvodčí. Chvíli jsme zvažovali tu zůstat, ale neměli bychom celý den co na práci a večer by se nám blbě hledalo spaní, tak jsme se vypravili směr rumunská hranice. Měli jsme před sebou asi tak 10 km pochod, pak asi 2 km přes nový most (přes ten se dá i přejet vlakem, ale vzhledem k tomu, že jde o přejezd hranice, a vlaky jsou nové, moderní „šinkanzeny“, je to dost drahé – v přepočtu kolem 150 Kč), a pak bůhví, v nejhorším ještě cca 5 km do prvního bulharského města Vidin.

Cesta na hranici by byla celkem OK, kdybychom jeli autem. K mostu totiž vede několikakilometrový obloukový nájezd, na jehož konci je hraniční přechod, pak další kilák k mostu, a nakonec most samotný. Na hranici nás překvapil bulharský celník, kterému jsme moc nerozuměli. Naštěstí nám asi nic zásadního nesděloval, jenom kouknul do pasu a šli jsme. Pořád ještě Rumunskem:-) Šli jsme a šli a šli a šli, až jste toho měli plný kecky, a to to zdaleka nekončilo. Oficiálně jsme do Rumunska vstoupili uprostřed mostu, tedy uprostřed Dunaje. Na mostě se akorát dělal nový povrch, nějaký modrý smradlavý postřik, a chlapíci zrovna pracovali u hraniční cedule, tak byl trochu problém se rozumně vyfotit:-) Za mostem jsme si uvařili oběd – rýži, včerejší houby a zeleninovou omáčku (jo, tu, co jsou v ní cítit spálené lilky:-). Supr jídlo nad poměry:-D Společnost nám dělala krotká fenka, způsobně ležela opodál jako dámička, ale stejně nic nedostala. S pejskama se o jídlo nedělíme ani doma, natož tady:-)

A pak zase pochod, levá pravá, v poledním žáru (i když na ten bychom si nedovolili stěžovat), zkoušeli jsme aspoň stopovat (cca jedno auto za hodinu). Zastavil nám ruský tranzit předělaný na obytňák, v něm rodinka, ale jeli do Rumunska, takže nás přemístili aspoň o 3 km k městu. Tam už bylo blbé stopovat, stejně nikdo nebral, tak jsme to došli. Doplácali jsme se k dočasné spáse – Kauflandu:-) Tam jsme odpočali, doplnili zásoby, včetně vody na mytí ešusu, a viděli i supr lokantu. Dali jsme si z ní  bramborový karbanátek, studený, mastný, ale výýýborný. Pak jsme prošli podle navigace městem, které bylo dost hnusné – paneláky příšerné, chodníky rozbité, silnice zpola štěrkové. Lidi vypadali celkem normálně. Pokusili jsme se cestou odlovit několik kešek. Jedna z nich se povedla a ukázala nám bránu Pasar Kapia, která byla součástí staré čtvrti Vidinu, vznikajícího na přelomu 17. a 18. století. Brána je pojmenována podle tržiště, které se nacházelo nedaleko ní. My jsme našli bránu v dost smutném stavu – velký park, uprostřed něhož se nachází, byl celý rozbagrovaný, brána samotná plná odpadků a podle smradu i horších věcí. Místo kešky byl na místě uložený jen nějaký útržek, kam se posledních několik cacherů zalogovalo, a k tomu CWG slovenských kolegů. Vyměnili jsme ho za vlastní, který máme aspoň v pytlíčku, ale extra radost jsme z téhle kešky neměli. O kus dál jsme hledali ještě kešku u kostela sv. Dimitra, který naopak vypadal v pomalu zapadajícím slunci skvěle. Tuhle jsme sice nenašli, zato v jednom z prohledávaných křoví na nás číhal obří pavouk. Z posledních sil jsme se dobelhali v 7 hodin na vlakové nádraží uprostřed města (něco jako Masaryčka v Praze), abychom zjistili, že dnes už nic nejede, studentskou slevu neuznávají a čekárna se na noc zamyká. Super vyhlídka na dnešní noc – pravda, hrozilo to už několikrát a vždycky jsme se tomu vyhnuli. Do 22:15, čili příjezdu posledního vlaku ze Sofie, nás nechali v hale, ale pak nás bába pokladní se sekuriťákem, co se tvářil jako pako, vyprovodili na mráz. Prakticky nás vyhodili na ulici, normálně tudy procházeli lidi. S námi tu mrzli 3 mladí možná Turci, dva kluci a holka, později přišla pani bezdomovkyně s ohromnou výbavou tašek a kartonů. Petík našel wifinu, takže noc prosurfoval, aby neusnul, jinak jsme si zdřímli trošku (no, já docela jo) – jako jediným ze zdejšího osazenstva nám bylo teplo, protože jsme si na lavičkách ustlali karimatky a zalezli do spacáků. Jinak do té doby, abychom se zahřáli, jsme po nádraží tančili náš svatební tanec waltz a přes sklo sledovali, jak se ve stánku s občerstvením (chipsy, tyčinky, sladkosti,…) prohánějí 2 myšky.

Neděle 28.9. – den třináctý – PŘESUN DO PLOVDIVU

Definitivně jsme se ze spacáku vykopali někdy po 5 (vlak jel v 5:40), koupili lístky a rovnou se přesunuli do vlaku, který po noci milostivě přistavili na nástupiště (asi aby jim v něm někdo nepřespával? – s láskou jsme vzpomínali na Rumunsko…). Byl hnusný, špinavý (polstrované sedačky se musí aspoň jednou za čas vyčistit), netopil a naopak profukoval, takže tam byl děsná zima. Zase jsme vytáhli jeden spacák a zabalili se do něj.

Po třech nocích na nádražích, dost nachozených km a 5 dnech od poslední sprchy jsme smrděli i sami sobě, natož zbytku vlaku. Petr zarostlý, já rozcuchaná – není divu, že místa naproti nám se obsadila asi jako poslední z celého vlaku. Černého Petra si vytáhli asi 15-letí kluk s holkou. Zjevně jsme se jim moc nelíbili. Slečna pořád nevěřícně zírala na mě a na Petíka, až mě to přestalo bavit a zírala jsem na ně taky. Hlavně teda na to, jaké jsou v 15 holky už semetriky a kluci pořád ňoumové:-) Vše ale bledlo před majestátností okolní krajiny – hor, skal, kopců, rozvodněné řeky…panorámata jedna báseň.

Po 10. hodině jsme dorazili do Sofie a nestačili se divit – celé nádraží prochází kompletní rekonstrukcí z unijních fondů. Termín je od září 2013 někdy do podzimu 2015 a zatím to vypadá hlavně na bourací a ničící práce:-) My jsme za strašný kurz vyměnili pár peněz, abychom měli na další cestu, případně ubytování, koupili si do ruky burek se sýrem a našli si vlak do Plovdivu – moderní, krásnou električku s čisťoučkým a vybaveným záchodem:-) Vlak byl klimatizovaný, ale příjemně, takže dnes poprvé nám bylo akorát.

Do Plovdivu jsme to měli 2 hoďky cesty, opět parádně hornatou krajinou, i když úplně jinak, než před Sofií. Na hřebeni Vitoši (2290 m) nad Sofií ležela slušná sněhová pokrývka, kopečky Staré planiny a Rodop ale zvaly k návštěvě, i když teplo tam teď určitě nebude. Když jsme dorazili do Plovdivu, opět jsme se pozastavili nad renovovaným podchodem nádraží, který si pamatujeme jako velký postrach, hlavně v noci. Pokusili jsme se nejdřív chytit nějakou wi-fi, abychom zjistili, že žádost na Couchsurfingu odeslaná z Vidinu, se nedočkala odpovědi, tím pádem zbývá najít nějaké ubytko. Našli jsme si za rozumnou cenu Hostel Mostel, kilák od nádraží. Puchýře a odřeniny nohou nás už dost omezovaly v chůzi, tak jsme se nechtěli plazit nikam daleko. Hostel Mostel jsme našli od 15.9. zavřený, což nás vzhledem k výše uvedenému dost naštvalo. Takže znovu lovit wi-fi (kde by ten svět bez internetu byl?!) a smířit se s tím, že budeme muset pustit chlupa za hostel, protože místo na stan za 9 € už asi žádný mít nebude. Vybrali jsme Hiker´s hostel úplně v centru Starého Plovdivu, dopajdali se tam a zaplatili po 8 € za postel v dormu. Byl to takový dům s velkým dvorem, uvnitř měl dorm se 14 lůžky (poprvé v životě jsem viděla 3-patrové palandy), 2 záchody a recepci, v patře pokoje, ale těch nemohlo být moc. Venku pak zastřešená kuchyňka a sezení, další otevřené sezení opodál a 2 krásné sprchy (toho času jedna mimo provoz). Celé to tu měla na povel parta mlaďochů, první večer tu byli 2 kluci (jednomu z nich celý objekt patří) a holčina, druhý den jsme pak potkávali úplně jiné lidi, i když ti první kluci se taky mihli. V dormu jsme bydleli s prdlou mladou Bulharkou a jednou Asiatkou, co se moc nedružila, v pokoji nahoře bydlela Anet z Polska.

Dali jsme si horkou sprchu, což z nás udělalo úplně nové člověky, a pak povečeřeli s Anet a klukama. Sami jsme si konečně udělali šopák, na který jsme měli od včera nakoupeno a těšili se, a navíc jsme dostali ochutnat tradiční bulharské jídlo sač – maso (zde kuřecí), zelenina (lilek, mrkev, cibule) a houby dlouze zapečené ve velké hliněné míse (pekli to prý skoro celý den). Takový tažin po bulharsku, bylo to výborné. Chvíli jsme s ostatními poseděli a pokecali o plánech: Kluci budou příští měsíc zastavovat kus dvora se sezením a sprchami, aby mohli mít otevřeno i přes zimu. Anet cestuje z Polska, utíká před zimou, ale teď si rozbila počítač, takže se možná bude vracet pro nový, nebo pojede do Turecka:-) Někdy v 8 jsme se omluvili a zalezli do pohodlného spodního patra velké 2-místné palandy, které jsme zabydleli, a pracovali trochu na webu. Část večera s hudebním doprovodem z mobilu Asiatky, což nebylo špatné. Společnost venku se dobře bavila až někdy do 2 do rána:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.