Místo vydání: Doğubayazıt
Sobota 27.9. – den dvanáctý – Z RUMUNSKA DO BULHARSKA JE TO SLUŠNÁ PROCHÁZKA
Pospali jsme si hezky skoro do 8 – ranní vlaky jely ve 3 a v 6 a ani o jednom jsme vůbec nevěděli, davy cestujících se asi nekonaly. Venku jasno, tak jsme vyrazili do víru města a natrefili na velký (nikoli zvlášť levný) supermarket na náměstí. Také tu stálo podium a spousta sezení pro „Oktoberfest“, jak nám včera povídal přátelský průvodčí. Chvíli jsme zvažovali tu zůstat, ale neměli bychom celý den co na práci a večer by se nám blbě hledalo spaní, tak jsme se vypravili směr rumunská hranice. Měli jsme před sebou asi tak 10 km pochod, pak asi 2 km přes nový most (přes ten se dá i přejet vlakem, ale vzhledem k tomu, že jde o přejezd hranice, a vlaky jsou nové, moderní “šinkanzeny”, je to dost drahé – v přepočtu kolem 150 Kč), a pak bůhví, v nejhorším ještě cca 5 km do prvního bulharského města Vidin.
Cesta na hranici by byla celkem OK, kdybychom jeli autem. K mostu totiž vede několikakilometrový obloukový nájezd, na jehož konci je hraniční přechod, pak další kilák k mostu, a nakonec most samotný. Na hranici nás překvapil bulharský celník, kterému jsme moc nerozuměli. Naštěstí nám asi nic zásadního nesděloval, jenom kouknul do pasu a šli jsme. Pořád ještě Rumunskem:-) Šli jsme a šli a šli a šli, až jste toho měli plný kecky, a to to zdaleka nekončilo. Oficiálně jsme do Rumunska vstoupili uprostřed mostu, tedy uprostřed Dunaje. Na mostě se akorát dělal nový povrch, nějaký modrý smradlavý postřik, a chlapíci zrovna pracovali u hraniční cedule, tak byl trochu problém se rozumně vyfotit:-) Za mostem jsme si uvařili oběd – rýži, včerejší houby a zeleninovou omáčku (jo, tu, co jsou v ní cítit spálené lilky:-). Supr jídlo nad poměry:-D Společnost nám dělala krotká fenka, způsobně ležela opodál jako dámička, ale stejně nic nedostala. S pejskama se o jídlo nedělíme ani doma, natož tady:-)
A pak zase pochod, levá pravá, v poledním žáru (i když na ten bychom si nedovolili stěžovat), zkoušeli jsme aspoň stopovat (cca jedno auto za hodinu). Zastavil nám ruský tranzit předělaný na obytňák, v něm rodinka, ale jeli do Rumunska, takže nás přemístili aspoň o 3 km k městu. Tam už bylo blbé stopovat, stejně nikdo nebral, tak jsme to došli. Doplácali jsme se k dočasné spáse – Kauflandu:-) Tam jsme odpočali, doplnili zásoby, včetně vody na mytí ešusu, a viděli i supr lokantu. Dali jsme si z ní bramborový karbanátek, studený, mastný, ale výýýborný. Pak jsme prošli podle navigace městem, které bylo dost hnusné – paneláky příšerné, chodníky rozbité, silnice zpola štěrkové. Lidi vypadali celkem normálně. Pokusili jsme se cestou odlovit několik kešek. Jedna z nich se povedla a ukázala nám bránu Pasar Kapia, která byla součástí staré čtvrti Vidinu, vznikajícího na přelomu 17. a 18. století. Brána je pojmenována podle tržiště, které se nacházelo nedaleko ní. My jsme našli bránu v dost smutném stavu – velký park, uprostřed něhož se nachází, byl celý rozbagrovaný, brána samotná plná odpadků a podle smradu i horších věcí. Místo kešky byl na místě uložený jen nějaký útržek, kam se posledních několik cacherů zalogovalo, a k tomu CWG slovenských kolegů. Vyměnili jsme ho za vlastní, který máme aspoň v pytlíčku, ale extra radost jsme z téhle kešky neměli. O kus dál jsme hledali ještě kešku u kostela sv. Dimitra, který naopak vypadal v pomalu zapadajícím slunci skvěle. Tuhle jsme sice nenašli, zato v jednom z prohledávaných křoví na nás číhal obří pavouk. Z posledních sil jsme se dobelhali v 7 hodin na vlakové nádraží uprostřed města (něco jako Masaryčka v Praze), abychom zjistili, že dnes už nic nejede, studentskou slevu neuznávají a čekárna se na noc zamyká. Super vyhlídka na dnešní noc – pravda, hrozilo to už několikrát a vždycky jsme se tomu vyhnuli. Do 22:15, čili příjezdu posledního vlaku ze Sofie, nás nechali v hale, ale pak nás bába pokladní se sekuriťákem, co se tvářil jako pako, vyprovodili na mráz. Prakticky nás vyhodili na ulici, normálně tudy procházeli lidi. S námi tu mrzli 3 mladí možná Turci, dva kluci a holka, později přišla pani bezdomovkyně s ohromnou výbavou tašek a kartonů. Petík našel wifinu, takže noc prosurfoval, aby neusnul, jinak jsme si zdřímli trošku (no, já docela jo) – jako jediným ze zdejšího osazenstva nám bylo teplo, protože jsme si na lavičkách ustlali karimatky a zalezli do spacáků. Jinak do té doby, abychom se zahřáli, jsme po nádraží tančili náš svatební tanec waltz a přes sklo sledovali, jak se ve stánku s občerstvením (chipsy, tyčinky, sladkosti,…) prohánějí 2 myšky.
Neděle 28.9. – den třináctý – PŘESUN DO PLOVDIVU
Definitivně jsme se ze spacáku vykopali někdy po 5 (vlak jel v 5:40), koupili lístky a rovnou se přesunuli do vlaku, který po noci milostivě přistavili na nástupiště (asi aby jim v něm někdo nepřespával? – s láskou jsme vzpomínali na Rumunsko…). Byl hnusný, špinavý (polstrované sedačky se musí aspoň jednou za čas vyčistit), netopil a naopak profukoval, takže tam byl děsná zima. Zase jsme vytáhli jeden spacák a zabalili se do něj.
Po třech nocích na nádražích, dost nachozených km a 5 dnech od poslední sprchy jsme smrděli i sami sobě, natož zbytku vlaku. Petr zarostlý, já rozcuchaná – není divu, že místa naproti nám se obsadila asi jako poslední z celého vlaku. Černého Petra si vytáhli asi 15-letí kluk s holkou. Zjevně jsme se jim moc nelíbili. Slečna pořád nevěřícně zírala na mě a na Petíka, až mě to přestalo bavit a zírala jsem na ně taky. Hlavně teda na to, jaké jsou v 15 holky už semetriky a kluci pořád ňoumové:-) Vše ale bledlo před majestátností okolní krajiny – hor, skal, kopců, rozvodněné řeky…panorámata jedna báseň.
Po 10. hodině jsme dorazili do Sofie a nestačili se divit – celé nádraží prochází kompletní rekonstrukcí z unijních fondů. Termín je od září 2013 někdy do podzimu 2015 a zatím to vypadá hlavně na bourací a ničící práce:-) My jsme za strašný kurz vyměnili pár peněz, abychom měli na další cestu, případně ubytování, koupili si do ruky burek se sýrem a našli si vlak do Plovdivu – moderní, krásnou električku s čisťoučkým a vybaveným záchodem:-) Vlak byl klimatizovaný, ale příjemně, takže dnes poprvé nám bylo akorát.
Do Plovdivu jsme to měli 2 hoďky cesty, opět parádně hornatou krajinou, i když úplně jinak, než před Sofií. Na hřebeni Vitoši (2290 m) nad Sofií ležela slušná sněhová pokrývka, kopečky Staré planiny a Rodop ale zvaly k návštěvě, i když teplo tam teď určitě nebude. Když jsme dorazili do Plovdivu, opět jsme se pozastavili nad renovovaným podchodem nádraží, který si pamatujeme jako velký postrach, hlavně v noci. Pokusili jsme se nejdřív chytit nějakou wi-fi, abychom zjistili, že žádost na Couchsurfingu odeslaná z Vidinu, se nedočkala odpovědi, tím pádem zbývá najít nějaké ubytko. Našli jsme si za rozumnou cenu Hostel Mostel, kilák od nádraží. Puchýře a odřeniny nohou nás už dost omezovaly v chůzi, tak jsme se nechtěli plazit nikam daleko. Hostel Mostel jsme našli od 15.9. zavřený, což nás vzhledem k výše uvedenému dost naštvalo. Takže znovu lovit wi-fi (kde by ten svět bez internetu byl?!) a smířit se s tím, že budeme muset pustit chlupa za hostel, protože místo na stan za 9 € už asi žádný mít nebude. Vybrali jsme Hiker´s hostel úplně v centru Starého Plovdivu, dopajdali se tam a zaplatili po 8 € za postel v dormu. Byl to takový dům s velkým dvorem, uvnitř měl dorm se 14 lůžky (poprvé v životě jsem viděla 3-patrové palandy), 2 záchody a recepci, v patře pokoje, ale těch nemohlo být moc. Venku pak zastřešená kuchyňka a sezení, další otevřené sezení opodál a 2 krásné sprchy (toho času jedna mimo provoz). Celé to tu měla na povel parta mlaďochů, první večer tu byli 2 kluci (jednomu z nich celý objekt patří) a holčina, druhý den jsme pak potkávali úplně jiné lidi, i když ti první kluci se taky mihli. V dormu jsme bydleli s prdlou mladou Bulharkou a jednou Asiatkou, co se moc nedružila, v pokoji nahoře bydlela Anet z Polska.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Dali jsme si horkou sprchu, což z nás udělalo úplně nové člověky, a pak povečeřeli s Anet a klukama. Sami jsme si konečně udělali šopák, na který jsme měli od včera nakoupeno a těšili se, a navíc jsme dostali ochutnat tradiční bulharské jídlo sač – maso (zde kuřecí), zelenina (lilek, mrkev, cibule) a houby dlouze zapečené ve velké hliněné míse (pekli to prý skoro celý den). Takový tažin po bulharsku, bylo to výborné. Chvíli jsme s ostatními poseděli a pokecali o plánech: Kluci budou příští měsíc zastavovat kus dvora se sezením a sprchami, aby mohli mít otevřeno i přes zimu. Anet cestuje z Polska, utíká před zimou, ale teď si rozbila počítač, takže se možná bude vracet pro nový, nebo pojede do Turecka:-) Někdy v 8 jsme se omluvili a zalezli do pohodlného spodního patra velké 2-místné palandy, které jsme zabydleli, a pracovali trochu na webu. Část večera s hudebním doprovodem z mobilu Asiatky, což nebylo špatné. Společnost venku se dobře bavila až někdy do 2 do rána:-)
Nejčastější dotazy
Pěší překonání hranice z Rumunska do Bulharska přes nový most přes Dunaj je poměrně náročná záležitost, na kterou je dobré se připravit. K mostu vede několikakilometrový obloukový nájezd, na jehož konci je hraniční přechod, následovaný dalším kilometrem k samotnému mostu. Celkem jsme k němu museli ujít asi 10 km a dalších 2 km přes most, což v horku a s batohem na zádech byla pořádná fuška.
Samotné odbavení bulharským celníkem proběhlo bez problémů, stačilo ukázat pas. Měli jsme pocit, že jsme do Bulharska oficiálně vstoupili až uprostřed mostu, tedy uprostřed Dunaje, kde zrovna probíhala oprava povrchu. Most je sice možné přejet i vlakem, ale jedná se o poměrně drahou záležitost (kolem 150 Kč), takže pokud nejste v časové tísni, pěší cesta je sice únavná, ale zdarma.
Naše zkušenosti s vlakovou dopravou v Bulharsku byly poměrně kontrastní. Cesta z Vidinu do Sofie ranním vlakem byla spíše nepříjemná – vlak byl špinavý, netopil a profukoval, takže nám byla děsná zima a museli jsme se balit do spacáků. Po několika dnech bez sprchy a spánku na nádraží jsme navíc ani sami sobě příliš nevoněli, což se projevilo i na obsazenosti míst naproti nám.
Naopak, cesta ze Sofie do Plovdivu nás příjemně překvapila. Jeli jsme moderní, krásnou električkou s čisťoučkým a vybaveným záchodem. Vlak byl klimatizovaný, ale příjemně, takže nám bylo konečně akorát. Celkově se zdá, že kvalita vlaků se může v Bulharsku výrazně lišit v závislosti na trase a typu spoje.
Hledání ubytování v Bulharsku se ukázalo jako poměrně dobrodružné. V Sofii jsme sice jen přestupovali, ale po neúspěšné žádosti přes Couchsurfing, kterou jsme odeslali ještě z Vidinu, jsme v Plovdivu museli řešit, kde složíme hlavu. Původně jsme měli vyhlédnutý Hostel Mostel, který byl ale bohužel od poloviny září zavřený, což nás s ohledem na naše bolavé nohy a puchýře dost naštvalo.
Nakonec jsme se po dalším hledání Wi-Fi a s vědomím, že budeme muset pustit chlupa, rozhodli pro Hiker’s Hostel úplně v centru Starého Plovdivu. Za 8 € za postel v dormu jsme získali útulné místo s velkým dvorem, 3-patrovými palandami, funkčními sprchami a kuchyňkou. I přes počáteční komplikace jsme zde našli příjemné zázemí a po horké sprše se cítili jako znovuzrození.
Vidin, naše první bulharské město, na nás bohužel nezanechal příliš dobrý dojem. Město samotné se nám jevilo jako dost hnusné – příšerné paneláky, rozbité chodníky a zpola štěrkové silnice. Lidé se nám ale zdáli celkem normální.
Pokusili jsme se tu odlovit i několik kešek. Brána Pasar Kapia, která byla součástí staré čtvrti z přelomu 17. a 18. století, se sice našla, ale v dost smutném stavu – park kolem ní byl rozbagrovaný, brána plná odpadků a nevábných pachů. Hledání kešky u kostela sv. Dimitra se nám nepovedlo vůbec, zato jsme v křoví potkali obřího pavouka. Nádraží ve Vidinu nás pak v noci vyhodilo na mráz, protože se čekárna zamykala.
Během našeho pobytu v Bulharsku jsme měli možnost ochutnat několik místních specialit. Ve Vidinu jsme si v lokantě u Kauflandu dali bramborový karbanátek, který byl sice studený a mastný, ale pro nás v tu chvíli výborný. Nicméně skutečný gastronomický zážitek nás čekal v Plovdivu.
V Hiker’s Hostelu jsme si konečně udělali náš oblíbený šopský salát, ale nejvíce nás nadchlo tradiční bulharské jídlo sač. Dostali jsme ochutnat kuřecí maso se zeleninou (lilek, mrkev, cibule) a houbami, dlouze zapečené ve velké hliněné míse. Pekli ho prý skoro celý den a bylo to výborné, takový bulharský tažin. Rozhodně doporučujeme sač vyzkoušet, pokud budete mít příležitost!
Vlaková nádraží v Bulharsku se nám jevila v různém stavu. Zatímco ve Vidinu nás v noci bába pokladní se sekuriťákem vyhodili na mráz, protože se čekárna zamykala, v Sofii jsme byli svědky rozsáhlé rekonstrukce. Celé nádraží v Sofii prochází kompletní modernizací z unijních fondů, která začala v září 2013 a měla by trvat do podzimu 2015. V době naší návštěvy to vypadalo hlavně na bourací a ničící práce.
Po příjezdu do Plovdivu jsme se zase pozastavili nad renovovaným podchodem nádraží, který si pamatujeme jako velký postrach, zejména v noci. Zdá se, že se Bulharsko snaží zlepšovat svou infrastrukturu, i když některé projekty jsou v plném proudu a jinde je ještě co dohánět.
Naše zkušenost se stopováním v Bulharsku po překročení hranice z Rumunska nebyla příliš povzbudivá. Po dlouhém pochodu k Vidinu jsme zkoušeli stopovat v poledním žáru, ale auta jezdila jen zřídka – odhadem tak jedno za hodinu.
Nakonec nám zastavil ruský tranzit předělaný na obytňák s rodinkou, ale ti jeli do Rumunska, takže nás přemístili jen o asi 3 km blíže k Vidinu. Tam už bylo stopování ještě obtížnější a nikdo nás dál nevzal, takže jsme to museli dojít pěšky.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 815 m
Min elevation: -4 m
Average speed: 43.10 km/h
Total time: 04:49:33
Loading...
