Indie 12 – Horské městečko Munnar uprostřed nekonečných čajových plantáží

...aneb jak jsme se jeli trochu zchladit do hor, courali se mezi čajovníky, ochutnali domácí čokoládu a zašli do divadla
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Motueka

ÚTERÝ 10.2. – den stý čtyřicátý osmý – PŘESUN DO MUNNARU

Po 3 hodinách spánku jsme se necítili nijak extra, ale zvládli jsme zabalit, rozloučili se s panem domácím a vyrazili dál do světa. Od rána bylo vedro, ale už večer bychom se měli trochu zchladit – chystali jsme se navštívit první indickou hill station, horské městečko Munnar, obklopené čajovými plantážemi.

Pomocí GPS jsme se do přístavu dostali skrze další, nové, dosud nepoznané uličky a s Lenkou jsme bojovně zakoupily jízdenky. Po několikaminutové, uklidňující plavbě jsme se pak vrátili zpět do tvrdé městské reality. Udělali jsme si poslední společnou fotku na památku (přičemž nás málem přejel autobus) a rozloučili se, protože Petr s Lenkou pokračovali dál podél pobřeží na jih, kdežto my se chtěli trochu zchladit v horách. Jak se ale později ukáže, nebylo toto loučení ještě definitivní…

Když ti dva odfrčeli rikšou na vlakové nádraží, my se vydali pěšky přes město, jak je naším zvykem, s jednou rychlou zastávkou v docela slušném supermarketu. Zážitky z posledních večerů pro nás byly natolik silné, že jsme se zásobili místním repelentem v krému a krabicí zápalných spirál proti komárům (mimochodem asi to bude pěkný dryák, ale osvědčily se všude po Asii a dokonce i na Zélandu). Na nádraží jsme zvládli najít správný autobus jen na jeden dotaz, což byl asi rekord, a během 10 minut už jsme se kodrcali pryč od horkého pobřeží, vzhůru do chladných, zelených hor.

Cesta byla šílená – nejdřív jsme se předlouho táhli městem v zácpách a dusili v nedostatku vzduchu. Zahlédli jsme Lulu hypermarket, který byl naší spásou v Ománu, a taky spoustu nádherných kostelů a mešit na okraji města. Když jsme se pak dostali dál a začali stoupat do hor, byla to zase jedna zatáčka za druhou, ideální na pozvracení se. Trasu dlouhou 130 km jsme jeli nekonečných 5 hodin, ale poslední úsek cesty nám naznačil, že se máme na co těšit – objevily se čajové plantáže a 1 nebo 2 vodopády (i když ty jsou touhle dobou trochu „unavené“).

Samotné městečko Munnar ale žádný zázrak není – dojeli jsme autobusem kam až to šlo, vytoupili na nádraží a obešli si okolí, hledajíc cenově rozumné ubytko, abychom tu mohli zůstat víc dní. Malé náměstí, okolo trh se suvenýry, trh se zeleninou a ovocem (celkem předražený), pár hotelů, cestovek. Na nejbližších kopečcích nad městem stojí kostel, mešita a hindu chrám. Našli jsme si pokojík docela rychle – sice malá špeluňka bez okna v přízemí, nejspíš myšlená jako single, ale za 400 Rp pro nás dobrý:-)

Když jsme měli základnu, vydali jsme se na průzkum okolí. Nakoukli jsme do kostela, který byl trošku kýčovitý, poptali se na motorku (cena 400 Rp, bez pojištění, na požádání asi zaříděj i automat, ale standardní to tu moc nebude), koupili si krabičku homemade čokolády (200g za 140 Rp, nebyla nic moc, ale s naším absťákem jsme byli spokojení), 5l barel vody, ananas, který nám ochotný prodavač oloupal a nakrájel (což je na ananasu ten největší problém) a na ochutnání 3 červené banány. O tom, že v Indii se pěstuje široká škála banánů už jsem se zmiňovala několikrát, takže tentokrát jsme se rozhodli vyzkoušet ty, které vypadaly asi nejvíc nezvykle – dlouhé asi jako doma, široké, s hnědočervenou šlupkou a vnitřkem do oranžova. Byly slaďoučké a výborné, ale taky oproti ostatním dražší, takže spíš na sváteční příležitost:-)

V hotelu jsme chtěli chvíli pracovat, ale náročná cesta a spánkový deficit z předešlé noci nás udolaly. Někdy v 9, už skoro za tmy, nás akorát na chvíli probral hlad. Poprvé od Íránu jsme vyndali mikiny a dlouhé kalhoty a po chvíli bloudění (všechno zavřené nebo předražené) jsme si v jedné restauračce dali každý polívku a dohromady pulav. Nebylo to nic moc. Zajímavější bylo setkání cestou zpět, kdy jsme narazili na dvě Češky, tak plus mínus padesátileté dámy, které kurážně brázdily Indií a děsně je to bavilo. Poradily nám, že nejjednodušší způsob, jak si užít pěkné okolí města, je vyjet autobusem do kopců, a tam si člověk může chodit volně po plantážích. Děkujeme za tip, hned zítra to tedy vyzkoušíme:-)

V pokoji nám tekla teplá voda jenom ráno, a tak jsme se večer jen zachumlali do spacáků (což už jsme taky dlouho neudělali, většinou je přes sebe jen přehodíme nebo spíme v látkových vacích) a za chvíli byli tuhý.

STŘEDA 11.2. – den stý čtyřicet devátý – VÝLET NA TOP STATION

Včerejší přesun a teplotní šok nás nějak zmohly, a tak jsme se trochu vyvalovali. Když už jsme se konečně chtěli vykopat ven, objevili jsme první (nikoli poslední, bohužel) velkou ztrátu téhle cesty – někde jsme asi nechali balík s příslušenstvím k akční kamerce. Jelikož množství výbavy v ceně kamerky bylo jedním z důvodů, proč jsme pořídili AEE a ne profláklé a předražené GoPro (jak jsme později zjistili, ta předraženost je relativní vzhledem ke kvalitě a servisu…), tak to docela zamrzelo:-(

No nic, oplakali jsme pásky na sucháč a gumičky a někdy v 11 se vydali konečně do terénu, nechat se pohledem do zeleně trochu vyklidnit:-) Autobus do hor jsme našli rychle, nicméně dalších 20 minut se čekalo, až se naplní – ne, to už nás opravdu nepřekvapuje a většinou ani moc nevadí, pokud nespěcháme. Za 50 Rp dohromady jsme se nechali vyvézt kolem první přehrady (Mattupetty) a spousty přenádherných řad sytě zelených čajových keříků až ke druhé přehradě Kundala (nesmějte se, my za to nemůžeme:-)). Leží jako tmavě modrý drahokam uprostřed hor a dokonce i lesů a trochu mi připomínala Orlík. Přešli jsme hráz a nakoukli mezi stánky v lese na břehu, ale dál nám to přišlo pořád stejné, a tak jsme se vrátili na silnici a chytili dalšího busíka až k Top Station, nejvyššímu bodu v okolí (1880 m.n.m.), lákadlu na munnarské turisty. Nedaleko odsud prochází hranice mezi státy Kerala a Tamilnadu, a tak je prý vidět do horských údolí obou států… Když nás vyhodil autobus, vydali jsme se cestou po hřebeni, lemovanou stánky a malými občerstvovnami až na konec hřebene, kde se na další vyhlídku muselo zaplatit vstupné 50 Rp na osobu (plus 15 za foťák). Jenomže podmínky byly takové, že před sebe jsme viděli v pohodě, ale v údolích všude pod námi se převalovaly mraky husté jako mlíko, a tak jsme za vyhlídku do nikam odmítli platit, dokonce i když nám chlápek nabízel slevu kvůli špatnému počasí:-) Otočili jsme se na podpatku a šli se poohlédnout po obědě, jenomže buď tu bylo na nás draho, nebo trvalo 10 minut zjistit, kolik stojí polívka, tak jsme se na to vyprdli a vyrazili se trochu pocourat. Plán zněl, že půjdeme po silnici zpátky dolů, budeme se kochat a fotit, až bude co, a pak si někdy chytíme nějaký autobus…

A že to tedy byla parádní podívaná! Sice jsme viděli jen tak 500 m pod sebe, ale všude kolem nás se po vlnitých svazích hor rozprostíraly zelené čajové keříky, naducané jako peřinky. Sem tam se mezi nimi vinuly vyšlapané cestičky, ale občasné střihačky, které jsme zahlédli, snad musel někdo vysadit vrtulníkem přímo na místě, jak se v zeleném moři ztrácely. Kdo někdy viděl čajové plantáže, musí nám dát za pravdu, že od nich nejde odtrhnout oči, a naopak, pro potěchu duše bohatě stačí jenom zírat a užívat si to. Ne nadarmo moje babička říkávala, že zelená uklidňuje a je dobrá na oči…

Po několika serpentinách neskutečné krásy jsme narazili na malý stánek u silnice, kde chlapík vařil čaj, no a může být něco stylovějšího, než popíjet čaj uprostřed čajových plantáží (i když je po indickém způsobu s mlékem a zázvorem)? Neodolali jsme, posvačili čaj, maracuju a sušenky z vlastních zásob, a o dalších několik zatáček níž si odchytili autobus.

Času jsme měli dost, tak jsme se nechali vyhodit u Elephant parku, kam jezdí návštěvníci za projížďkami na slonech, asi 7 km před Munnarem. Z průzkumných důvodů jsme omrkli ceny (400 Rp na osobu, na slonovi musí jet minimálně 2 osoby) a pokračovali pěkně po svých dál mezi plantážemi. Tady už jsme viděli docela velkou skupinu střihaček – ženy byly zabalené do několika vrstev proti slunci, někde vedle sebe měly vždy položený plátěný pytel a ten plnily pomocí velkých nůžek s látkovou kapsou. Ustřižené lístky padaly do kapsy, a když byla plná, vysypala ji střihačka do pytle. Nacpané pytle pak shromáždily na okraji silnice a přijel pro ně náklaďák. Asi to není jednoduchá práce, a to ani když stříháte nůžkami a nemusíte otrhávat jen dva vrchní lístky, jak se traduje (i když ve vyhlášených čajových oblastech to tak možná opravdu je).

Níž v údolí už plantáže občas vystřídal hustý a živý les, kde rostly vysoké eukalypty s loupající se kůrou a ve křoví zuřivě „pilovaly“ cikády. Kolem nás sem tam projelo auto, ale my si mohli vychutnat každý krok cesty a objevit to, co za rychlé jízdy ostatní míjeli. Nejdřív jsme narazili na obrovské úly divokých včel, zavěšené jako mohutné laloky vysoko ve větvích stromů. Dlouho jsme na ty zvláštní útvary zírali, než nám vůbec došlo, o co jde. A samozřejmě to naprosto zničilo naši archetypální představu o tom, jaký tvar má mít úl:-) Na jiném místě jsme se potom zasekli dlouho pozorováním dvou ratuf, obřích veverek, jak dovádějí v roští. Byly velké asi jako slušné kočky a se svým bílým pruhováním roztomilé jak poskakující plyšáci.

Když už jsme měli munnarské údolíčko na dohled, míjeli jsme ještě růžovou zahradu. Kytek tam měli spoustu, i když růže jsem přes plot neviděla žádné. Když pominu drzost chtít za něco takového platit, tak vstupné bylo docela rozumné, ovšem chtěli 500 Rp za foťák!!! Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem nedávala pozor na cestu a nakopla si kotník o kovovou vzpěru, díky čemuž jsem pajdala až do Munnaru. Do městečka jsme seběhli po schodech od silnice a hned pod nimi na nás vybafli ovocnáři s omačkanými banány a maličkými, slaďoučkými ananasy, takže jsme během pár chvil odcházeli o 50 rupek chudší, ale 1,5 kg ovoce bohatší:-)

Ani jsme se nezdržovali zastávkou v hotelu a šli rovnou do restaurace, kterou jsme si včera vyhlídli, že by šla. Dali jsme si kuřecí pulav a tomato fry s parathami (pokrm ze smažených koleček rajčat, který nás naučili jíst Petr s Lenkou, a který umí Indové tak dobře okořenit, že chutná i mně, notorickému odmítači teplých rajčat), bylo to tak normál a pořád jsme měli hlad. Zašli jsme do útrob tržiště a objevili restauraci propagovanou v Lonely Planet a podle obsazenosti dost oblíbenou a řekli si, že to zkusíme. Na stěnách měli vyvěšené pochvalné vzkazy v mnoha jazycích a od mnoha cizinců, tak snad nezklamou. Vyzkoušeli jsme náš tradiční porovnávací pokrm – hot & sour polévku, která nebyla nic moc, pak rajčatovou, se kterou jsme naopak byli spokojeni, a asi nejlepší jídlo, co jsme zatím v Munnaru našli, aloo curry, tedy kari s bramborami, které indická a obecně asijská kuchyně používá často jako zeleninu. Navíc porce stála pouhých 20 rupií, takže asi máme večeřového favorita:-)

Konečně jsme byli napapaní, spokojení a nebylo ještě tak pozdě, proto jsme se uvelebili v teple hotelové postele a do 1 ráno pracovali na fotkách a zápisech.

ČTVRTEK 12.2. – den stý padesátý – VÝLET K VODOPÁDU A MEZI PLANTÁŽE

Plán vyrazit v 8 ven se nezdařil, když jsme v 8 teprve vstali, ale neva. Rychle pobalit, ananas k snídani a jdeme na autobus. Bohužel nám ranní spoje frnkly, další jel až v 9:20, tak jsme počkali a aspoň si zatím vyspekulovali bus na ráno – odjezd v 6:20, uááá! Autobusem jsme jeli kousek, za oba jsme zaplatili 18 Rp a vystoupili o pár kilometrů pod Old Munnarem. Překvapilo nás, že tahle část města, kam jsme se zatím vůbec nedostali, vypadala docela příjemně a čistě, na rozdíl od našeho zaprděného údolíčka kolem nádraží. Bylo to tam víc otevřené, všude kolem už začínaly čajové plantáže a všechny restaurace vypadaly (aspoň na první pohled z autobusu), že by se nám mohly líbit. Pan řidič nás na přání vyhodil u odbočky k vodopádu Attukad a my pokračovali pěšky, k vodopádu to měly být 3 km. Plní sil a odhodlání jsme vyrazili a ještě nadšenější jsme byli o kus dál, když jsme si dlouhé serpentiny mohli zkrátit po schodech skrz čajové keříky. Došli jsme až na místo, kde silnička vedla přes most nad skálou, po které stékal potok. Kdyby tu teklo o hodně víc vody, možná by se dalo mluvit o vodopádu… Takhle jsme nad tím mávli rukou a pokračovali po polní cestě dál, minuli několik domků, až se nechali úplně pohltit zeleným mořem a horami okolo. Všude kolem, kam až oko dohlédlo, se vinuly ladné křivky sytě zelených kopců a dole pod námi systematicky a soustředěně postupovala skupina střihaček za rytmického cvakání nůžek. Rozhodli jsme se si taky jednou zahrát na Indy, vylezli si na vyčnívající balvan, slunili se a pozorovali hemžení v plantážích po námi. Paráda. Dokonce jsme tu měli i normální signál, takže jsme mohli přes data zavolat domů a ukázat jim tu krásu taky. Jedna z výhod moderních technologií;-)

Po poledni se střihačky seběhly na silnici, předaly své sklizené pytle, které chlapi naložili zase na náklaďák, a šly domů, schovat se před největším horkem. My jsme měli zdokumentováno to, kvůli čemu jsme sem přišli, a tak jsme se taky obrátili a vrátili na silnici. Funět ale plantáží nahoru po schodech už zdaleka nebyla taková sranda, jako je sbíhat dolů. Po kontrole GPS a terénu Petík zkonstatoval, že jsme asi k hlavnímu vodopádu nedošli, ale vůbec nám to nevadilo, střihačky nás fascinovaly mnohem víc. Na silnici jsme si chytli autobus zpátky nahoru, a když se nám nepodařilo vetřít do žádné z blízkých restaurací, dali jsme si siestu v hotelu. Někdy ve 3 nás ale hlad dohnal, a tak jsme znova obešli okolí, zase zašli o kousek dál, nakoupili hromadu banánů do zásoby (i když naše banánové zásoby nemají nikdy dlouhého trvání), dali si jehněčí polévku u bufetu pro 4 sedící lidi (která spálila poslední zbývající chuťové buňky), a pak konečně ulovili místa v restauračce Raspy a naporoučeli si aloo curry, zeleninové curry, parathy a čaje, těch není nikdy dost. To celé za 84 Rp, čili příjemný, úsporný oběd:-)

Odpoledne a večer jsme strávili v podstatě pracovně v hotelu, až na kulturní zážitek, za kterým jsem tentokrát vyrazila sama. Bylo to představení výrazového tance Kathakali, který je tradičním prvkem keralské kultury a velmi oblíbenou turistickou atrakcí. V minulosti se Kathakali představení hrála zejména při různých oslavách a svátcích a jejich ztvárnění legend a příběhů z Ramajány a Mahabharáty mohlo trvat i celou noc. Pro turisty se dnes po celé Kerale nabízejí hodinová komentovaná představení, kdy se člověk dozví něco málo o principu pohybů, a potom za brutálního břinkání bubnu a činele shlédne krátkou ukázku. Myslela jsem si, že ty nepříjemné zvuky každý večer jdou z chrámu, ale nene – kulturní centrum jsme měli hned za hotelem a dvě bojová a dvě taneční představení nadělají spoustu hluku:-) Já jsem se vydala na představení od 7 do 8 hodin za 200 Rp, přičemž kdybych to bývala stíhala dřív, tak v ceně byl i vstup od 4:30 do šaten, aby člověk mohl vidět líčení herců. Už jen to samo o sobě je totiž umělecké dílo.

Já jsem tedy přišla před 7. hodinou, s několika dalšími návštěvníky, většinou mladými indickými páry. Rozesadili jsme se v hledišti haly, kde stálo jednak pódium pro Kathakali a jednak byla pod ním bojová aréna, ve které se konala populární představení bojového umění Kalaripayattu. Diváci z toho předchozího se nemohli odtrhnout od bojovníků a dlouho se s nimi fotili, takže naše představení začalo až někdy v 7:20. Nastoupil první chlapík, který provedl očistné rituály a svým hlubokým hlasem nám stručně vysvětlil principy Kathakali. Když došlo na konkrétní ukázky, přišel jeden ze dvou „tanečníků“, nebo spíš herců, a jasně nám ukázal stanovené pohyby pro vyjádření smutku, radosti, vzteku, poznání a další. Nejvíce pohybů se herci musí naučit provádět pomocí obličejových svalů a musím říct, že mají můj neskonalý obdiv, protože to, co předváděli, jsem v životě neviděla a už asi ani neuvidím. Fakt mazec. Po zajímavém úvodu se dostavil i zbytek ansáblu, tedy bubeník a druhý herec, spustil se superrámus z činelů, bubnů a fantasticky nastrojení a nalíčení herci rozpohybovali své mimické svaly v ďábelském tempu. Po pravdě řečeno mi to docela rvalo uši a těch asi 15 minut jako ukázka bohatě stačilo, ale jsem ráda, že jsem se vykopala a tohle tradiční představení shlédla. Na konci se každý mohl s herci vyfotit, heč:-) Jinak podrobnějšímu rozebrání Kathakali bude věnován jeden v příštích článků ve Zcestáři, protože si určitě zaslouží víc prostoru.

Petík, který mě měl vyzvednout, se zakecal na chatu, a tak jsem si vyzvedla já jeho a šli jsme se navečeřet, už rovnou do Raspy. Tentokrát to bylo aloo curry, beef fry, rýže a čaj, pak ještě venku na dozobnutí čerstvé parathy a u hodného zelináře jsme si nechali nakrájet ananas, abychom se s tím nemuseli s… sami:-) V hotelu jsme pracovali, zabalili a zkusili si zcela výjimečně zajistit ubytování dopředu, přes booking.com (který plně uznáváme na západě, ale zcela zatracujeme v Asii), tak jsme byli zvědaví, co nás asi zítra v Allepey čeká.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.