PÁTEK 13.2. – den stý padesátý první – CESTA DO ALLEPPEY, SMŮLA V PÁTEK 13.

Nevěřila jsem, že se nám to někdy povede, ale vstali jsme sakra brzo, zabalili a lehce po 6. vyrazili na nádraží. Jeden z recepčních spal v chodbě na zemi, roleta stažená, ale naštěstí šlo odemknout a odejít vedlejšími, skleněnými dveřmi. S chlápkem to ani nehnulo – dobrej hlídač:-) Venku byla ještě tma, docela zima, ale však se už odpoledne zase pořádně zahřejeme. Koupili jsme si nějaký zob na cestu a v 6:30 přihasil autobus. Batohy nám řidič nacpal do malého “kufru” z boku, my se usadili na klouzavých sedačkách bez područek, o které by se člověk v následných serpentinách zarazil. Takže jízda dolů byla opravdu veselá… Okna byla ze začátku všechna zabedněná, otvírala se postupně, jak se lidem dělalo špatně. Kolem 8. hodiny už byla otevřená všechna, zvenku foukala příjemná teplota a za okny se míhala hluboká údolí porostlá džungloidními lesy, které v nižších polohách vystřídaly čajové plantáže. Když jsme sjeli ještě níž, krajina se opět změnila v zemědělskou, objevila se rýžová políčka, trčící listy na polích ananasu, papájové a mangové stromky ve školkách… Na okrajích měst stály superluxusní “arabské” vily, sem tam neméně pompézní hotel. Zato úseky přes města byly za trest – celou dobu jsme jen poskakovali v kolonách.

U konduktora jsme si domluvili zastavení v Alleppey u hlavní pošty, což nám odkýval a bus vzápětí zahnul za roh a odvezl nás až na vzdálené autobusové nádraží. Odmítli jsme několik naháněčů do ubytování různého typu za 500 Rp a vrátili se skoro 2 km rušnými ulicemi. Podle GPS jsme našli dům, který nesl název Villa Venice, a jelikož se naše rezervované ubytování mělo jmenovat Venice Nest, tak jsme drze vlezli do zavřené brány, a pak i do domu. Tam seděl v obýváku mladý, vysmátý Ind, který nám hned ukázal náš pokoj. Jakmile jsme ho viděli, zalitovali jsme, že máme rezervaci na pevno a nemůžeme si říct tak, jako vždycky: “Tak se podíváme ještě jinam a kdyžtak se vrátíme.” Celá jedna stěna, sousedící s koupelnou, byla provlhlá a plesnivá, stejně tak zevnitř. Sprcha taky žádná sláva. Větrák ok, výkonný a ne moc hlučný, wifina i na pokoji, akorát děsně pomalá. Klukovi jsme dali 1000 Rp, on že nemá 100 Rp nazpátek, ale že nám to donese později. No dobře, řekli jsme si, unavení a přehřátí po cestě. Chvíli jsme si oddechli pod větrákem, a pak se vydali zařídit si další program.

Největší turistickou atrakcí a lákadlem Alleppey jsou tzv. Backwaters, delta řeky, síť kanálů a jezer, kam se jezdí na plavby pronajatými lodičkami. Možností je spousta, od jednoduchých malých loděk, kde jeden lodník pádluje ručně, přes motorové čluny pro cca 10 osob, až po populární bambusové hausbóty pro vícedenní pobyty, samozřejmě v luxusním provedení – výběr záleží jen na obsahu peněženky (a ochotě jej uvolnit). Pro nás byla jedinou dostupnou možností loďka s pádlujícím lodníkem, která měla ale zase tu výhodu, že mohla projet i úzkými kanály a my se mohli podívat úplně zblízka, jak lidé v Backwaters žijí. Prošli jsme se podél kanálu, kde většina lodí k pronájmu kotví, ale nestihli ani dojít do hlavní části, kde se nachází většina cestovek, které výlety zajišťují, když nás odchytili dva chlápci. Mladší a neodbytný (jak jsme později zjistili) rikšák a jeho starší společník. Nabídli nám k pronájmu loďku, kde bychom seděli za sebou, na zádi údajně otec jednoho z nich, který jezdí po kanálech přes 40 let, dobře je zná a vezme nás tam, kam většina cestovek nezajíždí. To znělo docela slibně, tak jsme začali smlouvat o cenu. Věděli jsme, že se dá dostat i na 800 Rp, ale to se ukázalo jako dost nereálné – chtěli 1800 bez jídla nebo 2200 s jídlem. Po tvrdém boji jsme skončili na 1700 Rp s obědem, svačinou a čajem:-), tak uvidíme, jak to dopadne. Chtěli něco předem jako zálohu, což se nám moc nelíbilo, ale dohodli jsme se nakonec na 300 Rp, tak snad tu ráno fakt budou a my nepřišli o peníze i výlet… v Indii člověk nikdy neví.

Nejdůležitější dnešní úkol jsme tedy splnili a byl čas jít ulovit něco k snědku, protože jsme od rána pořádně nejedli. Bohužel jsme asi byli ve špatné čtvrti, ale nic, co by vyhovovalo našim skromným potřebám jsme nějak nenašli, a tak jsme se vrátili do hotelu aspoň s taškou banánů, jejichž kvalita ovšem odpovídala ceně 20 Rp za kilo, takže jsme jich polovinu vyhodili. Petík pak pracoval na fotkách, já trochu přeprala.

V 8 večer nás hlad dohonil znovu, jenže masala dosy a jiné “snacky” z okolí jaksi nebyly tím, co by nás dnes uspokojilo. Když jsme konečně objevili restauračku, co byla otevřená, rozumně drahá a s přiměřenou nabídkou, neváhali jsme a zapadli do ní. Dala jsem si zeleninové biryani, Petík jen polévku a oba jsme nad svými porcemi zalitovali – rýže nic moc a polévka (= tuna pepře, nakrouhané zelí a voda) vysloveně hnusná, i když jsme nevěřili, že to v Indii je možné. Stále hladoví jsme zkusili přejít most přes kanál a vida, hned za ním byl celkem rozumný podnik. Petík se dojedl parathou s tomato fry a trochu pookřál. Já chtěla jen čaj, ale ten prý dělají jen k snídani (Indové? To jako vážně?), takže nic. Pořád to ale byl asi nejrozumnější podnik, co jsme v Alleppey zatím našli. Po večeři jsme si zašli koupit vodu a zjistili zajímavou a užitečnou informaci – když chceme levnější vodu, musíme chtít tu s držátkem na nošení, což dělají místní vodárny; dražší vody z nadnárodní produkce, Aquafina atd., nikdy držátko nemají:-) Taky jsme koupili na pokoj melouna, jenže ten se taky nepovedl – půlka byla nedozrálá a půlka už nahnilá. Zkrátka dnes to byl naprosto ukázkový PÁTEK TŘINÁCTÉHO!

SOBOTA 14.2. – den stý padesátý druhý – VÝLET NA BACKWATERS

Na rozdíl od ostatních zájezdů jsme měli dost času, tak jsme se prospali, zabalili a vyrazili na 9. ke kanálu. Tam už na nás čekal děda pádlovač, věkem sice starší, ale určitě ne otec rikšáka. Během dne jsme zjistili, že jeho jméno je Punapun. Byl milý a usměvavý a tak nějak působil upřímně, na rozdíl od rikšáka, který nás skásl o zbytek peněz a ještě nám na poslední chvíli špatně vrátil, takže najednou jsme v tom byli za 1900 místo 1700 Rp. Rozloučili jsme se s nimi a stejně tak i s nějakým jídlem během dne, když jsme viděli takové jednání (ne, my víme, proč se na celém světě vyhýbat obloukem sortě taxikářů). Během dopoledne jsme se s tím smířili, jenom nás štvalo, že nemáme nic sebou a budeme celý den o hladu.

V loďce jsme seděli za sebou, na měkkých matracích a pod stříškou, docela pohodička. Punapun usedl na záď a mohli jsme vyjet – nejdřív hlavním kanálem z města, kolem parkoviště bambusových hausbótů, pak přes větší jezero, což byla dost nuda, ale potom jsme konečně vpluli mezi kanály a nestačili se otáčet. Všude, kde je jen kousek pevniny, žijí lidé, dokonce většinou v poměrně honosných domech (tipuji to na rodiny námořníků, kteří vozí turisty po kanálech, tedy nejlépe vydělávající skupina ve městě). Okolo nich mají zahrádky, políčka, spoustu činností ale provozují ve vodě nebo na březích, a to pro nás byla nejlepší podívaná (když člověk trochu ztratí ostych z jejich focení). Ženy tu praly prádlo zuřivým mlácením o kamenitý břeh, jiné si umývaly vlasy nebo drhly nádobí, další chytaly rybky na pytlačku. Děti pobíhaly okolo kanálů a občas nás zdravily. Muži spravovaly lodě odstavené na souši, pár starších brázdilo vody v malých lodičkách, místo klaksonu halekali a přímo z loděk prodávali malé ryby ženám, které vyšly na jejich volání z domů.

Kanály fungovaly podobně jako silnice – v provozu platí právo silnějšího a většího. Podél nich jsme viděli kilometrové ukazatele, protože oblast Backwaters sahá až k okolním městům a dá se tam na lodi dojet. Nesměl chybět ani nešvar všech komunikací – reklamní bilboardy na březích, i když nám se jen těžko kódovalo, na co vlastně lákají.

Větší kanály křižovaly motorové čluny, sem tam jsme zahlédli i hausbót, i když ty se sjížděly do přístavu spíš až k večeru. Oproti nim jsme se my vešli i do malinkých kanálů, kde nám větve stromů sahaly skoro do lodi a lidé na břehu byli téměř na dosah ruky. Otáčeli jsme se v malé zátoce, hojně zarostlé vodním hyacintem s nádhernými modrými květy a buclatými listy, kde na nás ze břehu volala usměvavá holčička s kolem, Lena, a kousek nás doprovázela. Na jednom místě vyvýšený břeh odděloval kanál od rýžového pole, ve kterém pásl muž velké hejno kachen, ovšem sám se při tom pohyboval vstoje na uzoulinké lodičce, hladce klouzající po nízké hladině vody na poli. Jinde zase skupina mužů vykládala z větší lodi stavební materiál na nový dům – cihly, trámy, písek – to vše dovezené z pevniny.

Za celý den jsme viděli nespočet krásných indických ptáků, kormorány, ledňáčky, různé volavky a rákosníky. Nejzajímavější ale byly zvláštní, veliké a divně zakroucené volavky anhingy indické. Z vody jim čouhala jen hlava a krk, jinak plavaly s celým tělem potopeným. Když se pak některá z nich vznesla do vzduchu, vypadalo to jako povstání fénixe, jen ne z popela, ale z vody.

Už když jsme ráno přišli o peníze navíc a seděli v mrňavé loďce, ztratili jsme iluzi o tom, že bychom dnes dostali i slíbené jídlo, a tak jsem po cestě koukala aspoň po odležených smažených rybách, které občas někdo prodával. O to větší bylo naše překvapení, když jsme při zpáteční cestě, v jednom malém kanálu najednou u takové prodejničky se skleněnou vitrínou zastavili a Punapun zahlásil “Oběd!”. Vlezli jsme do nevelké, temné (a tím pádem docela příjemně chladné) místnosti se třemi stoly, zeptali se nás pouze, jestli chceme rybu, a jinak všechno objednal náš děda. Nejdřív před námi přistálo COSI smaženého v těstíčku, vyklubal se z toho banán, úplně čerstvě připravený a moc dobrý. Pak před každého z nás rozprostřel pan hostinský banánový list, na něj kopeček rýže, hromádku ostré naložené zeleniny pickles, hromádku zeleninového curry, hromádku kořeněných fazolek nebo čočky, vše to zalil naběračkou sambaru, který jediný byl teplý. K tomu jsme každý dostali ještě dvě malé, ale výborné, grilované rybky, taky řádně ostré, a kromě ryb jsme si všechno mohli přidat do sytosti. Zvládli jsme se najíst rukama a na závěr dostali ještě čerstvé banány a čaj, ten nesmí chybět. Nakonec z toho tedy byl docela fajn oběd (když si člověk odmyslel fakt, že na jídelníčku podniku byla nejdražší položka za 50 Rp a po nás chtěl rikšák za jídlo po 200 Rp od každého:-)).

Poslední fáze výletu – plavba přes jezero a hlavním kanálem, kde jsme se neustále houpali na vlnách od vracejících se hausbótů – patřila Petíkovi, který usedl na příď a chopil se pádla, protože 1) už měl hlad, 2) ho nebavilo se táhnout tam, kde už jsme to viděli, 3) si to chtěl zkusit, 4) náš lodník vypadal, že mele z posledního. Inďáci v lodích okolo i na březích se mohli potrhat, mávali na nás, vtipkovali, chválili ho. Já naopak byla označena za princeznu (těžko říct, v jakém slova smyslu), což vlastně ano – kdo jiný se vozí po řece v loďce se dvěma pádlujícími sluhy:-) Po přistání jsme se s dědou na památku vyfotili, náčež si samozřejmě řekl o dýško. Nám se to moc nelíbilo, na druhou stranu se fakt docela nadřel a byl rozhodně sympatičtější, než rikšák, který tu už taky čekal (by mě zajímalo, kdy ten člověk pracuje…). S tím jsme si zkusili promluvit o ranním nedorozumění s penězi, i když jsme tomu moc šancí nedávali, ale druhý děda ze včera se přimluvil a my kupodivu dostali své dvě stovky nazpátek. Jednu jsme rovnou odevzdali Punapunovi, přestože nepochybujeme, že se chlapci šábli i o ten zbytek:-)

Bylo asi půl 6, na večeři docela brzy, ale jít na otočku do vzdáleného hotelu se nám nechtělo. Zastavili jsme se ve velkém stánku se smaženými chipsy, některé byly z brambor, další z banánů, nebo sladkých brambor, člověk tu našel spoustu zeleninových a ovocných lupínků. S prodavači byla trochu těžší domluva, protože je nezajímal někdo, kdo se vyptává na ceny všeho, co mají – chtěli slyšet pouze “Dej mi tolik a tolik, toho a toho.”, nandat do pytlíku a shrábnout peníze. Nakonec jsme to ale nějak zvládli a trochu toho zobání si odnesli. Na jídlo jsme zašli do restaurace, kde to včera vypadalo celkem slibně, abychom se dozvěděli, že hovězí curry (nejlevnější, co jsme zatím potkali) překvapivě nemají. Náhoda? No, jejich smůla… objednali jsme si zeleninové curry a tomato fry, to úplně nejlevnější z jejich nabídky, a nepříjemný číšník byl naštvaný. Oproti tomu my naprosto spokojení:-)

Po cestě do pokoje jsme znova míjeli asi nejvytíženější obchod ve městě, neustále obklopen frontami (nebo spíš hrozny) mužů, který ovšem neměl žádné označení. Šlo totiž o prodejnu alkoholu, jehož prodej i konzumace je v Kerale ilegální. Do roku 2013 totiž měla Kerala nejvyšší průměrnou spotřebu alkoholu ze všech států Indie, a proto zavedla prohibiční zákony, které v roce 2014 ještě přitvrdily. Neviděli jsme, že by si z prodejny někdo něco opravdu odnášel, takže to možná chlastali rovnou na místě. Každopádně fotku jsme si pořídili radši z uctivé vzdálenosti a příliš se v okolí nezdržovali. Do hotelu jsme si koupili guavy a vodu, a pak dumali nad tím, jak se zítra dostaneme z tohodle města, které nám přišlo jako jedna velká past na turisty. Klučinovi “domácímu” jsme se museli připomenout s nevrácenými penězi a trvalo půl večera, než mu přijel nějaký kámoš a peníze přivezl. Šlo o 100 rupií, tedy necelých 30 Kč…

 Tisk článku