Indie 11 – Výlet do koloniálních časů v Kochi

...aneb jak vypadá třetí nejturističtější destinace Indie a koho člověk může potkat ve vlastní koupelně
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Hokitika

SOBOTA 7.2. – den stý čtyřicátý pátý – CESTA DO KOCHI, SEZNÁMENÍ

Prošli jsme si pořádně průvodce a informace o Kozhikode a zjistili, že moc zajímavostí tu pro nás není, a když, tak jsou od sebe roztahané děsně daleko, a tak jsme se rozhodli vrátit zase na nádraží a pokračovat do Kochi, kde se naopak asi na pár dní zasekneme.

Vlak v 9 ráno jsme nějak neměli energii stihnout, přestože nás od půl 8 intenzivně budila sbíječka. Zabalili jsme se tedy a vyrazili na nádraží. Cestou jsme si k snídani dali šťávu z kokosu a zelené banány, na kterých jsme v Indii začali trochu ujíždět – prodává se tu asi milion druhů banánů, ale tyhle, menší, zelené, uvnitř trochu do oranžova a mnohem sladší, než ty, co známe z domova, jsme si zamilovali asi nejvíc.

Na nádraží už jsme trefili, i když to byla zase pěkná štreka. Chvíli nám trvalo najít kasy, ale aspoň jsme objevili spoustu restaurací s okýnky přímo na perón, kde prodávali jídlo s sebou. Koupili jsme tak jízdenky, jedno zeleninové a jedno kuřecí biryani a balíček čapátí, počkali si na vlak v 11:40, hbitě do něj naskočili a usadili se na lavicích, ale proti sobě, u okýnka. Hned jsme se pustili do jídla, koneckonců byl čas oběda.

Cesta vlakem se snad nemohla víc lišit od té poslední – přestože jsme jako vždy cestovali v nejnižší třídě, bylo tu tentokrát čisto, žádný smrad, lidi seděli ukázněně obutí a s nohama na zemi, nikdo se nikde nepovaloval. Hned několik lidí kolem nás si krátilo čas sledováním filmu na iPadu, to jsme taky ještě nezažili. Venku taky všude poměrně čisto a arabské vilky… no prostě, vítejme v Kerale🙂 Ukolébáni dosud neznámým klidem (ani moc zíračů se neukázalo) jsme poprvé na veřejnosti (v Indii) také vytáhli počítač, jelikož 5 hodin jízdy bude lepší propsat než prospat.

Město, kde jsme měli vystupovat, se jmenuje Ernakulam a je to prakticky pevninský protějšek poloostrovního Kochi (Koči, Kochin). Kochi, především část Fort Kochi, je starým městem, turistickým lákadlem a svým způsobem klidnou oázou, kdežto Ernakulam je rušné město, které ale má svoje výhody i pro turistu – například několik vlakových nádraží, nebo o dost levnější možnosti ubytování a stravování. My jsme vystoupili moc brzo, a tak jsme se do přístavu osobních lodí poněkud prošli. Viděli jsme pokoje za 350 Rp a podobně přátelské ceníky jídelen, tak jsme se navnadili, netušíc, že v Kochi si můžeme nechat zajít chuť:-) Lodě, co sloužily jako MHD, vypadaly, že se každou chvíli potopí, a kupování lístků (4 Rp za osobu) bylo ještě vtipnější – sice se stálo ve dvou dlouhých frontách (muži, ženy), ale za okýnkem seděl jeden chlapík a obsluhoval je obě ze stařičké ruční mašinky. Plavba trvala asi 10 minut, což byla trochu škoda, když právě z lodi je zajímavý výhled na záliv i oba břehy, navíc s kulisou pomalu zapadajícího slunce.

Došli jsme do hlavního centra a celou dobu hledali ubytování, kterého tady byla spousta. Hotely a hostely ale byly buďto moc drahé (nejmíň jsme našli za 700 Rp) nebo plné a do home stayů se špatně dobouchávalo. Už jsme si začínali trochu zoufat a plánovat, že tu holt přespíme dnes jednu noc za draho a zítra se vrátíme bydlet do Ernakulam, když Petíka odchytil chlápek, že ví o ubytku s internetem, kousek od centra, za 500 Rp. Nechali jsme se tam zavést, sice to bylo kousek dál, ale aspoň v klidnější čtvrti, kde to nebyla (bílá) hlava na hlavě, jenže pánovi nešla elektřina. Chlapík s námi pak obešel několik dalších home stayů v okolí, ale jeho „pomoc“ nikam nevedla, tak jsme se za pochodu zkoušeli sami ptát i tam, kam nás on zrovna nevedl. Nakonec se takhle podařilo Petíkovi najít pokoj u sympatického pána, s koupelnou, větrákem a modemem na chodbě hned za dveřmi, za 500 Rp. Byli jsme rádi, že jsme si ubytko nakonec zařídili sami a nejsme tak samozvanému průvodci (ze kterého se vyklubal rikšák) nijak zavázaní, rozloučili jsme se a u pána zůstali. Před vchodem měl nápis Nichoo’s Inn jako název.

Měl tu ještě jeden další obydlený pokoj, vedle nás, se kterým jsme sdíleli strop koupelny. Netrvalo dlouho a stalo se nevyhnutelné, a sice když si Petík v klidu hověl na záchodě, najednou odvedle uslyšel: „Hele, tak až ráno vstanem, tak pudem…“ (nebo něco podobného). No prostě jsme se v zapadlém home stayi, v postranní uličce Kochi, sešli s dalšími Čechy:-) Slovo dalo slovo přes zeď koupelny, až jsme se šli trochu kultivovaněji seznámit na verandu. A tak jsme poznali Petra a Lenku, které u popisu tohoto památného okamžiku zdravíme, protože víme, že to budou číst:-D

Tahle dvojka cestovala po Indii podobně jako my, většinu z jejich tuším 4-měsíční cesty měli ještě před sebou. My potkali Čechy po víc než měsíci, docela jsme si sedli, a tak jsme se nejdřív poněkud zakecali na verandě. Když pominulo prvotní vzájemné okouzlení, ozval se hlad a vyrazili jsme společně zkusit něco ulovit. Teda v jejich případě spíš utrhnout – jsou vegetariáni. Nic moc kloudného jsme takhle pozdě večer už nenašli, tak se oni spokojili se dvěma kily zeleniny na salát a my zaskočili do malé špeluňky kus od baráku. Rýži už neměli, tak jsme si objednali nudle se zeleninou a polívku. Jídlo žádná sláva, bez větráku z nás lilo jako blázen a při placení jsme zjistili, že si u všech položek přihodili 5 rupek, což nám přišlo jako drzost a šli jsme si stěžovat. Chlápci mi se samolibým úsměvem jen oznámili, že v menu mají staré ceny, huh. Tak aspoň víme, kam už nechodit.

V pokoji to bylo jak ve žhavém pekle – vedro k padnutí, všude spousty komárů a sprcha tekla vždy jen v jedné koupelně, tak jsme se museli se sousedy domlouvat, kdo je zrovna na řadě:-) Horko a komáři nás trápili celou noc, dokud jsme ve vší zoufalosti nevytáhli vlastní moskytiéru.

NEDĚLE 8.2. – den stý čtyřicátý šestý – KOCHI – RYBÁŘI, MUZEA, SVATOSTÁNKY

Po 2 dnech únavných přesunů jsme si trochu přispali a na první obhlídku města vyrazili až kolem 11. Nejprve jsme zamířili k nejbližší atrakci, katedrále Santa Cruz, kde se ale zrovna konala svatba, takže jsme se dovnitř nedostali. Ještě to zkusíme jindy, než v neděli dopoledne:-) O kus dál potom stojí kostel sv. Františka (původně sv. Antonína), který je prvním křesťanským kostelem postaveném v Indii kolem roku 1500. Druhou jeho zajímavostí je fakt, že zde byl po své smrti roku 1524 (při své třetí cestě do Indie, toho času jako čerstvě jmenovaný místokrál Indie) pohřben Vasco de Gama, a sice až do roku 1538, kdy byly jeho ostatky převezeny do rodného Portugalska. Zde se pro změnu konal křest, kostel plný lidí. Řekli nám, ať počkáme 10 minut, než bude po všem, ale my nebyli schopní vydržet dusivé horko v zádveří kostela, tak jsme si jeho návštěvu nechali na později.

Prošli jsme mezi četnými stánky a obchůdky na pobřeží, kde neskutečně rozvětvená delta řeky Periyar postupně přechází v brakické jezero Vembanad (které se táhne až k naší přespříští zastávce, Allepey). Trhovci se všemi možnými nesmysly nás nechali celkem v klidu, jelikož se tu nabízela mnohem zajímavější podívaná – čínské rybářské sítě, jedna z významných atrakcí města. Jde o mohutné dřevěné konstrukce na vahadlovém principu, kdy je rameno s rozprostřenou sítí většinu času potopené, dokud jej parta 4 – 5 chlapů nevytáhne pomocí provazů a závaží nad hladinu a nevybere, co se v síti zachytilo. V turistických prospektech se tvrdí, že tato metoda sem byla dovezena právě díky obchodním stykům s Čínou, a že je to jedno z posledních míst na světě, kde se dosud používá. Kdo ale byl někdy v zemích jihovýchodní Asie (Vietnam, Kambodža, Barma, možná i další), ví, že je to nesmysl, protože tam se tyto sítě používají dost běžně:-)

U každé sítě byl malý přístřešek, kde se většinou poflakovali rybáři v menších počtech, ovšem hned u první z nich byla partička dost aktivní a lákala turisty na čumendu. Lidi se zdráhali, my ze začátku taky, ale zvědavost nakonec zvítězila a my dostali úplnou přednášku. Chlapi byli sympaťáci, nechali Petíka s nimi tahat lana, což mimochodem prý dělají až 250x za den. Co jsme tak viděli, tak většinou jim v síti ale zůstával nepořádek, odpadky a řasy ze zálivu. Ulovené ryby prodávají na místní trh (ty větší), nebo si je rovnou rozdělí a snědí, což je bohužel asi živí líp, než samotný prodej. Bydlí všichni v okruhu 2 km od zálivu a stejně se tu každý den scházejí. Mimo nás tu s nimi pobýval i Švýcar Michael, toho času na půlroční cestě po Indii, ale tady se mu zalíbilo, tak tu prý asi několik týdnů pobyde. Nečesaný, neholený, v ušmudlané košili a s oranžovým šátkem kolem pasu sem docela zapadal.

Rychlé kari dle rybářů z Kochi

Rybička zajímavá – na fotku, ale pro prodej na rybí trh je moc malá.

Na přípravu hrnce kari (cca 6 porcí) je potřeba:

  • 2x červená cibule, nasekaná
  • 4x červená chilli paprička, nasekaná
  • 6x stroužek česneku, nasekaný
  • 15x malé rybičky, zbavené žaber a vnitřností (což rybář zvládal jedním tahem nožíkem)
  • 1x lžíce kurkumy
  • 1x lžíce mletého koriandru
  • 2x lžíce mletého chilli
  • 2x lžíce octa
  • sůl
  • olej

Cibule, česnek a papričky osmahneme na oleji do měkka, přidáme koření (chvilku necháme, aby se rozvonělo), ocet a trochu vody a chvilku podusíme. Pak postupně přidáme víc vody, aby se to pořád vařilo, a vložíme do hrnce ryby – stačí vařit 5 minut pod pokličkou a je hotovo:-)

Rybáři si během naší návštěvy připravovali oběd, což byla dost zajímavá podívaná, a navíc můžeme přidat superrychlý a jednoduchý recept na přípravu „fish“ kari (viz extra box).

Jako přílohu si už předtím uvařili rybáři samozřejmě rýži a jako hosty nás poctili šálkem slané vody, ve které se rýže vařila. My jako hosté jsme je nechtěli urazit, ale museli jsme se docela přemáhat tohle vypít. V Indii celkem rozšířený zvyk k nám zatím nedoputoval a ani jsme o něm neslyšeli, tak nás poněkud zaskočil. Ale co, aspoň máme další „kulinářský“ zážitek do sbírky:-) Kari jsem ochutnala z hrnce a s čerstvými rybami je to fakt paráda, ovšem nic pro slabé povahy, díky množství chilli. Přišlo nám, že i tak je jídla pro tolik lidí docela málo, a tak jsme ještě před dovařením poděkovali za příjemnou návštěvu a rozloučili se.

Nedošli jsme ale daleko a naše pohledy upoutal pohyb na hladině – mezi brakickými vodami zálivu se míhala štíhlá těla delfínů. Uááá, nešlo odolat tomu se zastavit, civět a téměř marně se pokoušet je zachytit na foťák nebo kameru.

Od pobřeží jsme se vydali zase do ulic, asi 3 km procházkou do čtvrti Mattancherry. Za přístavem je ještě mnohem více vidět evropská přímořská architektura, která tu zbyla po Portugalcích, Holanďanech a Britech – patrové domy z prken, většinou obchody nebo sklady pro námořní dopravu, podle zašlých nápisů nad vchody. Dřevěná vrata, zdobené balkony, oprýskané barevné omítky – skvělá atmosféra, která vás přesune o několik staletí nazpět. Dlouhá ulice, která nás vší tou historií provedla, končila na malém autobusovém nádraží, kde jsme si všimli místňáckého podniku New India. Jelikož obvyklý čas oběda už dávno minul, zapadli jsme sem, že zase něco vyzkoušíme. Bez lístku jsme se pokusili o domluvu a nakonec si dali napůl zeleninovou kormu a 3 parathy, za 50 Rp fajn lehký oběd. V Karnatace se všude jelo hlavně na čapátí, parathy tam byly dražší, ale Kerala zatím vypadala, že si tu i parathy budeme moct dopřávat častěji:-)

To už jsme konečně došli k Holandskému paláci, který je zvenku celkem nezajímavý, ale uvnitř sídlí parádní muzeum s věcmi z období holandské a britské kolonie – nosítka maharádžů, oblečení královské rodiny, peníze (v jednom období se platilo měnou „anna“, 16 anna = 1 rupie), portréty všech evropských maharádžů (vtipné jsou zejména ty z 20. století, kdy se nosily kolem pasu šátky dhoti a na těle sako). Nejúžasnější z celého muzea jsou ale bezesporu fresky na zdech, které jsou datovány do 7. – 16. století a zobrazují hinduistická božstva nebo výjevy z eposů. Údajně jde o jeden z největších pokladů indického výtvarného umění. Za vstupné 5 Rp to byla výborná podívaná, i když zatím nám přijde, že Indové mají obecně muzea zvládnutá skvěle (až na zákazy focení, ale v tomto případě asi nebudou jediní).

O pár ulic dál, plných prodejců suvenýrů s pevnými cenami, jsme se zašli podívat do synagogy, která byla moc pěkná, i když na zdejších zbývajících 9 věřících možná trochu velká. Ve vedlejší místnosti byla na obrazech a krátkých textech stručně popsána historie indických Židů. Zaujala nás zejména část, kdy to vypadalo, že zdejší komunita převzala hinduistický systém kast, protože se rozdělovala na Židy bílé (nadřazené), hnědé (kteří se nejvíc mísili s místním obyvatelstvem) a černé (s nejnižším postavením). Po vzniku Izraelského státu se většina Židů z Indie odstěhovala, proto je dnes zdejší komunita spíš symbolická.

Kochinský poloostrov jsme cestou zpět protnuli napříč, minuli nepřístupný židovský hřbitov a trochu se po cestě osvěžili – kokos, guavy, meloun. Nakoukli jsme ještě k několika hindu chrámům, i když ty nás po uplynulých dnech a turách po tom samém teď tolik nebraly, a vrátili se do hostelu, kde jsme měli v 5 hodin sraz s Petrem a Lenkou. Dali jsme si rychlou sprchu, protože jsme byli zpocení jak vrata od chlíva, a vyrazili společně zkusit jednu z restaurací, co jsme potkali po cestě a líbila se nám. Podívali jsme se přitom ještě k dalšímu nádhernému kostelu, sv. Petra a Pavla, a pak už honem omrknout jídelníček. Nabídka byla bohatá, jak pro nás masožravce, tak pro vegoše, a tak se nám na stole brzy objevilo: paneer masala (masala z paneeru, sýra, který trochu připomíná tofu, ale dělá se z mléka), daal fry (nový typ jídla – omáčkoidní pokrm připravený ve woku z dané suroviny, daal = čočkový) a 2x ginger beef (hovězí na zázvoru), které chutnalo božsky, ale zároveň pálilo ďábelsky. Zeleninová i kuřecí polévka byla také výborná a cena 250 Rp za večeři pro dva (polévka, jídlo) nasvědčovala, že jsme tu nebyli naposledy:-) Po večeři jsme se ale museli rychle zastavit ve vedlejším obchodě pro pití a mangového nanuka, aby mi neshořela pusa. Vzali jsme na zkoušku i trochu kešu (100 g = 80 Rp), které se v Kerale pěstují, tak by měly být dobré… Byly:-)

Večer jsme strávili na verandě nad ovocem, mapami a výměnou zkušeností a rozešli se až kolem půlnoci. My s trochu nejistou budoucností, protože jsme už odpoledne prosili pana domácího, jestli bychom tu mohli zůstat ještě jednu noc a on říkal, že má rezervaci, ale zkusí dotyčným napsat. Večer stále ještě neměl odpověď, tak jsme se pomalu smiřovali s ranním balením. Noc opět horká a plná komárů – jeden se nám dostal pod moskytiéru a sežral mě přes noc zaživa.

PONDĚLÍ 9.2. – den stý čtyřicátý sedmý – KOCHI – RYBÁŘI, ŠPÍNA, OVOCE

Ráno jsme ze všeho nejdřív naběhli na pana domácího a on nám dovolil tu zůstat. Paráda! Dostal rovnou pětikilo do ruky a my se nemuseli stresovat balením. Petr s Lenkou se vydali dopoledne do města, zatímco by zůstali tentokrát v pokoji a pracovali na článku, abychom ho mohli dnes vydat. V 1 hodinu bylo hotovo, Petr s Lenkou se vrátili na siestu a pro změnu my jsme vyrazili na oběd.

Chvíli jsme koukali, co kde mají, ale nakonec nás kroky stejně zanesly do včerejší restauračky k vysmáté paní a polonahému pánovi za pánvemi, kde nám tak chutnalo. Udělali jsme paní dneska radost a objednali si ananasový džus, který všem nabízela a který nám s cenou 50 Rp trochu prodražil jinak levný oběd (dnes měli aloo gobi, tak nešlo odolat). Asi měli nový odšťavňovač, tak ho potřebovali využít, ale nám šťáva z něj zdaleka nechutnala tolik, jako klasický šejk…

Cestou zpátky jsme si koupili do zásoby banány, melouna a vodu a u paní šičky nechali přišít popruh na Petíkově fotobrašně, který tu těžkou váhu už moc nedával. Řekla si o 20 Rp, tak uvidíme, jak dlouho to vydrží:-) Nakoukli jsme i ke katedrále, jestli nebude mít dnes otevřeno, ale kdepak – dveře zabedněné a po pozemcích se proháněli školáci. Jinak všechny naše procházky po městě doprovázel úžas nad místním street artem – ačkoli nejsme nějací extra fanoušci, tak malby v Kochi musí zaujmout každého – však se mrkněte na fotky;-)

Do hostelu jsme se vrátili někdy ve 4, trochu vydechli, a pak vyrazili znovu, tentokrát ve čtyřech. Měli jsme v plánu hlavně focení čínských sítí se západem slunce, kýč, který najdete na všech pohledech z Kochi, a tak ho samozřejmě musíme mít na fotkách taky:-) Došli jsme na nábřeží ještě za světla, cvakli pár fotek sítí, ovšem mnohem víc nás zaujali rybáři na vedlejší pláži, kteří lovili do menších sítí. Měli vypilovanou techniku – síť nejdřív tak půl hodiny pracně řasili a rovnali v náručí, pak si vyhlédli místečko a s půlotočkou na nápřah síť rozhodili. Po několika vteřinách jí za lano vytáhli zase na břeh, přičemž občas se jim v síti zachytila nějaká ta rybka. Evidentně záleželo na tom, kam síť rozhodí, ale i tak mi to přišlo jako strašně moc námahy na nejistý a malý výsledek. No co, oni by zase nepochopili naše sezení za klávesnicí a přepisování čísel z místa na místo:-) Courali jsme se pak do soumraku po pláži a bohužel to nebyl moc veselý pohled. Místo písku nám pod nohama křupaly a šustily nejrůznější odpadky a přemnožené řasy. Nepořádek jednak z toho, co sem lidé naházeli, a druhak z toho, co naházeli někam jinam a vlny to vyplavily sem, ach jo. A to tu mají výborné odpadkové koše ve tvaru zvířátek s otevřenou pusou a nápisem USE ME:-) Zajímavý byl pohled na skupinku bílých dobrovolnic, které se tu snažily pláž trochu vyčistit – opodál postávala skupinka Inďáků, kteří na ně civěli jak na zjevení a samozřejmě si je fotili na mobil… Radši jsme rychle pláž opustili, propletli se změtí stánků s až nevkusnými cetkami, a věnovali se raději o dost více estetickému zážitku, když za sítěmi začalo zapadat slunce…

I nadále jsme pak bloumali ulicemi, nakoupili si ovoce a banánové chipsy (objev, na kterém jsme se v Indii stali naprosto závislými – dělají je tu opravdu vysmažené v oleji jako bramborové chipsy, nikoli sušené), nakoukli do syrského ortodoxního kostela a zašli si na večeři na osvědčené místo – paní na nás už z dálky pomrkávala:-) Vyzkoušeli jsme tentokrát, jak tu dělají smaženou rýži, ale nic moc, omáčkoidní jídla jim šla o dost lépe… Když jsme se pak vrátili do hostelu, zlili jsme se repelentem, zapálili spirálu a udělali si na verandě ovocnou párty s melounama z lednice. Ta trvala zase až do půlnoci, možná déle. My jsme ale v přehřátém pokoji plném komárů stejně nemohli zabrat a čumákovali až do 4, což nebylo dobrý, jelikož P+L chtěli ráno vyrážet v 8.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.