---

NEDĚLE 15.2. – den stý padesátý třetí – DO VARKALY PŘES POLOVINU KERALY

Alleppey nás příliš neokouzlilo, a tak když jsme viděli Backwaters, za kterými jsme sem přijeli, rychle jsme se vydali dál. Plán byl dojet dnes do oblíbeného prázdninového letoviska Varkala, kde už zevlili Petr s Lenkou, a trochu si tam zase od cestování odpočinout. Ovšem že nic není zadarmo, jsme se znova přesvědčili při snaze se do města dostat.

Ranní vlak v 7 hodin jsme odpískali vědomě, jelikož nádraží bylo někde 3 km za městem. Vydali jsme se naposledy dlouhým pochodem na autobusák, kde nás zase místňáci prudili s tím, jako nikdo nic neví, a když ví, tak nepoví. Jediné, co jsme z nich dostali, bylo, že do Varkaly nejezdí žádný přímý spoj, musíme do Kalambalam. Když tohle slovo vyslovíte rychle, tak uslyšíte jasnou ukázku keralského jazyka malayalam, tak nějak zní všechno, co Keralané řeknou, takže my jsme v tom nějaký název neslyšeli ani náhodou. Rozhodli jsme se tedy jet do Kollamu, většího města po cestě, tam to snad rozlouskneme. Už ráno, cestou na nádraží, a stejně tak i potom všude na ulicích jsme si všimli nezvykle bohaté pouliční výzdoby s rudými prapory, slavobránami, vlajkami se srpem a kladivem a portréty komunistických vůdců – Marx, Engels, Lenin, Stalin, Mao Ce Tung, Che Guevara. Za týden totiž bude celokeralský komunistický sjezd, což vyžaduje řádnou přípravu a slávu. Tři hodiny jsme se kodrcali autobusem převážně po městských narvaných ulicích a spekulovali, jak asi může fungovat dohromady komunismus křížený s těžce individualistickým hinduismem, ale jak je vidět v Kerale, tak evidentně v pohodě:-)

V Kollamu na nádraží, v dozorčí budce, jsme se dozvěděli, že autobusy do Varkaly by měly jezdit každých 15 minut, a tak jsme se šli v klidu někam zkusit najíst, jelikož jsme od Petra s Lenkou měli informaci, že ve Varkale jsou spíš dražší, turistické restaurace. Vlezli jsme do podniku, co vypadal trochu jako chlívek, ale měl dobré ceny, tak jsme si objednali hovězí biryani a rybí curry s parathou (vše za 100 Rp). Báli jsme se, že za nevelké peníze dostaneme i nevelké porce, ale opak byl pravdou a my se najedli naprosto božsky. Jedno z nejlepších jídel v Indii vůbec… Nádražáci v budce nám bez mrknutí oka ukázali autobus, my v klidu nastoupili a až při koupi lístku od konduktora jsme se dozvěděli, že jedeme do Kalambalam. Tentokrát jsme to měli napsané na lístku, tak jsme konečně pochopili. Problém byl, že Kalambalam leží asi 15 km od Varkaly. Ach jo, že jsme se nehecli na ten vlak, mohli jsme být v 9 už ve Varkale, takhle jsme půl dne kroužili po keralských ďasech. Aspoň že v Kalambalam nás vyhodili šikovně na křižovatce do Varkaly, a tam už jsme chytli správný autobus během 10 minut. Abychom to ale stejně neměli moc jednoduché, tenhle nás vyhodil pro změnu moc brzo, takže jsme se ještě dost prošli, než jsme se dostali nad útesy, kde se nachází nejvíc možností ubytování.

Chtěli jsme původně najít hotel, kde bydleli Petr s Lenkou, ale na netu se tvářil obsazeně a i jeden místňák se v tomhle smyslu vyjádřil, tak jsme obešli a poptali se po okolí a nakonec se ubytovali v Silver Sand Beach Resort za 500 Rp, usmlouvaných ze 600. Dostali jsme nádherný, velký pokoj s vlastní terasou, tady se nám bude bydlet hezky.

Trochu jsme si po náročné cestě vydechli, nechali vzkaz P+L, kdyby se vrátili do hotelu na net, a šli je hledat zatím na pláž. Celé letovisko Varkala leží prakticky na dvou útesech, Severním a Jižním, mezi a pod nimi je velká, zlatá pláž. Městečko, nebo spíš čtvrť Varkala Beach se skládá prakticky jen z hotelů, restaurací a stánků se všemožnými cetkami a nekonečnými kupami parádního “etno” oblečení. “Domorodé” jsou tu tak akorát tři významné chrámy v okolí a domácí žijí ve čtvrtích dál od útesů. Seběhli jsme schody na severním útesu k pláži, kde to funguje ve “volném stylu”, leží se na zemi, maximálně se dá u týpka půjčit slunečník. Na obou koncích pláže jsou cedule o tom, že je nebezpečné se tu koupat, ale asi jsem nikdy neviděla nic více ignorovaného a nelogického. Pravda je, že dál do moře se pouštěli hlavně běloši, stovky Indů dováděly spíš v mělkých vlnách u břehu. Případně se skupinky procházely po pláži s nastartovaným mobilem a očumovaly bělošky v plavkách. Prošli jsme celou pláž a Petra s Lenkou nenašli, tak jsme se na ně vyprdli, plácli sebou na vyhřátý písek mezi běloby, nejbližší z nich, mladou Rusandu poprosili o pohlídání věcí a šli vyzkoušet vody oceánu. Oproti Gokarně i Goa tu byla voda o dost čistější a vlny docela velké, ale takové měkké, jak pravil Petík. Mně se do nich i tak nijak extra nechtělo, znáte mě:-) Po koupeli jsme se vyvalili do teplého písku a relaxovali po hektickém dni, než přišla zpráva od Petra, že už jsou v hotelu, tak si nás v 5:30 vyzvednou a půjdeme na večeři. Sbalili jsme se, dali rychlou, odsolovací sprchu, a když jsme v půl 6 vykoukli před hotel, už jsme viděli, jak se kolem zídky šinou blonďaté Petrovy dredy.

Po přivítání a stručné osvětě, co, kde a jak, jsme se vydali kolem jejich hotelu směrem do města, protože potřebovali do bankomatu a tady mezi hotely na útesech žádný nebyl. Mimochodem měli vtipného pana domácího, Tibeťana, který uměl česky “ahoj”, “papu”, “spinkat”, “dobrý”, “bóže” a s oblibou to používal:-) Po silnici to bylo do města výrazně dál, než když jsme přišli po pláži, ale aspoň jsme viděli jeden ze zdejších pokladů, chrám Janardanaswamy, přístupný jen věřícím, a u něj hned dvě zajímavé restauračky. Došli jsme k nejbližšímu bankomatu, vybrali peníze, nakoupili banány a vodu, a pak teprve zasedli do menší z restaurací, kde nás obsluhoval milý děda se síťkou na vlasech. Dali jsme si stále oblíbenější tomato fry a nový objev, “mix veg curry“, prostě zeleninové curry, které se ale všude dělá s kokosovým mlékem. K tomu luxusní parathy a čaj, celkem za 80 Rp, paráda!

Cestou zpět přes pláž jsme to doladili ještě mangovou zmrzlinou, pak vyběhli schody na útes a mezi hotely koupili nejdražší vodu v Indii – pani zlodějka chtěla 35 Rp, ale neměla drobné nazpátek, tak kluci dostali 5 bonbonů. Normálně jsme zvyklí za vodu platit do 30 Rp. Domluvili jsme se na ráno a na křižovatce mezi našimi hotely se rozešli.

PONDĚLÍ 16.2. – den stý padesátý čtvrtý – VÝLET ZA ČERNOU PLÁŽÍ

Ve velké posteli, pod moskytiérou, se nám spalo báječně, takže jsme ráno vyrazili pěkně zčerstva. Měli jsme v plánu najít černou pláž směrem na sever, i když to zajímavé bylo nakonec něco úplně jiného. Viděli jsme, jak se sklízí kokosy v zástavbě – jeden týpek s provazem vyleze na palmu a obváže trs ořechů, pak ho mačetou odseká a druhý týpek na zemi ho opatrně na provaze spustí dolů. Geniální:-) Za hlavním blokem hotylků jsme se ocitli na útesu porostlém trávou, palmovými háji a roztroušenými luxusními resorty (i když moc nechápu, co je tak luxusního na tom bydlet 2 km od nejbližšího vstupu na pláž i veškerého dění). Dali jsme si k svačině vynikající ananas, sofistikovaně Lenkou naporcovaný. Prý to okoukala od pouliční prodavačky – ananas okrájet od šlupky a “bubáka”, nechat trs s listy a plod směrem k listům podélně rozkrájet, ale nedokrojit – tím vzniknou podlouhlé díly, tak akorát do ruky:-). No a pak jsme konečně i tu černou pláž našli. Byl to asi tak padesátimetrový úsek, prakticky celý zabraný místními rybáři a jejich loďkami, a ti nám dost jasně naznačili, že nechtějí být při práci fotografováni. Za chvilku se ale karta obrátila, když se na pláži jen tak zjevila bílá ženština, roztáhla ručník mezi loďkami a sítěmi, jak kdyby se nechumelilo, a rozvalila se tam přímo před nevěřícími rybáři. Hmm, tak ti už toho dneska moc neudělají, maximálně pár nekvalitních fotek na mobil a budou zamačkávat bulvy, aby jim nevypadly z hlavy.

Podívanou jsou si vynahradili o kus dál, na opuštěném útesu, pod kterým hnízdili orli a těsně kolem nás jich tu létaly desítky. Byli fantastičtí v letu (bylo vidět, jak kormidlují ocasem), stejně jako když zalétali do hnízd v kaktusovitých stromech na skalách. Majestátní a elegantní dravci v akci…

Pak nás překvapili další rybáři, kteří ve dvou skupinách asi po 10 lidech stáli na útesech a drželi jakési provazy. Jen tak drželi a koukali, co kde lítá:-) Po chvíli jsme si všimli, že provazy vedou do moře a tvoří okraj ohromné sítě. V jejím prostoru se pohyboval osamělý plavec, a tak jediné, co nás napadlo, že ho “zachraňují” a uklidnilo nás vědomí, že když nás odnesou při koupání vlny, tak rybáři nás vytáhnou:-)

Po několikalikometrovém pochodu nad útesy jsme usoudili, že je možná čas to otočit nazpátek. Kolem chrámu Manthara jsme prošli na silnici, ovšem zaujal nás čilý ruch v areálu chrámu – chystali tu zítřejší oslavu jakéhosi svátku. Před chrámem rostly prodejní stánky, uvnitř se vyráběly a všude rozvěšovaly papírové ozdoby. Po silnici to bylo zpátky do městečka o dost dál, než po útesech, nakonec jsme si vyšlápli nějakých 5 km. Aspoň jsme ale objevili docela velký supermarket, kde jsme nakoupili zásoby na večer a zítřek a zmrzlinami doplnili aktuální ztrátu energie:-)

Když jsme lehce uchození dorazili na “náš” útes, vydali jsme se na oběd do restaurace, kde byli Petr s Lenkou už předtím a moc jim tam chutnalo, akorát byla trochu dražší, než jsme byli normálně zvyklí. Bohužel, jak někam přijdeme my, všechno se pokazí. Jediný chlápek z obsluhy si nás vůbec nevšímal, obskakoval jen ostatní stoly, a když konečně přišel, tak jen suše sdělil, že nemají nic jiného, než thali za 100 Rp. My se tvářili zklamaně, tak odešel pro jídelníčky, jenže to jsme nevěděli, a tak když se vrátil, obratem jsme si tedy objednali thalíčka. O pár chvil později donesl dvojici u vedlejšího stolu naprosto luxusní jídla. Hmm, tak nevím, co s námi měl za problém, možná prostě lenost – nebylo to poprvé, co jsme se setkali s tím, že Inďák radši přijde o dobrý kšeft, jen aby nemusel hnout zadkem. A tady jsme seděli čtyři hladoví běloši, co víc by si mohl přát? Jídlo bylo dobré, ale tu zpruzenost to nějak nepřebilo…

Po obědě jsme si koupili vodu a seběhli na pláž se vyvalit na písek, který ale tak pálil, že si člověk musel vyhrabat “hnízdo” na nohy, anebo prostě trávit hodně času ve vodě. Chudák připálený Petr se s námi nekoupal, proti přehřátí si šel dát sprchu do hotelu, a do moře nakonec skočil až v podvečer, když to tak nepálilo.

Po nepříliš vydařeném obědě jsme se o to víc těšili na večeři – levnou a dobrou. Po odsolovací sprše jsme se vydali nejkratší možnou cestou k osvědčené restauračce a dneska si dali hovězí curry a ono výtečné zeleninové curry s kokosovým mlékem, k tomu čajík a bylo nám fajn. Shodli jsme se, že něco by se ale přeci jen ještě vešlo, tak jsme vyzkoušeli Donkey corner cestou k pláži. Byla tu trochu složitější domluva o nabídce, kterou nakonec vyřešil Petík nakouknutím do hrnců:-) Objednali jsme si jednoduše “thali bez rýže”, tedy parathy se 4 různými omáčkami. Parathy a kořeněný čaj měli luxusní, omáčky byly takové průměrné, žádná extra bomba, ale sambar byl nakyslý a nevoněl už z hrnce, tak snad tenhle experiment přežijeme ve zdraví. Jako sladkou tečku jsme dnes koupili melouny a udělali si melounovou párty na našem privátním balkonku. Dokonce ani moc komárů tu neotravovalo, do pokoje nám nalítaly spíš jen malé mušky za světlem.

ÚTERÝ 17.2. – den stý padesátý pátý – BANANA DAY, JIŽNÍ ÚTES

Na dnešek jsme si naplánovali obhlédnutí naopak jižního útesu, ovšem když jsme se někdy v 10 všichni sešli (poznali jsme srandovního tibetského domácího), bylo třeba se na to nejdřív posilnit. Vydali jsme se do města co nejkratší cestou kolem chrámu Janardanaswamy, kde se kluci navzájem hecli a pořídili si tradiční indický mužský oděv dhoti. Je to pruh látky, který se omotává kolem pasu na různé způsoby. Petr večer nastudoval barevné rozlišení, aby nedošlo k nějakému faux pas – žluté dhoti prý nosí jen mniši, oranžové se nosí o svátcích, nejbarevnější patří umělcům. Pro jistotu oba zvolili neutrální černou, a po chvíli smlouvání měli každý svou “plínu”:-)

Bohatě zásobované ovocné stánky podél silnice do centra Varkaly nás lákaly už dřív, a když jsme viděli, že chlapík je přístupný smlouvání, rozhodli jsme se do toho jít tvrdě a odnesli si dva celé banánové stvoly, jeden se středními, zelenými banány, druhý s malými žlutými. Strašně moc kilo banánů, dohromady za 80 Rp (asi 25 Kč). Dnešek jsme vyhlásili jako “Banana Day”, nebudeme moct jíst nic jiného. Posnídali (a posvačili a poobědvali) jsme banány, pak si kluci hodili každý jednu větev na rameno a šli jsme na pláž. Po troše bloudění mezi penziony na oko ztracenými v bujné vegetaci jsme úspěšně našli cestu z útesu na pláž okolo restaurace Green Pepper, která má po celé Varkale reklamy. Minuli jsme něco jako Malou mořskou vílu ve svahu, nadrozměrnou a přebarvenou sochu, a ocitli se na téměř prázdné pláži. Evidentně sloužila hlavně bělobám, které už nebavilo indické očumování na hlavní pláži, protože tady byl klídek. Schovali jsme banány do stínu, Petr s Lenkou hupli do moře a my se vydali do hotelu pro plavky, protože proč bychom se s nimi tahali už ráno na snídani, že? No, jen jedna cesta nám zabrala skoro hodinu, zvažovali jsme, jestli se tam vůbec vracet, ale po studené sprše jsme se cítili lépe, vzali plavky a kamerku na podvodní záběry a vyrazili. Když jsme dorazili konečně na krásnou a liduprázdnou pláž, Petr s Lenkou prohlásili, že jsou už přichycení, tak to nechtějí moc pokoušet a jdou do hotelu. Nás to od koupačky neodradilo, i přestože jsme zjistili další ztrátu – podvodní pouzdro na kamerku prasklo a přesně napříč objektivem, takže to je na všech záběrech vidět. Ach jo, to vypadá, že naše technika začíná proti cestování protestovat…:-( Když jsme se pak slunili, začal se dělat podivný opar, jako kdyby snad chtělo sprchnout, tak jsme se taky radši zdekovali a šli zpátky do hotelu. Banánový stvol budil velkou pozornost mezi místními prodavačkami suvenýrů a žebraly, ať jim dáme nějaký zadarmo. Petr vyprávěl to samé, ale tůdle holky, vy nám taky zadarmo nic nedáte:-)

V hotelu jsme si dali rychlou sprchu a Petík se stal hotelovým ajťákem, protože jsme asi jako jediní (po několika pokusech) rozluštili příšerně nadrápané heslo na wifi, a hlavně kromě zaplacení se v tomto hotýlku většinou nebylo na koho obrátit s problémy. Petík obstaral holčiny odvedle i nevrlého a věčně uřvaného Ukrajince zespoda, který prohlásil, že by Petík měl být hotelovým manažerem:-) V půl 6 jsme se sešli zase s Petrem a Lenkou a vydali se na večeři – zkusit dát druhou šanci podniku ze včera, protože až k chrámu se nám dnes, po dost chodícím programu, už nechtělo. Třeba se jim nechtělo nás obsluhovat jenom přes poledne a večer to bude lepší. Nebylo. Číšník byl zase neuvěřitelně zpruzený, ten by fakt měl rychle změnit džob. Tentokrát jsme ale aspoň dostali menu, a tak jsme vybrali zeleninovou smaženou rýži a aloo gobi. S parathou a čajem to ale i tak bylo přes 200 Rp a žádná bomba, normálně dobré.

Po večeři se kluci vydali v družném hovoru zpátky do hotelu, zatímco my s Lenkou jsme se šly na lov po okolních stáncích plných oblečení, kabelek a doplňků. Všechno skvělé a neokoukané kousky, ne jako v Thajsku, kde už mě asi nic nepřekvapí. Po tvrdém smlouvání (ze 450 na 230 Rp) jsem si nakonec pořídila kalhoty “nasrávačky” (tady jim říkali Alibaba trousers), protože neznám na cestování nic pohodlnějšího, ale nechtěla jsem je tahat z domova, když jedu do Asie. Dlouhou dobu jsme strávily i u výprodejového koše, kde bylo naházené nějak poškozené, špinavé, nebo třeba sluncem vyšisované oblečení, ale já si tu našla pěknou bavlněnou halenu za 50 rupek, a bez problémů:-) Mezi restauracemi se nás chvíli pokoušeli balit nějací dva týpci, ale byli nekompromisně odpálkováni, a od dalšího obtěžování nás zachránil Petík, kterému přišlo, že už jsme na nákupech moc dlouho a vyrazil nám naproti. Taky jsme večer potkali trojici českých playboyů, kteří se sháněli po nějakém “klubíku”, ale to si asi trochu spletli destinaci:-) V hotelu jsme dnes poseděli jen krátce, museli jsme se sbalit a jít rozumně spát, zítra žádné vyvalování.

Download file: 9602.gpx