STŘEDA 18.2. – den stý padesátý šestý – CESTA A OBJEVOVÁNÍ TRIVANDRUMU

Věděli jsme, že někdy po 9. by měl jet vlak, a tak jsme si dali v půl 8 sraz a vyrazili na hlavní silnici, k nejbližší zastávce MHD, jelikož nádraží bylo vzdálené 3 km a to se nám po ránu moc jít nechtělo. Čekali jsme asi 10 minut, které se Lenka snažila ukrátit pokusem o rozpitvání spadlého plodu chlebovníku (jackfruit). Byl ale napůl zkažený, takže když se jí to povedlo, tak ho stejně zahodila, jak nejdál to šlo. Chlapík na zastávce nám tvrdil, že autobus určitě každou chvíli pojede, ale když se nic nedělo, vydali jsme se dál pěšky, buď to dojdeme, nebo odchytíme autobus někde po cestě. Došli jsme na další zastávku plnou školáků a za chvíli to přihasil i bus, kam jsme se všichni dost pracně narvali. Cestou přes město se ale za námi rvali další lidé, až z toho byl docela slušný adrenalin – viset za jednu ruku, stát na jedné noze, navíc cizí, a snažit se držet svoje zavazadla… Pokoušet se vystoupit někde dřív nemělo cenu, tak jsme dojeli s davem až na autobusové nádraží, naštěstí to k vlakovému nebylo daleko. Koupili jsme lístky (ukážeme Petrovi s Lenkou, zač je toho loket cestovat v “general” třídě:-) a docela v pohodě se nacpali do vlaku, jen byl trochu oříšek poskládat 4 batohy, ale i to jsme zvládli a ještě seděli pohromadě. Nicméně jsme stejně jeli jen asi 2 hodinky, než jsme vystoupili s početným davem v hlavním městě Keraly s nezapamatovatelným a nevyslovitelným (pro nás) názvem Thiruvananthapuram, zkráceně Trivandrum.

Hledání ubytování bylo poněkud zdlouhavé, protože se měl zřejmě konat nějaký keralský festival a všude bylo plno, samozřejmě s výjimkou luxusních hotelů za 1500 Rp na noc. S Lenkou jsme prošly několik celých ulic jen s hotely a lodgemi, ale neúspěšně, a spoléhaly jsme na kluky, které někam odtáhl jakýsi nahaněč. Vrátili se s nabídkou 4-lůžkového pokoje za 900 Rp v All Season Hotel, což bylo za daných podmínek fajn, i kdyby to bylo hnusné a šli jsme se tam jen vyspat na jednu noc. Nakonec to tak strašné nebylo, jen byl v pokoji prostor tak tak na 4 postele a všechno ostatní už se vešlo jen s vypětím všech sil:-) Na stěně nad jedním koncem řady postelí byl jen malý větrák, naštěstí jsme si se svými požadavky sedli – my se nacpali pod něj, zatímco Petr se odstěhoval na nejvzdálenější konec pokoje:-)

Chvíli jsme si odpočinuli a srovnali teplotu na provozní, a pak se vydali objevovat tohle město, v první řadě samozřejmě jídelně. Po cestě k hotelu jsme míjeli hned několik zajímavě vypadajících podniků, tak bylo třeba to detailně prozkoumat. Vešli jsme do jedné z pěkných restaurací, obsluha nás hned odšíbovala do “family room”, což nám přišlo celkem vtipné, ale měli jsme tam klídek. Nějakou dobu jsme zírali do jídelníčků, a pak si objednali. Chlapík si nic nepsal, tak jsme si říkali, že je asi dost zkušený a pamatuje si to, ale opak byl pravdou – zvládl jenom půlku. No a jelikož jsme si první objednávali my, tak Petrovo a Lenčino přání zůstalo nevyslyšeno:-) Na druhý pokus to už ale dal a všichni jsme si neuvěřitelně pochutnali. Navíc zeleninové biryani + rybí curry + 2x paratha + 2x limetkový džus = 106 Rp, hmmmm, tady se nám bude líbit:-)

Po obědě jsme se prošli velkými, rušnými ulicemi, podél nádraží a ke kinu, kde jsme chvíli zvažovali exkurzi na film, na jehož plakátě byl autobus plný naštvaných farmářů. Pak jsme se ale vydali dál, minuli nekonečné stánky a obchody s moderním oblečením a sportovním vybavením a dostali se k jedné z (mála) místních památek, chrámu Shree Padmanabhaswamy, který zdobí zejména mnohopatrová a bohatě zpracovaná vstupní brána gopura. Ta jediná se také smí fotit, i když možná jen z toho důvodu, že je tak vysoká, že by se v tom někomu těžko bránilo. Chrám je jinak totiž přístupný pouze věřícím, i když v jeho okolí se najde spousta “dobrovolníků”, kteří vám za drobný obnost ukážou venkovní chodby. I na nás se jeden takový pokusil přilepit, ale jednoduše jsme ho ignorovali, přístupné prostory (kde v podstatě nic není) si obešli sami a on se pak někde ztratil, asi šel otravovat někoho více naivního. Chrám je spojen s historickou pevností, nicméně většina z ní dnes funguje jako hotel nebo obchůdky se suvenýry, takže také nic, co by potěšilo srdce cestovatelovo. Obešli jsme chrám v podstatě kolem dokola, což byla docela slušná procházka, jenže všude jenom kolem zamčených a hlídaných bran. Nedaleko jedné už jsme měli dost a usadili se na zídce opodál, vedle chlápek spal, takže pohoda. Hodinu jsme tam vegetili a potili se, a pak najednou nám hlídač od brány přišel říct, že tam nemůžeme sedět, ať jdeme pryč. Ignorovali jsme ho a česky spekulovali, jestli si nás jako všiml až teď, nebo tu mají hodinový limit na nevšímání si lůzrů, nebo si chlápek dokonce myslel, že by mu z nás mohlo něco kápnout? Každopádně po chvíli jsme se zvedli a přes trh s ovocem a zlatými cetkami se vratili k hotelu. Ve městě jsou ještě i další památky, ale všechny rozstrkané daleko od sebe, většinou chrámy, takže bůhví, jestli bychom se někam vůbec podívali, a proto jsme se rozhodli to tu zbytečně neprotahovat. Vyzkoušeli jsme další restauraci, nejdřív jen na čaj, ale líbila se nám, a tak jsme se o několik hodin později, po lehkém šlofíku v hotelu (nachodili jsme toho po městě nějak strašně moc), vrátili na večeři. Dali jsme si biryani, aloo gobi masalu, tomato masalu s parathami a za 140 Rp se nadlábli jak králové. Večer jsme si v našem minipokojíku dopisovali deníky, postupně dali sprchu, když koupelna byla docela hezká (my porovnávali s naší nejhorší v Bijapuru, P+L zažili takovou v Ooty). Byla i kulturní vložka, když si kluci zkoušeli co nejvíc sofistikovaně uvázat dhoti. No, asi nemusím podotýkat, že ven v tom nevyšel ani jeden z nich:-)

ČTVRTEK 19.2. – den stý padesátý sedmý – CESTA A POBYT V KANYAKUMARI, NA KONCI INDIE

Ráno jsme zvládli tak nějak v klidu, akorát střídání 4 lidí v jedné koupelně bylo trochu náročnější. Došli jsme na nádraží, koupili lístky a před 9. vyrazili vlakem do města Kanyakumari, které leží na úplně nejjižnějším cípu indického subkontinentu. Cesta byla bez problémů, ani s námi nejelo nějak moc lidí a my se mohli v klidu kochat krajinou, ve které postupně zmizely banánové plantáže a zůstala hlavně rýžová a obilná pole. Na obzoru se zvedaly skalnaté hory – jižní konec Východního Ghátu. V půl 1 jsme dorazili do Kanyakumari, bezmála třicetitisícového města (takže vlastně takové vesnice, na indické poměry), lehce se zbavili rikšáků u nádraží (do “města” to bylo asi 10 minut chůze), a po chvíli obejdování po okolí si našli ubytování v docela luxusním hotelu Bharani, nicméně za stejných 900 Rp jako včera ve špeluňce, takže paráda. Dostali jsme tentokrát krásný, velký pokoj s čistou koupelnou, výhledem na město, telkou a dvěma větráky, takže si je budeme moci korigovat každý sám:-)

Času nebylo nazbyt, rychle jsme pobalili pár věcí a vydali se za největšími atrakcemi tohoto místa (které je mimochodem samo o sobě hrozně zajímavé a doslova prošpikované památkami), mauzoleem a památníkem na samostatných ostrůvcích v moři. Lodní lístek k mauzoleu, od něj k památníku a zpět na pevninu stál každého 34 Rp, plavby trvaly vždy pár minut a jako jedni z mála bílých jsme tu byly skoro stejná atrakce jako samotné stavby. Jako první jsme připluli na ostrov s chrámem a mauzoleem Vivekanandy, hinduistického učence z 19. stol., který byl významnou postavou hinduistického obrození v Indii, a také hlásal hinduistické hodnoty po světě. Loďka nás vysadila prakticky přímo u pokladny, kde jsme si museli koupit další vstupenku po 20 Rp, a o kus dál odevzdat boty do úschovny. Pak teprve jsme se mohli vydat dál. Všimli jsme si tlustých bílých pruhů na zemi a měli zato, že jde o naznačený směr prohlídky (což by stejně žádný Ind nikdy nedodržoval), ale rychle pochopili, že bílý nátěr odráží slunce a jedině po těch pruzích se dá chodit, aniž by si člověk přivodil popáleniny chodidel. Chrám a hrobka jsou hlavními tahouny domácích návštěvníků, ale my byli nadšení hlavně z fantastického výhledu na moře. Je tak široký, že na něm jde pozorovat zakřivení Země, a setkávají se tu vody Arabského moře, Indického oceánu a Bengálského zálivu. Stejně tak byl odsud nádherný výhled zpátky na město – Gandího památník,  chrám Shree Peetha, nádherná, bílá, křesťanská katedrála, dál na obzoru potom větrné elektrárny a další chrámy rýsující se v oparu. Když jsme si šli vyzvednout boty, navzdory cedulím “Free service” si chlápek řekl o peníze, ale sorry, to by nešlo. S dalšími asi 100 lidmi jsme naskákali na loď a svezli se k druhému ostrůvku, s mohutnou sochou starověkého tamilského básníka a filozofa Thiruvalluvara. Jde o práci více než 5000 sochařů, která byla dokončena v roce 2000 a je poctou básníkově sbírce Thirukural o 133 kapitolách, jelikož socha měří 133 stop (40 m). V dutém podstavci sochy je možné si přečíst všechny kapitoly zmíněného díla, které většinou nabádají ke slušnému, poctivému a ohleduplnému životu. Po pravdě řečeno podstata těchto celkem nových monumentů nám nebyla nijak blízká, ale výlet stál zato už kvůli těm výhledům a pocitu, že jsme nejvíc na jihu Indie, jak je vůbec možné. Navíc jsme měli celou dobu soukromou eskortu – věrnou skupinku čumilů, kteří nás tak pronásledovali, až jsme z nich neměli dobrý pocit na při zpáteční plavbě se jim ztratili.

Den pokročil a my měli ukrutný hlad, tak jsme zalezli do první restaurace, kterou jsme potkali. Byla ale docela drahá, a tak jsme se spokojili s jednou polívkou, aloo channa masalou (bramborovo-cizrnová omáčka) a parathou. Lenčin daal fry (čočka) vypadal ještě jako nejlepší volba.

Když už jsme byli tady, pokračovali jsme v prohlídce pobřeží, kam se pomalu začínaly srocovat davy na západ slunce a večerní trh. Stánků tu byla asi miliarda, hodně ve stylu “vše za 20, 30…”, ale přišlo mi, že v dávno napytlíkovaných bonbonech a oříšcích to nějak moc žije. Na hlavním prostranství potom rozložily své zboží prodavačky nejrůznějšího oblečení a doplňků, a podél chrámů se rozesadily nejspíš ženy rybářů s nádhernými výrobky z mušlí. Co se oblečení týče, tak něco vypadalo jako sekáč z toho, co už rodina nechce nosit, ale našly by se i pěkné kousky… Na kraji moře, mezi skalami, se cachtala snad celá škola na výletě, včetně některých paní učitelek – a běloby zíraly. O kus dál, na betonovém nábřeží pod vyhlídkou, prováděla postarší běloška jakýsi rituál s ptačími pery a dýmkou, vypadal jako indiánský – a Indové zírali. Někteří si všimli, že i my zíráme a ptali se, co to ta paní dělá:-) Zjistili jsme, že se nám strašně špatně vysvětluje Indům (anglicky Indian), co to je Indián (spojení “uauááá”, “Vinnetou”, “North America” moc nepomáhala):-) Na další vyhlídce, kde se shromáždilo asi nejvíc lidí kvůli západu slunce, mělo pár kluků jako atrakci střelnici, ze vzduchovky na balónky. Zvali nás, ať si taky jdeme vystřelit, zatímco lidi všude okolo desky s balónky to nechávalo ledově klidnými. No prostě bezpečnostní opatření jsou něco, co Indům fakt neříká “Pane.”… Když se nám slunce definitivně schovalo za obzor, nakoukli jsme ještě do památníku na počest Gandhího, který město navštívil v letech 1925 a 1937. Je to taková divná bílo-růžová stavba, vypadá trochu jako špatně navršené kopečky zmrzliny, ale z horního patra byl super výhled na osvětlené ostrůvky.

Hledání večeře bylo zase jednou psycho – všechno buď moc drahé, nebo žádný výběr (a to, co bylo, se nám nelíbilo), až to Petr s Lenkou vzdali a my se nakonec uvolili ke smažené rýži v takovém podniku, kde se všechno asi dělalo “na koleni”. S dnešním hladem jsme se moc nenajedli, ale lepší než drátem do oka:-) Na pokoj jsme si koupili dohromady ananas a zobali ho při psaní deníku a plánování další cesty. Zjistili jsme, že odsud vede nejdelší indická vlaková trasa, do Dibrugarhu v Assamu, dlouhá 4241 km a trvající 85 hodin. No, sice se plánujeme přesunout na sever, ale tak drasticky bychom to asi neviděli:-)

 Tisk článku