Indie 22 – Deštěm omytý Jaipur, hlavní město Rajastanu

...aneb o indické alternativní kanalizaci, největších slunečních hodinách světa a o tom, jak může Indie člověka změnit (kurz asertivity zdarma)
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Wellsford

ČTVRTEK 12.3. – den stý sedmdesátý osmý – SEZNÁMENÍ S JAIPUREM

Kolem 10. už se vlak do Jaipuru, ve kterém jsme strávili noc, začal plnit, a rázné poklepání nás uvedlo do svislé polohy, i když jsme si ještě další hodinku poklimbávali ve spacácích. Lidí kolem přibývalo a zjistili jsme, že tady se čumí dokonce ještě vyšší liga než na jihu. Stočili jsme své zraky do krajiny a byli příjemně překvapeni. Bylo to tu celkem rovné s občasným skalnatým kopečkem, na jehož vrchu trůnila pevnost. Hodně se objevovala obilná pole, kde lidé sklízeli úrodu ručně, rovnou do snopů. Největší plochu zabíraly travnaté plochy s okudlanými stromy, jejichž větve byly navršené buď v kruhu kolem stromu, anebo z nich byly vytvořené ploty. Zajímavý byl také průjezd kolem slaného jezera Shambar, jehož vyschlý břeh hrál všemi barvami. Jde o největší solné jezero Rajastanu, ze kterého se tradičně těží sůl již po staletí. Břehy křižují koleje nejen klasického vlaku, ale i menší na dopravu vozíků se solí. Jezero je napájeno několika menšími říčkami, ale vzhledem k tomu, že rychleji vysychá, než se doplňuje, tak dochází k odpařování a usazování soli. Z vlaku je vidět jeho sušší část, zbarvená od bílé po tmavě vínovou se solnými stopami. Trochu nás mrzelo, že jsme si nenaplánovali zastávku i tady, ale čas už nás trochu tlačil.

Kolem 1 hodiny, po více než 500 km z Jaisalmeru, jsme konečně dorazili do Jaipuru. Hned před nádražím nás odchytil mladý rikšák, že nás za 50 Rp odveze do hotelu za 300 Rp. Neměli jsme náladu na nějaké dohady, tak jsme se ho po delší době zbavili a šlapali do batůžkářské čtvrti si obejít vlastní tipy. Bohužel jsme měli tentokrát smůlu a všechno bylo buď plné nebo moc drahé. Bloumali jsme tak dál po rušných ulicích a zkoušeli všechno, co jsme potkali, až nás odchytil další rikšák, a že za dvacku nás vezme. Už jsme toho měli plné kecky, tak jsme trochu rezignovaně souhlasili a on nás odvezl celou cestu, co jsme ušli, nazpátek, a ještě o kus dál. Rozvinuli jsme s ním ale zajímavou debatu na téma denních nákladů, on má prý tak 700 Rp. My zhruba taky, jenomže musíme platit ubytování a cestování a ve všech ohledech jsme natahováni, na rozdíl od něj:-) A krom toho jsme mu nejspíš řekli ještě míň, aby si nemyslel, že nás může nějak ožebračovat:-) Odvezl nás k docela velkému hotelu Vaishnavi, kde jsme si za 400 Rp vzali hezký pokoj s čistou koupelnou, teplou vodou 24 hodin, 2. patro, internet byl v přízemí, ale aspoň ke dveřím nám dosáhl. Petík byl vzhledem k událostem posledních dní rád, že je rád, tak zůstal v hotelu a já se vydala na obhlídku sama. Měla jsem docela štěstí, protože jsme byli v klidnější čtvrti, ale i tak jsem všechno potřebné sehnala prakticky za rohem. Hned ve vedlejší ulici byly potraviny, takže pití a zobání zajištěné. Opodál restaurace Chit Chat, trochu turističtější a dražší, ale ještě únosné. Akorát jsem tam teda na jídlo strašně dlouho čekala. No a jako vrchol a trumf dnešního dne jsem objevila malý elektroobchod a v něm PONORNOU SPIRÁLU, jakou si naše babičky ohřívaly vodu na kafe. Už před časem nás napadlo, že by se to mohlo v indických a asijských hotelech hodit lépe, než plynový vařič (s každým letem byhom se museli zbavovat bomb a zase je dokupovat), tak jsme po ní občas pokukovali, a tady byla během pár chvil za 50 rupek moje. Bude čaj, kdykoliv a v jakémkoli množství, hurá!!! Vrátila jsem se vítězoslavně za Petíkem a dali jsme si zeleninový pulav (bez chuti) a aloo parathy, mňamku za 20 Rp, jenom trochu přesolenou. Já si užila konečně i horkou sprchu a bylo nám dobře.

Ne na dlouho. V pokoji se totiž něco porouchalo a přestalo svítit světlo. Fungovalo jen v koupelně, i zásuvky byly ok, jen jsme zůstali potmě. V podstatě by nám to bylo celkem fuk, ale nechtěli jsme, aby byla porucha na nás, tak jsem to šla radši nahlásit. Chlápek se chvíli vrtal ve světle, zkoušel vyměnit zářivku, ale nebylo to nic platné, takže to skončilo tak, jak přesně nesnášíme, stěhováním. Nabídli nám dva pokoje, jeden nechutný a druhý bez teplé vody. Odmítli jsme oba. Tak nám ukázali ještě jeden v přízemí, co docela ušel, tak jsme ho vzali. Internet tam byl ještě horší, než nahoře, a bojler vypadal, že se každou chvíli rozpadne, ale fungoval… Teď to vypadá, jaké jsme hrozné fajnovky, ale tyto věci určují takový nějaký standard za danou cenu. A navíc jsme strávili noc ve vlaku, dva dny v plesnivé betonové kobce, dva dny s větrem a pískem všude, tak byl čas se dát zase trochu do pucu:-)

V půl 9 jsme se šli společně projít, objevili jsme večerní zeleninový trh, tak jsme se zásobili hráškem, a pak na rohu našli příjemné nudláře. Chlapík byl takový typ řezníka, ale nudle mu vařil klučina šikmooký, takže nemohly být špatné. Kuřecí nudle za 70 Rp bylo dost, ale zeleninové za 30 nám bohatě stačily. Jedny jsme slupli hned na místě, druhé jsme si odnesli do hotelu a ještě je pořádně opálili přiloženou omáčkou, že se to skoro nedalo dojíst. Cítili jsme se ale lépe – že by zafungovalo „vypálení červa“?:-)

PÁTEK 13.3. – den stý sedmdesátý devátý – JAIPUR V DEŠTI

Dopoledne jsme ustálovali vnitřnosti, rozdýchávali počítač, kterému se moc nechtělo, a optimalizovali trasu prohlídky centra, kterému tu říkají Pink City (Růžové město). Vzniklo to v roce 1853, kdy město navštívil princ z Walesu a jemu na uvítanou byly všechny domy natřeny na růžovo. Dnes nejspíš kvůli všeobecnému městskému znečištění vypadají spíš oranžově, ale i tak je zajímavé se procházet takto barevným centrem, okolo hradeb, kde ty domy navíc všechny vypadají jako paláce nebo zámky. V centru mají také všechny domy podloubí, což je, jak už víme z JV Asie, velmi praktická záležitost. Jednak se sem vejdou obchody, stánky, žrádelničky, druhak když přijde liják, dá se projít půlka města suchou nohou… nebo aspoň se suchou hlavou, jak jsme se přesvědčili později. Kromě spousty nádherného oblečení a především kořenářských krámků nás po cestě zaujala samosárna, kde byl vidět skoro celý proces přípravy těchto smažených, plněných taštiček. O výrobu a obsluhu se starala babča, smažení měl na starost děda, nádherně fotogenický. S dovolením jsme si pořídili pár snímků, a pak taky výbornou svačinku. O kus dál Petík chvíli smlouval, až se dostal na akceptovatelnou cenu 20 Rp za dva kapesníky a byl spokojen… Tolik k mužskému nakupování textilu:-)

Došli jsme do turistického centra mezi komplexem paláců a muzeí a u pokladny chvíli rozmýšleli, jaké lístky vzít. Nakonec jsme zvolili „compiled“, do více paláců, zahrad a na pevnost Wagargath (to zní jak z Pána prstenů), platný na dva dny, tak uvidíme, co všechno zvládneme (vstupenka stála 200 Rp na studentskou slevu, zafungovaly naše 2,5 měsíce propadlé ISICy).

Hlavní a asi nejpopulárnější (a rozhodně nejvíc fotografovanou) památkou je Hawa Mahal, Palác větrů, postavený na konci 18. století pro dámy od dvora, aby mohly pozorovat pouliční ruch, aniž by opustily bezpečí paláců. Hawa Mahal je nádherný zvenčí, ovšem vnitřní prostory to ještě mnohonásobně přebíjejí. Barevné vitráže, zdobená okna i otvory v zábradlí, kamenné sochy a reliéfy, mozaiky a ornamenty, člověk nevycházel z údivu… a z posledního patra potom úžasný výhled na město, pevnost i nádvoří a balkony samotného paláce pod sebou.

Bohužel se ale také začaly kupit černé mraky a než jsme sešli 4 patra palácem, lilo jako z konve. Čekali jsme asi 20 minut v podloubí posledního nádvoří, společně s dalšími návštěvníky, co postupně přibývali, ale jakmile se začal déšť trochu zmírňovat, hlídač nás vyhodil. Pomysleli jsme si něco o indické nenažranosti, hlavně aby se tu protočilo co nejvíc lidí, ale stejně jsme i sami spěchali, abychom ten komplexní lístek využili. Nedošli jsme ale ani dvorem na ulici a liják spustil nanovo v plné síle. Petík našel zkratku někudy zadem k dalším palácům, tak jsme tam proběhli, ale v bráně před posledním nádvořím, resp. školním dvorem, kde teď nikdo nebyl, nás zastavili 2 chlapi, že tam žádná cesta není. 50 metrů před námi byl vidět otevřený průchod na ulici, takže jsme to nehodlali celé obcházet zase zpátky v tom lijáku, zatímco oni si budou válet šunky v suchu a smát se těm nablblým bělobám. Vystresovaný deštěm, narušeným zdravím fyzickým (z posledních dní) i psychickým (z posledních týdnů v Indii, kdy se vám neustále snaží někdo něco nabulíkovat) to Petík nevydržel a ač normálně klidná povaha, tak poprvé v životě zamával chlapovi 5 cm před obličejem GPSkou, aby tu cestu konečně viděl, a doprovodil to zuřivým „FUCK OFF!!!“. Tím bylo řečeno vše, my se sebrali, proběhli 50 m v dešti k bráně a byli na ulici.

Přemýšleli jsme, jestli když se říká, že Indie člověka změní, tak to znamená i výbuchy vzteku, protože jednání Indů a s Indy v nás občas probouzelo nečekanou agresi:-) Pravda, byl to úkaz, ke kterému jsme se dopracovali časem. Když jsme přijeli do Indie, tak jsme byli otupení muslimskými zeměmi, kde to s námi každý myslel dobře, upřímně a nezištně, a nechápali jsme, proč si na nás ti Indové pořád něco vymýšlejí. Postupně jsme se s tím smířili a naučili se operovat – třeba se na autobus zeptat několika lidí a odvodit si z toho pravděpodobně správnou odpověď. Bylo to ale unavující, a pak už nás to začalo čím dál tím víc vytáčet. Zjistili jsme, že nemůžeme být za každých okolností korektní a milí, když oni taky nejsou, a že někdy věci fungují jednodušeji, když s Indem jednáme jako s malým dítětem – jasný příkaz, jasné vymezení mé ochoty jednat. Nejsme na to pyšní, chování „bílých sáhibů“ odsuzujeme a Indy jsme nikdy nebrali jako někoho podřadného, jen se ukázalo, že když si člověk trochu dupne, spousta věcí najednou není problém:-) To jenom pro osvětlení situace a toho, proč jsme zhruba po dvou měsících v Indii začali být někdy trochu více příkří, nebo spíš přímí. Indie je perfektní škola asertivity;-)

Ale zpět. Došli jsme na nedaleké nádvoří před City Palace Muzeem, na které jediné jsme neměli vstupenku, a tak jsme se odpoutali od čekajícího davu a procházeli se pod podloubím po obvodu nádvoří. V hamakách a „bunkrech“ ze šátků tady bydleli lidi. Když nešlo projít dál, zůstali jsme stát, čekat na konec bouřky a přitom pozorovali místní děti, jakou mají ze slejváku radost. Proháněly se po dvoře, cákaly na sebe z louží, vysmáté na celé kolo. Dva kluci si vylezli na střechu podloubí, kde vytékal mohutný proud z okapů, a dali si pořádnou očistu. Vůbec déšť město krásně opláchl a pročistil vzduch, ovšem všechno to skončilo v jedné velké povodni na zemi. Kanalizace je v Indii všelijaká, často žádná, a tady se na nádvoří vytvořilo obří jezero, v průchodech na ulici potom proudily dravé řeky. Což o to, samotná voda by byla v pohodě, jenže v Indii se za sucha mnoha věcem na zemi dá vyhnout a ty teď byly rozpuštěné v mohutných loužích a potocích. Přestalo pršet, ale pokud jsme se chtěli někam dostat, nezbylo, než se nad to povznést, zapomenout na chudáky boty a ponořit se po kotníky do náhrady městské kanalizace:-)

Došli jsme přes několik ulic k další „atrakci“, kterou jsme určitě chtěli vidět, areálu Jantar Mantar.

Jantar Mantar je unikátní, astronomicko-architektonický projekt, poněkud nadměrná observatoř. Podobných komplexů je v Indii celkem 5, v Novém Dillí je nejstarší, ten jaipurský je největší. Všechny observatoře nechal postavit počátkem 18. století (konkrétně Jaipur byl dostaven 1734) tehdejší maharádža Sawai Jai Singh II. Jako vášnivý astronom toužil po nástrojích k přesnému měření postavení planet, aby mohl vždy v tom nejvhodnějším čase provádět oslavy a náboženské oběti. Díky němu bylo postaveno celkem 19 „zařízení“, která díky svým rozměrům umožňují sledování astronomických jevů pouhým okem a překvapivě jsou velmi přesná. V jaipurské observatoři najdete mimo jiné i největší sluneční hodiny světa, v praxi vypadající prostě jako schody do nebe:-)

Některé části areálu působí, jako kdyby někdo poskládal kostky z obrovské stavebnice, jinde si zase připadáte jako uprostřed Stonehenge anebo jako zírající do Galileových map. Šikovné byly i malé boudičky, kam jsme se schovali před další průtrží. Když potom opět vysvitlo sluníčko, celý areál dostal třpytivě zlatý nádech… Jinak každá stavba má detailní popis své funkce, v angličtině, takže když si dáte trochu na čas, dozvíte se spoustu zajímavostí. Jinak trochu více o této zajímavé památce jsme se rozepsali v článku věnovaném pouze astronomickému komplexu Jantar Mantar.

Jantar Mantar, nadrozměrná observatoř

Když jsme areál opustili, bylo 16:45, a jelikož všechny další památky, kam jsme měli platnou vstupenku, zavíraly v 5 a byly daleko, vydali jsme se nazpátek do hotelu. Po cestě jsme si nakoupili ovoce (banány, guavy, physalis = mochyně ve svazcích) a sušenky na váhu, přičemž se nás chytil jeden chlapík, co tvrdil, že má manželku Češku Kamilu Horovou, ale taky má indickou manželku. Vyzvídal na nás, jak se u nás žije, jak se dají získat víza, jaký je u nás sociální systém, apod. Táhlo z něj na hony a motal se jak pometlo, tak jsme neměli moc chuť se s ním vybavovat, párkrát jsme mu ze zdvořilosti odpověděli, a pak jsme přidali do kroku a utekli mu. Plánovali jsme původně po cestě i povečeřet, ráno jsme viděli spoustu hezkých restauraček, ale nakonec jsme šli jinudy, všechno to minuli a skončili zase u nudláka. Ten se na nás smál od ucha k uchu už z dálky a udělal nám porce dvojnásobně velké, co všem ostatním. Vypálili jsme červa a chtěli ještě zkusit pokrm dum aloo v Chit Chat. Vylezly z toho dvě brambory v rajčatové omáčce, což nebylo špatné, jenom s tím množstvím měli v téhle restauraci evidentně problém:-) Pak už jsme se vrátili do hotelu a za vytrvalého futrování ovocem a hráškem (Petíkovi dost otrnulo a doháněl jídelní skluz) jsme se rozčilovali u čím dál tím víc se sypajícího počítače. Usoudili jsme, že to nejdůležitější v Jaipuru jsme viděli (nebylo to tak, ale čas nás tlačil, takže už jsme si museli trochu vybírat a tady jsme cítili, že máme splněno) a zítra už se vydáme do Nového Dillí, kde nás očekává Katka s rodinou.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

2 komentáře

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.