PONDĚLÍ 16.3. – den stý osmdesátý druhý – DILLÍ #2 – RENTGEN, OPRAVNA POČÍTAČŮ, LOTUS TEMPLE

Dnes jsme nemuseli spěchat, tak jsme si poleželi, nechali Bo v klidu vypravit do školy, a až pak vylezli sami strašit. K snídani byl chleba, máslo, sýr, česká švestková povidla, no pohádka:-) V 10 nás všechny nabral William, Katku vyhodil asi v půlce cesty na kliniku, měla obchodní schůzku, a my se vypravili vstříc obávané indické byrokracii, se kterou máme jen špatné zkušenosti. A znova se to potvrdilo:-)

1. Bylo úplně jedno, že jsme na nějaký čas objednaní, nejdřív jsme si museli vysedět “frontu” na registraci, kde si nás zapsali do systému a vydali příkaz k provedení rentgenu. Fajn, prvních 20 minut pryč.
2. Příkaz jsme odnesli do rentgenové ordinace, před níž byla rozvětvená síť chodeb, totálně nacpaná čekajícími lidmi, ke kterým jsme se připojili. Já jsem akorát byla poslána do převlíkárny, kde jsem dostala velmi neslušivou vínovou halenu s logem kliniky, trochu jsem si připadala jak pomocný personál, nicméně tyhle mundůry tu měli skoro všichni. Teda všechny ženy a sem tam nějaký chlap. Některé ženy měly i podobně neslušivé kalhoty, ty asi čekal nějaký jiný rentgen. Ne úplně hned, ale postupně se na nás dostala i křesílka a mohli jsme si sednout, bylo to dlouhé. Drama přišlo ve chvíli, kdy jeden z chlapíků těsně před rentgenem najednou omdlel. Křísili ho nejbližší doktoři, tedy samozřejmě ti z rentgenu, jehož činnost se na 15 minut zastavila. Jinak to v ordinaci i docela odsejpalo, jenže těch lidí prostě bylo hrozně moc. Docela neradi bychom tu zažili urgentní potřebu doktorského zásahu, protože v Indii asi nebude menší měrná jednotka čekání než hodina.
3. Na nás došlo po 1,5 hodině, nejdřív šel Petík, kterého svlékli do půl těla, pak já v haleně. Doktoři všechno chlapi, tak proto asi haleny, v “lepších” indických kruzích bude fungovat hra na puritánství a korektnost (zní to ironicky? Ano, je to tak myšlené. Když si totiž člověk uvědomí výjevy z tradiční indické kultury, kde nikomu nahota až takový problém nedělá, tak převzetí britského puritántsví na mě působí, s prominutím, směšně.). Byli tu celkem 3 doktoři přímo v ordinaci plus další minimálně 3 poslíčci, kteří odnášeli hotové snímky do dalších kanceláří, většinou teda na imigrační. Rentgen samotný byl fofr, chvilku postát, pak asi minutu počkat, než se doktorovi načte snímek v počítači a on mi potvrdí, že je to OK (hurá, nemáme tuberu!), a pak šup vrátit halenu a zpátky na imigrační.
4. Tam jsme si jenom sedli a dalších 15 minut čekali, než si nás zavolali stranou do zadnější kanceláře, kde jeden z pracovníků zadával naše data přímo do eMedicalu, systému pro komunikaci NZ imigračního se zdravotními zařízeními. Chlápek si nás dokonce i vyfotil (a fotky upravil v editoru obrázků:-)), takže jsme vlastní fotky ušetřili. Hlavně, že jsme jich měli mít 5… nám to bylo divné:-) Snímky plic by měly být v systému nahrané do zítřejšího večera, tak snad i tato část půjde tak hladce, jako do teď.

S dobrým pocitem vyřízené záležitosti jsme po více než 2 hodinách opustili kliniku, počkali na Williama s Katkou a plni elánu se vrhli na další dnešní úkol, zkusit nechat opravit počítač, který byl stále ve stavu blížící se klinické smrti – zapl se a běžel jen ve chvíli, kdy se zmáčkl na správných místech a spojily se správné kontakty. Bohužel se tím zároveň páčila jiná místa, takže hrozilo, že se brzy rozpadne úplně.

Katku jsme vyložili doma a my se nechali odvést do Nehru Parku, čtvrti vyhlášené obchody a servisy s elektronikou (hlavně počítače a mobily). Williama jsme propustili, aby nemusel zoufale hledat parkování a čekat na nás, a mnohem klidnější se vydali do ulic mezi vysokými baráky, které působily spíš jako široké vnitrobloky. Značkový servis Asus jsme podle adresy z netu nenašli, ale v prodejně nám poradili, kde najít správný servis, což se nám po několika dalších dotazech i povedlo. Měli tu dobrý lístečkový systém – po zapsání se do návštěvní knihy nám vedle dveří sedící děda vypsal číslo na papírek:-) Během chvilky se nás ujal bodrý chlapík, který se nám skvěle věnoval. První verze byl narušený video kabel, oprava za 2000 Rp, což by bylo super (podle Petíka – je to cca 700 Kč, doma by to vyšlo na cca 3000 Kč). Zkoušeli jsme zjistit i výměnu celého monitoru, protože kromě současného problému se zapínáním nás trápily i bílé skvrny způsobené pravděpodobně také promáčknutím. To by prý vyšlo na 16 500 Kč, v ČR údajně kolem 20 000 Kč. Chlapík se snažil zjistit, zda by to šlo uplatnit na záruku (nešlo) a snažil se vymýšlet různé další výhody, ale problém se startováním (který počítač nejdřív vytrvale odmítal předvést, ale pak se pochlapil) to nevyřešilo, tak jsme se domluvili, že jim ho tu necháme na diagnostiku a za hodinu se vrátíme.

Ve volném čase jsme si dali zmrzku a džus z vymačkaných pomerančů a vydali se podívat k nedalekému Lotus Temple, Lotosovému paláci. Jde o bahaistickou svatyni, postavenou v roce 1986, ve tvaru lotosového květu, uprostřed zelených a rozkvetlých zahrad. Bohužel jsme se nedostali dovnitř, ale i zvenčí je to krásná stavba a ještě hezčí musí být barevně nasvícená po setmění. Neméně zajímavé je i čtení o víře bahá’í, hnutí hlásajícím světový mír, jednotu a rovnost, které má dnes na 6 milionů stoupenců po celém světě, včetně České republiky, např. na Wikipedii, nebo přímo jejich webu (podotýkám, že se naší snahou není toto hnutí nějak propagovat, jen nás to zaujalo při hledání informací o chrámu, tak se chceme podělit:-)).

Uličky kolem parku jsou v obležení drobných stánkařů, ale u těch jsme si nějak nevybrali a vydali se místo toho za experimentem do indického McDonalds. To je ale strašně smutná záležitost! Hamburgery bez krav, to fakt není ono, a to my na ně rozhodně nejsme zatížení. Zkusili jsme si objednat chicken burger a McAloo burger, první byl hnusný, místo druhého jsme dostali burger s vajíčkem, což jsme obratem vrátili a na novém, s bramborovou smaženkou uprostřed, už jsme si docela pochutnali. Nehezké je, že zobrazené ceny na menu jsou uvedeny bez daně. No prostě jako experiment dobrý, ale před normální indickou kuchyní to nemá šanci obstát:-) Někdy kolem 5. hodiny jsme se vrátili do servisu, ovšem tam jsme moc nepochodili. Chlapík nejdřív něco mlel o SSD disku, pak to najednou byl virus, a že počítač potřebuje přeinstalovat. On mluvil jak magor, my (já) jsme mu nerozuměli, a tak jsme odešli úplně stejně bezradní jako před několika hodinami. Ach jo, to jsou přesně chvíle, kdy člověk lituje, že se líp neučil…:-(

Ke Katce jsme došli pěšky a aspoň si prohlédli uličky kolem, všude to bylo takové spíš jako v JV Asii, než v Indii – takové uklizené a organizované, aspoň na první pohled. Katka šla dnes na večeři s Yvesem k přátelům, a tak nás čekaly chůví povinnosti:-) Dali jsme si k večeři úžasnou mrkvovou polívku s kokosovým mlékem, a pak dodělali těstoviny k výborné cuketovo-rajčatové omáčce. Dostali jsme oba detailní školení o Petshopech na tabletu (něco jako Pokémoni, zvířátka, o která se člověk stará, může je mít i jako hračky, na tabletu pak provázejí různými hrami), zatímco Petík se snažil zachránit naše data a přetáhnout vše na nový disk. Také jsme byli poučeni o funkcích elektrického zubního kartáčku, který oznamoval začátek a konec správné doby čištění zubů zahráním melodie:-) Přečetla jsem Bo dvě pohádky na dobrou noc, pak umyla nádobí, sebe a padla za vlast. Petíkovi zase šly oči kolem z míhání souborů:-)

ÚTERÝ 17.3. – den stý osmdesátý třetí – PROHLÍDKA OLD TOWN

Ráno jsme si zase lenošili a lehce popracovali, vylezli až v půl 10 na snídani, a zvolna se k nám připojila i Katka. Po večírku, na kterém prý byla spousta vína, ale ne tak moc jídla, jí nebylo moc do zpěvu. Za další hodinku už ale pookřála a mizela na nějakou schůzku. My ještě chvilku pracovali a kolem poledne vyrazili na prohlídku starého města, centra Nového Dillí s nejvýznamnějšími památkami. S pomocí GPS jsme si našli nejbližší stanici metra, koupili žetony po 18 Rp a svezli se na stanici Chandhi Chowk, nedaleko jednoho v největších tržišť světa. No, vlastně je to spíš městská čtvrť:-) Jeho krajními uličkami jsme se propletli ve snaze co nejjednodušeji dosáhnout prvního cíle, Rudé pevnosti (Red Fort).

Jde o ohromný areál za vysokou hradbou z rudého pískovce, jenž byl zbudován roku 1648 (resp. toho roku byl dokončen, stavba trvala téměř 10 let) jako sídlo mughalských císařů. Tomuto účelu sloužil skoro 200 let, kdy byl postupně vystavěn a vybaven luxusními paláci, zahradami a pavilóny, aby je poslední císaři naopak začali rozebírat, kvůli vysychajícím zdrojům majetku. Zkázu dokonali Britové, kteří pevnost převzali po roce 1803, a dvě třetiny veškeré infrastruktury srovnali se zemí a zastavěli vojenskými bytovkami. Bohužel ani indická armáda, které pevnost připadla po osamostatnění, se nechovala lépe, a tak když pevnost jako poslední převzali památkáři, už toho nezbylo moc, co by šlo obnovovat. Od roku 1947, každoročně na Den nezávislosti 15.8., vyvěšuje indický premiér vlajku nad Lahorskou bránu a drží k národu proslov.

Vzhledem k výše uvedenému jsme se nedivili, že nám Katka a mnoho hlasů na internetových diskuzích doporučovalo navštívit spíš Rudou pevnost v Agře (Agra Fort) , která byla císařským sídlem před Dillí a je mnohem lépe zachovaná. Když jsme k pevnosti dorazili, zjistili jsme si cenu vstupného (250 Rp, další odrazující faktor), a pak si šli chvíli posedět a odpočinout na schody vedle velkého prostranství před pevností. Přeci jen Petík ještě pořád dorozdýchával jaisalmerskou otravu, bylo vedro a v posledních dnech jsme dost lítali a málo spali. Dal se s námi do řeči starší pár z malé vesnice u anglického Yorku, který nám doporučení s pevnostmi potvrdil, tak jsme se definitivně rozhodli nechat si 250 rupek na Agru. Bylo moc příjemné bavit se zase chvíli s někým, jehož angličtina opravdu zní jako angličtina:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Spoustou řemeslných uliček i takových, kde se prodávaly kusy motorů a různé haraburdí, jsme se propletly k asi nejdůležitější pamatce Dillí, obrovské Páteční mešitě (Jama Masjid).

Monumentální stavba je jednou z vůbec největších mešit v Indii, s rozlohou hlavního sálu 80 x 27 m, minarety o výšce 41 m a kapacitou věřících až 25 000 lidí (zahrnutý celý komplex). Mešita byla budována v letech 1644 – 1656, tedy za vlády císaře Shah Jahana (Šáh Džahána), který stál například i za stavbou Rudé pevnosti v Dillí, nebo nejúžasnější indické památky, Taj Mahalu. Hlavním stavebním materiálem mešity je rudý pískovec v kombinaci s bílým mramorem, černý materiál je pak použitý na dláždění podlah a vytvoření modlicích “chlívečků” pro 899 věřících (počítáno pouze přímo v mešitě).

Když jsme se k mešitě blížili, čekalo nás nejdřív spousta schodů ke vstupní bráně, a ty byly k našemu milému zjištění plné prodavačů jídla:-) Dali jsme si k obědu výborné kuřecí biryani z velikého kotle, pak to zazdili mangovou zmrzkou a vydali se do boje se sekuriťáky u vchodu. Neobešlo se to jako vždy bez scény, když jsme odmítli odložit foťák (taky se za něj dá zaplatit, ovšem indické ceny za focení, to už jsme tu řešili…), a tak jsme se zase v průzkumu mešity vystřídali. Nezapomněli nás pořádně osahat, zda se nesnažíme dovnitř propašovat telefon. Otázka, jestli je za tím indická chamtivost a touha skásnout turisty, anebo opravdové bezpečnostní důvody, protože Páteční mešita se stala cílem nejednoho teroristického útoku, ty nejznámější byly z let 2006 a 2010. Uprostřed ohromného nádvoří (to je pro těch 25 000 lidí) byla fontána, hustě obsypaná indickými návštěvníky, jako na nějakém pikniku:-) Já jsem dostala tečkovaný hábit, který vypadal na výrobu z povlečení nebo něčeho takového:-). Samotná mešita byla docela podobná předvčerejším hrobkám – budova z jedné strany plně otevřená, takže má člověk pocit, že se prochází spíš pod mohutným podloubím, než uvnitř domu. Tři mramorové kopule ji ovšem bohatě dodávají na vážnosti a majestátnosti.

Čekání na Petíka jsem si krátila pozorováním lidí posedávajících na širokých schodech okolo vstupní brány – něco byli žebráci, ale většinou spíš návštěvníci, co jen tak odpočívali. Malé děti posedávání nebavilo a dováděly jako o život:-) Po mešitě jsme se šli ještě courat do okolních úzkých uliček muslimské čtvrti, které nás fascinovaly, cítili jsme se tu jako na trhu v Íránu. Prodávaly se tu nádherné látky i celé šaty a dlouhé indické oblečení, míjeli jsme voňavé stánky s kořením i méně voňavé masny, barevné vozíky naložené zeleninou a ovocem i zapadlé dílničky s dušemi na motorky. Viděli jsme prodávat živá kuřátka a muže – žehliče, jehož pracovní nástroj pravděpodobně pocházel někdy ze začátku století. Jedna z uliček asi sloužila k vyhazování odpadků – sice jsme tam žádné neviděli, ale slétala se tam doslova hejna velikých orlů, kroužili lidem téměř nad hlavou a posedávali na střeše nejbližšího domu i okolních plotech. A my z nich nemohli spustit oči, i když místním jsme museli připadat k smíchu. U fousatých chlapíků jsme si dali výborné hovězí biryani, a pak došli na stanici metra Chawri Bazaar, odkud jsme to měli “domů” za 16 Rp/os.

Metro v Dillí je perfektní, zejména se mi hrozně líbil diodový systém na plánku trasy – jednotlivé stanice se rozsvěcují a zhasínají podle toho, jak jimi vlak projíždí, takže na první rychlý pohled hned víte, kde jste, i když nerozumíte indicky zahuhlanému názvu z reproduktorů:-) Také jsme si všimli, že většina míst “for ladies” byla zasednutá muži… V zastávkách a zejména na přestupech pomáhá barevné značení na podlaze – jednak potkáte barevné stopy vedoucí vždy k příslušné lince, jednak na nástupišti přesně poznáte, kde budou po zastavení vlaku dveře, což dost pomáhá v indickém návalu (a to i přesto, že už máme trénink z normálních vlaků).

Po cestě od metra jsme nakoupili pár věcí do zásoby a drobné dárky pro Bo a Katku, “domů” pak dorazili okolo 7, se setměním, a během pár chvil zasedli k poslední společné večeři. Byla rýže s vynikající rajčatovou omáčkou plnou kuřecího masa a k tomu červené indické víno – více než důstojné rozloučení:-) Večer Petík pomáhal Katce s něčím na počítači, já jsem pletla barbínám copánky, nechala si nalakovat nehet a kontrolovala školní úkoly:-) Také jsme provedli menší výměnu zboží když mi Katka dala pár kusů oblečení, které už nechtěla a mně se víc než hodilo, a my tu na oplátku nechali menší tašku věcí, které už jsme nepotřebovali, ale nebyly na vyhození (jako třeba rozbitý disk, letáky, materiály a drobné suvenýry z předchozích zemí), že nám je Katka vezme do Čech, až tam někdy pojede:-) Po sprše a zabalení jsme šli spát někdy ve 3, nic moc, když jsme měli objednaný odvoz na šestou:-) Katka s Yvesem nám totiž ještě domluvili Kulfiho na zítřejší cestu do Agry s tím, že nás vezme na několik významných památek a Taj Mahal si necháme na další den, neboť je potřeba tam být ještě před otvíračkou v 6 hodin.

Na tomhle místě bychom rádi připojili velké poděkování Katce, Yvesovi i Bohemce za vřelé přijetí prakticky cizích lidí, za pomoc s klinikou i zapůjčení osobních řidičů pro kličkování roztahaným Dillí, za všechna doporučení a rady, za skvělé kulinářské zážitky, za chleba a máslo:-) Díky vám jsme jednak měli možnost nahlédnout do naprosto neznámého světa zahraničních expatů, poněkud jiné Indie, druhak nám těch pár dní poskytlo potřebný relax a odstup od všudypřítomného indického mumraje, který nás už trochu zmáhal, a vrátilo nám chuť se do toho všeho zase naplno ponořit. A v neposlední řadě tento pobyt prospěl i naší cestovatelské peněžence:-) Děkujeme, moc vás zdravíme a přejeme, ať se vám daří!

 Tisk článku