---

STŘEDA 21.1. – den stý dvacátý osmý – PŘESUN DO BENAULIM BEACH

Poměrně velké a profláklé letovisko nám úplně nesedlo, tak jsme se podle popisu v průvodci rozhodli vyzkoušet ještě jiné místo v Goa, než tenhle dovolenkářský region opustíme. Zvolili jsme oblast Benaulim beach, kam by měl být vcelku jednoduchý přesun.
Jelikož jsme si vyspávali do půl 9, měli jsme ráno trochu honičku, ale nakonec jsme to i se sprchou v pohodě stíhali do checkoutu v 10 – nechtěli jsme těm týpkům na recepci dát jedinou záminku pro buzeraci. Oni si naopak neodpustili burcující telefonát v 9:30, který jsme my ostentativně ignorovali. Bez srdceryvného loučení jsme opustili hotel, odchytili autobus zpět do Panaji, a odtud potom dál do Margao. Za necelou půlhodinku jízdy mezi rýžovými políčky a obr billboardy jsme vystoupili v menším, ale rušném Margao, resp. u autobusáku, protože jsme chtěli pokračovat ještě dál, zatímco centrum města se nacházelo asi 2 km od nás. Na několikátý pokus se nám podařilo vybrat z bankomatu – ovšem až potom, co jsme pochopili, že kartu je do něj potřeba zasunout a hned zase vyndat, ne jí tam nechávat celou dobu, jako v Čechách. Prošli jsme se pěkným zemědělským trhem a odnesli si pytel banánů a ze sekce sušených ryb také zajímavé čichové vjemy. Nabral nás autobus, co vypadal, že jede do Benaulim Beach, jenže nejel tam, a navíc jsme přejeli i správnou odbočku, takže jsme se ve výsledku slušně prošli. Když jsme chvíli sicnovali před sámoškou a lízali nanuka, vysekal se přímo před námi chlapík na motorce. Spadl na stranu a setrvačnost ho pěkný kus odtáhla, nicméně se zvedl i s motorkou, chvíli se oklepával a kontroloval životní funkce, pak znovu nasedl a pokračoval dál. Hm, asi jsou tu zvyklí… Další pauzu jsme si dali mezi poli, protože nad nimi kroužili nádherní dravci, bílé volavky, černobílí čápi a takoví zvláštní, šediví, rozčepýření ptáci. Dozvěděli jsme se, že to je hlavně z důvodu, že zdejší podmáčená políčka jsou plná hadů, zejména kober. Je tu vysloveně nedoporučeno si přes pole jakkoli zkracovat cestu:-) Ptáci tu ale byli tak oprsklí, že když se pod nimi na polích proháněla zdejší psí smečka, jeden z dravců na ni prováděl nálety.
Chvíli nám trvalo najít ubytování – hotelů, hostelů a roomů bylo všude plno, ale nikde nikdo, s kým bychom se mohli bavit. Nakonec jsme se nechali ukecat jedním dědou z domu, který ani nebyl nijak označený jako ubytování. Samozřejmě jsme po zaplacení začali zjišťovat nedostatky, ale to už jsme prostě my:-) Pořád to ale byl pěkný, docela velký pokoj s koupelnou a lednicí a balkonem. Zaplatili jsme si 3 noci po 500 Rp (původně chtěl 700 a strašně vysvětloval, jak moc nám chce pomoct, ale víc fakt slevit nemůže, když tu má lidi na dlouhodobý pobyt, kteří mu taky platí 700; naproti tomu nechtěl pochopit, že my zase hledáme jednoduše nejnižší nabídku) a vydali se na obhlídku okolí, zatímco děda zařídil expresní úklid pokoje, který dnes ráno opustily nějaké Korejky. Pochopili jsme velmi rychle, že tady je to opravdu resort důchodců na dlouhodobém pobytu v teple a bývalých hipíků, oproti Calangute tu bylo mnohem klidněji, stánků s hadry a cetkami mnohem méně, restauračky pěkné, stylové, žádné diskobary, dokonce jsme objevili docela velký supermarket a kousek od něj ultralevnou místní restauraci  kam ani moc turistů nechodilo, a když, tak takové pochybné, punkové typy – no přesně místo pro nás!:-) Nemohli jsme samozřejmě vynechat nakouknutí na pláž, normálně lemovanou stánky a restauracemi, ale teď v podvečer docela mrtvou. Všichni vykoupaní už seděli doma, zatímco pláž zalitá sytě oranžovou září slunce zapadajícího za moře patřila zejména fotografům. Kus před ní oral děda rýžové pole s párem volů, na pláž přišel další, s velikým, černým bůvolem, ozdobeným stužkami, kterého (asi rituálně) koupal v moři. Říkala jsem si, že tu třeba bude i míň fotošmíráků, páč na starých babkách v plavkách už toho moc fotogenického není. No, uvidíme zítra:-)
Po západu slunce jsme se urychleně vrátili do hotelu, aby nás nesežrali komáři. Děda nám ukázal uklizený pokoj (i když třeba smeták to tu asi nevidělo), obsluhu vypínačů a varoval nás, ať hlavně na noc všechno zamykáme. Zjistili jsme, že jsme si mimo jiné zaplatili supertvrdé matrace, ale co už, aspoň nebudeme zbytečně rozmazlení:-) Na večeři jsme vyrazili hned asi o dva baráky dál, k usměvavému pánovi, do jeho velmi levné restaurace, nebo spíš takového bistra. Dali jsme si masala dosu a fish thali, obojí moc dobré, akorát ta rybka byla jen jedna taková malinká… (jinak bylo v thali rýže, bramborová směs jako v dose, červená omáčka a pickles). K masala dose byly dvě omáčky – červená, horká a bílá, kokosová, studená. Šlo to, ale ještě zbývalo místo na nějakou tu tečku, tak jsme se vydali vyzkoušet restauraci Rooftop, kterou nám doporučoval děda domácí, ale byla na nás poměrně luxusní a dražší,  tak jsme zkusili aspoň polévky (hot&sour – výborná, daal – jak z pytlíku) a lassi, které ale dělali z džusu, ne z ovoce. Za vydané peníze jsme tedy rozhodně nebyli spokojení, i když atmosféru to tu mělo krásnou. Cestou zpátky jsme si nakoupili mandarinky a do půl 1 pracovali na verandě před dědovým bytem, protože tam jedině šel internet. Děda vypadal, že chce jít o půlnoci zamknout mříž do domu, ale zdvořile čekal, až si všechno vyřídíme a dovoláme s rodiči:-)

ČTVRTEK 22.1. – den stodvacátý devátý – VEGET V BENAULIM, VÝPRAVA ZA VLAKOVÝMI JÍZDENKAMI

Dopoledne jsme trochu natáhli, já si dáchla až do 10, Petík dělal fotky. V poledne jsme si došli na oběd k sousedovi – masala dosa a dvě chilli papričky smažené v těstíčku (2 za 5 Rp, nebyly špatné). Stavili jsme se v supermarketu pro pití a pán si automaticky připočítával 4 rupky za igelitku, jéje. Pak jsme pobrali pár věcí a došli si na autobus (sakra, to bylo tak blízko, kdybychom to včera nepřejeli), s ním se svezli do Margao a nechali se vyhodit u odbočky k vlakovému nádraží. Zbýval k němu asi kilometr rušnou, průmyslovou ulicí, podél které vede bývalá zkušební dráha indické nadzemky Skybus v délce 1,6 km. Systém indické nadzemky vymyslel inženýr Rajaram, pracující pro Konkan Railways. Dráha v Margao sloužila jako zkušební a bylo plánováno její prodloužení až na 10 km. Bohužel v roce 2004 se na ní stala nehoda, při které jeden člověk zahynul a několik dalších bylo zraněno, a od té doby zde žádný vlak nevyjel. Systém kromě Skybusu žádný další dopravce nepřevzal a o dráze bylo rozhodnuto v roce 2013, že bude rozebrána, což se ale zatím nestalo, a tak se tu vlní dál, rezne a připomíná zajímavý, leč neúspěšný krok indické techniky.

Když jsme po delším pátrání na informacích zjistili, že jde si koupit lístek normálně “tady a teď”, bez nějakých šílených rezervací (na waiting listu bylo teď 81 lidí). Paní v pokladně se to nejdřív moc nezdálo, ale asi hlavně proto, že nechápala, že by turisti chtěli jen obyčejné sedící lístky. Ostatně jim rovnou říkala “stojící”, asi věděla svoje…:-) Důležité ale bylo, že jsme díky tomu zjistili, že tu existuje úplně normální prodej lístků jako u nás, na nejnižší třídu “general” (resp. není to přímo třída, jde prostě o obecný lístek na danou trať, se kterým akorát nesmíte nastoupit do vozů, do kterých se místa rezervují). Lístky jdou koupit maximálně 3 dny dopředu a jak jsme později pochopili, jsou zřejmě nevyprodatelné:-) Heuréka!!! My tedy měli teoreticky zajištěn transport za dva dny, do Bijapuru přes Hubbali, 310 Rp za oba:-)
Na oslavu úspěšného vyjednání jsme se zastavili v Himalaya Ice Cream Factory (stále ta jedna průmyslová ulice) a dali si mango šejk se zmrzlinou, což nám obalilo veškeré vnitřnosti cukrem a bylo dobře:-) Odchytili jsme autobus nazpátek do Benaulim a tentokrát zvládli vystoupit správně. Stavili jsme se pro plavky a došli se zkratkou mezi rýžovými políčky a skládkou zkoupnout do moře, a pak na večeři do restaurace Cajci, kde vařila starší, milá paní, a neskutečně dobře. Dali jsme si dnes polívky, Petík smaženou rýži na rozjezd, já kuřecí curry a krom toho, že Petíka to dostatečně nepálilo, to bylo geniální:-)

PÁTEK 23.1. – den stý třicátý – FLÁKACÍ DEN

Pravidelné odpočinkové dny jsme během půl roku na cestě nebyli schopni zavést, ale čas od času je třeba vypnout, takže dnes jsme si přispali, došli se zkoupnout do moře, jen chviličku věnovali práci na fotkách a deníku a večer si pustili film. Na večeři jsme zašli zase k babče, která už na nás s úsměvem čekala, a dali si polívky a rýži s kuřecím curry, které nám tu včera zachutnalo.

SOBOTA 24.1. – den stý třicátý první – FLÁKACÍ DEN 2

Dnes se nám už ani vylézat z pokoje nechtělo, tak jsme se trochu věnovali práci, vydali nový článek a zaskypovali s rodiči. V podvečer jsme podnikli trestnou výpravu za bankomatem a k babče, kde Petík dal osvědčenou smaženou rýži a já jsem zkusila něco nového a v Indii celkem běžného, palak paneer. Jsou to kousky sýru paneer (něco jako tofu, ale dělá se z normálního mléka) ve špenátové omáčce. Vizuálně žádný zázrak, ale na chuť paráda:-). Spát jsme šli brzo, jelikož nás ráno čeká budíček v 6…

NEDĚLE 25.1. – den stý třicátý druhý – PRVNÍ CESTA POVĚSTNÝM INDICKÝM VLAKEM

Vstali jsme brzy, dobalili, rozloučili se s dědou a vyrazili na autobus. Na zastávce jsme byli v 6:15, ale bylo nám to houby platný, když bus nejspíš frnknul už v 6. Někdo na zastávce prohlašoval, že další jede v 7, což by byl průšvih. Dva kluci baťůžkáři, co by byli ideální adepti na případné sdílení taxíka, se s nějakým chlápkem hbitě domluvili sami a taky odjeli. Nakonec jel autobus krátce před 7, v 7:05 už jsme vysedali v Margao u odbočky k nádraží, dali si menší ranní výklus a dorazili akorát. Nástupiště jsme našli bez problémů, ovšem nepodařilo se nám zavčasu zjistit, kam se postavit, když chceme do vozu kategorie “general”, tedy bez jakékoli předchozí rezervace. A to je bohužel při tomhle druhu cestování naprosto zásadní (jak jsme později zjistili, většinou jsou general vozy na začátku a na konci vlaku, vždy 1- 2). Nádražáci nás posílali od čerta k ďáblu, délku celého vlaku jsme přeběhli dvakrát, a když jsme konečně našli správné dveře, zbylo na nás jen těžce vydobyté místo na chodbičce, vedle záchodů, které v zastávkách hrozně smrděly. Balancující na jedné noze, přes kterou nám neustále někdo šlapal, my zase šlapali po cizích. Ze zvědavosti jsme nahlédli do vagonu, kde to vypadalo trochu jak v transportu do koncentráku – lidi všude – na sedačkách aspoň po 6 (oficiálně jsou na sedačkách 4 místa), na policích pro zavazadla, na zemi stojící i sedící. Překvapilo nás, že tu lidé cestovali většinou na lehko, naše bagohy byla suverénně největší zavazadla. Čekali jsme vlak plný pytlů, slepic, koz atd., a on byl vlastně jen hodně plný lidí:-) Později jsme objevili, že tomu asi dost pomáhají vozy “luggage” – nákladní… Naprosto nepochopitelným způsobem se mezi vší tou lidskou masou prodírali prodavači drobného občerstvení – sladkosti, chipsy, smažené kroužky z rýžového těsta wada s kokosovou omáčkou, nebo třeba malé a dost vysmažené samosy. Těm jsem ale neodolala a koupila 3 za 20 Rp. Žádný zázrak, ale když celý den nejíte, bodne cokoliv:-) A také je lepší v Indii moc nepřemýšlet o tom, co se s tím jídlem dělo předtím, než dorazilo k vám:-)
Na hranici státu Goa se vlak na chvíli vynořil z husté džungle, aby vysoce esteticky projel kolem vodopádu Dudhsagar, jenoho z nejvyšších a určitě i nejkrásnějších v Indii. Z goanských letovisek i z Bombaje se sem pořádají zájezdy, většinou džípem, takže jsme se nikde neměli šanci dozvědět, že se pár metrů za vodopádem dá normálně vystoupit z vlaku a jít se na něj podívat bez zbytečného doprovodu…
Někdy po 12. hodině jsme dorazili do města Hubbli (Habli, Hubbali, Habbali,…), kde mají velké a zřejmě dost nové nádraží. Úkolem č. 1 bylo najít navazující vlak, protože lístek byl prodán na trasu a den, nikoli na konkrétní spoj, a z Hubbli toho jezdilo do všech stran milion. Zasedli jsme u jízdních řádů, vytáhli na pomoc mapu, protože vlaky mají pojmenované jen podle cílové stanice, a to Bijapur nebyl. Naštěstí nám na dotaz jeden z nádražáků poradil, že zrovna jeden vlak do Bijapuru jede za 10 minut z 2. koleje. Rychle jsme tedy přeběhli nadchodem na správné nástupiště a usadili se ve vlaku, který nebyl tak zoufale narvaný jako ten první (a vlastně za celou dobu v Indii už jsme ničím tak narvaným nejeli). Byl to typ “passenger”, na rozdíl od “expressu”, který jsme si původně na netu vybrali. Díky tomu jsme zjistili, že zřejmě mnoho lokálních vlaků do rezervačního systému vůbec nevstupuje a lístky na ně se kupují naprosto tradiční cestou u okýnka. Jupí, ono to přece jenom nebude tak zoufalé, jak to v Bombaji vypadalo.
Za jízdy bylo hrozně zajímavé sledovat lidi kolem, nicméně oni si všichni našli stejnou zábavu a civěli na nás. A to pozor, Indové jsou naprostí přeborníci v civění. Jeden chlápek na nás fakt vydržel zírat celou cestu, bez jediného slova, jediného gesta. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne, ale pak už to ignoruje:-) Nám se nejvíc líbily rodinky na cestách, všichni vyšňoření a naparádění, ženy v barevných sárí, s živými květy ve vlasech a na rukou s dětmi ozdobenými řetízky kolem pasu nebo kotníků.
I krajina venku ale stála za pozornost. Byla taková pěkně venkovská, pole a louky. Zajímavý úsek byl kolem řeky Krishna, která se rozlévá do širokého jezera a mnoha slepých ramen. Do Bijapuru jsme ale dorazili už za tmy. První starost byla co nejrychleji najít ubytování, i když i hlad se hlásil o slovo. Prošli jsme asi všechna ubytovací zařízení podél hlavní ulice, do 2 km od nádraží. Všude bylo buď plno, nebo “plno” (= s cizincema se nehodlám bavit), anebo brutálně draho, 1200 Rp a víc. Před jedním z hotelů jsme už zůstali zoufale sedět a snažili se najít pomoc na netu. Jeden hlídač, první člověk v Indii, nám nabídl pomoc – naproti bydlel jeho kamarád, tak mu zkusil zavolat a dostali jsme nabídku jedné noci zadarmo, ale ráno bychom museli odejít v 5 – 5:30. My jsme si mezitím našli telefon na poslední vytipovaný hotel Tourist, který měl být někde v centru vedle trhu, čili další asi 2 km, tak jsem chlapce na recepci poprosila, jestli by tam zavolali a ověřili kapacitu a cenu, jestli vůbec stojí zato se tam hnát. Během pár minut bylo vyřízeno, volno prý mají, platí se 350 – 550 Rp. Poděkovali jsme za nabídku od kamaráda a vysvětlili, že hledáme něco na víc dní, tak hotel v centru bude pro nás teď lepší volba, no a vyrazili jsme. Po cestě jsme zahlédli malý stánek s nudlemi a jelikož už bylo dost pozdě a tohle bylo možná poslední dostupné jídlo v tomhle městě, neodolali jsme a za 20 Rp si dali hned dvojitý nášup. Naproti jsme ulovili ještě 4 banány za 3 Rp a pokračovali dál. Zkoušeli jsme se ptát pro jistotu v každém hotelu, co jsme míjeli, ale když už byl nějaký za rozumnou cenu a volný dnes, tak měl plno na zítra. Když jsme se přiblížili Gándího kruháči, čili do oblasti, kde se měl ukrývat hotel Tourist, zbystřili jsme, ale hotel se nám nějak neukázal, a tak jsme se nakonec ubytovali v prvním, co jsms našli – Sagar Deluxe hotel. Byl naprosto příšerný, olezlé zdi, nechutná koupelna, ale postele byly celkem čisté, chtěli jenom 400 Rp a měli 24-hodinový checkout, což je geniální věc, v Indii naštěstí poměrně častá (když přijdete večer, musíte opustit hotel zase do večera, takže žádný, že člověk zaplatí za 8 hodin přespání a nazdar. Před usnutím jsme si ještě postěžovali na cestovatelské strasti (hotely, vlaky), které trošku kazí jinak zatím docela dobrý dojem z Indie.

Download file: 8134.gpx