Indie 7 – Hampi versus Vijayanagar a trochu delší túra

...aneb jak bez pomoci rikšáků zvládnout několikakilometrový okruh po ruinách 2. největšího města světa ze 16. století, stejně jako večeře bez elektřiny
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Lincoln

PÁTEK 30.1. – den stý třicátý sedmý – CESTA DO HAMPI

Na autobus v 7:30 jsme šli radši už v 7, abychom ulovili nějaká rozumná místa, a k našemu údivu vyrazil hned, jakmile jsme nastoupili. Tak nevím, co to včera ten nádražák mlel… Jízda byla o poznání pohodlnější, než když jsme se včera kodrcali místní vejtřaskou, dokonce jsme většinu cesty frčeli po dálnici. Krajina nás uchvátila hlavně před Hospetem, protože se tu na ohromných plochách rozkládala rýžová pole, jen po nízkých stupních tvořících terasy. Úžasně uklidňující zelená podívaná…

Hospet bylo poměrně velké a rušné město. Třída, kterou jsme projížděli k nádraží, vypadala jako tunel vysekaný do větví a vzdušných kořenů, které mohutné stromy v aleji spouštěly k zemi. Tunel měl tvar přesně na projetí autobusu nebo velkého náklaďáku. Taky nás tu překvapilo velké množství restaurací, které reklamovaly hovězí biryani, přestože se v Indii krávy nejedí. Zřejmě to tu bude zase více muslimská oblast. Bohužel jsme neměli moc času na rozhlížení, protože řidiči nám hned ukazovali další autobus do Hampi, který právě odjížděl. Byla to normálně městská linka a jízdné nás stálo každého 13 Rp. Po cestě jsme už definitivně nepřestávali valit bulvy, jelikož zdejší krajina se znovu proměnila v něco ze starých indických bájí a pověstí. Všude byly hromady a pásy velikých balvanů, které jakoby sem někdo nanosil, a pak prostě upustil a nechal ležet. Mezi tím všude banánové plantáže, sem tam některý z mnoha roztroušených chrámů.

V místě dnešního Hampi se kdysi rozkládalo starověké královského město Vijayanagar neuvěřitelných rozměrů – ve své době po Pekingu druhé největší město světa s rozlohou okolo 650 km2 a více než půlmilionem obyvatel. Postupně se kolem něj rozrostla celá říše Vijayanagar, neboť město s několika pásy masívního opevnění poskytovalo spolehlivou obranu proti muslimským nájezdníkům. Hlavním městem říše se stal Vijayanagar roku 1500, nicméně již roku 1565 se muslimské kmeny sjednotily pod vládu Dekanské říše a svého souseda konečně porazily. Město Vijayanagar bylo dobyto a během několika měsíců zničeno.

Pokud znáte tuto historii, je soušasná „vesnice“ Hampi lehkým zklamáním – skládá se ze 2 center = shluků hotelů, restaurací, suvenýrů a travel agentů. Dál od velkého parkoviště, kde končí a otáčejí se autobusy, se dá bydlet u místních, v homestayích. Téměř každý domek tu má pokoj se samostatným vchodem a koupelnou, liší se jen nepatrně v úrovni čistoty a všichni chtějí 500 Rp. Asi tu zrovna nebyla sezóna, docela se o nás přetahovali a prošli jsme toho spoustu, až jsme nakonec dali výjimečně přednost kvalitě (tedy jakž takž čistotě) oficiálního guesthousu Vicky’s (za 700 Rp po smlouvání) před pochybnými špeluňkami bez internetu, co se nedaly ani pořádně zamknout, i když se dal pokoj sehnat i za 400 Rp. Plánovali jsme tu víc nocí, hodně chození, tak jsme si pak chtěli v klidu odpočinout:-) Svou roli hrály i 2 funkční wifi sítě plus další z vedlejší restaurace (takže bylo jasné, kam půjdeme na večeři).

Přejezd jsme zvládli rychle, a tak jsme vyrazili ještě do nejbližšího chrámu, toho nejposvátnějšího a nejpůvodnějšího, Virupraksha, s mnohapatrovou vstupní branou, gopurou, která je vidět zdaleka. S placením jsme jednou byli poctiví, nějak nás nebavilo se pořád dohadovat, takže to vyšlo na 2 Rp vstup na osobu + 50 za foťák + 3 Rp za boty. Pani řekla, ať jí dám, kolik chci, a pak se na 3 rupky moc netvářila, ale to měla smůlu. Myslím, že pro tentokrát jsme byli štědří až až. Hned za vchodem je v chrámu ustájený slon, pro kterého se v pokladně dá koupit krmení, a on za to poutníkovi požehná:-) Jinak po chrámu i kolem něj lítají tlupy makaků a hulmanů, jak jinak. Ve vedlejších malých svatyních si lidé nechávají žehnat za svitu svíček od guruů v oranžových bederních rouškách – samozřejmě, že také za příslušný finanční obnos. Od opic i z lidských obětin se všude válí docela nepořádek, a tak si člověk musí dávat pozor, kam bosýma nohama šlape. To je věc, která nám na bosých návštěvách památek vadila snad úplně nejvíc. Zlaté Turecko nebo Thajsko, kde jsou v mešitách a chrámech koberce, anebo lesknoucí se podlahy… Abych ale nebyla jen negativní, tak hlavní svatyně má úžasný, barevně malovaný strop, pravděpodobně výjevy z Ramajány nebo jiných indických legend, a pak se nám asi úplně nejvíc líbily zdobené postranní štíty střechy na jedné z vedlejších svatyní.

Jinak v okolí chrámu obchází dost neodbytní prodejci ovoce a suvenýrů – nejčastěji různých bubínků a píšťal. Po vesnici se kromě místních pohybuje spousta zvláštních existencí – dovolenkáři, turisti, cestovatelé, hipízáci. V podvečer jsme se šli projít okolo vesnice, našli jsme malou restauraci, jejíž reklamní „billboard“ namalovala jakási květka, CZ, a pak dorazili na ghát – široké schodiště vedoucí do řeky Tungabhadry. Ta zase kličkuje a přeskakuje velké balvany, pozadí jí tvoří mohutné hory, prostě paráda výhled. Přes řeku jezdí o kus dál přívoz do druhé části, kde jsou další možnosti ubytování i chrámy. Vrcholem našeho večerního rozjímání tady bylo, když najednou přivedli chrámového slona na koupačku. Evidentně je to oblíbená každodenní show, sešlo se hodně lidí, a slon si vodu neskutečně užíval – potápěl se celý i s hlavou a chobotem, mával s ním kolem sebe, kopal nohama, cákal, občas si s radostí zatroubil. Jak malé dítě:-) Od řeky jsme se pak přes zadní chrámy patřící ke komplexu Virupraksha vrátili do hotelu, v oranžové záři zapadajícího slunce to chrámům moc slušelo.

V hostelu jsme obnovili nános repelentu, a pak vyrazili na véču do restaurace, do které jsme koukali okýnkem v koupelně:-) Jmenovala se Tibetan kitchen, moc hezká, i když trochu dražší, no prostě turistická. Zjistili jsme nejdřív wifi heslo, a pak si po dlouhém vybírání objednali aloo channa masala, což znělo jako jídlo, které by nám mohlo chutnat (brambory a cizrna), a taky že jo. K tomu čapátí a limetkový džus a spokojenost. Během večera nás čekalo jedno nemilé překvapení, když v celé vesnici vypadl proud. Nešly míchat šejky, ale jídlo se tu naštěstí vaří většinou na plynu a náhradní světýlka se také našla, takže to nějak šlo. A potvrdila se naše dobrá volba při výběru bydlení, protože náš penzionek měl nejspíš vlastní generátor a jako jeden z mála zůstal svítit.

Jídlo bylo dobré, ale porce nám moc nestačila, a tak jsme se vydali najít ještě nějakou „tečku“, a sice do malé restauračky s cedulí od Klárky. Usedli jsme nad svíčkou a vybrali si z nikterak levnějšího menu aloo curry a gobi curry (bramborové a květákové) s čapátí a k tomu zázvorový a masala čaj. Bylo to standardně dobré, standardně malé porce a příjemná obsluha k tomu – chlapík obsluhoval, manželka v kuchyni také s jednou svíčkou vařila, donesli nám i spirálu proti komárům, kterých tu tedy bylo požehnaně. Gastronomicky nepříliš uspokojení (jak už to v turistických destinacích bývá) jsme se vrátili do hotelu, nainstalovali nezbytnou moskytieru nad postel a kopírovali fotky, neboť paměťové karty se nám začínaly už zase povážlivě plnit a zítra je čekal pořádný zápřah.

SOBOTA 31.1. – den stý třicátý osmý – VÝŠLAP PO CHRÁMECH V HAMPI A OKOLÍ

Dnes nás čekala trochu větší procházka po chrámech okolo Hampi. Jsou totiž rozházené asi na 25 km, takže většina lidí přejíždí aspoň mezi jednotlivými sekcemi rikšou – motorka tu půjčit nejde a na kole se člověk taky slušně projede. Naplánovali jsme tedy, co zhruba bychom chtěli vidět, a uvidíme, co opravdu zvládneme.

Vyrazili jsme před 9., kdy byla ještě i příjemná teplota na chození. Přešli jsme prostranství Hampi Bazar, kde vysedávaly opice a zametaly ženské. Na konci plochy, nad schodištěm, trůní mohutná socha posvátného býka, vytesaná z jednoho kusu kamene. Před chrámem s býkem stanovalo osazenstvo putovacího indického autobusu zaparkovaného uprostřed, ženské měly vypráno a pověšeno a vařily snídani, chlapi seděli a okouněli:-) Pár se jich vydalo okounět za námi, což nás příliš nenadchlo, a tak jsme zvolili protiútok v jejich vlastním stylu – usadili se na schody, pozorovali hemžící se veverky a nechali se jimi předběhnout, abychom je neměli v zádech. Naštěstí už se jim pak nechtělo na nás čekat a šplhali dál k malému chrámu vysoko na skále. My se v klidu vyhoupli do sedla k Hanumanově svatyni, kde nás ale zaskočil místní poustevník či co, sedící naproti svatyni v pozici lotosového sedu, který nám zakázal Hanumana fotit. Vsadím se, že kdybychom mu šoupli nějakou bankovku, tak to problém nebude, ale těch Hanumanů ještě uvidíme… Pokračovali jsme z kopce na opačnou stranu, kolem poletovali barevní ptáčci, běhaly ještěrky a veverky. V údolí pod námi se rozkládal veliký chrám Achyutaraya, který byl komplexem několika budov, menších svatyní. Nás bohužel hned na začátku odchytil hlídač a rozhodl se nás tu provést. Nemáme to rádi, protože 1. většinou stejně moc nerozumíme, 2. nemůžeme si jít svým tempem a fotit a zdržovat se a 3. pravděpodobně za to samozvaný průvodce bude něco chtít. Zvolili jsme tedy přístup „když chceš, tak si něco povídej, ale nečekej od nás nic“, a tak nám ukázal několik lechtivých výjevů na sloupech, mlýnský kámen, studnu a sérii dutých sloupů, na které se dalo zabubnovat a každý zněl jiným „tónem“. Nicméně jsme o nich věděli a ostatní věci bychom si také sami našli, takže jeho závěrečný požadavek na peníze zůstal nevyslyšen. Ostatně bylo to jeho dobrovolné rozhodnutí, které jistě mělo nějaký důvod, abych použila hinduistickou logiku:-) Možná si teď někdo pomyslí, že jsme škrti, co nedopřejí chudákovi Indovi pár rupek, ale to už jsme v deníku rešili, viz třeba článek z Bijapuru.

Přes dlouhý bazar lemovaný bohatým sloupovím jsme došli k dalším malým chrámům, kde se spojovaly cesty z vesnice. Ruiny tu ale byly suverénně převálcovány krásou krajiny – dalo se tu procházet po ohlazených skalách podél řeky, do níž se ale nedoporučuje vstupovat kvůli krokodýlům (i když se tu běžně provozují projížďky v místních loďkách, které vypadají jak velké slaměné mísy). Doufali jsme, že nějakého aspoň zahlídnem, ale museli jsme se spokojit s ještěrem na břehu a mnoha pestrobarevnými ptáky. To už také slunce začalo připalovat a my s omezenými a jako vždy podceněnými zásobami tekutin využili nabídky paní s kokosama – ta obsadila hodně strategické místo, kde každý musel projít kolem a už dostatečně daleko od vesnice, aby dostal žízeň:-)

Osvěžení a nadšení říčně-horskými panoramaty jsme došli k dalšímu většímu chrámu, Vithara, na jehož nádvoří stojí kamenný obřadní vůz, jeden ze symbolů indické chrámové turistiky. Zde se platí vstupné, 250 Rp pro turistu, jelikož jde o UNESCO památku. Na místní poměry je to hodně, ale na druhou stranu, kde jinde na světe můžete navštívit UNESCO památku za necelých 100 Kč? Navíc vstupenka platí ještě na Sloní stáje a Lotosový chrám, pokud jsou navštíveny ve stejný den jako Vithara. Jelikož leží několik km odsud, budeme mít co dělat, ale když už za něco platíme, tak je třeba to plně využít, ne?:-) Chrám Vithara byl opět komplexem několika svatyní, pod tou ústřední vede okružní podzemní chodba. Asi si dovedete představit, jak to vypadá na jednom z nejpopulárnějších turistických míst Indie v sobotu odpoledne… naštěstí se nám povedlo vychytat pár okamžiků mezi nájezdy školních výprav a stejně početných rodin a cvaknout si i ten vůz skoro bez lidí:-)

Dlouhou prašnou cestou, lemovanou sloupovím, jsme se vydali na asi 1,5 km vzdálené parkoviště. Míjeli jsme vodní nádrž, zarostlou vším možným, s plovoucími odpadky, ke které přišly jen tak dvě školačky, nabraly si vodu do lahve a na posezení ji vypily. My jenom zůstali zírat a nejradši bychom jim to hned na začátku vyrazili z ruky. Téměř každý den nám Indie potvrzuje, že měřítka čistoty, špíny, bezpečnosti nebo závadnosti jsou relativní:-) Na parkovišti stálo několik výletních autobusů a asi milion rikš a taxíků, ale jídelní zázemí žádné. Dali jsme si aspoň rychlou energii – kelímek třtinové šťávy – a vyrazili po silnici okruhem zpět do Hampi. Rikšáci naprosto nepobírali, jak chceme jít pěšky 10 km, ale ono to tak strašné nebylo… Naopak, ušli jsme asi 8 km, ale byla to parádní procházka krajinou balvanů, ruin starověkých staveb, rýžových políček a banánových plantáží. U cedule Food Point jsme se odvážili nakouknout do jídelníčku a zase plynule pokračovali. U džinistického chrámu Ganagitti jsme si chvíli odpočinuli a rázem měli za zády paní, co žebrala peníze, ale asi jen tak ze cviku, rozhodně nevypadala, že by nějak strádala. Potkali jsme spoustu žen nesoucích na hlavách otýpky dřeva. Viděli jsme spoustu mužů „osírajících“ památky. Nakonec už nám chrámy začaly připadal pořád stejné a mnohem víc nás bavilo sledovat vesnický život. O to příjemnější pak byla podvečerní návštěva Sloních stájí a Lotosového paláce, což byl spíš takový větší altán, ale úplně jiný a moc hezký. U stájí jsme padli na obrovské travnaté ploše, občas se s někým nechali vyfotit, sledovali nastrojené děti ze školního výletu, jak tu způsobně chodí ve dvojstupu a nechávali odpočinout ušlapané a neuvěřitelně špinavé nohy.

Tím ovšem cesta ještě neskončila, stále nás čekaly asi 4 km přes kopec. Ten je v podstatě ze všech stran poset chrámy i menšími svatyněmi. Nakoukli jsme do zajímavého Krišnova chrámu, na kterém je údajně nejcennější částí gopura, vstupní brána, jenomže toho času pod lešením. Pak jsme kolem monolitické sochy Ganéši (vytesaná z jednoho kusu kamene) prošli ke zbytkům chrámů na pahorku Hemakutta, kde už se začínal pomalu tvořit večerní nával, jelikož jde o vyhlášené místo pro sledování západu slunce. Na okraji skal všude posedávali turisti a obcházeli zvědaví makakové, jestli někomu neupadne něco dobrého. Taky tu chodil týpek v zajímavé a dost nevkusné masce Hanumana a kasíroval lidi za focení s ním/jeho. Toť nezkrotný, indický, podnikatelsko-žebrácký duch:-)

Cestou zpátky k hotelu se s námi dala do řeči hipízačka, protože slyšela a poznala češtinu. Ukázalo se, že je to původem Italka, jmenuje se Yaroslava a bydlí na Žižkově. Jistější si ale byla v angličtině, takže jsme diskutovali anglicky s českými výrazy. Byla s partnerem a synem ubytovaná na druhém břehu a spěchala pak za nimi, protože synka skolila teplota. Vyměnili jsme si kontakty, kdybychom na sebe někdy měli chuť narazit v Praze, a rozloučili se.

Na večeři jsme si skočili do malé restaurace s usměvavým dědou, co i bez proudu (opět) zvládl připravit moc dobré aloo channa masala, zeleninové curry, zeleninové biryani a čapátí, a s proudem potom ještě luxusní šejky, které už nám trochu chyběly. V hotýlku jsme si zavolali s rodiči, naplánovali další cestu a riskli podivnou horko-ledovou sprchu, kdy z jedné hlavice tekla jen vařící voda, ze druhé pak studená. Nevím, koho napadlo, že když se studená a horká voda smíchají až na kůži, tak je to stejné, jako když se smíchají v trubkách, ale nepřekvapilo nás, že jsme tenhle divný typ sprchy potkali právě v Indii (a ne jednou):-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.