Místo vydání: Kladno
STŘEDA 7.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ PÁTÝ – MOCNÝ MEKONG – PLAVBA DO PAKBENGU
Sedmikilometrovou cestu z centra Luang Prabang do přístavu pomalých lodí na asijském veletoku Mekong jsme zvládli za necelé 2 hodiny, což byl na naši kondici a náklad na zádech dost slušný výkon. Před 8. jsme byli na místě a zjistili, že jednak tu naprosto nepokrytě a oficiálně mají dvojí ceny, nicméně i ta „bělošská“ odpovídá starým údajům, kterým jsme už ani moc nevěřili (čekali jsme zkrátka, že to bude dražší). Zakoupili jsme tedy jízdenky na dnešní plavbu do Pakbengu za 110 000 kipů na osobu, bohužel nešly rovnou koupit lístky až do Huayxay, ale prý by měly stát stejně (budeme doufat). Sešli jsme po schodech na břeh, Mekong pokojně plynul a vedle barelového mola se pohupovala dlouhá loď. Sedadla byla evidentně vytahaná ze starých autobusů, a celkem pohodlná – no však taky v nich budeme muset trávit dost dlouhé hodiny. Batohy jsme odložili na hromadu na zádi a zabrali si poslední volnou dvojici sedadel, jinak se všude rozvalovali místňáci – vždy po jednom na dvojici sedadel.
Při nastupování na loď, které bylo už tak samo o sobě zkouškou balancu s 30 kily na zádech, nás vyprudila čtveřice korpulentních Francouzek, ať se zujeme. Nejspíš si tím léčily komplex, že takhle předtím někdo zpražil je, ale to neznamená, že jsme neměli chuť je kopnout do těch jejich tlustých zadků. A i během jízdy bychom nejraději rozkřičené pipky někde vysadili. Naopak místní, ti z nich samozřejmě nemohli spustit oči:-)
Ještě v přístavišti se dostavila na loď paní s občerstvením, a tak jsme neodolali čerstvým rolkám k snídani – ty nám třeba v Thajsku asi budou chybět. Pak jsme konečně vypluli. Klidné kolébání a monotónní hukot motoru nás brzy uspaly – přeci jen jsme dnes v posteli strávili asi 4 hodiny, a pak si dali ranní rozcvičku s krosnama… První dvě hodiny jsme tak strávili totálně v limbu:-) Zbytek cesty jsme pospávali jen chvílemi, zbytek času trávili koukáním, focením, děláním si srandy ze sousedek, pozorováním ubíhající krajiny i lidí, a toho, čemu se věnovali zrovna v ten moment, kdy se kolem nich provalila naše dýchavičná loď. Řeka byla dnes klidná a plavba taky, takže jsem si dokonce mohla v klidu dopsat deník…
Mekong je v téhle části světa poměrně široký, ale pořád je to nic oproti tomu, co předvádí pak níž po proudu. Tady v pohodě člověk dohlédne na oba břehy a vidí, co se kde děje – jak vyjíždějí ranní rybáři na svých uzoučkých pramičkách. Nechápali jsme, jak se dostávají tam, kam potřebují, protože mohutná řeka si s jejich plavidly dělá zdánlivě co chce. Hubení mužíci posedávají na zádi, se zvědavostí vyhlížejí ryby a s opatrností pak mělčiny. Mekong tu sice plyne poměrně rychle, ale už dost pomalu na to, aby se tu zvládly usazovat nánosy zeminy, tvořit a neustále měnit ostrůvky a mělčiny. Kvůli tomu i místní, kteří řeku znají dobře, se nemohou 100% spolehnout, že neuváznou někde, kde ještě včera projeli bez obtíží.
Na březích bylo vidět, co řeka dokáže během monzunu, když se její hladina zvedne a průtok zvýší – viděli jsme vyvrácené mohutné stromy, zbytky spláchnutých domků a mol, vymleté břehy. Většina jednoduchých chatek ze dřeva a rákosu ale stála výš ve svazích, celoročně chráněna před rozmary řeky. Lidé tu asi žijí opravdu hodně skromně, což ale není v Laosu nic výjimečného. A Mekong nabízí pořád mnohem lepší možnosti lovu a dopravy, než mají lidé žijící vysoko v horách…
Takhle pěkně se nám ale nejelo celou dobu – postupně se zatáhlo a začalo lejt. Po obvodu lodi se spustily těžké, igelitové “záclony” – sice průhledné, ale vidět nic pořádně nebylo. Nejhorší bouřkou jsme projeli po řece, ale pršelo i kolem 6. hodiny, když jsme přistáli u mola v Pakbengu, a vlastně pak už celý večer.
Jen co jsme vystrčili nohu z lodi, už kolem nás bylo hejno hotelových naháněčů – vesnička Pakbeng, významná snad jen tím, že se v ní přespává při plavbě po řece Mekong, je v podstatě složená jenom z hotýlků a guesthousů. S jedním chlapíkem jsme se i my domluvili na rozumné ceně 50 000 kipů za pokoj a nechali se džípem vyvézt jednu zatáčku do kopce:-) Před odjezdem naskočila německá holčina, co připlula s námi, a pak taky francouzský ježibabinec. Před hotýlkem Boun See nás kára vyhodila, převzal pan domácí a už nás rovnou lifroval do jednotlivých pokojů. Zvenčí to nevypadalo kdovíjak, dveře na malý visací zámeček, ale uvnitř to bylo celkem útulné, s čistou koupelnou. Němka usmlouvala pokoj vedle nás na 40 000 kipů, když tam byla sama, víc to nešlo, a Francouzky se ubytovaly v patře. Pořád nás všichni posílali do restaurace, která k hotelu patřila (jak to tu ostatně asi měla zařízeno většina hotelů), tak jsme teda zašli omrknout nabídku, ale nic v naší cenové kategorii (aneb “na socku”) neměli. Když trochu polevil déšť, cournuli jsme se po nejbližším okolí, ale všude bylo bláto, hnus, mokro, nic zajímavého jsme nenašli, a tak jsme se obsloužili v pokoji instantkou zakoupenou přesně pro tento účel:-)
ČTVRTEK 8.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ ŠESTÝ – MOCNÝ MEKONG – PLAVBA DO HUAYXAY
Věděli jsme, že ráno máme znovu vyjet na Mekong v půl 9. Chlapík, co nás večer lanařil do tohoto hotýlku, sliboval i ranní odvoz zpět do přístavu (i když to bylo asi 10 minut chůze z kopce – ale tak proč se tahat s 30kilovou krosnou, když to není nezbytně nutné?:-)). Vstali jsme pro jistotu v půl 7, dobalili těch pár krámů, co jsme večer vyndali (v mém případě, jelikož jsem se potřebovala dostat k ešusu, to bylo skoro všechno z hlavní kapsy batohu), a šli na zápraží sondovat, jestli teda bude nějaký odvoz, nebo ne. Já v dost rozmrzelé náladě, protože jsem zjistila, že jsem asi někde nechala sluneční brýle, moje milované Meridy, co už se mnou taky leccos projely. Pracovníci z restaurace nás pořád chtěli tahat na snídani (včera jsme náhodou zahlédli něco jako “kontinentální menu” za 50 000 kipů, tedy tolik, jako cena našeho pokoje), ale majitel tu nikde v dohledu nebyl a na žádnou dodávku, která by naši partu hodlala zase odvézt, to nevypadalo. Nebyl čas na hrdinství, v 8:15 jsme zvedli kotvy a do přístavu sešli pěšky, tam už se nechali nasměrovat na správnou loď. Vyjížděla nakonec stejně až v 9, takže pohoda.
Tentokrát nás bába zula snad už při prvním vkročení na loď, na boty jsme dostali igeliťáky. Pohodlné autobusové sedačky byly na téhle, menší lodi, jen v omezeném množství – a zabrané rozvalenými místňáky – většina se musela spokojit s pryčnami vystlanými nějakými žíněnkami. Část osazenstva tvořili naši souputníci ze včera, třeba samotná Francouzka Stephanie nebo místní maminka s neposedným dítětem. Ježibabinec k našemu příjemnému překvapení zůstal v Pakbengu, naopak tu přibyl další francouzský pár. Peníze jsme odevzdali nakyslé slečně přímo na palubě, cena seděla – 110 000 kipů na osobu, stejně jako za včerejší úsek. Když jsme tam tak seděli a čekali, až konečně vyjedeme na Mekong, tak si Petík všiml, že ob-loď vedle nás kotví číslo 009, tedy náš včerejší spoj, rychle se tam vydal, loď prolezl a k mojí velké radosti přinesl mé zapomenuté brýle! Tomu říkám skvělý začátek dne, já bych bez nich byla úplně ztracená – děkuju!!!
I dnešní cesta byla super – počasí přálo, projeli jsme jen pár menších přeháněk (a pořádní bubáci a bouřka přišly až večer v Huayxay, ale to už jsme dávno seděli v hotýlku). Koryto řeky se střídavě zužovalo a zase rozšiřovalo, někdy jej lemovaly ostré skály, které by ale odnikud ze břehu vidět nebyly, jen od řeky. Kopce nad nimi byly porostlé hustou a neprostupnou džunglí, jen občas prales trochu prořídl a zahlédli jsme na svazích nalepenou vesničku. V jejich blízkém okolí pak šlo spatřit rybáře – ať už na malých molech, nebo štíhlých, vratkých lodičkách – jak se perou s proudem a snaží se zaopatřit svou domácnost (nebo možná celou vesnici, kdoví) na další horký den. Evidentně ale zdejší lidé nežijí pouze z ryb – několikrát jsme viděli na břehu skotačit stádečka koz, nebo se líně povalovat krávy. A jistě jsme toho spoustu mezi hustým porostem neviděli vůbec:-)
Břehy a větší ostrůvky byly lemované nánosy písku, které vypadaly někdy jako příjemné pláže, jindy jako malé, vyerodované kaňony, kterými se prohnala divoká řeka. Vyspaní jsme byli tentokrát dosyta, takže jsme se kochali krajinou, anebo kecali se Stephanie, která nás na závěr plavby obdarovala velkým a skoro nepoužitým balením DM opalovacího krému (který podle testů z posledních let vychází jako jeden z nejspolehlivějších ochránců a my jej taky kupujeme), protože za pár dní už odlétala. Krém nám vydržel snad i na celý rok na Zélandu, kam jsme se touhle dobou už pomalu začínali těšit:-)
Někdy kolem 5. hodiny jsme dopluli do přístaviště v Huayxay a pro tuto chvíli nechali Mekong dál plynout svým poklidným tempem. Věděli jsme, že tu chceme zůstat jen přes noc, rozumně se ubytovat, vyspat a zítra pokračovat do Thajska. Hned v přístavu nás samozřejmě lanařili chlapci z hostelů na ubytování za 50 000 kipů, což by bylo super, jenomže to bylo cca 15 km od hraničního přechodu, a to bychom za den nezvládli (věděli jsme, že na hranici jezdí tuktuky, ale ne v naší cenové relaci, se stopováním bůhví, takže reálně hrozí, že to pošlapeme pěšky). Vydali jsme se tedy roztahaným městem jakoby zpět po proudu řeky Mekong, abychom se hranici trochu přiblížili. Je to celkem depresivní, když člověk vidí, že ten druhý břeh už je Thajsko. Dřív tu fungovaly přívozy na několika místech – to když sem ještě nejezdilo moc turistů, a tak se nemusely tolik řešit vízové záležitosti. V roce 2013 se ale postavil přes Mekong ohromný most s celnicemi na obou koncích, přes který se navíc nedá přejít pěšky, ale člověk si povinně musí zaplatit svezení autobusem, a přívozy byly postupně zrušeny (nejdřív pro cizince, pak téměř úplně i pro místní). Most s hraničními přechody leží samozřejmě na obou stranách 5 (Thajsko) – 10 (Laos) km od nejbližších měst, kam zajíždí autobus. No prostě, tuktukáři a taxikáři musí být z něčeho živi, že?:-)
Když jsme ušli asi 4 km, začali jsme se pomalu poptávat po hostelích a zjistili, že ceny rostou a rostou, minimálně k 80 000 kipů za krásný hotel Sabaidee, kde jsme se ubytovávali před 1,5 rokem, když jsme poprvé nakoukli do Laosu. Tentokrát to ale na nás bylo docela dost, zvlášť když jsme se potřebovali někde jenom plácnout na noc a brzy ráno zase vypadnout. Zkoušeli jsme to tedy dál – ceny občas trochu poklesly, ovšem s nimi i kvalita. Na tu jsme ale nakonec rezignovali a vzali malý pokojík v hotelu Phonethip – postel, stolek, věšák, stojací větrák, internet bídný, koupelna na chodbě (ale jen pro náš pokoj, takže vlastně soukromá:-)), příjemný balkonek se vstupem z chodby. Cena 50 000 kipů, k dispozici barel se studenou i horkou vodou, pani domácí hrozně milá. (Mimochodem, vrátili jsme se sem na podzim 2017, trochu se zlepšila kvalita internetu, jinak vše, včetně ceny, zůstalo stejné – každý den várka čerstvé vody, čisté ručníky, paráda, takže jsme tu nakonec strávili příjemné 3 týdny a můžeme vřele doporučit každému, kdo nemá moc velké nároky:-))
Když jsme měli kde složit batohy, vyrazili jsme rychle zkusit ulovit něco k jídlu – jestli někde mizí jídlo z ulic brzo, tak je to v Huayxay. Věděli jsme o chlapíkovi, který nedaleko na nábřeží dělá laoskou obdobu padthaie (smažené nudle), jenže evidentně jsme nebyli sami, a tak nás po 10 minutách přestalo bavit zírat na to, jak se připravuje jídlo pro někoho jiného (navíc se tu moc nehledí na nějaké pořadí, chce to hodně drzosti – přijít, objednat a doufat), a prošli jsme celý úsek k hotelu ještě jednou v marné snaze něco najít za rozumnou cenu. Prodávaly se tu nudlopolívky za 10 000 kipů, ale úplně mrňavé, tetky tu dávaly do pytlíků hotová jídla, ale taky nám porce přišly maličké, takže jsme skončili v pokoji s instantkou, banány a slunečnicemi, naší už tradiční laoskou dietou. No, snad si už zítra dáme v Thajsku do nosu něčím lepším…
Povečeřeli jsme na balkonku, který byl perfektní zašívárnou s výhledem na ulici, a který jsme sdíleli s trojicí mladých Poláků. Perfektně jsme jim rozuměli a bavilo nás, jak ta česká a polská mentalita jsou stejné – jak řeší stejné problémy, jako my, a většinou i stejným způsobem:-) Na loudavém internetu se nám podařilo zprovoznit nový článek až někdy ve 3 ráno, když jsme mezitím samozřejmě několikrát usnuli. Každopádně na budíček před 6. to moc nevypadalo… posunuli jsme ho na 7 a ráno se uvidí:-)
PÁTEK 9.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ SEDMÝ – NÁVRAT DO THAJSKA
Ráno mě vytáhl močák někdy v 6, venku lilo a z chrámu na kopci nad námi se šinul zástup mnichů při svém každodenním obcházení po almužnách. V pravidelných intervalech se ozývaly hluboké rány z velkého bubnu. Petíka se mi na tuhle podívanou nepodařilo vzbudit ani po dvou pokusech, tak jsem to vzdala, zalezla ještě na chvíli k němu, a nakonec jsme vstali až kolem 8.
To už přestalo pršet, zabalili jsme a vyrazili k 10 km vzdálenému hraničnímu Mostu Přátelství přes Mekong. Po ránu bylo na ulicích příjemně živo, potkali jsme super pouliční žrádelnu, kde měli jednak krásné čerstvé rolky po 5 nebo 6 ks za 10 000 kipů, a taky parádní velké nudlopolívky. Těm jsme neodolali, bylo to něco příjemného a teplého do žaludku a hlavně, po dost dlouhé době zase kousek masa:-)
No a pak už jsme jenom šlapali a šlapali městem, které vlastně nikde pořádně nekončí, jenom plynule přechází do dalších vesnic podél silnice. Zkoušeli jsme stopovat, ale nic moc tu nejezdilo, a když, tak to na zastavení rozhodně nevypadalo. Po 4 km jsme došli k bance, před kterou se dobře sedělo a odpočívalo:-) No dobře, hlavně jsme se tu chtěli zbavit mnoha přebytečných kipů – vyměnili jsme je rovnou na bahty, a jelikož na tenhle převod měli super kurz, tak jsme ještě z bankomatu vytáhli dalších hromádku kipů a znova je vyměnili na bahty:-) Tentokrát nás sice čeká Thajsko v podstatě jenom přefrčet z nejzazšího severu na nejdálnější jih, ale to bude něco stát… (Jinak bankomat nám sežral 2 000 kipů jako poplatek, o kterém informoval až po provedení transakce. Oproti ostatním strojům, co žraly min. 15 000, to ale bylo pořád v pohodě. V roce 2017, když jsme zkoušeli u tohodle bankomatu znova štěstí, už chtěl standardních 20 000, bohužel.)
A dařilo se i dál – 1. auto, na které jsme mávli, nás bez keců naložilo na korbu a my si užívali jízdu s větrem ve vlasech (hlavně Petík, zarostlý tou dobou jako tarzan:-)) Na hranici jsme zjistili, že nás svezli nějací pracovníci celnice a potvrdilo se nám, že to je asi to nejčastější, co se tu dá stopnout. A my jim byli neskonale vděční, protože skoro 11 km túra s těmi “eshopovými” zásobami na zádech nás teda ani trochu nelákala. Chystali jsme se na tvrdý boj o další drobné, ale vymyšlené poplatky, nicméně všechno proběhlo úplně v klidu. Celník nás odbouchnul a my bez povšimnutí minuli okýnko EXIT FEE (odjezdový poplatek). No dobře, toho otevřeného okýnka jsme si oba moc dobře všimli, ale schválně jsme dělali, že ho nevidíme a nekoukali do něj, tak ani nevíme, jestli tam vůbec někdo seděl, nebo ne:-)
Směnili jsme poslední peníze a nechali si jen rezervičku 20 000 kipů, kdyby po nás někdo nějakou tu odjezdovou taxu nakonec chtěl. Jenom ten zlodějský autobus přes most jsme neukecali ani s divadýlkem. Na thajské straně nastaly tradiční procedury – vyplnit DEPARTURE/ARRIVAL CARD – i ty méně obvyklé – měřili nám teplotu kvůli riziku eboly. Byl to trochu zvláštní pocit, když nám usměvavá celnice zamířila něčím na hlavu, vypadalo to jak bílá pistole, ale byl to teploměr. Prej. A prej dobrý, teplotu nemáme:-) Pak se s náma dlouze vybavoval celník – není nad teplé, anglické slovo:
“Jak dlouho v Thajsku budete? – 14 dní? Jenom? Tak to se pak z Malajsie zase vraťte.“
„A jak máš těžkej ten batoh?: 30 kilo? Ježišmarjá, tak to musíš být pořádně silná…” 🙂
Těsně před odchodem jsme se ještě dočetli, jaký je hlavní princip thajských celníků: SMART IMMIGRATION, STRONG NATION, a konečně jsme byli na odpočinkovém území tohoto svérázného a nikdy nepokořeného národa:-)
