Místo vydání: Pakse
úterý 7.1.
Po včerejší nepodařené ranní výpravě za mnichy jsme si dnes dali budíček už před 5., což je pro nás dost vražedné. Vykopali jsme se, rychle přestěhovali do nového pokoje, vzbudili recepčního v síťovém stanu, aby odemkl bránu (ten z nás musel mít radost, večer otravujem s pokojem a ráno ho v 5 budíme), a ještě za tmy dorazili do Starého města, kde jsme čekali na průvod nedaleko chrámu Vat Xieng Thong, odkud vychází. Na ulici se občas mihl nějaký běloch a na křižovatce prodavačky nabízely rýži a nějaké sušenky nebo co, abychom si to koupili a dávali mnichům. Jinak byl docela klid, tak jsem si říkala, že to bude pěkné. Postupně se ale začalo řinout ze všech ulic čím dál tím víc lidí, dokonce se sjížděly vany ze vzdálenějších hotelů, no zkrátka během několika minut celá ulice vypadala jak Václavák. Pořád jsem si naivně říkala, že turisti se třeba opravdu budou držet ve vhodné vzdálenosti na jednom chodníku, zatímco paní, které se chystaly mnichům rozdat almužny, se usadily na opačné straně. Po 6. hodině vyrazila první část mnichů a já věděla, že žádný kouzelně mystický zážitek, napůl zahalený ranní mlhou, se konat nebude:-(
Blesky cvakaly ostošest, lidi všude, neustále se předháněli v přiblížení k průvodu a ulovení co nejlepší fotky. Ano, v ranním šeru to byl problém i s naší zrcadlovkou, ale to neznamená, že si stoupnu vedle toho, kdo mnichy obdarovává, a mnichovi cvaknu do obličeje bleskem, když jde kolem:-( Průvod prošel na několik částí, poslední až někdy po půl 7 a to už se dalo i docela fotit. Mniši šli většinou svižně, někteří lehce zamračení, jiní lhostejní. Bylo mi jich trochu líto. Cestou zpět do hostelu jsme spekulovali, do jaké míry je tento rituál zničen pouze turisty, a co z toho si z komerčních důvodů sami mniši nechávají líbit. Viděli jsme je chodit ráno po almužně i v Thajsku (a asi to tak bude i v dalších městech Laosu), ale vždy jen ve dvojici nebo trojici, tedy nic extra zajímavého pro davy fotekchtivých turistů (i když my si je samozřejmě nenápadně vycvakli:-)
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
V hostelu jsme si zabalili batůžek a dorazili na 8 před cestovku, zvědaví, jak se Laosané zhostí role organizátora výletu. V půl 9 nás asi 8 pobrala jedna ze slečen a pěšky odvedla do přístavu. Ano, ve výsledku to samozřejmě bylo praktičtější, ale v nabídce bylo uvedeno, že nás tam odveze van (když už samovolně škrtli položku „vyzvednutí u vlastního guesthousu“). Tam bylo samozřejmě svezených x lidí od všech cestovek. Naše slečna si vybrala potvrzení, odnesla je k registraci u pokladny přístavu a vrátila nám je s přidělenými lístky na loď a pořadím. Po chvíli přišla jiná slečna a četla postupně čísla, podle kterých jsme se odebírali k lodím (opět lidi ze všech cestovek – cca stovka). My jsme měli 27 a 28, podle čehož by se dalo usuzovat, že jsme odjeli některou z dřívějších lodí, opak je však pravdou – nejdřív nás někam stranou odtáhl dědula námořník, pak někam zmizel, začal nás směrovat zase jiný chlápek….no ve finále všichni nastoupili a odjeli a my dva, dvě holky a pár, co jsme tipovali na Španěly nebo Portugalce jsme byli naloděni na nejmenší, nejpomalejší a asi nejvíc se rozpadající loď v celém přístavu a vyjeli jako úplně poslední z dnešní várky lodí. Výborně. K jeskyni jsme pluli skoro 2 hodiny, převážně v mlze, zimě a větru, takže žádná extra zábava:-) Ne, ba ne, konečně jsme se pořádně svezli po Mekongu, křižovali mezi ostrůvky a peřejemi, sledovali rybáře, jak vyrážejí za úlovkem, a ženy, jak na břeh řeky přicházejí prát prádlo. Jen ta mlha a zima kdyby byla menší, probírat se to začalo, až když jsme dorazili k jeskyním Pak Ou.
Jedná se o jeskyně ve vápencové stěně vysokých skal na soutoku Mekongu a Nam Ou. Slouží jako jakési odkladiště nepotřebných nebo poškozených sošek Buddhů, a tím pádem se jich tu nachází opravdu velké množství. Jsou to dvě jeskyně, jedna hned nad přístavištěm, ke druhé se musí pár schodů vyšplhat. My na všechno dostali od „kapitána“ 40 minut, což bylo tak akorát si to v klidu projít, ještě že jeskyně byly jen takové díry ve skále, nikam daleko se lézt nemuselo. Tím spíš nás ale překvapilo, když jsme při odchodu potkávali lidi, se kterými jsme ráno vyrazili od agentury – přijeli až po nás, pravděpodobně tedy již navštívili „Whiskey Village“. Je to vesnice kousek níže po proudu, svým názvem Ban Xang Hai, kde se lidé až donedávna živili výrobou hliněných džbánů, ale z nějakého důvodu si našli lepší obživu v pálení rýžového dryáku Lao Lao a jeho prodeje turistům jedoucím k/od jeskyní. My jsme se sem na rozdíl od všech ostatních vypravili až při cestě zpět, takže se nás tam aspoň po vesnici nehonilo stádo, ale i tak bych návštěvu v podstatě jen dalšího předraženého trhu klidně vynechala. Zajímavá byla ochutnávka při vylodění, jednalo se ale podle chuti spíš o nějaké rýžové víno, pálenka to nebyla. Náš kapitán mě taky bavil, uměl anglicky jen „Forty minutes“, „Whiskey village“ a „Thirty minutes“, v Thajsku bývá řidič výpravy zároveň jejím průvodcem, pokud nemá někoho k tomu přímo určeného. My neměli ani jednoho, i když později jsme zjistili, že jiné agentury minimálně na odpolední část cesty průvodce měly.
Zpět po proudu se sice jelo lehčeji a rychleji, i tak nám to ale trvalo přes hodinu a všechny ostatní lodě nás předjely. V přístavu jsme se vylodili jako poslední mohykáni, nějaká cestovková slečna tu ale ještě čekala, tak jsme se jí nahlásili a ona po několika telefonátech zajistila odvoz tuktukem přes město do restaurace na oběd. Tam už samozřejmě všichni dávno debužírovali, takže my měli na oběd asi tak polovinu času. Hrozná škoda, neboť to bylo opravdu výborné, ale my jsme nestíhali a hromada tam toho zbyla. U stolu nás sedělo 5 a dostali jsme 2 mísy vývaru s hromadou čínského zelí, každý kopec rýže, 2 talíře kuřecího laapu (lap, lab, larb, larp, apod.), talíř dušené a talíř čerstvé zeleniny, a jako dezert čerstvou papáju a meloun. Největší výhoda byla ta, že jedna z našich spolustolovnic byla vegetariánka a odmítla jíst i dušenou zeleninu ochucenou rybí omáčkou, takže jsme se bez ostychu výborně nadlábli. Jen poznámka, laap je jedno z laoských národních (nebo tradičních) jídel, jde o nadrobno nasekané maso ochucené bylinkami a v této verzi i citronovou trávou a zelenými fazolkami. Geniální záležitost:-)
Narychlo vykopané od oběda nás naložili do skoro plného vanu k nějaké cizí výpravě. S nimi právě jel velmi výřečný průvodce. Mrzí mě, že má angličtina na jeho rychlou a šišlavou moc nestačila, protože po cestě vyprávěl spousty zajímavých věcí o Laosu, fotbalem počínaje a vzdělávacím systémem konče:-( Jeli jsme asi hodinu k vodopádům Kuang Si, jedněm z nejkrásnějších v celé zemi. Je to soustava travertinových jezírek, tedy tyrkysově modrá voda a bílé stupně mezi ní. Na prohlídku jsme dostali 1,5, hodiny, zaplatili si samozřejmě vstup (20 000 K/os., stejně jako v jeskyních Pak Ou) a nejdříve koukli na několik asijských medvědů černých, které tu mají v jakési chovné stanici. K nim je tu spousta dalších informací, nejvíc nás zaujala názorná ukázka – modely různých druhů medvědů v životní velikosti. Potom už ale přišel na řadu samotný vodopád, na jehož mnohé podoby jsme se ne a ne vynadívat. Obešli jsme vodopád až pod jeho poslední a nejvyšší stupeň po „trekové“ cestičce lesem a neustále fotili a natáčeli, protože to prostě byla paráda! Potom se ještě Petr rychle skočil vykoupat do jedné z tůní, ale čas byl neúprosný, a tak jsme museli hodně rychlým krokem zamířit zpět na parkoviště, kde už byli všichni zalezlí ve vanu a čekali jen na nás.
Na zpáteční cestě jsme se měli stavovat v hmongské vesnici, ale průvodce nám vysvětlil, že jde v podstatě jen o trh, lidé tam chodí normálně oblečení, ne dle kmenových tradic, tak jestli tam opravdu chceme. Já bych to bývala riskla, ale van si odhlasoval, že na to prdíme, tak jsme dojeli až rovnou do města. Jako první jsme se vrhli na bagety a shaky, čerstvě dovezené bagetky si vzali i sebou. U night marketu probíhala nějaká akce spřátelené iniciativy na podporu severothajské provincie Nan a nás hrozně bavilo chvíli pozorovat jednak krásně oblečenou, namalovanou a učesanou moderátorku, která sama sebe neustále fotila mobilem, a druhak někoho v kostýmu maskota kraje – klučiny s obrovskou hlavou. Na night marketu jsme opět trochu rozšířili náš šatník o „etnické“ hadry a potkali tu první Čechy během naší cesty po Laosu. Byli to manželé středního věku, co tu přelétávají mezi velkými městy JV Asie, tak jsme si popovídali a po několika krocích se opět rozdělili.
Vrátili jsme se do hostelu, do nového pokojíku. Bylo tu teplo a internet šlapal, tak jsme část večera pracovali na webu a zbytek plánovali další postup. Šli jsme si lehnout někdy kolem půlnoci a okamžitě usnuli. Vzbudil nás bordel, který dělali naši sousedé (znělo to na pořádnou tlupu, ale ukázalo se, že to asi budou jen 2 pokoje) – přitáhli bůhví odkud, řvali, práskali dveřmi a dělali nepřístojnosti:-) No jo, holt papírové stěny….:-)
Loading...
