PONDĚLÍ 15.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ TŘETÍ – BANLUNG, VYPLAVENÝ POKOJ

Vstali jsme v 7, zabalili a v 8 už nás naháněl Mo, že autobus je tu, přestože jsme měli ještě chvíli čas… no jo, Asie a její pojem o čase:-) Vyběhli jsme na silnici a nasoukali se do vanu, a pak lehce nervózně sledovali, jak se s objížděním města a jeho periferií sedadla zaplňují dvoj- až trojnásobně nad svou kapacitu, Banlung je asi lákavá destinace. Já jsem skončila na něčí tašce v uličce… Většinu cesty jsem radši zaspala, ale vím, že silnice rozhodně nebyla celá hotová, na hodně úsecích se stavělo, kopalo, řezalo, asfaltovalo. Okolo se míhaly řídké lesy s tenkými stromky, časem stále víc kaučukových plantáží a ananasových polí. Jednou jsme zastavili na obědovou pauzu v asi nejzapadlejší díře světa, přesto si tetka neváhala říct o 6000 rielů za maličkou porci rýže a polívkovitého jídla. Nebo možná právě proto… Každopádně my skončili na sušených banánech:-)

Okolo jedné hodiny nás přivítal Banlung, hlavní město okresu Ratanakiri, který působil o malinko víc jako město, než Sen Monorom. Vyignorovali jsme taxikáře a naháněče na nádraží, abychom se o ulici dál hladově vrhli na bagety, a pak ještě o další ulici dál našli guesthouse Ratana Kanika na doporučení kluků z Vespa Expedition 2014. Akorát tu o nás příliš zájem nejevili – vzbudili jsme kluka, koukal jako sůva z nudlí, ale moc jsme nepokecali, akorát přišel další chlápek, poslechl si náš dotaz a zdejchl se. Přivedl mladou slečnu a ta konečně byla schopná se s námi domluvit (mimochodem to je další docela typická ukázka kambodžské lenosti – vlastně by na nás angličtinu nutně nepotřebovali, ale oni se ani kvůli kšeftu snažit nechtějí). Chtěli původně 6 USD/25000 rielů, ale od kluků jsme věděli, že by to mělo být míň, a tak jsme se po chvíli dostali na 5 USD/20000 rielů a v klidu si zaplatili zatím dvě noci. Dostali jsme krásný, velký pokoj s balkonem, koupelnou, větrákem, akorát internet byl bídný i přes modem téměř před vchodem a ve stropě byly díry, tak uvidíme, kdo nás přijde večer navštívit. Zjistili jsme, že počítač je na tom zase o stupeň hůř, něco se z něj někde vytrhlo, prej asi wifina…

Odpoledne jsme vyrazili objevovat Banlung, především teda velký trh hned “za barákem”. Díky tomu, že už jsme poznali systém stravování z kotlíků, ulovili jsme krásný oběd – rýži a kari s kuřecím, játry a lilky do pytlíčku (3000 rielů), ešusy budou povolány do pohotovosti, pak grilovaného sumečka (3000 rielů), grilované banány na špejli (1000 rielů) a bagety, naprostej luxus. Jen ovoce tu měli na poměry dražší, nebo aspoň podle cen, které nám říkali. Bereme jenom banány, aspoň něco. Najdeme i obchod s ledovou vodou dokonce za 1500, nejlevnější v celé zemi:-)

Provádíme také jeden finanční pokus. Začaly nám totiž pomalu docházet dolary vyměněné v ČR, a tak jsme si je zkusili vybrat z bankomatu. Jak je to možné? Protože Kambodža má vedle rielů ještě druhou polooficiální měnu, americké dolary – většina větších obchodů probíhá pouze v dolarech, i po nás většinou všude chtějí dolary. Díky tomu se na kambodžských bankomatech dá zvolit, jestli si chce člověk vybrat riely nebo dolary. Nám to umožnilo trochu doplnit zásobu cashe a nemuset se spoléhat na výběry místních měn z bankomatů.

Půl odpoledne se honily mraky a blýskalo se jak na diskotéce, jen bez hromů. Když pak ale bouřka dorazila, stálo to zato. Vítr a provazy deště bičovaly náš balkon a najednou koukáme, pode dveřmi k nám jde pěkná potopa. Vyklidili jsme polovinu pokoje a já běžela na recepci pro rozespalého kluka (teď byl naštěstí v akci), že máme tak trochu problém. Společnými silami jsme ale všechno zvládli – pod dveře se nacpaly ručníky v několika vrstvách, obrovské jezero v pokoji kluk vytřel mopem, a pak už byl naštěstí klid.

ÚTERÝ 16.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ ČTVRTÝ – PRÁCE, CHRÁM, VYHLÍDKA

Ráno bylo zataženo a nic se nám nechtělo, tak jsme do 10 lenošili, pak přinesl Petík naprosto výborný “brunch” z trhu – polévku s hromadou zeleniny a rybího masa, bagety, banány, a ten nám dodal energii k nějakému tvoření. Do práce jsme se ponořili poctivě a až někdy v jednu vyrazili ven se trochu provětrat.

Zamířili jsme za Banlung po hlavní silnici, až se nám po pravé straně objevil chrám Wat Rahtanharahm, krásný, bohatě zdobený, sytě barevný, evidentně nový nebo spíš zrenovovaný. Překřtili jsme si ho na “Wat Odpustků”, protože téměř na každém kameni, na každém sloupu a soše byla tabulka se jménem sponzora a věnovanou částkou. Ještě pořád si myslíte, že buddhismus je čistá filozofie bez závislosti na pozemských statcích?;-) Jen škoda, že dovnitř do chrámu se nedalo jít, byl zamčený.

Okolo chrámu se normálně bydlí ve skromných domcích. Babča do půli těla se šla k pumpě umýt, jiné tetky na sebe pokřikovaly a banda dětí nám dělala společnost hned, jak jsme se objevili na jejich straně areálu a usedli na lavičku. Chvíli jsme tu s nimi debatovali, než se jejich projev zredukoval na “samroi, samroi”, žebrání o peníze. Dělali jsme, že nerozumíme, malé děti byly srandovní, jen největší chlapeček (asi 7 let) nás pořád oblejzal, prohmatával mi batoh, a když si všiml ledvinky a začal se chystat i na tu, vzali jsme to jako znamení, že je čas zvednout kotvy. Vydali jsme se přes areál chrámu po široké, prašné cestě vzhůru na kopec Eisey Patamak.

Průvodce sliboval “úžasné výhledy na Banlung a okolí” a s těmi to zas tak žhavé nebylo, kromě jednoho místa, kde jsme někomu vlezli na prokácenou banánovou plantáž. Minuli jsme nějaké zarostlé ruiny zřejmě už hodně dlouho nevyužívané svatyně a vyšplhali se nakonec až k velkému ležícímu Buddhovi. Ten už vypadal víc udržovaně, okolo parkoviště, vydlážděný “podstavec”, taky bohužel nezbytný nepořádek. Posedával tu nějaký strejda, přišel se na nás i podívat blíž, ale odpovědi na pozdrav jsme se nedočkali… Dalo se jít ještě výš k nějakým vysílačům, jenže to tam taky vypadalo všechno zarostlé, tak jsme se na to vyprdli a vrátili se kus zpět. Po napůl spláchnuté polňačce jsme se vyhnuli chrámu, nakoukli jen k jeho postranní, krásně barevné svatyni a napojili se na silnici blíž u města.

Nedaleko velkého kruháče, v Chay Vang Guesthousu s cestovkou, se nám podařilo domluvit na zítra motorku za 5 USD, a pak jsme si udělali již tradiční okruh po a okolo trhu, pořídili večeři z kotlíků a usadili se v pokoji ještě trochu k práci i plánování zítřejšího výletu. Přeci jen, Banlung samotný toho nic moc nenabízí a už jsme ho prošli, je třeba se vypravit dál. V noci se přehnala bouřka, ale naštěstí ve správném směru, takže na balkon nepršelo a my zůstali v suchu:-)

STŘEDA 17.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ PÁTÝ – VODOPÁDY, JEZERO, ZTRACENÉ KLÍČKY

V 8 jsme zaplatili další noc, nakoupili bagety a došli vyzvednout motorku. Ukázalo se, že to je strašná herka, malá s tenkými gumami, nefungovaly blinkry, tachometr, ukazatel benzínu, ani najetých km. Pomysleli jsme si, že to teda bude psycho, ovšem netušili ještě, jak moc velké… Vyjeli jsme a první zastávka byla po pár stovkách metrů u benzínky. Akorát včas, protože motorka přímo na nájezdu k ní chcípla. Při placení nastal trochu zmatek, takže jsme nakonec za 1,5 l zaplatili 5000 rielů, to by šlo. Minuli jsme policejní kontrolu, naštěstí v opačném směru, nechali Banlung za zády a po pár km sjeli z asfaltky na rudou, prašnou cestu. K naší radosti byla rovná, uježděná a suchá, navzdory noční bouřce, takže 5 km k vodopádu Cha Ong nebyl žádný problém. Okolo všude zelené kopečky porostlé trávou, kaučukovníky nebo různými ovocnými stromy. Když jsme dojeli k vodopádu, stálo tu pár piknikovacích altánů, ale nikde nikdo. Zajeli jsme do lesa až ke schodům k vodopádu a hned po stoupnutí na zem zjistili, že jsou tu všude brutálně agresivní mravenci. Ovšem daleko horší bylo zjištění, že nemáme v zapalování motorky klíčky. Nejdřív jsme to naprosto nechápali, jak bez nich může motorka jet (já, ale to mi Petík vysvětlil) a jak se nám mohlo povést je z nastartované motorky vytratit. Štěstí v neštěstí byl fakt, že si toho Petík všiml ještě předtím, než vypl motor, takže jsme nechali nastartováno a šli se na střídačku podívat k vodopádu. Byl fakt pěkný, dalo se jít za ním, okolo zelená džungle, jenom by to chtělo trošku víc vody.

No nic, program výletu šel stranou, musely se vyřešit klíčky. Jeli jsme pomalinku nazpátek a brejlili každý na jednu stranu cesty, ale bez výsledku. S obavami jsme projeli okolo policejní kontroly a hodně si oddychli, když teď stavěli pro změnu provoz z města, protože dneska bychom z toho asi jen tak nevybruslilli – zapomněli jsme v hotelu mezinárodní řidičáky, jeli jsme na zpola nefunkčním vehiklu a navíc bez klíčků… Nejdřív jsme zamířili k benzínce, protože to bylo poslední místo, kde jsme si klíčky pamatovali a museli je určitě mít. Nikde se tu ale neválely a obsluha se tvářila, že o ničem neví. Jeden chlápek z vedlejší garáže si nás všiml a nějakým šperhákem vypl motor, otevřel nám kufr (ne, nezabouchli jsme si klíče dovnitř) a zase nastartoval. Prozradil nám důležitou informaci, že všude okolo centrálního trhu se dají nechat udělat duplikáty za 5000 rielů. Jak zpráskaní psi jdeme do Chay Vang Guesthouse přiznat barvu, ale kluk je v pohodě. Dává nám náhradní klíče a domlouváme se na příplatku 5000 rielů za nový klíč. Mimo jiné nám potvrzuje dvojí ceny, protože prý kdybychom je šli nechat udělat sami, tak zaplatíme možná az 20000 rielů, kdežto on to bude mít za 5, maximálně 10000 rielů. Ale hlavně, že je to vyřešené a vlastně bezbolestně (už jsme si představovali, jak bude chtít využít situace a snažit se z nás vymlátit co nejvíc) a my můžeme pokračovat ve svých plánech.

Stavili jsme se nejdřív pro ty řidičáky, a pak už s mnohem klidnějším svědomím vyrazili znova vstříc silniční kontrole. I napotřetí jsme projeli bez stavění, paráda, a opustili Banlung, dnes podruhé. Zkusili jsme další z mnoha prašných odboček a za chvíli parkovali u vodopádu Kachang. Tady už nás paní skásla každého o 3000 rielů, ale zase jsme si mohli prohlédnout i několik tradičních ratanových domků “na chůdách”. Po vratkém dřevěném schodišti a visutém mostě jsme se pak sešli podívat k samotnému vodopádu. Tentokrát má jenom jeden stupeň, ale skála pod ním je hodně rozeklaná, takže padající voda se různě tříští a jiskří vzduchem. Nádhera.

Paní výběrčí tvrdila, že vedlejší vodopád, Katieng, by měl být zadarmo, tak jsme ho jeli zkusit, ale vyšašili tam na nás zase budku a že za 2000 rielů. Podle toho, co jsme četli, a podle fotek měl být tenhle vodopád nejslabší, tak jsme se na něj vyprdli, vrátili se na větší a mnohem sjízdnější “silnici” a pokračovali asi 14 km k nejvzdálenějšímu z okolních vodopádů, Bai S’rok. Cesta byla skvělá – uježděná rudá hlína, silnice se vlnila po kopečcích v ostrém kontrastu se zelenými poli a plantážemi kaučuku, banánů a kešu stromů. Nikde žádní lidé, klid a mír a pořádek:-)

U vodopádu zase podobné prostředí jako dříve – les, spousta altánů na sezení, asi i kasírovací budka, jenže všechno polorozpadlé. Spekulovali jsme, jestli je to jen současná, mimosezónní záležitost, anebo trvale zanedbaný stav… Vodopád Bai S’rok je trochu netypický, jde spíš o několik kaskád na řece, ovšem nahnědlá voda se tu i teď, v období sucha valila s rachotem a vypadalo to celé úctyhodně. Procházeli jsme se nějakou dobu po březích, naháněli neposedné motýly a hledali si zajímavá místa na focení. Cestou zpátky lesem jsme potom potkali rybáře, který chtěl buď cigára nebo 500 rielů za to, že si ho vyfotíme. Taky jsme se tu minuli s klučinou, co si půjčoval motorku chvíli po nás a tvářil se hrozně překvapeně, když jsme se rozplývali, jak je ten vodopád super. Ok, jasně, že už jsme viděli větší, vyšší, širší, hezčí, ale v rámci kambodžských možností to za výlet stálo:-)

Zpátky na Banlung jsme to vzali jinudy a nejdřív projeli hustou vesnicí, kde měli asi nejrozbitější silnici, co jsme kdy viděli, šílený bordel a nekonečně malinkých obchůdků. Za ní byl úsek, kdy cestu vyspravovali čerstvě navezenou hlínou z lesa u vodopádu, viděli jsme tam bagry a náklaďáky, tady to pro změnu rolboval parní válec. Po měkké vrstvě čerstvé hlíny se pěkně blbě jelo a předjet válcovače v kopci byl docela ořech, ale dali jsme to a mohli pokračovat už klidněji po tvrdém povrchu. Vesele jsme si jeli, pozorovali lesy okolo a sem tam jednoduché domky s připevněnými satelity, když najednou motorka přestala zabírat, až zastavila úplně. Došla šťáva. Ehm. Zdá se to jako problém, ale to bychom nesměli být v jihovýchodní Asii, kde jezdí na motorce od batolete až do smrti naprosto všichni a tím pádem má skoro každý barák připravený soudek a stáčecí zařízení. Tady jsme byli sice trochu mimo civilizaci, ale shodou okolností jsme jeden domek minuli asi před 300 metry. Vrátili jsme se tedy (bylo to z kopce, tak to šlo bez tlačení) a nabrali půl litru za 2000 rielů, později jsme dočepovali u křižovatky se silnicí o něco levněji.

Byla před námi poslední dnešní zastávka a asi nejzajímavější atrakce, kterou Banlung nabízí, vulkanické jezero Yeak Laom. Nachází se 5 km od města a díky tomu jde také o populární rekreační místo pro domácí, takže žádná liduprázdná divočina, ale za návštěvu stojí. Jezero o téměř pravidelném kruhovém tvaru s průměrem třičtvrtě kilometru leží v kráteru sopky, který zde vznikl před 4000 lety. Jeho voda je neobvykle čistá až do hloubky závratných 48 metrů. Po jeho obvodu vede naučná stezka se stánky, záchody a dřevěnými moly pro snadný přístup k vodě, ovšem až po tom, co člověk zaplatí vstupné 6000 rielů. My skrblíci jsme nějakou chvíli spekulovali, jestli tam půjdeme a jak to udělat, abychom si to užili a nakonec jsme se rozhodli podniknout nejdřív nájezd na Banlung pro zásobu pití a jídla, aby nás to netáhlo pryč, a pak se tam jít vyvalit. A byl to dobrý nápad. Našli jsme si trochu vzdálenější molo, kde jsme byli skoro celou dobu sami, mohli jsme si tu plavat, skákat, slunit se, fotit, točit, svačit, prostě strávit takové příjemné odpoledne u vody:-) A to není ve vnitrozemské Asii zas tak běžné už jenom proto, že do stojatých vod je všude jinde bezpečnější radši vůbec nelézt…

Příjemným zpestřením bylo také etnografické muzeum na stezce, nedaleko našeho mola. Dostali jsme se k němu už se zavíračkou, takže jsme ho proběhli narychlo a při zhasnuté osvětlení, ale bylo zajímavé. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že správu jezera a okolních lesů má na starosti jeden ze 7 horských kmenů provincie Ratanakiri, Tampounové. Jde o animistickou společnost, pro kterou je jezero i les posvátné místo, kde žijí duchové, a aby nebyli rušeni, nesmí se v okolí jezera stavět žádná trvalá obydlí ani kácet stromy. Prohlédli jsme si ukázky jejich ručně tkaného oblečení i hudebních nástrojů v čele s gongy různých typů (mají jeden speciální jen pro pohřby, a pak několik slavnostních pro veselé události), a pak už paní okolo vytíraly, tak jsme se raději klidili. Tradiční pohádky horských kmenů jsme si aspoň vycvakli na památku, a tak můžeme jednu také poskytnout.

Kambodžská pohádka o muži co zabil hada

V půl 6 jsme usoudili, že je na čase se vrátit, odvezli jsme motorku a zaplatili smluvené peníze (5 USD + 5000 rielů za klíč) a prošli si nákupní kolečko. U kotlíků jsme dnes dali přednost hlavně masitým pokrmům, ale ono je to celkem jedno – paní, u které jsme se stali “štamgasty”, měla dobré úplně všechno. Na hotelu jsme trochu popracovali a připravili si rozpis článků na další vydávání, okolo 11 jsme ale odpadli, totálně vyřízení (ze sezení na motorce?:-)).

ČTVRTEK 18.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ ŠESTÝ – PRACOVNÍ

Vůle balit a přesouvat se je s každou další destinací menší a menší a dnes se nedostavila vůbec, a tak jsme zůstali a pustili se zase jednou trochu intenzivněji do počítačových restů a hlavně přípravy blížící se návštěvy Vietnamu.

Akorát v poledne a večer jsme vyběhli na gastronomický lov, který nás v tomhle městě naopak bavil čím dál tím víc, Banlung si nás docela získal. Vůně linoucí se z kotlíků i obložených grilů, barevná zelenina, ledová a slaďoučká třtina, prskající olej v obřích wocích. Objevili jsme nový zdroj “zobání” (bohužel náš špatný návyk při práci), paní se smaženými banánovými chipsy, bez cukru, bez soli, jen tak, mňam:-)

Večer jsme taky trochu pobalili, aby se neopakovalo to dnešní ráno – není nad prevenci:-)

 Tisk článku