Sobota 30. 4. – BÝVALÁ PODZEMNÍ LETECKÁ ZÁKLADNA ŽELJAVA

Vstáváme kolem půl 8, válíme se u pohádek, pak snídaně, balení, dobíjení a zálohování. V 11 vše hotovo a na minutu přesně se loučíme a opouštíme pokojíček v Aurora Apartman. Nabereme ještě vodu u veřejného pramene a můžeme vyrazit. Zatímco včera jsme při výpravě na Plitvická jezera softshell nesundali, dneska to vypadá na tričko… Máme ale zajímavý cíl – leteckou základnu Željava.

Podzemní lezecká základna Željava vznikla za vlády Tita, sloužila v letech 1968 – 1992 a tvořila ji soustava tunelů pod horou Plješevica. Letadla zde mohla startovat a přistávat v radarovém stínu pohoří. Byla to největší podzemní letecká základna v Jugoslávii a jedna z největších na světě. Po rozpadu Jugoslávie zůstala opuštěná, nevyužitá, což je snad ještě víc neuvěřitelné než její samotný provoz. Dnes se tu dá prolézt do poslední skuliny venku zaparkovaný letoun Douglas C-47B Dakota a se silnou baterkou se vydat i do tunelů.

Opuštěná letecká základna Željava

Viděli jsme fotky letounu v husté vegetaci, což už ale není pravda – když projedeme napůl vybydlenou vesničkou Željava, najdeme letadlo perfektně dostupné, je to kolem něj vysekané, je tu slušné parkoviště, kde se i teď střídá jeden motorkářský gang za druhým a sem tam dobrodruzi v autě. Letadlo je polepené cestovatelskými nálepkami, popsané podpisy všech “zúčastněných”. Vede do něj provizorní žebřík, který s přehledem zvládá i Kuba, jen uvnitř se musí dávat pozor, aby se člověk o něco nezranil. Vyblbnout se tu dá skvěle – vykukovat okýnky, zahrát si na pilota, projít se po křídle jako Pan Tau nebo zamachrovat na střeše. A machrovinka největší? Vytáhnout tu drona, přestože opodál parkujou policajti:-D (když už máme ty nový vrtulky:-)) Oficiálně (i podle jejich vlastních slov) jsou tu kvůli případné nezvané návštěvě z již velmi nedaleké Bosny (státní hranice dokonce protíná samotnou ranvej vedoucí od tunelů, tedy celý komplex základny Željava), takže turisti kolem letadla je moc nezajímají. Kuba se pak už začíná dožadovat oběda, který mu slibujeme hned po tunelech, kam přejíždíme.

Fotky před vjezdem do tunelů ve tvaru letadla jsou samozřejmost, ale my bereme i mikiny a baterky a jdeme se podívat dovnitř. Vybourané části vnitřních vchodů, kde trčí pokroucená železa z betonových bloků, jsou strašidelné, ale jinak jsou tunely víceméně prázdné, a když člověk kouká pod nohy, tak vcelku bezpečné. Nahlížíme do postranních výklenků, v jednom je nějaký stroj, v jednom v patře kovová postel, a do “kanalizace” – pod podlahou vedou trubky a evidentně je to tu stále plně zasíťované. Teda asi kromě elektřiny, což bude hlavní problém, proč nejde Željava nějak smysluplně obnovit. Projdeme to nakonec a vylezeme vedlejším vchodem, pak ještě trochu zablbneme s autem pro foťák a kameru, ale to už Kuba sliby brzkého oběda ignoruje a vytuhává. Je fakt, že je 14h, chudák. To jsme teda rodiče – se tu proháníme po letecké dráze, co končí už v Bosně, nelegálně překračujeme hranici a ještě se u toho natáčíme, a dítě ani ten oběd nedostane…:-) Na závěr ještě jednou zastávka u letadla, ale pak už nám zůstává příhraniční Željava za zády a my se stáčíme zase do chorvatského vnitrozemí. Valíme dál, hlavně abychom si včas našli a omrkli místo na spaní.

Stavujeme se v otevřeném Konzumu, který ukáže trochu rozumnější ceny, Kuba se budí, svačíme croissanty a jedeme dál hrozně zvláštní krajinou. Projíždíme velikánskou nížinu obklopenou horami, přičemž hřeben Paklenice na jihozápadě se před námi tyčí svými ostrými vrcholy, na kterých spekulujeme, jestli je ještě sníh nebo je to suť. Jinak kolem všude travnaté plochy s nízkými keři, sem tam dům, často velké oplocené plochy a ovce. Konečně “Cesta sira” dostává svému jménu a silnici lemují stánky s domácím sýrem, medem a vejci. Škoda, že nemáme peníze (hotovost)…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Míjíme bývalý kamenolom, kde plánujeme spát, a jedeme se ještě podívat do vesnice Lovinac, jestli tam není něco zajímavého. Zajímavého je tam super hřiště, kde necháme Kubajze přes hodinu řádit, zatímco si na obecní wifi zavoláme s babičkou. Hospoda je zavřená, zříceninu školy nějak nenajdeme (možná místo ní postavili hřiště). Cestou zpátky se ještě trochu projedeme po okolí a připadáme si jako na Zélandu, akorát u pramene místní říčky je soukromé sezení, přitom by to byl tak hezký piknikový plácek vedle výběhu s daňky. Nezbývá než se vrátit do kamenolomu, kde se v klidu zaparkujeme a zvládáme za světla rozestlat, povečeřet i se uložit. Jo a při posledním přejezdu nám tachometr auta ukáže pěknou sumičku 222 222 najetých km (ne všechny jsou naše).

Neděle 1. 5. – POHOŘÍ VELEBIT, PRŮSMYK MALI ALAN A VÝSTUP NA TULOVE GREDE

Ráno v kamenolomu

Vstáváme do krásného rána, mně budí slunce v očích, když Petík opustí auto, Kuba má čepici spadlou na oči a chrupe si skoro do 8. Snídáme hezky venku u stolečku, vzhledově krásný chlebík za 30 Kč, akorát je zase dost bílej a vlastně celkem bez chuti. Po 9h se vydáváme dál, čekají nás dneska hory a skály průsmyku Mali Alan. Dnešek snad nemůže být rozdílnější od včerejška – vojenská základna Željava v celkem nudné nížině na chorvatsko-bosenské hranici versus dramatické vápencové pohoří Velebit s mnoha fantastickými skalními útvary a masívy.

Část stoupání zvládneme po asfaltu, ale dost brzy je z toho štěrková cesta a serpentiny do hor skrze bukové lesy. Do 15. 4. je cesta oficiálně uzavřená. Výhledy jsou s každou zatáčkou hezčí a hezčí. Stavíme u malé rozhledny a lezeme se nahoru pokochat. Jakmile se přehoupneme do nejvyšší části, ocitáme se v království kamení a vápencových skal. V trávě mezi skalkami kvetou žluté petrklíče, bílé sasanky a spousty modřenců. Jsme v průsmyku Mali Alan, kde se točilo mnoho scén ze ságy o Vinnetouovi. Já jsem v sedmém nebi – tohle jsou přesně ty chorvatské hory, na jaké jsem se těšila. Jinak geograficky jde o pohoří Velebit. Fotíme a točíme, hrajeme s Kubou na babu, on tu kadí s tím nejkrásnějším výhledem. Pak projedeme pod nejvýraznější vrchol Tulove grede (1120 m), kde je i pamětní deska natáčení a všude okolo filmové lokace z Vinnetoua – koneckonců mimo spoustu jiného právě zde padl Poslední výstřel. Tady teda rozhodně nejsme sami, i když ve všední den by to tak možná i bylo. Teď tu jsou na výšlapu místní a taky hodně Bosňáků.

Pohoří Velebit, výstup na Tulove Grede (1120 m)

Na vrchol je to podle značky hodina cesty a všichni tam vyráží jak největší horalové, s hůlkami, ve vysokých botách, super funkčním oblečení… My se s tím jako obvykle moc nepatláme, akorát Kuba dostane kotníkový boty, čepici a brýle a jdeme. Není to nijak brutální stoupání, ale je to dost táhlý, a hlavně Kubova obsese plácáním na každou turistickou značku („Mámo, támhle je další kolečko! Další kolečko! Další kolečko, podívej!“) nás všechny lehce zdržuje a silně vyčerpává:-D Výhledy jsou ale omračující, samozřejmě tím víc, čím víc stoupáme.

V sedle, kde se Vinnetou a Old Shatterhand stali pokrevními bratry, dáváme pauzu, lovíme vinnetouovskou kešku, ale pak zjišťujeme, že cesta vede dál, a mezi většími balvany se vyškrábeme ještě na vrcholek, ze kterého už se pokračuje jištěným úsekem. Do toho se s prckem pouštět nechceme. Odpočívá tu hodně lidí, od jedné paní Kuba dostane sušenky, tak si ten odpočinek může taky užít. Je fakt, že toho už teď musí mít plný kecky. Na druhou stranu, zpáteční cesta je s ním výrazně rychlejší a svižnější:-D Celá výprava nám zabere cca 3 hodiny. Dole se jdeme podívat ještě ke kapličce a na výhled na zátoky, co už jsou spojené s mořem, lovíme kešku a Kuba dostane další sušenky od paní, co nás několikrát míjela a vždycky z něj byla úplně paf. A taky jsme se dozvěděli, že má dvě děti, které žijí v Brně:-)

Vařím k obědu omelety/míchaná vajíčka, a pak sjíždíme z hor za Kubova vydatného chrápání.

Je tady hrozně zvláštní krajina, taková země nikoho a všech mezi horami a mořem, porostlá zakrslými habry a rozparcelovaná kamennými zídkami, ale nevypadá to, že by to byly přímo jakože něčí pozemky. Někde jsem našla, že se tomu tady říká Obrovacká nížina.

Další zastávku si děláme u Maslenického mostu přes řeku Zrmanju, který je vysoký 50 m a skáče se z něj bungee. Kuba spí, my se projdeme kolem a po mostě, kde brutálně fičí. Pak se jedeme podívat na zákruty řeky Zrmanja, kde se také točil Vinnetou, konkrétně scény z apačského puebla a pověstného zápasu mezi Old Shatterhandem a Inču-čunou. Po jedné straně máme stále kulisu pohoří Velebit, nádhera!

Kaňon řeky Zrmanja

Po kamenité cestě se dokodrcáme k nějakému bunkru, kde to zapíchneme, protože poslední úsek už vypadá hodně drsně. Kuba se napůl probere, napůl ho probereme my, je v pohodě. Jdeme se podívat na okraj kaňonu, na místo, kam filmaři zasadili scény z apačského puebla. Petík dlouze fotí a droní, my zkoušíme najít kešku a fotíme kolemjdoucí, co o to požádají. Parkuje tu britská obytná avie, tak s mladým párem chvíli diskutujeme o cestování po Chorvatsku, Evropě, obytňácích, výbavě pro vanlife. Mají ukrutně mazlivýho psa, ale Kubovi se nelíbí a hladit ho nechce. Má už hlad a má pravdu. Vracíme se k autu, a přestože je celkem brzy, vaříme a i steleme. Jednou jsme za světla najedení i sbalení, takže spokojenost. Akorát Kuba, jak spal asi do 18h, tak se mu moc spát nechce a my místo abychom večer využili k práci, tak čekáme, až zabere a tuhneme sami a dřív než on. Probereme se asi v půl 12, já pak asi do půl 2 dopisuju deník, mám naspáno:-)

 Tisk článku