Malajsie 1 – Setkání na ostrově Langkawi a mořské akvárium

...aneb jak jsme po dramatickém letu přivítali v tropech rodiče, absolvovali českou párty a zblízka zkoumali rybičky v působivém akváriu Underwater World
Malajsie 1 - Setkání na ostrově Langkawi a mořské akvárium
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ČTVRTEK 22.10. – DEN ČTYŘSTÝ – PŘÍJEZD NA LANGKAWI, PÉŤA S TOMÁŠEM, RODIČE UVÍZLÍ V KUALA LUMPUR

Přístavní komplex oficiálně otevíral v 6, tak jsme si večer naplánovali vstávačku v 5, ale když ani do půl 7 naše vyvalování evidentně nikomu nevadilo, tak nám tuplem ne:-) Až pak nás chlapík přišel „zkontrolovat“, ale to už jsme balili své hnízdo a uvolňovali místo kuchařům a servírkám, kteří sem pomalu začali nastupovat na svou ranní směnu. Brzy se celý prostor nádherně rozvoněl indickým a thajským kořením, jak vyvařovala jedna z ošátkovaných kuchařinek. Poseděli jsme venku v hale, chvíli si povídali s našimi spolunocležnicemi Španělkami, a když v 8:30 otevřela pokladna, byly jsme první, kdo si dnes koupil jízdenky a chystal se na pobyt na ostrově Langkawi.

V 9 se začalo nastupovat na trajekt, poměrně velký a uvnitř brutálně vyklimatizovaný, jak to ostatně Thajci i Malajsijci dost dobře umí. Horší byla ale hustá mlha, přes kterou nebylo vidět snad ani na 100 metrů, natož na nějaké ostrovy, kolem kterých jsme měli proplouvat a na které jsme se těšili. Langkawi totiž tvoří soustroví o 99 ostrůvcích a trvale obydlený je snad jen ten jeden největší. Jenže všude mlha jak mlíko, respektive bohužel to nebyla mlha, ale smog z nelegálního vypalování sumaterských pralesů kvůli plantážím palmy olejné:-( Letos se totiž zpozdil pravidelný monzun, který ohně většinou pomůže uhasit… Aspoň že moře bylo klidné jako zrcadlo, ale zase plné odpadků, ach jo:-(

Na Langkawi jsme připluli kolem půl 11, prostředí pořád úplně stejné mléčné:-( Dlouho jsme se zasekli na celnici, protože tam každému prohlíželi zavazadla. Každému kromě nás – když z malého Petíkova batohu na celníka vypadl špinavý kapesník, tak se spokojil s omrknutím elektroniky a zbytek našeho arzenálu už nechal na pokoji. Ve velké hale jsme vyměnili pár peněz pro první, urgentní potřebu, stanoviště pečlivě organizovaných taxíků (na které se kupují lístky přímo v hale, a pak jdete jen se stvrzenkou za konkrétním taxikářem) jsme automaticky minuli a vydali se za cedulí BUS v marné naději, že se třeba něco ohledně hromadné dopravy od naší poslední návštěvy změnilo. Tak ne… tohle byly jenom busy pro velké výpravy, najímaly si je celé zájezdy. No a nám tedy nezbylo než to do cílového městečka Pantai Cenang (cca 20 km) vzít po svých, nebo zkusit stopa. Vyrazili jsme tedy pěšky a snažili se tvářit co nejvíc zoufale, i když nám to zas takovou práci nedalo. Batohy, ve kterých se vezl náklad zboží do Čech, zakoupený v Laosu, nás tížily na zádech dostatečně. Však už to taky bylo ale naposledy, co jsme je táhli takhle nabalené.

Buď naše zoufalství čišelo na dálku, anebo na nás byl zase někdo zvědavý, každopádně asi po 3 km nám zastavil mladík ve velkém, prázdném džípu, že jede taky na Pantai Cenang, tak nás sveze. Paráda! Chlapec měl akorát trošku problémy udržet auto ve správném pruhu – asi jako když jsem se já kdysi pokoušela na počítači závodit s autíčkem. Anglicky uměl spíš jen tak základně, takže když nám oznámil, že musí „ČENKA“, a pak nás odveze, byli jsme dost zvědaví, co z toho vyleze. Ukázalo se, že to mělo být „change cars“, když jsme dojeli k letišti, tam přesedli do jiného auta a pokračovali do Pantai Cenang. Chvíli jsme uvažovali, jestli tu rovnou nepočkat na rodiče, kteří by měli odpoledne na Langkawi přiletět, ale docela jsme se těšili do hotýlku, a navíc odvoz se neodmítá🙂

V Pantai Cenang jsme se s týpkem rozloučili u dobře známé indické restaurace Almaz jako první zašli do malého obchůdku hned vedle. Jednak očekovat ceny, druhak protože tu Petík zahlédl vanilkovou colu. No a jako bonus jsme uvnitř narazili na Čechy! Slovo dalo slovo, my jsme extra nepospíchali a usadili se v Almazu, asi v nejlevnější restauraci na celém Langkawi (aspoň pokud jde o jídlo ve městech), a ačkoli jsme dnes očekávali příjezd rodičů, češtiny jsme měli v poslední době celkem nedostatek. Tomáš s Petrou si užívali zaslouženou dovolenou na konci své vlastní, osmiměsíční cesty po Asii, a tak bylo hooodně o čem povídat.

NICMÉNĚ Tomáš s Peťou nám oznámili, nebo spíš potvrdili zlé tušení, a sice že ten hnusný smog, co nás provázel už dva dny (kterému se tady říkalo po anglicku „haze“), se tady odtud nezvedl už dva měsíce. A některé dny je to tak zlé, že se na Langkawi zavírá letiště. Jako třeba dneska. A SAKRA! To tedy rozhodně nebyla dobrá zpráva, minimálně pro moje rodiče, kteří si anglicky možná objednají kafe, ale určitě nepochopí, proč je někdo při přestupu v Kuala Lumpur nechce pustit do letadla.

No a v momentě, kdy mi to celé docvaklo a začala jsem o ně mít strach, mi volá mamka. Moje natolik pohotová a šikovná maminka, která se na letišti připojila na wifi a napadlo jí zavolat přes internet. Tím radost skončila, protože z telefonu na mě tryskala čirá zoufalost a neštěstí. Několikrát jsem dostala ke sluchátku někoho „kompetentního“, kdo mi vždycky vysvětlil to samé – že letadlo neletí, dneska už na Langkawi žádné nepoletí a zítra možná, když se smog trochu zmírní.

Nakonec se jich tam ujala nějaká paní Němka Helen, chudinka sama slepá, o kterou se staral zřízenec letiště, ale uměla anglicky, takže se domluvila jednak s obsluhou, pak to řekla mně do telefonu a já to mohla přetlumočit našim. Díky tomu jsme se nakonec dopracovali k tomu, že jim aerolinka zařídila nocleh v hotelu, včetně odvozu, a ráno by je měli zase vyzvednout. Teprve u posledního telefonátu toho dne, který už probíhal nad kafem v některém z kualalumpurských podniků (které navíc bylo zadarmo, protože našim nedovezli zavazadla s penězi a v kavárně ani v bankomatu jim nevzali kartu), jsem se uklidnila, že jejich první den dovolené byl sice strašný, ale aspoň ho můžou zaspat v příjemném hotelu, a ne někde na letištní lavičce.

My jsme mezitím strávili příjemné odpoledne nad masala čajem a vláčnými roti canai (stejné jako indické parathy), v příjemném hovoru s Tomášem a Peťou, jenom občas přerušovaným mými vynervenými telefonáty s rodiči. Během odpoledne jsme se došli ubytovat do krásného řadového pokojíku v hostelu The Village. Byl to až úplně poslední na malé uličce, a naše pokoje měly okna i dveře na západ, do volného, travnatého prostoru s několika palmami, kde jinak nic nebylo. Jen v podvečer tudy vodili vesničané ze zadnějších částí vesnice krávy domů z pastvy. Když jsme přišli poprvé a našli recepci, chvíli trvalo, než se objevil někdo, kdo se o nás postaral, zaregistroval nás a předal klíče, ale vynahradil to tím, že po domluvě našim zlevnil jednu noc, kterou si sice rezervovali, ale nemohli tu strávit. Pan domácí byl celkem sympaťák, aspoň že tak.

Večer jsme měli trochu nabitý, ale když jsme věděli, že o rodiče je postaráno, mohli jsme si to dovolit. Vyrazili jsme s Peťou a Tomášem na nightmarket, který se ve čtvrtek konal nedaleko. Jinak je putovní, koná se v podstatě každý den v týdnu, ale na různých místech po ostrově. Naprosto jsme si ho zamilovali a když jsme později měli půjčenou motorku, občas jsme si dojeli i jinam, pokud jsme dostali chuť na zdejší speciality. Tak dobré a levné jídlo totiž v Pantai Cenang jinak k sehnání nebylo. Neodolali jsme plněným „plackám“ beef murtabak (spíš je to tlustá omeleta s masem, zabalená a opečená v tenkém těstě, ze kterého se dělají parathy nebo thajské palačinky), rýži a nudlím do novinového papíru za 2 RM, a ještě nějaké šejky tam určitě padly:-) Jo a taky ovoce se tu dalo sehnat nejlevněji v celém okolí, což nás na Pantai Cenang trochu mrzelo (a museli jsme vždycky na trhu nakoupit o to víc:-)).

Co jsme nesnědli na místě, jsme si odnesli s sebou a přijali pozvání na mezichatkový dvoreček Rainbow Guesthouse, kde bydleli P+T. Jejich bezprostřední sousedi byli mladá samocestovatelka Míša a starší cestovatelé Míla a Petr, spolužáci ze školy, takže prostě česká párty na Langkawi:-) Dostali jsme studené pivo a do 2 do rána kecali o tom, co má kdo zcestované, protože jsme se tu sešli opravdu protřelá banda. Díky za tenhle úžasný večer, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.

PÁTEK 23.10. – DEN ČTYŘSTÝ PRVNÍ – SETKÁNÍ PO VÍCE NEŽ ROCE

V 6 volala zoufalá matka, že je v hotelu nikdo nevyzvedl, což my jsme ovšem úspěšně zaspali. Když jsme se konečně spojili v 7, byli už na letišti a zase nastal trochu zmatek, jestli se teda jako lítá nebo nelítá. Řekli jim, že se prostě čeká, jestli se někde neudělá jasněji, aby mohli aspoň nějaké letadlo pustit. Ráno zvládli opět s pomocí slepé Helen a jejího invalidního manžela, který si pak ale vyhádal místo v dřívějším letadle ze dvou, které nakonec ten den pustili. Pro naše domluvili zřízence letiště, který je usadil do restaurace, hlídal je, a pak pro ně nakonec přišel, když měli konečně odletět. Škoda, že nemáme na paní Helen nějaký kontakt, bývala bych jí jela snad poděkovat osobně…

S nedůvěrou jsme sledovali, jak se venku převaluje hustý smog, nicméně když rodiče potvrdili odlet v 1 hodinu, vyrazili jsme pěšky na letiště. Z Pantai Cenang je to k letišti asi 10 km (protože se stupidně musí obejít skoro celá přistávací dráha), takže bylo jasné, že to za nějakých 20 minut pěšky nedáme, ale taxíky podporovat nebudeme, pokud to není nezbytně nutné. Moc aut nejezdilo, tak jsme obešli skoro celou letištní plochu, než nás nakonec naložila vysmátá indická rodina a vyhodila před letištní halou. Ještě jsme od nich dostali vychlazené pivo, které jsme obratem poslali dál místo pověstného chleba a soli:-) Bylo to akorát, čekali jsme už jen chvilku. Rodičům už ubíhal poslední úsek strastiplné cesty z Prahy přes Londýn a Kuala Lumpur na Langkawi. No a nakonec došlo na vytoužené a emocemi nabité setkání po více než roce…

Chudáci naši vypadali zničeně, kor když je večer nechali bez zavazadel s léky a čistým oblečením, ale taky šťastně, že to mají konečně za sebou a tropickou dovolenou před sebou. I když s tím smogem to možná zas taková sláva nebude… S nimi jsme přistoupili na hru místních taxikářů, ještě v letištní hale si zaplatili poukaz za 20 RM (ringitů, 1 RM = cca 5 Kč) a před ní pak jenom předložili příslušnému řidiči. Ten nás o půl hodinky později vyložil i se zavazadly rovnou před brankou našeho krásného ubytka, zaregistrovali jsme i rodiče a šli z ledničky vytáhnout vychlazené pivo, které jsme jim (i sobě) nachystali na uvítanou. Jednou z mnoha výhod Langkawi je totiž opravdu levný alkohol, který se tu jednak vůbec dá sehnat (oproti zbytku muslimské Malajsie) a druhak je tu bezcelní zóna, takže za směšné peníze. Plechovky piva jsme kupovali kolem 1 RM – ráj pro Čechy na dovolené:-D

Pro rodiče bylo pohlazením úplně všechno – sprcha, teplo, klimatizace, pivko. Když maminka při pohledu do pokojíku, na verandu s posezením, do palmového hájku před hostelem prohlásila, že „Takhle přesně jsem si to představovala.“, spadl z nás všech stres posledních dvou dní (v našem případě možná ještě déle, kdy jsme vymýšleli a plánovali jejich dovolenou). My jsme zase víc než přivítali metrák čokolády a sýrů, které dovezli:-) Když nám pak vyložili i zbytek objednaných zásob, najednou byl jeden ze dvou jejich kufrů prázdný:-D No však my jim ho zase pěkně naplníme… Přece jenom, když jsme měli možnost obnovit výbavu před ročním pobytem na drahém Novém Zélandu (a dál bůhví), tak bylo třeba toho využít. Hlavně šlo o výměnu stanu (ten aktuální, náš milovaný Pinguin, totiž po 9 letech dosluhoval a byl tak ušmudlaný, že by nás přísná hygienická kontrola nemusela do země vůbec pustit), náhrady za rozdrbané oblečení, boty, a zásobu hygienických potřeb a léků. Ono třeba takový bepanthen (mimochodem dost užitečná záležitost na cestách) se sice dá koupit ledaskde, ale proč ho na Zélandu několikanásobně přeplácet, když v Čechách je to otázka pár kliků třeba na e-shopu Benu lékárny?:-)

Pak přišla řada na to, na co se každý Čech před dovolenou těší nejvíc (a po dovolené často nejvíc nadává), moře. Vyrazili jsme na nejbližší pláž, i když i tak jsme se kousek prošli kvůli hotelům, co okupují část pláže. Byl zrovna odliv a všude padlý smog a já jsem si přesně vybavila závěrečnou scénu z Pupenda, jak se rodina brodí po kolena ve „vysněném“ Balatonu a v mlze se nemůže najít… Navíc písčité dno bylo plné divných, pichlavých mušliček a měli jsme podezření i na medúzy, i když jsme vlastně žádnou neviděli. Teda jenom jednu – mrtvou na pláži. Takže prostě tropická dovolená jak vyšitá:-D

Vycachtaní jsme si dali odsolovací sprchu, a pak se šli projít do „města“. Respektive po té jedné, dlouhé ulici, která se nám měla stát na nejbližších minimálně 14 dní pobytu na Langkawi „domovem“. Našli a ukázali jsme rodičům směnárnu, oni byli zase uhranutí ze stánků se suvenýry, proti kterým jsme my už dávno imunní:-) Když se setmělo a odeznělo muezzinovo svolávání k večerní modlitbě, usedli jsme do jedné z nepřeberného množství restauraček a po dlouhém zkoumání nabídky si naobjednali liči a longanové nápoje, ve kterých byly celé, vypeckované plody, taťka grilované krevety a my ostatní polévku tom yum. Tu ovšem mamka nedala a po dvou soustech sebrala taťkovi krevety… Ach jo, musíme je ještě hodně co učit…:-) Zbytek večera jsme si užili na příjemné terásce, kde se dalo s dostatkem repelentu a zapálenými protikomářími spirálami docela dobře existovat (naše zásoba spirál z Indie se osvědčila mnohem lépe, než místní;-)) Taťka odpadl dost brzo, ale mamka, stižená jetlagem, to s námi táhla asi do 3, než jsme definitivně odpadli.

SOBOTA 24.10. – DEN ČTYŘSTÝ DRUHÝ – DOVOLENKA NA PLÁŽI, PŘICHÁZÍ DEŠTĚ

Díky pozdní večerce bylo ráno dost pozvolné a plynule přešlo přes dopoledne do času oběda… Skočili jsme si k Inďákům na rohu, nejbližší a nejlevnější možnosti, a zasvětili rodiče do tajů indického stolování. Hezky si vybrat, jaké z jídel se mi líbí, nechat si naložit porci rýže, a pak se vetřít za obslužný pult a nandat si na talíř, co hrdlo ráčí. Kupodivu se jim to dost zalíbilo i zachutnalo, a tak jsme tu později opatřili nejeden oběd i večeři. Mamka pak hned po návratu domů zkoušela udělat naany, kořeněné brambory i masala dosy🙂 Po obědě jsme se chvíli vyvalovali na terase a my vyprávěli historky, co ještě neslyšeli nebo nikde od nás nečetli, pak jsme natáhli plavky a šli se aspoň na chvíli rochnit do Balatonu.

Mimochodem, s tím Balatonem… Já jsem tam jednou byla a všude, kde jsme se byli koupat, jsme u břehu hned zapadli do 1,5 m hluboké vody a po dvou tempech už nedosáhli na dno, tak já nevím, kde se vzala tahleta pověra o tom mělkém jezeru…:-)

Z pláže nás vyhnala až podvečerní hradba mraků a rodičů první tropický liják, za který jsme ale byli moc rádi, protože přinášel naději, že si trochu sedne smog a naši z té Asie a nádherného Langkawi taky něco uvidí…

Večer byl už hlad silnější než čekání na konec deště, a tak jsme vyrazili trošku poklusem najít nějakou tu mňamku. No zlatý hřeb dne, vždycky, co vám mám povídat:-) Taťka si včera vyhlédl jednou polovenkovní restauraci, tak jsme tam zapadli pod deštník a pod střechu a dlouze vybírali. Chodilo sem hodně místních, byli tu specialisté na ryby a seafood, ale měli také výborné kuřecí, hovězí i polívky. Při první návštěvě jsme tu byli moc spokojení, při dalších potom trochu vázla komunikace a obsluha, ale jídlo pokaždé mňam a ceny rozumné. Na poprvé jsme tedy ochutnali zdejší tom yum, sépie na grilu, malajskou zeleninovou polévku, dušenou zeleninu, hovězí hot & spicy a hovězí sweet & sour, popíjeli jsme fantastické šejky, jak jinak. Časem přestalo i pršet, a tak jsme zpátky šli už v klidu a zastavili se ještě v cukrárně pro fantastické dortíky. Jak je Thajci mají přezdobené, vyumělkované a ve výsledku celkem nedobré, tak Malajcům tedy všechna čest (nebo to tu možná dělal nějaký emigrovaný Evropan:-)).

NEDĚLE 25.10. – DEN ČTYŘSTÝ TŘETÍ – MOŘSKÉ AKVÁRIUM, ČESKÁ PÁRTY

Ach jo, najeli jsme na brutálně pozdní večerky i budíčky, to není dobré… Dnes navíc ranní počasí vypadalo dost nevábně, a tak jsme se rozhodli vyčerpat první z „dešťových“ variant programu na Langkawi a vyrazili navštívit mořské akvárium Underwater World. Vstupné vyšlo každého na 43 RM, což je na Asii docela dost, ale za ten zážitek to stálo. Naši nikdy v mořské akvárium neviděli a my je milujeme, takže jsme si to užili. Skoro 3 hodiny jsme se courali mezi velkými i malými akvárky s havětí, která žije ve vodách okolo i jinde na světě. Nejvíc nás zaujala tropická expozice, jak by se dalo čekat, protože barvy korálových rybiček jsou prostě nepřekonatelné. Fajn byla zahrada s jezírky – malými akvárky s hvězdicemi na šahání, i většími s „živoucími fosiliemi“, prastarými arapaimami. Skvělá byla část s volnými ptáky v porostech kolem – holuby, bílým jakoby-pávem, plameňáky, dvojicí „hlídacích“ ar, které skřehotaly nad vchody do prostoru, i maličké poloopice kosmani, co se tu s nimi proháněly ve větvích. Pobavila nás partička tučňáků komediantů, co se ve svém polárně vyklimatizovaném výběhu předváděli ve vodě i na umělých skalkách. V podmořském tunelu jsme zírali na velké manty, žraloky a elegantní želvy. Nechyběla ani obří chobotnice a „pavoučí“ krab – potvora, kterou bych nerada někdy v moři potkala, maximálně tak ještě na talíři:-) Já se tradičně nejdéle rozplývala nad mořskými koníčky, ale směle jim konkurovala obrovská sbírka popsaných mušlí – vždycky mě zajímalo, po čem to na těch plážích šlapu, čím si zdobím doma poličky a díky čemu mě možná jednou celní správa na Ruzyni zavře:-) Ve srovnání s jinými podobnými zařízeními, kde jsme byli, bylo tohle mořské akvárium sice menší, ale i tak poskytlo dostatečnou zábavu minimálně na půl dne (obzvlášť, když se to člověk snaží nějak rozumně taky vyfotit). A kromě celkem malého akvárka chobotnice nám to tu přišlo i hezky zařízené pro zvířata.

Když jsme se od rybiček vymotali, hladoví a uchození, nejdřív jsme zběžně prozkoumali vedlejší duty free obchod a pořídili dostatečnou zásobu piv na několik dní, a pak jsme zašli do jiné indické restaurace, která nám přišla do cesty. Přes den taky nedělali placky, a tak jsme si něco nandali, něco naobjednali – smaženou rýži, nudle, dušenou zeleninu. Nebylo to špatné, ale ti naši v Almazu jsou lepší.

Vrátili jsme se pomalu do pokojíku, trochu po obědě vydechli, a jelikož už se trochu vyčasilo, odebrali jsme se na pláž, kde jsme pro změnu zkoumali „živé“ ulity. Skoro v každé bydlel ráček poustevníček a tvrdě si svůj příbytek hájil. S příchodem černého mraku jsme vystartovali domů a než se stihli vysprchovat, lilo zase jako z konve.

Těsně před deštěm stihli dorazit Peťa s Tomášem, které jsme pozvali na odpolední vietnamskou kávičku, kterou jsme pro všechny připravili, ať je to hezky tematické:-) A taky protože jsme potřebovali vyzkoušet všech 6 phinů, filtrů na kávu, co jsme si ve Vietnamu pořídili. Cucali jsme sladké, ledové kafe, přikusovali Studentskou pečeť a trochu na sebe museli křičet, abychom se přes ten liják slyšeli. Když se vypršelo, šli jsme se navečeřet k Indům, tentokrát bohatýrskými porcemi rýže a všech omáčiček, co si člověk mohl přát. Super je, že z hotových jídel se platí za kusy masa a za zeleninové směsi, ale neplatí se za omáčky, ve kterých je maso, když si člověk žádné nevezme. A tak jsme si většinou naložili zeleninu a zalili to výbornými omáčkami a porce do 5 RM byla na světě. Tatínek, ten si rád pochutnal i na masíčku, které tu měli výborné, a pak míval porce třeba za 8 RM. Prostě sranda:-)

Na večer jsme si tentokrát dali rozchod, naši se šli projít po Pantai Cenang, obhlédnout nějaké ty suvenýry, najít čerstvé ovoce a užít si klid, když jim nikdo nekecá do toho, že to, co si zrovna chtějí koupit, je zbytečně drahé, a že o ulici vedle by to sehnali o 10 Kč levněji:-D Uznávám, trochu nám to věčné škudlení vlezlo na mozek a v kontrastu s rodiči na dovolené to vyniklo úplně brutálně, ale pro nás byl minimalismus prostě nutností, které jsme přivykli a stala se každodenní součástí našeho uvažování, nehledě na to, jestli jsme zrovna v Turecku, Indii, nebo na Langkawi:-) Takže rodiče si šli vyhodit z kopýtka a my jsme se šli rozloučit s Míšou, která další den odlétala a likvidovala zásoby piva:-) Zase jsme na jejich skromné, ale příjemné terásce popili, pokecali a povyměňovali zkušenosti, dokud nás nepřerušil vlasatý Amík, který se vetřel, usurpoval hamaku, nabídl si sám pivo a přišel si postěžovat, že mu v 11 zavřeli bar a teď se nemá kde socializovat. No, zřejmě slušnost výchovy stejné generace nám všem zabránila ho vyhodit, ale shodli jsme se později, že stejná slušnost by nám asi zabránila se vetřít do kolektivu celé jedné národnosti…

No nic, v 1 jsme to rozpustili, popřáli Míše šťastnou cestu a klidný návrat domů, a šli ještě pozdravit další cestovatelský pár, Adrianu s Tomášem, se kterými jsme si už několik dní psali, a kteří se dnes ubytovali v našem komplexíku. Bohužel zítra už zase odjíždějí, a tak jsme si museli stihnout všechno důležité říct mezi 1 a 2 ranní na jejich prahu:-) Cestovali tu teď spíš dovolenkářsky po ostrovech Langkawi, Ko Muk a Ko Lanta, ale v zimě se hodlali do Thajska vrátit víc low cost, tak z nás tahali rozumy a my pouštěli, co nás jenom napadlo:-) A večerka zase v čudu:-D

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.