Thajsko 7 – Z nejzazšího severu na dálný jih

...aneb jak jsme se ocitli v Thajsku po desáté v životě, (ne)prodělali horečku dengue a nakonec byli udiveni laskavostí lidí
Thajsko 7 - od nejzazšího severu na dálný jih
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

PÁTEK 9.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ SEDMÝ – OD HRANIC LAOSU DO CHIANG MAI

Tak jsme tedy znova v Thajsku – po kolikáté už? Přesně po desáté. A netěšili jsme se sem o nic méně, než předtím, naopak…

Na infostánku jsme si vzali šikovnou mapku a dozvěděli se, jak se dostat z pohraničního městečka Chiang Khong do Chiang Mai – buď přímo od hraničního přechodu jede minivan každé ráno v 5:30 za 350 bahtů (cca 250 Kč, cca 270 km), anebo potom z 10 km vzdáleného hraničního města Chiang Khong, odkud několikrát denně jede autobus do Chiang Rai, a odtud je potom časté spojení do Chiang Mai. Čekat zhruba 20 hodin na celnici, kde nic není, nepřipadalo v úvahu, a tak jsme se vydali do Chiang Khong pěšky. Sice tu kromě taxíků jezdily i tuktuky, ovšem ten si řekl o 60 Bahtů (cca 40 Kč) za osobu. Radši nechci vědět, kolik by to stálo taxíkem (pozn. v r. 2017 tu jezdily větší tuktuky – songthaewy a myslím, že chtěli po 20 B, ale nejsem si jistá – my ho stopli a neplatili nic). Zkoušeli jsme stopovat – každý kousek, který by nás někdo svezl, by byl super… Asi po půl km zastavilo auto a v něm 2 thajské celnice, co jely na kafe:-) Mladší řídila, starší mluvila anglicky. Domluvili jsme se původně, že nás vezmou aspoň na velkou křižovatku, kde se z hlavní silnice odpojuje tahleta odvěsna na hranici, ale nakonec nás zavezly až do Chiang Khong, ukázaly nám, kde je autobusové nádraží a kde „kancelář“ Greenbusu, hlavní cestovky v regionu Chiang Mai. Starší paní nám šla zkusit domluvit lístky, ale ukázalo se, že přímé spoje jsou na dnešek už vyprodané. Pokud jsme tu nechtěli někde nocovat (dámy nám před rozloučením ukázaly i lokalitu levných hostelů), jakože bychom z toho nic neměli, čekal nás přejezd lokálním, červeným busem do Chiang Rai, a tam potom pokus sehnat nějaké spojení do Chiang Mai (odtud ale jezdí každých 30 – 45 min).

Když jsme se s hodnými celnicemi rozloučili, ze všeho nejdřív jsme zamířili vybrakovat nejbližší 7eleven. Zdejší produkty jako točená kola, točená ledová čokoláda/kafe, zmrzliny, matcha sušenky, a další, to jsou takové naše thajské hříchy. Tentokrát jsme šli i do instantních nudlí, co se přímo v obchodě dají zalít horkou vodou, protože thajské instantky jsou ty nejlepší instantky na světě:-) A pak jsme si jen tak poseděli před krámem na batozích, futrovali se nudlema a čokoládovou zmrzlinou, odnaproti ze stánku pak přibyly ještě banány, a my byli v tu chvíli neskutečně spokojení. Thajsko, to je prostě takový náš druhý domov, kde už to známe, kde víme, co si na nás můžou místní vymyslet, čemu se vyhnout, a co naopak vyhledávat. Thajsko je pro nás taková oáza mezi ostatními zeměmi jihovýchodní Asie, kde nemusíme řešit, co, kde, jak a za kolik, protože už to všechno známe – ať už konkrétní místa a podniky, nebo aspoň způsoby, jak je najít:-)

Během téhle příjemné adaptace na novou zemi jsme sledovali, jak kamsi do uliček naproti pořád zajíždí červené autobusy, tak jsme tam později taky zamířili a bez problémů našli spoj do Chiang Rai za 69 B na osobu. Dokonce v něm fungovaly větráky, a navíc mohl jet rychle (jaká to výrazná změna proti laoským vehiklům na dávno rozpadlých silnicích), takže příjemně profukovalo i okýnky. V parném dni to přišlo vhod. Horší to bylo, když jsme později vjeli do nějaké severothajské fronty a už se jenom střídaly bouřky s lijákem.

Kvůli tomu padlo i nějaké větší prolejzání nočního trhu v Chiang Rai, na který máme jen ty nejlepší vzpomínky. Oblíbené smažené kuličky ani paní Slepičkovou, na jejímž chicken rice jsme strávili celou poslední návštěvu, jsme bohužel nenašli, tak jsme pokoupili něco zobání v 7eleven a usadili se na provizorním autobusovém nádraží. To plnohodnotné se totiž dlouhodobě rekonstruuje a venku tak zbývá jen jeden malý stánek Greenbusu a kolem pár laviček pod dvěma velkými stany, kterými ale stejně crčí dešťová voda, takže trávit tady nějakou delší čekačku, to prostě nechceš.

Koupili jsme lístky na nejbližší možný spoj do Chiang Mai za 169 B na osobu a počkali si do půl 8. Autobus byl zas vyklimatizovaný na teplotu ohulené ledničky, tak jsme zblajzli vodu a sušenku, co nám dali k svačince, došli si na záchod, který v parádně vybaveném thajském autobusu nesmí chybět, a pak se zachumlali a 3 hodiny, co trvá cesta mezi Chiang Rai a Chiang Mai, víceméně prospali.

Uprostřed noci jsme byli vyloženi v centru 2. největšího města Thajska, na autobusovém terminálu Chiang Mai. Je docela daleko od pěkného, starého centra, kde sídlí i většina levných hotelů, a navíc ubytovávat se na pár hodin je děsně neekonomické, tak jsme se rozhodli tu zůstat do rána. Kolem hned několik 7elevenů, část noci otevřený záchod, zastřešený prostor a lavičky, na kterých se dalo natáhnout – víc jsme pro tuto chvíli ani nepotřebovali:-)

SOBOTA 10.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ OSMÝ – CHIANG MAI POTŘETÍ, WALKING STREET MARKET

V 6 ráno jsme se probrali, já vysolila 3 B za WC, a pak jsme šlapali skoro 5 km do centra, pro nás už také ne zcela neznámého. Vždyť jsme do jednoho z nejpříjemnějších thajských měst zavítali už potřetí! Cestou nám spadlo pár ranních kapek, ale nic tragického, a také jsme prošli ovocným trhem u řeky, kde jsme pořídili k snídani kilíčko longkongů za 20 B. Když už jsme měli na dohled Ta Phae Gate, jednu z bran do vnitřního starého města, trochu jsme se nechali unést a zapadli do Mekáče na roku – 1. na záchod (za který Petík na nádraží odmítl platit), 2. na hranolky (asi přišlo období, že sežereme, na co přijdeme – a co by ne, když malé stojí 29 B:-)), 3. na internet (i když po děsně zdlouhavé registraci). Trochu jsme se zorientovali, kterým směrem bychom asi měli jít hledat nějaké levné ubytování, protože hotýlek, ve kterém jsme tu bydleli při předchozích návštěvách, byl sice moc pěkný, ale na naše současné možnosti zbytečně luxusně drahý (Nice Apartment, tuším za 400 bahtů). No dobře… chvíli jsme vydechli, a pak asi 30 minut prolézali úzké uličky jedné části starého města, až jsme skončili v J. J. Guesthousu – malý, ale hezký pokojík s větrákem, čistou a funkční koupelnou a dokonce balkonkem, i když výhled do zdi protějšího domu, nad stokovitou uličkou, a vrčící klimatizace z lepších pokojů. Cena 250 B, paráda. Byli jsme docela mrtví, tak jsme si dopřáli chvíli leháro a na obhlídku okolí vyrazili až v odpoledních hodinách.

Akutní hlad jsme zahnali nudlemi ze 7eleven, navíc jsme měli nedaleko hotelu i Tesco a v podvečer se okolo začaly rozkládat stánky jednoho z nejlepších večerních trhů. Pořídili jsme novou SIM kartu, protože ta minulá po 2 měsících bez dobití expirovala – v tom mají Thajci dobrou rejžárnu. Nemůžeme opomenout ani jeden stánek, u kterého jsme minule byli pečení, vaření, a to je paní s ovocnými šejky. Trochu zdražila, ale nebyl problém si o pár kroků vedle najít jinou, mnohem sympatičtější a se všemi druhy, včetně míchaných, za 20 B (zatím naposledy jsme byli jejími zákazníky v létě 2017 a ceny i vstřícnost stále držela;-)). Na poprvé padly kombinace avokádo + marakuja a pitahaya + vodní meloun, naše oblíbené. Pak jsme vzali v Tescu barel vody a odebrali se trochu dáchnout do hotelu, abychom nabrali síly na další dnešní courání.

A že bylo o co stát! Vyrazili jsme totiž na speciální sobotní trh – Walking Street Market. Prošli jsme nejdřív na okružní ulici, kde už vyrostl úplný les stánků a všude to kouřilo, bublalo a vonělo. Frčely hlavně mořské plody – krevety, sépie, mušle – grilované nebo v salátech, ale ty byly i v levném Thajsku trochu mimo náš momentální rozpočet. Zkrátka jsme ale nezůstali. Prošli jsme nejdřív oblast night marketu, který tu vyrůstá každý večer a oplývá pestrou nabídkou všech možných dobrot. Nakoupili jsme si těstovité kuličky plněné krabí tyčinkou, sépií nebo tuňákem, zalité majonézou a posypané sekanou řasou (8 ks za 30 B), a pak samozřejmě neodolali překrásnému sushi (10+1 ks za 50 B). Všechno jsme zbouchali usazení jen tak někde na obrubníku za stánky, protože lepší posezení po ruce nebylo, a pak už pokračovali na proslavený sobotní trh.

Asijských trhů už jsme viděli spoustu, ale chiangmaiský Saturday Walking Street Market nám vyrazil dech. Jeho páteří je jediná, několik km dlouhá ulice, přes den dopravní tepna, ale v sobotní večery výhradně pěší zóna, hustě lemovaná stánky se vším možným i nemožným. Najde se tu samozřejmě jídlo a pití v hojné míře, ale jinak hlavně oblečení, šátky, sandály, rukodělné výrobky – lampičky, peněženky, šperky, kapsičky, různé hračky, obrázky… Kdybych někdy, někde v Thajsku chtěla nakoupit opravdu hezké dárky a suvenýry, tak definitivně v Chiang Mai (a nebylo to poprvé ani naposledy, co mě tu tahle myšlenka napadla). Z hlavní ulice potom vedlo několik menších odboček, ve kterých vznikala jakási prostranství uprostřed jídelních stánků. Jen o to sezení tu zase byla celkem nouze. Hlavní ulici jsme prošli celou, odboček dali jenom několik, namátkou, ale i tak jsme toho courání mezi davy lidí měli plné kecky. Cestou tam jsme se posilnili čajovou ledovou tříští a kokosovou zmrzkou, cestou zpět jsme pak ochutnali malé porcičky rýže a nudlí, mangovou a guavovou zmrzlinu z kovových formiček, a dlouze s úžasem a představou nového podnikatelského záměru sledovali výrobu „čerstvé zmrzliny“. Chlapík několika šikovnými pohyby připravil směs mléka a ovoce nebo třeba sušenek, rozetřel na namražený pult, pak stáhl několik ztuhlých ruliček hotové zmrzliny a nandal po 5 – 6 do kelímku. Strašně se nám to líbilo a už jsme spekulovali, co by tak mohl stát takový mrazící stánek, ovšem postupem času jsme zjistili, že to zas taková novinka není, když jsme to potkávali v mnoha dalších zemích, včetně později ČR. Takže z toho taky nic nebude:-(

Na závěr putování trhem jsme nákupní horečce také podlehli a pořídili si stejné bermudy na stahování v pase. Do hotelu jsme se pak vraceli uchození, přeplácaní, ale vlastně nenajedení, a o pár stovek lehčí:-) Koukali jsme ještě na selfie tyče (100 B obyčejnější, pro nás, 150 B s drátkem na iPhony), ale pán je měl všechny nějaké rozviklané, tak to radši ani ne:-) V hotelu jsme nejdřív na chvíli usnuli, ale pak zafungovalo podvečerní kafe, co jsme měli před odchodem, probrali jsme se a dostali hlad. A pozor – byli jsme už v Thajsku, ne v nějakém Laosu trápícím každého hladomorem, takže Petík skočil do 7eleven pro instantku a za chvíli bylo v bříšku jako v pokojíčku, a mohli jsme jít konečně spát:-)

NEDĚLE 11.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ DEVÁTÝ – HOREČKA, FILMY, JÍDLO

Když jsme se vzbudili kolem 8., bylo všechno celkem v pořádku, ale během dopoledne se Petíkovi udělalo zle a do odpoledne ho zkosila 39°C horečka. Naordinovali jsme tedy odpočinkový režim, já kolem oběda vyběhla sehnat nějaké zásoby (přičemž jsem objevila velice sympatickou restauraci nedaleko, kde se jídlo vybíralo přímo z kotlíků, porce s rýží za 25 B), a zalezli jsme si k několika filmům. Petík u nich stejně napůl pospával, nebo se jen válel a poslouchal a odpočíval podle toho, jak mu stoupala a klesala teplota. Trochu nám bylo líto nedělního trhu, ale ono toho bylo včera docela dost:-) Ani hlad už jsme večer neměli, tak jsem znovu ven nešla a dokoukala poslední film někdy ve 2 ráno. Když jsem konečně odpadla, probral se odpočinutý marod, cítil se děsně fajn, dal si sprchu, a pak půl noci čábřil u počítače nad fotkami…

PONDĚLÍ 12.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ – LÉČEBNÁ PAUZA

Ráno bylo Petíkovi stejně blbě jako včera, horečka přes 38°C. Na zádech se mu objevila červená vyrážka. Nebo kousance? No nic, pokračovali jsme v léčbě paralenem, pocením a pitným režimem, a napsali na pojišťovnu, ať nás informují, kam se případně máme jít hlásit s horečkou dengue, která se přesně projevuje vyrážkou a vysokou teplotou. Když se mu udělalo líp, zkoušeli jsme něco popracovat, když bylo hůř, došlo na filmy. Papání jsem zase dopoledne obstarala v restauraci z kotlíků a nějakou tu zeleninku na trhu. Uvidíme, jak se to všechno bude dál vyvíjet…

ÚTERÝ 13.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ PRVNÍ – LÉČEBNÁ PAUZA

Teplota začala pomalu ustupovat a vyrážka se nám zhoršovala oběma, a tak jsme usoudili, že spíš budeme mít nějaké štěnice v posteli, než horečku dengue. I tak jsme si ale dopřáli ještě jeden odpočinkový den, respektive pracovně-válecí. Zásobovací dopoledne proběhlo dle ozkoušeného scénáře. Odpoledne se Petík cítil i na menší procházku, a tak jsme si konečně zase jednou došli na jídlo společně. Byl to tedy hlavně šejk a rýže s kachním masem, něco málo zásob v 7eleven a zase zpátky do pokoje. Dneska se tu všude ozývaly divné zvuky, někde evidentně trénovala budoucí operní pěvkyně a na nás někdo z chodby udělal do okna „PŠT!“, když jsme se v 1 ráno normálně bavili u balení batohů. Jó, papírové stěny thajských hotýlků, to je kapitola sama pro sebe:-)

STŘEDA 14.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ DRUHÝ – CESTA DO BANGKOKU

Vstali jsme po 8., teplota nebyla, a tak jsme se rozhodli uskutečnit další – a delší – přesun. Během dopoledne jsme dobalili a kolem 11. uložili batohy dole na recepci a šli hezky na obídek. Kromě červeného a zeleného kari jsme nabrali zásobu halls a tygří masti pro Petíka a nějaké ty longkongy na cestu. Po 2. hodině jsme pak vzali saky paky a vyrazili zase tu hroznou štreku na vlakové nádraží. Petíkovi se asi po kilometru udělalo zle a málem sebou sekl, ale odpočinek a zmrzka mu dodaly síly a už jsme to došli. Na nádraží jsme byli ve 3, vlak jel v půl 4 a slečna v pokladně na nás zhrozeně zírala, že chceme jízdenku do 3. třídy:-)

Vlak, nebo minimálně náš vagon, měl na jedné straně lavice pro 3 lidi, na druhé pro 2 – tam samozřejmě byla naše čísla. Zabrali jsme aspoň obě dvě lavice proti sobě, časem naskládali batohy mezi ně a vytvořili tak plus mínus souvislou plochu na válení, abychom se mohli aspoň trošku natáhnout, než se během noci dokodrcáme do Bangkoku. Od tet, které procházely vlakem a prodávaly různé pamlsky a maličké verze pouličního jídla, jsme se trochu zásobili – dopřáli jsme si k večeři padthai (30 B) a knedlíček banh bao s fazolovou náplní (15 B), pustili si muziku do sluchátek a pokusili se cestu zaspat.

Zajímaví byli naši spolucestující. Vedle seděly 2 tety s velkými bednami a papírovou krabicí, které měly celkem 3 psy – psí mámu, její odrostlé štěně a třetí, malé štěňátko, navlečené v růžovém oblečku jak přerostlý bonbon. Psí máma byla ze začátku v pohodě, ale později se čím dál tím víc drbala a vykousávala si nějaké breberky… A tak jsme usoudili, že jelikož jsme v posledních dnech byli od nějaké havěti pokousaní hlavně my, tak se nám asi podařilo paním zablešit psa:-)

ČTVRTEK 15.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ TŘETÍ – BANGKOK PO X-TÉ

Pouze s hodinovým zpožděním jsme ráno dorazili na bangkokské hlavní vlakové nádraží Hualamphong, vyštrachali se z vlaku a zkontrolovali spoje na jih, a pak si dali zase jednu procházku na autobus č. 15. Počkali jsme si na něj dlouhých 20 minut, ale jeli zadarmo:-) Červené vejtřasky totiž jezdí vždycky buď úplně zadarmo, nebo za 6,50 B. I KDYŽ… tahle konkrétní 15 měla na ceníku přepsaných 6,50 na 7 B – to jsme docela zůstali zírat, protože se to tu posledních asi 10 let neměnilo.

Co se ubytování týče, tak máme už v Bangkoku své stálé místo Merry V. Guesthouse, ale jelikož tam pro změnu kontinuálně zdražují, tak jsme se rozhodli vyzkoušet tip od Vespáků, které jsme tu potkali v dubnu při minulé návštěvě. Jejich hostel jsme našli, prohlédli, opravdu tu chtěli za pokoj jen 220 B, ale usoudili jsme, že dáme přednost sice trochu dražšímu, ale ozkoušenému podniku, kde víme, že uklízečky každý den šúrují a z podlahy se tam dá jíst, což o dřevěném, temném a zastrčeném patrovém domku rozhodně říct nešlo.

Přicházet do Merry V. už je pro nás opravdu jako jít domů a vždycky jen spekulujeme, jestli i ty tety na recepci, které se taky za skoro 10 let, co sem jezdíme, nevyměnily, si pamatují nás, nebo jsme pro ně vždycky jenom další běloby na seznamu. Pokud nás registrují, tak to nedávají nijak najevo – nejsou tu nijak extra vřelí ani nijak extra nepříjemní – prostě každý dělá svojí práci, hostovi vyhoví, a pak ho skásne, od rána do večera, sedm dní v týdnu:-) Pro nás zase rutina s výběrem pokoje – 2. – 3. patro, na kraji u balkonku, s oknem ven. Tentokrát jsme se trochu báli, jestli už pomalu nebude začínat sezóna, ale byli jsme na celém patře sami, takže pohoda. Řízli jsme sebou pod větrák, natáhli se na postel jak širocí, tak dlouzí, protože jsme konečně mohli a nikam se nám nic nepropadávalo, a dali jsme si osvěžujících „dvacet“. Nebo spíš „šedesát“.

Mezitím venku naplno začal typicky hutný, ulepený a šedivý den, jak město dusí těžká, smogová poklice. Ta tropická facka, kterou člověk dostane hned, když vystoupí z letištní haly, a kterou jsme až donedávna tak milovali, protože to byl vždycky symbol začátku dovolené. Bangkok už asi nemá nějaké extra atrakce, kterými by nás překvapil, ale užíváme si jeho atmosféru a pocit, že jsme doma, protože tu známe místa a procesy, víme, jak se kam dostat, kolik co stojí a jaké finty tu zkouší tuktukáři na cizince. A tak když jsme se vykopali z hotelu, bylo to čistě účelové – chtěli jsme zkusit ve městě nechat trošku vyčistit a poštelovat naše fotomiláčky. Nejdřív jsme teda zamířili „na roh“ Rambuttri a Tani za oblíbeným stánkem s hotovými jídly „1974“, jenže kluci tu nebyli.  No nic, někde něco ulovíme, osvěžili jsme se výbornou čajovou tříští u pojízdného pana „čajíčkáře“, našeho objevu z poslední návštěvy Bangkoku, a odebrali jsme se na autobus do centra.

Postávali jsme kus dál od zastávky, blíž k jiné, takže když přijel „tourist“ policajt a nechal si vysvětlit, kam a čím chceme jet, ochotně nás nasměroval na vedlejší zastávku. My věděli, že autobus jede odtamtud, ale tady dalo sednout při dlouhém čekání:-) Jinak nás ale potěšilo, že se starají, je to milé a většina turistů je tu asi z autobusů dost zmatená. Počkali jsme si na svou dvojku, i když tentokrát jsme neměli štěstí na tu zadara, ale 6,50 B je srandovní cena. Škoda jen, že už jsme se trefili do pověstné polední zácpy a jízdu, co je tak na 15 – 20 minut, jeli skoro hodinu. To je pak jediný moment, kdy člověk lituje, že si nepřiplatil za ten klimatizovaný autobus:-D

S úlevou jsme vystoupili nedaleko směnárny SuperRich, vyhlášené svými výhodnými kurzy, a zjistili, že je jich tu hned několik vedle sebe (při další návštěvě o 1,5 roku později už se všechny jmenovaly SuperRich, protože se rozkřiklo, že se mezi turisty rozkřiklo, že SuperRich je dobrý:-)). Kurzy tady, nedaleko Pratunam Pier, byly opravdu o hodně lepší, než v okolí Khao San Road, kde jsme bydleli, a dokonce v některých směnárnách brali i vietnamské dongy, kterých zbylo docela dost, a věděli jsme, že už potřebovat nebudeme.

Našli jsme Canon servis, který jsme si předtím vytipovali na internetu. Příjemný pán mi vyčistil zlobící záklopku, aby zavírala plynuleji, ale za čištění snímače zrcadlovky chtěli 530 B (na netu psali 350 B), tak jsme to nechali ještě na zvážení. Doporučili nám zkusit ještě servis v MBK, což je jeden z ohromných obchoďáků v centru Bangkoku, ale výsledek byl podobný. Rozhodli jsme se tedy zkusit ještě Pantip, Mekku všech, kdo potřebují mobilovou nebo počítačovou pomoc a jde jim v první řadě o cenu, a až pak o kvalitu:-)

Servis foťáků se sehnat nepovedlo, ale zato jsme si vyhlédli externí disk, který se hodí vždycky (a co pamatuji na téhle cestě, tak jsme tu nějaký koupili snad při každé návštěvě Bangkoku). I s 2 % poplatkem za platbu kartou se nám to dalece vyplatilo, a zase bude chvíli kam dávat fotky – přece jenom 3 měsíce ve Vietnamu byly na dataprostor docela náročné. Jenže ouha, strojek napsal nějakou hlášku a platba neproběhla. Tak nic, zkusili jsme se zeptat vedle, jenže ti využívali stejný strojek u sousedů. Jít kvůli disku měnit, když jsme věděli, že máme pár posledních dní v Thajsku, se nám nechtělo, tak jsme to nechali být. Jenže ouha znova! Na mobilu bliká smska, že platba proběhla. Šli jsme tedy zpátky do obchodu a pokoušeli se jim to vysvětlit a dostat z nich aspoň nějaké potvrzení ze strojku, ten ale prý neumí vyplivnout stvrzenku, když platba neproběhne. Ach jo. Zkusili jsme tedy zajít na pobočku banky, které platební terminál patřil, a tam narazili na ochotnou manažerku a překladatelku, kterým jsme vysvětlili náš problém, dokonce s námi šly znova do prodejny přezkoumat strojek. Nakonec nám řekly, že ony stejně dnešní platby uvidí zaúčtované až zítra, tak ať se zastavíme a řekneme si, co dál, podle toho, zda platba opravdu proběhla, nebo ne.

Později se ukázalo, že v tomhle případě jsme se trochu unáhlili my – na výpisu v bankovnictví se nic odečteného neukázalo ani druhý den, to jen ta smska zatracená byla nějaká zmatená, přišla a nás zbytečně vystresovala a my zbytečně vyprudili půl obchoďáku. Ale tak on jim trochu trénink angličtiny neuškodí:-)

Koupili jsme si aspoň selfie tyč za 100 B a šli si udělat radost na bubble tea k Pratunam Pier, který nezklame. Pak jsme si chytli dvojku zpátky „domů“, jelikož kluci pořád nevařili, tak se nacpali nejlepším padthaiem v Bangkoku od strejdy v naší ulici, a večer si zase trochu sedli k práci. Do postele jsme se nakonec dostali až v půl 4.

PÁTEK 16.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ ČTVRTÝ – REGENERACE, NOVÁ ČTVRŤ

Ráno a dopoledne jsme tentokrát strávili pracovně, s obědem na rohu, kde kluci už frčeli, jsme oběhli pár nezbytností, jako třeba nabrat vodu. Vietnam nás naučil, že vždycky musí existovat levný zdroj pitné vody pro místní, levnější, než turistické balené vody (o ekologii ani nemluvě). Většinou byla ve městě jedna nebo několik stanic se zabudovanými filtry, kde se stáčela voda do 20 l barelů od „rosany“, které se pak dál distribuovaly po městě. Thajsko je v tomto ohledu o trochu napřed a vstřícnější k obyčejným lidem, protože mívá často automaty na vodu v ulicích. Jeden býval přímo na Khao San Road, ale ten jsme snad nikdy neviděli funkční (proč turistům dávat levnou vodu, když si jí můžou koupit v 7eleven za peníze, které jim pořád přijdou malé?), a pak další vedle v Rambuttri Alley, který byl naším nejbližším zdrojem (při poslední návštěvě Bangkoku v září 2017 už nefungoval ani ten a museli jsme se pro vodu projít až k restauraci Saneh, což nám ale vůbec nevadilo, protože je naší oblíbenou:-)). Nutno podotknout, že jsme z thajské automatové vody nikdy neměli žádné problémy…

Až večer, kolem 6., jsme vyrazili se trochu cournout do nových míst, která nejsou daleko, ale nikdy jsme tam neměli důvod chodit – nábřeží a uličky mezi řekou Chao Phraya a prostranstvím Sanam Luang. Šli jsme tam zkusit najít pobočku směnárny SuperRich, abychom sehnali hotovost a mohli koupit ten externí disk, když se to kartou nepovedlo. Na takové normální ulice tam navazuje celkem luxusně pojaté nábřeží, jsou tam lepší hotely, vychodníčkovaná kolonáda, drahé restaurace… až jsme si tu připadali trochu nepatřičně. Směnárnu jsme nakonec po několika dotazech našli, ale kurzy měla o dost horší, než v centru, možná prostě proto, že tohle je téměř výhradně turistická část města. Po cestě zpátky, zase trochu jinými uličkami, jsme si všimli, že přes den je tu docela velký trh, takto taky můžeme někdy zkusit, a pak jsme objevili blok optik s mega levnými roztoky na čočky, akorát dnes už zavřené. Mimochodem roztok na čočky, respektive obecně shánění jakýchkoli hygienických potřeb na cestách, to je taky dobré téma. My máme to štěstí, že v žádném ohledu nemáme nějaké speciální potřeby, a tak se můžeme spokojit i s levnějšími/jinými značkami, než na které jsme zvyklí doma. A ve městech snad všude na světě (nebo aspoň tam, kde my jsme byli) se dá dnes už všechno potřebné sehnat – globalizace je holt mocná panovnice, ale v některých případech za ni buďme rádi;-)

SOBOTA 17.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ PÁTÝ – NÁKUPY – 2. POKUS

Dnes jsem vstala v půl 8, nezvykle čilá, tak jsem si dala sprchu, uvařila čaj a dopisovala deník. Pak se ke mně přidal Petík s fotkama, a společně jsme se vrhli na studování Langkawi, kde se už za pár dní máme potkat s mými rodiči, a potřebujeme naplánovat dovolenou podle jejich, nikoli podle našich potřeb (a to je hodně velký rozdíl:-)). Kolem 11 jsme si pak dali v 7eleven jejich nejlepší produkt, banánovo-čokoládovou bábovičku k snídani, a vystáli si v autobuse další běžnou kolonu do centra.

Vystoupili jsme tentokrát před velkým obchoďákem BigC, kde jsme nabrali pár zásob, co se v 7eleven neprodávají, a k obědu si dopřáli trochu obžerskou porci celého grilovaného kuřete. Holt jednou za čas se musíme trochu napucnout, abychom tady ty jejich výborné, ale malinkaté porcičky přežili:-) V podstatě za rohem jsme potom absolvovali celou složitou proceduru s výměnou peněz v SuperRich (my byli u té zelené, hned naproti je oranžová:-)), kde potřebují nejdřív pas, ověřit ho, okopírovat, a pak až vás pustí k pokladníkovi. Po směně v takovéhle zemi se člověk vždycky cítí jak pan král, a tak jsme pokračovali dál, celý obnos rovnou zase utratit:-)

Začali jsme na bubble tea, jak jinak, ale hlavním cílem byl Pantip. Dnes to bylo trochu snadnější v tom, že už jsme šli na jistotu, i když po zběžné prohlídce jsme sehnali disk o patro výš a ještě o 100 B levnější:-) Pak jsme pořídili ještě věc, které se říká USB hub (prostě „roztrojka“ na USB, bohužel jsme později zjistili, že bez dalšího zdroje proudu stejně neutáhne ani jeden zapojený disk), a Petík si už sám zašel někam sehnat paměťovku do mobilu. Já si kecla někde na zem, protože courání po tomhle obchoďáku mě fakt zmáhá… ještě tak, kdyby to byly hadry, ale z toho nemám žádné extra potěšení:-)

Každopádně dnešní mise tedy splněna. Cestou od Pantipu pro další várku bubble tea jsme míjeli něco asi jako autogramiádu thajských anime hrdinů. Jestli někomu přijde tahle „kultura“ pocházející z Japonska zvláštní, tak vězte, že Thajci jsou na tom s divností ještě o několik levelů výš. Takže po ulici se potácely většinou slečinky na supervysokých botách, v mini tutu sukýnkách a s dlouhými parukami, všechno samozřejmě v pestrobarevných odstínech, anebo naopak divní emouši, co vypadali jak asijské zombie:-) Brali jsme to jako „jiný kraj, jiný mrav“, usmívali se a ani se nesnažili to pochopit…

Večer dle tradičního scénáře – večeře na rohu (tam bychom mohli chodit celý život a nepřejí se nám to), nabrat vodu, nějaký zob k práci a do usnutí nad prací – je to řehole!:-)

NEDĚLE 18.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ ŠESTÝ – PRACOVNÍ

Dnes jsme vyšli jen krátce za jídlem, jinak jsme strávili den v pokoji. Ještě ráno jsme si mysleli, že zítra odjíždíme, a tak jsme se snažili stihnout dodělat co nejvíc věcí – fotek a článků. Postupně jsme během dne přišli na spoustu dalšího, co by bylo třeba zařídit, a tak jsme odjezd přehodnotili a přesunuli na úterý. Snad se zítra vše povede a snad se vejdeme do vlaku:-)

PONDĚLÍ 19.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ SEDMÝ – ZAŘIZOVÁNÍ? NE, MĚSTO UMŘELO

Ráno se potvrdila naše neblahá předtucha z večera, když jsme viděli vařící a šejkové kluky sklízet stánky – totiž že pondělí bude zase zavírací den. Akorát, že teď to nemělo žádný pořádný důvod – žádný svátek, žádné první pondělí v měsíci a uklízení ulic, prostě jenom volno po víkendu, nebo co já vím… Pár plánů nám to překazilo (jak třeba nové haleny na další cestu, a samozřejmě to jídlo!), ale pár jsme jich zvládli vyřídit – na poště rozeslali thajskou a laoskou várku pohledů, nakoupili zásoby jídla do dražší Malajsie, Petíkovi jedno rezervní tríčo za 99 B (taky náš oblíbený stánek:-)), a taky ten roztok na čočky, protože po problémech ve Vietnamu, kdy se musel na čas uchýlit k nepohodlným brýlím, se chtěl k čočkám zase vrátit, a na to byl potřeba nový roztok a především pouzdro. Jinak jsme přes den trochu popracovali, zejména ve chvílích, kdy se nad Bangkokem přehnaly dva mohutné slejváky. Když jsme někdy ve 2 ráno konečně hodlali zalehnout, volala mamka a řešili jsme problém s jejich špatně check-inovanými letenkami. Takže nakonec do postele až kolem 4., budíček v 8:30 – no, tak aspoň třeba zaspíme tu šílenou cestu vlakem na jih, kterou už jsme taky jeli několikrát…

ÚTERÝ 20.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ OSMÝ – CESTA DO HAT YAI

Nepochopitelným způsobem se nám podařilo kolem 9. opravdu vstát, ovšem rychlost balení byla tak „závratná“, až to chvíli vypadalo, že vlak nestihneme ani autobusem, ani lodí. Bus jel naštěstí celkem rychle, navíc zadarmo, akorát batohy byly zase tak těžké, že já jsem se jednou málem skácela a Petíka chytlo rameno hned, jak batoh nandal. Na nádraží jsme koupili lístky na 3. třídu za 259 B, kartou se dalo platit na přepážkách 3, 4 a 5:-) Pak jsme se střídali v beznadějném bloumání po hale a okolních obchůdcích ve snaze ukořistit něco normálního k jídlu, ale to je tady prostě problém. Dali jsme tedy aspoň nudle v kelímku ze 7eleven a sekaný ananas a poseděli ve velké hale. Když později přišel brutální liják, ukázalo se, že hala je děravá jak řešeto, a tak jsme se před nepředvídatelnými proudy vody několikrát šoupali, až jsme se došoupali do KFC. Hranolky tu mají levnější, než v Mekáči, ale taky pidi…

Ve čtvrt na 3, když jsme se vrátili na nádraží, bylo už dávno po dešti, všude vytřeno, jen v kolejištích ještě povodeň, ale i ta se brzy vsákla. Přesunuli jsme se do již přistavěného a těžce přehřátého vlaku, kde jely naplno všechny větráky, samozřejmě s výjimkou toho, který byl nad našimi sedadly… Petík dotáhl ze 7eleven trochu zásob, včetně zmrzliny Atom (nanuk ze 4 vanilkových bobků zalitých výbornou čokoládou), která se nám líbila už v Kambodži a Vietnamu, ale všude nám přišla předražená a našli jsme pokaždé lepší variantu. Stálo zato si počkat…:-D

Přestože na odjezdové tabuli svítilo 15 min zpoždění, vlak vyjel na čas, ale počáteční dvouhodinová fáze, kdy se krokem vleče čtvrtěmi Bangkoku, byla úmorná, a to i když jsme věděli, do čeho jdeme. Výhoda byla v tom, že jsme se rozvalili každý na dvousedačce proti sobě, celkem na pohodu. Jenže v podvečer, někde na předměstí Bangkoku, nastoupil hrozný dav lidí, místa naproti se obsadila a bylo po srandě. Schoulili jsme se tedy na sedačkách určených pro prťavé Asiaty, pustili si pár filmů a snažili se přežít kodrcání, jak to šlo.

Petíkovi se ale postupně rozjela brutální migréna, v nejhorší fázi pochodoval po vlaku a tloukl hlavou o stěny. Nedivím se mu a neumím si představit ten stav, kdy jediný, po čem člověk touží, je tma, ticho a zalézt pod peřinu, a přitom tráví čas v hrkajícím vlaku, na dřevěné lavici, kde jsou všude otevřená okna, takže jednak fičí a druhak strašný rambajs. Zásoba ibalginu (můžete nakoupit pohodlně třeba přes Benu e-shop) se nám sice už dost ztenčila, ale stále něco zbývalo, jenomže ani dva prášky mu nepomohly. Až nakonec se osvědčila „domácí“ medicína – namazal snad celou hlavu tygří mastí, ovázal šátkem a (možná vyčerpáním) usnul v chodbě mezi naším a jídelním vozem, kde tou dobou už nikdo necoural. To jsem ovšem já nevěděla. Viděla jsem ho odejít na opačnou stranu a hrozně dlouho se nevracet. Po hodině jsem ho šla hledat, a když ani ve 3 nejbližších vagonech nebyl, začala se mě trochu zmocňovat panika a napadaly mě hororové scénáře, jak se mu někde udělalo zde a vypadl z permanentně otevřeného vlaku, bez mobilu a jediné možnosti se nějak spojit. Pak si frajer nakráčel z opačné strany, vyspinkaný skoro dorůžova, natáhl se na lavici a znova usnul, když už v klidu mohl. Já nad ním jenom zůstala zírat do blba a zabrala až někdy ve 3, když se uvolnila sedačka naproti a mohla jsem se taky natáhnout.

STŘEDA 21.10. – DEN TŘÍSTÝ DEVADESÁTÝ DEVÁTÝ – HAT YAI, SATUN, PŘÍSTAV TAMMALANG

Vzbudili jsme se kolem 8, mě probralo Petíkovo cvakání foťákem. Byli jsme v jižním cípu Thajska, který je tvořen nádhernou, vápencovou krajinou s kopci – mogotami a skalami rozličných tvarů. Připadalo nám akorát, že tu je nějaký divný opar, ale v podstatě jsme tomu nevěnovali moc pozornost. Později se ukázalo, že jde o jednu z výrazných ekologických katastrof – důsledek vypalování deštných pralesů na Sumatře, ale o tom ještě bude řeč… Zmiňuji to hlavně proto, aby bylo jasné, jak až daleko se ten sajrajt dostal…

Před 10. jsme dorazili do Hat Yai, nepříliš sympatického, příhraničního města, a chvíli se dohadovali, kudy kam, protože jsme si to nějak dopředu nezjistili. Sice jsme tu už jednou byli, když jsme tudy v roce 2012 přecházeli do Malajsie, ale to bylo po zemi, kdežto teď jsme se potřebovali dostat do dalšího městečka Satun a odtud pak trajektem na malajský ostrov Langkawi. Zkusili jsme zdejší infostánek, dostali mapu a ochotně nám poradili, kudy na autobusové nádraží, které jsme potřebovali. Na mapě to vypadalo jako kousek (na rozdíl od skutečnosti, ale to nám došlo až později), tak jsme vyrazili pěšky přes město. Když jsme míjeli trh, nabrali jsme ke svačině pečené kaštany. Při té příležitosti Petík zjistil, že postrádá 200 B, které asi někde ztratil, a to jenom proto, že já jsem si je k sobě nevzala v tu správnou chvíli. Takže je to moje vina, samozřejmě:-) Šlapali jsme holt dál a postupně začali zjišťovat, že nádraží jednak není značené na okraji naší mapy, ale od ikonky vede šipka po silnici kamsi mimo mapu (3,5 km), druhak to bylo po městě už značené jako „VAN TERMINAL“, a tak jsme se měli připravit spíše na taxíkovou, než hromadně-dopravní cenu. Nakonec to nebyla extra tragédie, ale taky už jsme tu jezdili levněji: do Satunu (cca 100 km) za 80 B, do přístavu trajektů (+10 km) za 130 B. Usoudili jsme, že taxikářskou cenu za odvoz do přístaviště platit nebudeme, a koupili lístky do Satunu.

Dodávky jezdily sice každých 30 minut, ale vešlo se do nich vždycky jenom pár lidí, takže se o každé místo sváděl tvrdý boj. My než jsme se stihli rozkoukat, jak to tu chodí (indické vlaky hadr), tak první dodávka odjela, a jakoukoli další už jsme věděli, že nestihneme poslední dnešní trajekt ve 4. Ve spěchu, když jsme se mermomocí snažili prodrat na nějaké místo v první dodávce, se mi povedlo utrhnout si jeden důležitý popruh na batohu, což mě tak vytočilo, že jsem odmítla se tady strhat kvůli blbcům, co nejsou schopní vypravit normální autobus, když by se pohodlně uživil, sedla jsem si naštvaně na zadek a jala se ze všeho nejdřív popruh sešít a až pak zase začít komunikovat se světem. Ono totiž kvalitní batoh v cizině moc sehnat nejde, natož tady ve fejkové Asii, a to už jsem měla jeden popruh urvaný z Ománu, když se chudák místní chlapík snažil zvednout 28 kg ze země zuřivým trhnutím, a tak jsem se bála, aby se mi ještě víc nerozpadl (už takhle se nesl dost nepohodlně a všechny jeho skvělé vychytávky trochu ztrácely smysl).

Když jsme konečně pochopili, že tady budou potřeba pouze a jedině ostré lokty a využít naši fyziologickou, prostorovou převahu nad mrňavými Thajci, rozpomněli jsme se na naše indická dobrodružství a ukořistili místa v jedné z dalších dodávek. Řidič nejdřív prudil kvůli batohům a chtěl, ať si přikoupíme ještě jeden lístek, ale když viděl, že tenhle nápad neprotlačí, domluvili jsme se na tom, že jeden batoh nám pojede na klíně a druhý bude stát venku na malé plošince. Dobrý pocit to nebyl, ale jeli jsme a to bylo v tu chvíli důležité. Cesta byla povětšinou dost nudná, za okýnkem se míhaly nekonečné řady obchůdků podél silnice a zajímavého nic, tak jsme si i trochu klimbnuli – přeci jen uplynulá noc nebylo zrovna výživná.

Satunu se nás řidič pokusil vysadit „kdesi“ ve městě – možná to myslel dobře a znal nějaký trik, jak se odsud dostat do přístaviště, ale nám se nechtělo nad tím dumat a radši jsme trvali na odvozu na oficiální autobusové nádraží za městem. Výhoda: věděli jsme přesně, kde jsme, a že to je blíž přístavu, než město. Nevýhoda: byla to totální řiť, nikde nic, a my byli bez (krátkodobého) jídla a pití. Navíc jsem po výstupu zjistila, že se mi v batohu zmáčkla lahev a asi nebyla pořádně utažená, takže mi voda prolila půl báglu. To je teda den! No nic, nebylo moc kam spěchat, tak jsme si tu chvíli dali sicnu, já vytahala nejhorší kusy z batohu, rozložila je po ploše téměř liduprázdného nádraží a za půl hodiny bylo sucho a mohli jsme vyrazit do přístavu. Cesta před námi dlouhá, ale teoreticky jsme na to měli celou noc (když pominu fakt, že by to byla druhá, téměř probděná a hodně nepohodlná noc).

Došli jsme asi kilometr na křižovatku s hlavní silnicí ze Satunu do přístavu Tammalang (autobusák měl vlastní odbočku) a během pár chvil u nás k našemu velkému překvapení zastavila místní rodinka, jestli nepotřebujeme někam svézt. To asi zase jednou někdo nahoře viděl, že toho už máme dneska dost, a seslal nám nějakého „božího“ posla… Nabídce ušetřit si 10 km pochod nešlo odolat, byť s pravděpodobností, že dnes zůstaneme o hladu. Prý tam ale něco k jídlu je…

Je, ale přes den, kdy jezdí trajekty, ne večer, když už se čeká jen na to, až připluje ten poslední. Jediný otevřený obchůdek byl zoufale nezásobený a předražený. Jelikož už jsme neměli ani co pít, bylo potřeba situaci nějak řešit. Vydala jsem se tedy na záchod, že holt zaplatím 3 B, ale naberu si aspoň dvě flašky vody, a pak jí vychlorujem. Hajzlpán, když mě viděl, tak mě vzal ven před halu a ukázal kohout ze země, že si tam můžu vzít vody, kolik chci, a je pitná. Super, takže jedna základní potřeba bude uspokojena, a jelikož hlad je pouze převlečená žízeň, tak bychom mohli zvládnout dvě… Anebo si třeba uvařit aspoň instantku, ne?:-) Vodu na vaření jsme nechali, ale tu na pití jsme pro jistotu ještě ochorovali a odchlorovali. Na jednom z hlídačských domečků jsme objevili zásuvku zvenčí, tak jsme na tajňačku na chvíli zapíchli spirálu a za pár minut byla večeře na stole. Totiž v ešusu.

Po jídle jsme tu zůstali jen tak sedět a sjížděli facebook na mnohých přebývajících datech, která nám zítra propadnou, když k nám přišel jeden z hlídačů, hromotluk v sukni, a odkud jsme, kam jedeme, kde hodláme spát, atd. Slovo dalo slovo a on nás – po domluvě s dalším – odvedl do haly food courtu, kde bylo všechno pozavírané a sklizené, ale byla tu elektřina, dokonce funkční větrák a zavírací vrátka, aby na nás nemohli toulaví psi. Po několika badatelských pokusech se nám podařilo zavěsit moskytiéru a pohodlně si pod ní ustlat, skoukli jsme dva filmy a kolem 1 usnuli v naprostém klidu a míru, mile překvapení ochotou místních, což v Thajsku není úplně samozřejmost. Buď to bylo tím, že jsme dávno opustili velká, anonymní města, nebo tím, že jih země je převážně muslimský, anebo jsme prostě měli štěstí na lidi. Každopádně díky za ně… Ve 4 ráno přihasila dvojice holek s bágly jako my, a také si v hale ustlaly, za rohem od nás.

Tak tedy poslední noc v Thajsku a zítra, zítra se po víc než roce na cestě uvidíme s rodiči (od Anči)…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky