Malajsie 2 – Tvrdá škola skútru, vodopád Temurun a ostré krokodýlí čelisti

...aneb jak tatínek málem projel majiteli půjčovny motorek domem, jak jsme se zchladili pod vodopádem a zjistili, jak vysoko vyskočí krokodýl
Malajsie 2 - Tvrdá škola skútru, vodopád Temurun a ostré krokodýlí čelisti
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

PONDĚLÍ 26.10. – DEN ČTYŘSTÝ ČTVRTÝ – 1. MOTOVÝLET – VODOPÁD TEMURUN, KROKODÝLÍ FARMA

Přišel čas konečně taky podniknout něco akčního, ovšem až po tom, co jsem zamáčkla opruzující budík a naše nevyspalá těla si řekla o dávku odpočinku až do 10. I tak jsme rodiče teprve burcovali, ať taky vstávají:-) Chlapi se vydali sehnat motorky, abychom mohli vyrazit objevovat Langkawi, konkrétně tedy hlavně vodopád Temurun (malajsijsky Air Terjun Temurun), a pak se uvidí, co zvládneme. Náš pan domácí tou dobou už motorky neměl, ale chlápek v protějším guesthousu ano a za také rozumných 30 RM. Půjčily se 2 motorky a taťka, který nic takového asi v životě neřídil, začal trénovat. Šlo to ztuha, při jednom nedobrždění projel majiteli verandou, zastavil se až o dům a motorku trochu škrábl, ale chlápek byl v pohodě. Kdyby se tohle stalo ve Vietnamu, tak už bychom nejspíš platili celou novou motorku:-) Zhruba po hodině už to taťkovi šlo natolik, že se odvážil vzít mě za sebe a vyrazit. Jeli jsme šnečím tempem, ale jeli, a postupně se rozjezdil a dovoloval si víc a víc. V tomhle je také výhoda Langkawi, že zde není moc velký provoz, silnice jsou v dobrém stavu a až na jednu výjimku celkem nenáročné, žádné těžké terény a zatáčky.

Vydali jsme se nejdřív na sever, k vodopádu Temurun a první pauzu jsme udělali na místě, kde se začínaly rozkládat stánky s laksou, typickým malajsijským pokrmem. Je to hustá kokosová polévka, v ostrovní variantě většinou z rybího vývaru a s rybím masem, jinak z jakéhokoli masa, s nudlemi a zeleninou. Dali jsme si ke svačince 2 laksy, 2 květinové čaje a pro naše na ochutnání čerstvý kokos a mohlo se jet dál. Pomalu, ale jistě jsme se dopracovali na parkoviště u vodopádu Temurun, vyšlápli si asi nejnáročnější dnešní úsek po schodech přes kamenný val, občas někde lesem proběhl zvědavý makak. U vodopádu bylo pár lidí, ale celkem klid, a tak jsme ani moc neváhali a naskákali do čisťoučkého, sladkého a na rozdíl od tropického moře i chladivého jezírka. Slast nepopsatelná, fakt….:-) Strávili jsme tu ve výsledku asi hodinu, koupáním, sluněním, focením, tlacháním, prostě pohodička.

Další zastávka, kterou jsme původně ani moc neplánovali, ale vyplynula tak nějak ze situace, byla krokodýlí farma, kterou jsme míjeli cestou k vodopádu Temurun. My z toho až tak odvázaní nebyli, ale pro rodiče to pořád byla exotika a zajímalo je všechno, tak jsme se tam společně vydali. Před vstupem jsme si dali zmrzlinu, taťka šel odvážně do durianové (tedy vyrobené z nejsmradlavějšího, ale údajně také nejchutnějšího ovoce světa). Kupodivu mu chutnala a nesmrděla, mamka přičuchla, lízla a prohlásila „Ble.“, stejně jako my už dávno (čerstvý durian jsme na druhý pokus po letech od prvního vzali na milost, ale durianové produkty – obzvlášť zmrzlinu – teda fakt ne!).

Vstupné do areálu krokodýlího parku stálo 25 RM a ve výsledku to bylo celkem zajímavé se sem podívat. Chovají tu údajně kolem 1000 kusů, z toho v největším jezírku je jich 200 najednou. To bylo trošku v rozporu s informací, jak moc teritoriální krokodýli jsou a jak si každý střeží svůj koutek v jezírku… Ale když se nějaký ukázal venku, nebo se slunil na břehu, tak byl člověk hodně rád, že je daleko, daleko z jejich dosahu. Potomci dinosaurů se v nich nezapřou. Měli jsme štěstí, že jsme přišli akorát na krmení v 16:30 u největšího jezírka. Nad ním vede zastřešená lávka, kde se shromáždili všichni (pár) návštěvníků, co byli v parku zrovna přítomní, a slečna s mikrofonem nám o těch jejich příšerách trochu povyprávěla. Mezitím „Mr. Chan“ opodál házel mezi cvakající čelisti velké svazky ryb.

Po programu jsme si prošli i zbytek areálu – menší bazény s různě odrostlými mláďaty, u těch nejmenších ještěrek je možné si koupit granulované žrádlo a trochu je přikrmit. Mně přišla asi nejzajímavější část s oddělenými „kójemi“, kde byl vždycky jenom jeden krokouš, ale různé druhy, takže člověk mohl přímo porovnávat rozdíly mezi nimi. Prostředí nic moc, jenomže ona je to holt pořád chovná farma a ne ZOO, kde by se měla zvířata mít jako v bavlnce… Trochu zvláštní pocity vzbuzuje „Noční stín“, černý krokodýl, který se narodil zvláštně zdeformovaný, nicméně svou vražednou sílu neztratil a působí tak jako opravdové monstrum.

V 17:30 jsme se šli podívat ještě na „Jumping Crocodile Show“ – krmení u menšího jezírka, kdy se svazky ryb posílají zavěšené na laně doprostřed jezírka a krokodýlové pro ně musejí vyskočit nějaké 2 metry. Musím říct, že to bylo poměrně děsivé, jak se ta zubatá tlama vždycky pomalu přiblížila těsně pod hladinou, a pak se „bez rozběhu“, jen z místa vymrštilo obrovské tělo do takové výšky. Jinak tu mají vystaveného i „vycpaného“ největšího krokodýla, co tu žil, snad šestimetrovou obludu. No, dneska se nám bude dobře spát, se všemi těmi řadami zubů před očima:-D

Kolem šesté se ale zase začaly kupit černé mraky, a tak jsme raději sedli na stroje a vyrazili zpátky k domovu. Dnes jsme to stihli za sucha. Naši toho měli po prvním motozážitku, lezení a cachtání pod vodopádem Temurun a courání se mezi minidinosaury plné kecky, tak jsme je nechali odpočinout a sami vyjeli ještě asi do 10 km vzdálené vesnice Padang Gaong, kde se u krásné Páteční mešity (Jameh Masjid) koná pondělní night market – nejbližší možnost, když není u nás. Chtěli jsme prostě našim ukázat ty jejich mňamky a nechtělo se nám čekat až do čtvrtka:-) Nakoupili jsme tedy ovoce, murtabaky, možná ještě nějaké nudle nebo samosy, když se strhla buřina jako prase. To nejhorší jsme přečkali se stánkaři pod deštníky, ale na zpáteční cestu se vyplatilo vytáhnout pláštěnky, jelikož jsme jádro bouřky několikrát dohnali. Dovezli jsme ale jídlo i sebe, a když se všechen déšť přehnal, šli jsme i s rodiči na normální večeři k Indům, dovezené dobrůtky a pivko jsme si pak vychutnali při večerním posezení na terásce.

ÚTERÝ 27.10. – DEN ČTYŘSTÝ PÁTÝ – OPAČNÝ KONEC PANTAI CENANG

Budíček zase „dovolenkový“ a na přání rodičů jsme zase dali jeden volnější den. Dopoledne jsme kecali na terase a oni se pochlubili svými úlovky z courání po trzích a obchůdcích. Pak jsme se rozhodli jít na oběd k jiným Indům, do restaurace Tomato, kterou jsme v hojné míře využívali při naší první návštěvě Langkawi v roce 2013, kdy jsme se tu mimochodem také zasnoubili. Akorát že ta je přesně na opačném konci městečka, takže jsme si to dali i s procházkou na vytrávení. A oběd byl potom odměnou za našlapané kilometry – dva dlouhé pulty hotových jídel, ze kterých jsme mohli vybírat a nakládat. Vycházelo to tu trošku dráž, než v restauraci Almaz, u nás na rohu, ale zase jsme se ani trochu nežinýrovali a naložili si pořádné porce, takže to bylo pochopitelné.

Když už jsme byli na téhle straně města, rozhodli jsme se vyzkoušet i moře, protože Péťa říkala, že je tu hlubší a zároveň pláže míň lidnaté. Museli jsme tedy nejdřív projít komerční zónou, kde nás neustále někdo lanařil na vodní atrakce, do placené plážové zóny od hotelů, nebo aspoň na nákup předražených koupacích propriet, ale jak jsme byli dál, lidi opravdu téměř zmizeli. Před námi byla prázdná, více skloněná pláž, bohužel jak to nebylo primárně turistické místo, tak se tu moc neuklízelo a v písku se válelo kde co. Nebylo to ale tak strašné, aby nám to zabránilo si najít plácek, rozvalit se a dát si příjemnou koupačku ve vodě, kde stačilo jít jen kousek od břehu a člověk byl skoro celý ponořený – to na „naší“ pláži hrozilo jenom ve chvíli, kdy jsme si do moře kecli na zadek:-)

Jedinými sousedy nám byla třígenerační rodina, kdy si babička hrála s dětmi a rodiče se opodál slunili. Když pak na sebe hlasitěji promluvili, zjistili jsme, že to jsou Češi. My jsme prostě neuvěřitelnej národ:-D Pozdravili jsme se s nimi, ale pak už pomalu zase začali sklízet, protože se obloha zatáhla a dal se předpokládat brzký liják. Nás to naštěstí nechalo dojít v klidu i s několika krátkými zastávkami a čina se strhla, jakmile jsme odemkli dveře pokoje. Bohužel pak vydrželo pršet celý podvečer.

Na večeři jsme proto přeběhli k našim Indům, rodiče se pak vrátili a my se šli rozloučit s Peťou a Tomášem, protože příští den je také čekal návrat do vlasti. I s nimi jsme ale nakonec skončili u nás na terase, kde jsme měli jistotu, že nás nepřijde vyrušovat žádný Amík ani nikdo jiný, kdo si plete společný prostor před chatičkami se společenskou místností na hostelu. Nad pivkem, sýry a čokoládou to šlo jedna báseň a my jsme věděli, že v těchhle dvou jsme našli tak trochu spřízněné duše. Potvrdilo se to později, protože i po téměř dvou letech jsme s oběma v kontaktu, nejen písemném, ale už i osobním. Takže, pokud tohleto budete číst, vy dva, tak zdravíme a jsme moc rádi, že jsme na sebe ve světě narazili!

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.