Pondělí 23.8. – Nakouknutí do Sedmihradska, jezero Sfânta Ana

Původní plán, že se brzy ráno vrátíme k Lacul Roșu, dokud tam nikdo není a je třeba trochu ranního oparu na focení, vzal samozřejmě za své, a zas tak blízko to není, tak to taky odpískáme a jedeme se trochu ohřát dál na jih. Dnes je v plánu unikátní a nikoli neznámé jezero Sfânta Ana, a pak máme několik tipů kolem Brašova, z nichž nejvíc nás lákají tajemné travní pyramidy …

Včera jsme toho sice moc nenachodili, ale ono to cestování, řízení, zabavování prcka, věčné hledání něčeho, vylejzání, zalejzání, atd. dá člověku taky zabrat. Navíc jsme nakonec usínali kvůli plánování celkem pozdě, a tak si to ráno trošku natahujeme a vůbec nám nevadí, že nás mladej burcuje až po 7. Z auta se vykopeme, rychle snídáme a auto zastýláme, abychom se do něj mohli zase co nejrychleji nakýblovat, páč je tu zima jak v morně. Kubík ukázněně sedí na svojí kempovací židličce a žužlá předvčerejší bagetu, zatímco ho obchází obrovský ovčácký pes. Navzájem se po očku sledujeme a hlídáme. Zpětně mi teda Petík říká, že to byl pes našich německých sousedů, ale já si to nemyslím…

Jedeme do Gheorgheni, nejbližšího většího města, kde zase trochu nakupujeme v Kauflandu (my to bohužel bez pečiva pořád nějak neumíme a housky a bagety dýl než dva dny jedlý nevydržej…), a potom nás čeká zase jeden delší přejezd. Sjíždíme na západní okraj karpatského oblouku a projíždíme táhlým, širokým, zemědělským údolím, takovým předvojem regulérní sedmihradské nížiny. A už i tady si všímáme, že je to úplně jiné, než na co jsme byli zvyklí ze severního Rumunska. Sedmihradsko je de facto takové malé Maďarsko uprostřed Rumunska – roviny, pole, slunečnice, kukuřice, dvojjazyčné názvy. A taky teda fakt hodně takových echt cikánů. Po každý vesnici se kolíbá hned několik obrovských zadků v pestrobarevných sukních, ty zaujmou na první pohled nejvíc:-)

Pomalu se přiblížíme jednomu zajímavýmu bodu na mapě – skoro kulatýmu jezeru uprostřed hlubokých lesů. Medvědích lesů. Jednak je to do Brašova co by kamenem, jednak celá oblast kolem jezera Sfânta Ana je vyhlášeným parkem plným medvědů. Jezero má unikátní tvar proto, že vyplňuje bývalý sopečný kráter, jediný na území Rumunska. Jak pomalu stoupáme poklidnou silnicí mezi listnatými lesy, vyhlížíme medvěda za každým stromem, ale furt nic. Až na jednom místě najednou dvě auta před námi prudce brzdí, několik aut v protisměru taky. Nevidíme pořádně, co se děje, ale jeden řidič, co jede proti nám, s očima na vrch hlavy, hned vysvětluje: „Je tam medvěd!“ A fakt že jo. Leží si v klidu na krajnici v našem směru, znuděně kouká a nechává se fotit. My rychle cvakáme aspoň na mobil, protože nic jinýho nestíháme vytáhnout. A Kuba spí:-)

Máme radost, že jsme konečně viděli živýho rumunskýho medvěda, aniž by nám zrovna páral stan jako před lety, ale úsměv nám trochu zamrzne na jediném parkovišti. Jednak se tu dost blbě hledá místo, druhak je pěkně drahý. Abychom si nekradli zaplacený čas, vracíme se kus zpátky k jedné vyhlídce, teď oficiálně nepřístupné. Parkujeme na vedlejší cestě a vaříme rychlý oběd. Zády se těsně opírám o auto a vytřeštěně furt hlídám pohyby v lese okolo, ale ani dnešní pokrm žádného medvěda nepřiláká. Abych si to nezačala brát osobně…

Pak se vracíme na parkoviště, několikrát ho objedeme, než najdeme vhodné místo. Lísteček od závory pečlivě schováváme, při odchodu budeme muset vysolit 30 lei. 24 lei je „vstupné“ do parku (kdybyste třeba přišli pěšky), zbytek parkování, ale nejde to oddělit ani nejsou nějaké nižší sazby za kratší čas. Chvíli se vztekáme, ale jiná možnost tu stejně není (nahoře u vyhlídky parkuje pár aut, ale koledují si – všude jsou tam zákazové cedule), tak se raději soustředíme na to, za čím jsme sem přijeli. Balíme se na výlet, Kuba si dokonce někde najde hůl, a vyrážíme dolů, do kráteru, k jezeru. Vede tam silnice, kam se mohou svézt jen pohybově omezení návštěvníci, jinak je to po ní ještě několik km. Lesem vede naštěstí několik zkratek, takže takovou dálku jít nemusíme a lesní stezka nás vyplivuje na louce u jezera.

Míjíme malou, roztomilou kapli sv. Anny, která má poměrně divokou historii. První záznamy, které hovoří ještě o dřevěné kapličce, jsou známé již z roku 1349, kamenná stavba je potom s jistotou doložena v roce 1562, kdy k ní přibyla ještě druhá kaple sv. Joachima. Ta později zanikla a její pozůstatky byly použity jako stavební materiál. Kaple sv. Anny byla mnohokrát zanedbána, ničena a znovu obnovována, naposledy v roce 2007. Částečně za to mohly zákazy a povolení poutních cest, díky kterým se tu dvakrát do roka scházely velké davy poutníků, což ne vždy probíhalo zcela v klidu. Druhým faktorem byla častá vojenská tažení, protože oblast Sedmihradska byla lukrativním, úrodným kusem země. 

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Na chvíli se usazujeme na travnatém břehu, který je hodně mírný a ideální na koupání, ovšem koupat se v jezeře nesmí. Má totiž unikátní složení vody, která údajně dosahuje čistoty vody destilované. Smočíme s Kubou aspoň trochu nohy, ostatně nejsme zdaleka sami, a sledujeme přitom hejna malých, nebojácných rybiček. Dáme sváču, a pak pokračujeme dál, mezi úzké břízky a mladé smrky, až na širokou lesní cestu, po které obejdeme celé jezero. Každou chvíli vyhlížíme medvědy za zadkem, protože jsme tu skoro sami – většina lidí zůstává v přední části, maximálně se po jezeře projede na výletní lodičce. Tak hezky přístupný břeh je jenom na loučce, kde jsme seděli, a u stánků v ústí hlavní cesty, kde končíme – jinak jsou břehy různě zarostlé, ale o to víc fotogenické.

Když máme celkem dlouhou procházku krásnou přírodou za sebou, tak na konec neodoláme poslednímu zdejšímu lákadlu – stánku s trdelníky. Ostatně právě v Sedmihradsku má tahleta sladká roura svůj pravý původ (ne, v Praze na Staromáku to fakt není), tak kde jinde ji ochutnat? Za 15 lei dostáváme něco, co by klidně mohlo nahradit odpadovou rouru u záchoda – asi tak půlmetrový trdelník, nádherně měkoučký a voňavý po oříškách. Zvládneme ho posvačit půlku, a pak se vydáváme úmornou cestou po silnici vzhůru, zpátky na parkoviště. To snad zabere ještě delší čas, než obejít jezero. Kuba to statečně vyšlape skoro celé sám… Taky pak v autě odpadne, jakmile do něj sedne, takže zase zaspí toho medvěda. Potkáme ho totiž na úplně stejném místě jako cestou sem, ale teď už si nebere vůbec servítky a normálně oprskle žebrá a panáčkuje před autama, aby mu lidi házeli nějaké dobroty. I nám obleze a očichá auto, ale my teda okýnko neotevřeme ani kdyby prosil packama. Trochu nám to zkazí dojem ze setkání s „divokou“ rumunskou přírodou…:-)

Jedeme asi hodinu k vesnici Araci. Ač se snažíme být lidmi bez předsudků, tak ji projedeme celkem svižně, moc nepřibržďujeme ani v zatáčkách. Okrajový čtvrti, kde to vypadá spíš jak na obydlený skládce, vysloveně prosvištíme a jenom se modlíme, aby nám nějaký cikánský dítě v zápalu blbý hry neskočilo pod kola. Trochu mě děsí, že bychom tu někde měli nocovat, ale naštěstí jedeme od vesnice ještě docela daleko, než se dostaneme na nádherný místo u řeky, kolem louky, nikde žádnej les, ze kterýho by mohl vylézt medvěd. A navíc obrovský rudý slunce, co zapadá za obzor, nad řekou, za kterou se o kus dál pase stádo krav (naštěstí dost daleko, abychom nezajímali jejich psy). Příjemný, teplý večer, tak si v klidu vaříme večeři, a pak zalezeme a ještě intenzivně plánujeme, protože se nám teď trochu rozbíhají cesty na moc míst, která bychom chtěli vidět, ale nemáme šanci to stihnout.

Úterý 24.8. – Pevnost Feldioara, travní pyramidy a popáleniny

Dlouhé ráno s bohatou snídaní v trávě a sušením až do půl 10, rychlá koupel pokakaného dítěte v řece. Pastevečtí psi se na nás přijdou podívat, ale stačí zakřičet a dají si zase odchod, i když ten největší posnídá náš vyhozený plesnivý chleba. Pak popojedeme kousek do vedlejší vesnice Feldioara, kde to na rozdíl od Araci vypadá už zase celkem civilizované – asi jako na nějaké české, hodně zapadlé vesnici:-) My se tu chceme podívat hlavně na pevnost Feldioara/Marienburg, která má za sebou zajímavou historii.

Stavíme na přiměřeně velkém a zatím prázdnějším parkovišti a za 15 lei/os. dostáváme od strašně milé paní krásné lístky a super povídání v angličtině. Ona s námi taky mluví anglicky a při odchodu nás pak kus doprovází a blbne s Kubou, kterej se jí moc líbí (komu by se taky nelíbil, ten náš árijský andílek:-)). Hned od začátku je vidět, že pevnost a lidé kolem ní se výrazně snaží z ní udělat novou a populární turistickou atrakci. A po absolvování prohlídky můžeme potvrdit, že si to zaslouží.

Pevnost Marienburg je historicky spjata s Řádem německých rytířů, který se sem dostal z východu, při návratu z válečných křížových výprav a na počátku 13. století zde krátce sídlil. O tom, že to je strategické místo, ale svědčí archeologické nálezy již z doby kamenné, bronzové a zejména ranného středověku. Základy samotné pevnosti položili pravděpodobně kolonisté původně ze Saska, kteří se v této oblasti usadili ve druhé polovině 12. století. Po krátké éře Německých rytířů pevnost převzali a významně rozšířili místní rolníci, kterým sloužila k ochraně osob a majetku při častých válečných nájezdech. Postupem času získala pevnost spíše skladovací účel, když fungovala jako sýpka, a to až do roku 1838, kdy byla poničena zemětřesením a zanechána na pospas zubu času.

Dosud poslední rekonstrukce probíhala v letech 2013 – 2017 a tvrz, ze které zbylo jen něco málo obvodového zdiva, díky ní doslova vstala z popela a nabrala zpět podobu ze 17. století. Nutno podotknout, že všechny úpravy a stavby probíhaly co možná nejvěrněji podle dobových dokumentů, a výsledek je… prostě fantastický.

Potěší nás, že spoustu věcí i přímo na hradě si můžeme přečíst anglicky, hlavně tedy to, co se týká vykopávek a rekonstrukce. Naopak většina vnitřních expozic je popsaná jenom rumunsky, což je škoda, to by třeba mně osobně přišlo vůbec nejzajímavější. Potěší mě tak aspoň ukázky saského a typicky transylvánského obydlí, které jsou zrovna popsané i anglicky. V hradbách je hned několik „pokojíčků“, kde jsou vystavené různé dobové předměty, fotky, oblečení, nádobí, obrazy, které ukazují život na hradě i ve vesnici, různá řemesla a lidová umění, nebo odkazují na historii tvrze a Řádu německých rytířů. Na nádvoří jsou zbytky základů kaple, na hradbách potom popisky a fotky toho, jak probíhala rekonstrukce hradu, ze kterého před ní zbývalo jen něco málo obvodových zdí. Slunce začíná řádně připalovat, a tak se držíme spíš uvnitř, na rozdíl od našeho kamikadze dítěte, kterého nejvíc zaujme hrubý štěrk, kterým je vysypaný prostor kaple… Po návštěvě pevnosti pak sjíždíme ještě na polní cestu pod ní a zkoušíme pořídit nějaké pěkné snímky z drona, ale hned vedle je nějaká čistička nebo co a ta to trochu kazí…

Jsme upečení, Kuba za chvíli usíná a my dáváme delší přejezd, abychom se konečně mohli podívat na ony podivné travní pyramidy u Șony (Piramidele de la Șona). Velký kus urazíme po “dálnici”, což vypadá asi jako naše běžná okreska, ale aspoň to lépe ubíhá. Musíme se prokousat městem Făgăraș, které nám připomene sever, kde to bylo taky co město, to kolona, protože prostě jedna větší silnice není na dnešní provoz dimenzovaná. S pomocí navigace se chvíli motáme po vedlejších uličkách, ale nakonec se povede najít ten správný výjezd a nejdelší kolonu tak objet. Za řekou, na konci města projíždíme zase cikánskou čtvrť a to je nářez. O kus dál už je pak Șona, úplně normální vesnice, a za ní se škrábeme polňačkou nahoru. Petík opět dokazuje svoji vášeň pro offroad a opět zapomíná, že na to nemá nejvhodnější auto. Jednak je oktávka břichoplaz sám o sobě, druhak se chlapcům v servisu výměna tlumičů a pér asi nepovedla úplně ideálně a naše auto sedí ještě níž, než všechny ostatní oktávky…

Parkujeme ve stínu, a než se Kuba dospí, vařím k obědu česnečku. Když se probere, je plnej sil a natěšenej na jídlo, což je jedna z jeho největších vášní, jenomže my ho neuhlídáme a on chmátne po misce s vařící polívkou, co má Petr v klíně. Takovej řev asi travní pyramidy ještě neslyšely… No, po úvodním šoku a amatérském ošetření podle aktuálních možností zkoušíme Kubu chvíli rozptýlit, protože na první pohled na ruce nic vidět není a on je většinou celkem hrdina. A taky že je, pokouší se sebe i nás krmit melounem, ale je vidět, že to nepůjde a že návštěvě rumunského zdravotnického zařízení se nevyhneme.

Petík se trochu zpacifikuje a s popáleným rozkrokem, brečícím dítětem a manželkou ječící do telefonu na nahluchlou operátorku pojišťovny zvládne sjet ten tankodrom asi za 10 vteřin a bez zaškobrtnutí, a pak už to valíme do státní nemocnice ve Făgărași, smluvní doktoři pojišťovny jsou samozřejmě nejmíň 100 km daleko. U nemocnice se jim nakýblujeme na pohotovost, naštěstí mají pochopení, akorát docela dlouho čekáme a Petr musí jet zaparkovat o kus dál, ne do prostoru pro sanitky:-) Kubík je statečný, nebrečí, ale je viditelně nešťastný, trochu se nechá rozptýlit mašinkama na mobilu. Pak už nás zavolají do ordinace, sestra umí trochu AJ, doktorka taky, ale radši nám všechno datlují do translatoru, aby bylo na všech stranách jasno. Sestra Kubovi ručičku očistí, postříká sprejem, namaže nějakou vazelínovou mastí, která mu evidentně hodně uleví, a zaváže. Ukazuju Kubovi velkou náplast na mojí ruce, že teď má bebí jako já, což mu přijde hrozně srandovní a od té chvíle je v pohodě. Se sestřičkou na sebe dělají „Kuk!“, než doktorka všechno zapíše. To začíná chlapec brzo…:-) Tatínek na rozdíl od něj prohlásí, že to přežije, že nikomu opařený rozkrok ukazovat nebude (je pravda, že sice to má na horším místě, ale aspoň to šlo přes kalhoty).

Vedle nemocnice ještě chvíli zevlíme a voláme babičkám, pak zajedeme do centra do lékárny vyzvednout léky dle předpisu (ATB sirup, sprej, čípky na bolest, beru ještě obvaz na převazy), a pak jedeme zpátky na pyramidy, ať z nich taky něco máme, předtím je jenom Petík obletěl dronem. Podaří se vyjet až přímo k nim a dokonce nic neudělat autu, což je luxus. Kuba těsně před příjezdem usne, a tak se po těch zvláštních kopečkách jdeme nejdřív projít sami, později i s ním. Ty největší dají docela zabrat – nejsou vysoké, ale hodně prudké, výhledy zeshora zajímavé. „Údolíčko“ mezi nimi, které nám při pohledu shora připomíná jednu vyhlídku ve Vietnamu, je plné léčivých bylinek, především neskutečně voňavé máty. Snažíme se fotit a hledat nějaké pěkné úhly, bereme to i s dronem, který málem uletí, když se přehoupne přes terénní val a ztratíme s ním spojení.

Při plánování toho, že prozkoumáme travní pyramidy, jsme se dočetli, že jejich původ je dodnes neznámý, nicméně by měly vyzařovat pozitivní energii. Já nevím, cítila jsem se tu vzhledem k předchozím událostem divně – opařil se mi tu muž a hlavně dítě, málem uletěl dron a nakonec jsme byli ještě varováni, ať tu radši nespíme… Když sklízíme po večeři (a trochu spěcháme, abychom stihli ten tankodrom sjet ještě za světla, což nakonec stejně nevyjde), projede kolem chlapík v autě a ptá se, jestli tu hodláme spát, a pak nás varuje před “A lot of birds.” To nám přijde divný, tak si to přebereme spíš jako „bears“, což už by dávalo větší smysl. Balicí tempo se o něco zvýší a za chvíli už frčíme.

Kuba je najedený, vyvenčený, převlečený do pyžama, dáme si dobrou noc a balí to. My si dáváme zase jeden delší noční přejezd a končíme na plácku u řeky Buzău, který se ráno ukáže jako extra pěkný (celkově, jinak naše konkrétní místo je spíš horší). Kousek od nás kempuje dodávka s táborákem. Já mám zase trochu hrůzu z medvědů, tak už nic nevaříme – dáme studenou večeři a jdeme spát. Máme toho dneska plný kecky.

 Tisk článku