Středa 25.8. – Vodopád Pruncea, horská „offroad“ zkratka, Živý oheň, Solné hory, Bílá hora

Vstáváme kolem 7. a snídáme venku, přičemž se kolem šine ovčí stádo i se svými psími hlídači + za nimi se táhnou další, co k nim nepatří. Nakonec černá máma a hnědý, odrostlý štěně zůstávají ležet před autem a hlídají nás. Hodnotíme, že jsme mohli zaparkovat i líp, kluci obhlíží řeku. Když pak popojedeme údolím, tak u visutého mostu doplňujeme velký barel u studánky, snad se z toho nepo…

Opatrně vyjíždíme po kamenité cestě zase na silnici – kdybychom tudy přijeli v noci, tak prý by do toho Petík nešel:-) Jedeme kus údolím po silnici, pak zabočujeme a za chvíli už je to štěrkovka. Celkem sjízdná, jenom to auto teda vypadá příšerně. Po ní další 2 km, až jsme u vodopádu Cascada Pruncea, je lehce po 9. hodině. Kromě nás jen jedno další auto a za chvíli dorazí cyklista, kterého jsme míjeli, ale rychle se to tu množí, až zíráme, kolik lidí jede do takové řiti:-) Fotíme tu asi půl hodiny, Kuba se věnuje své oblíbené činnosti – házení kamínků do vody. Samozřejmě při tom nemá problém strčit ruku s obvazem a povylezlými puchýři do vody nebo ji zarýt do štěrku, mě z toho omývá. Nicméně se docela vyblbne, takže v autě za chvíli usíná, s knížkou na klíně.

Jsme docela rádi, protože se rozhodneme vydat “zkratkou” přes hory, po štěrkové cestě. Oficiálně je to silnice, dokonce se vedle ní občas objeví nějaká značka, občas svodidlo, ale hlavně jedeme 9 km místo 120. Zarazí nás jen úvodní brutus pasáž, kterou dáváme až na druhý pokus, když před námi projedou důchodci v džípu (a Petík zase jednou dojde přesvědčení, že i naše oktávka je schopná předstírat 4×4 a vyjet cokoliv). Pak už je to celkem dobrý, i když celou dobu trnem, co vykoukne za další zatáčkou a jedeme asi tak 40 km/h. Nic hrozného nás ale už nečeká, když pominu ten oblak prachu, který nás zahalí, a tak na konci cesty vypadáme, jak kdybychom právě absolvovali Dakar.

Před 13. h jsme ve vesnici Terca, kde parkujeme u mostu, přes který nás navigace chce hnát, ale jsme rádi, že se tam dá jít pěšky. Chvíli čekáme, než se Kuba vzbudí, pak dostává oběd, a ve 13:15 vyrážíme do kopců k „chiméře“ (věčnému ohni). Rumunsky se to jmenuje Focul Viu (Živý oheň) a jde o únik zemního plynu na povrch. Chiméra tomu říkáme, protože jsme stejný jev viděli před lety v Turecku, kde to právě pojmenovali po bájné příšeře chrlící oheň. Jdeme přes most a pak kravskými stezkami (Kuba trénuje svoje nové oblíbené slovo “Díra! Díra!”, jenže u každého otisku kopyta), je z toho nakonec celkem drsné stoupání. Všude roste vysoká tráva, nahoře sad a pár chlápků, co tu trávu kosí, ale i tak jsme zvědaví, kde v tom bude hořet oheň. Dočkáme se až skoro úplně na vrcholu. Na holém plácku šlehají plamínky ze třech děr, kolem pár vyhaslých. Není to tu nijak extra fotogenické, ale celkově je to příjemné místo, už jenom ty buřty si příště donést:-) Fotíme, odpočíváme (je šílené vedro, dusno), svačíme, a pak jdeme po ofiko cestě dolů, což je šílený svah a cesta rozježděná od velkých traktorů a tahání klád. Kuba moc neposlouchá, ale šlape to statečně celé sám, ruku má brutálně od prachu, humus. Dole pácháme rychlý oplach rukou a úplně černých nohou v říčce Slănic, u auta rozloučení s poslední krávou a jedem dál.

Dítě je mrtvý, což se vůbec nedivím, takže za chvilku tvrdě a dlouho spí. My se postupně napojíme na trochu lepší silnice a jedeme hodně zvláštní krajinou podél řeky Slănic. Míjíme solné hory Muntele de Sare de la Lopătari, což stojí minimálně za krátké fotozastavení, ale delší průzkum by byl rozhodně vhodný… no, třeba se sem ještě někdy dostaneme. Za chvíli pro změnu koukáme na Bílou horu Piatra Albă de la Grunj, která se tyčí uprostřed říčního koryta a nechává se pomalu rozpouštět deštěm. Obejdeme si jí ze všech stran, a pak pokračujeme dál. Navigace nás žene na další zkratku přes hory, ale je tam zákaz/jednosměrný provoz, takže ani kdybychom chtěli další offroad, tak to nejde. Mně se docela uleví, ale zase to holt musíme dlouze objíždět.

Projíždíme hodně vesnic, v paměti nám utkví hlavně všudypřítomné stánky s melouny, a taky křížky v domečkách. Už jsme to viděli u chiméry, tam stál dřevěný křížek v jednoduché dřevěné boudě, ale v civilizaci jsou daleko víc „vymazlené“ a opečovávané – některé mají dokonce i krajkové záclonky a květinové záhonky v předzahrádce. Taky se v mnoha vesnicích asi zrovna postavila nová venkovní kanalizace = koryta podél silnice, přes které vede do každého domečku betonový můstek, a všichni uklízejí a zametají. Zastavujeme se krátce až v městečku Berca u Lidlu, Petík nakupuje, Kuba se budí, jíme bagety a zmrzku v kornoutku bez špičky, které si pamatujeme hlavně z Pobaltí a Ukrajiny, ale už by to chtělo i normální večeři…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Trochu zabloudíme při hledání parkoviště pro bahenní sopky Vulcanii Noroioși de la Pâclele Mari, mezi zvláštními kopečky, navíc se nám nad hlavy přisune hrozný bubák, ale nakonec sprchne jenom trochu a dokud jsme v autě. Akorát nám hledání správné cesty zabere poslední světlo a parkujeme a vaříme zase už potmě, respektive při setmění, kdy nás ještě navíc stihnout příšerně poštípat komáři (a opruzují i v noci, nejhůř to odnese Kuba, který ráno vypadá, jak kdyby mu přes noc vyskákaly neštovice). Vedle nás stojí jedno celkem malé auto, kde je starší pár – říkáme si, že je asi rušíme, když chtěli mít hezkou chvilku, ale oni v tom mrňavém autíčku nějak spí až do rána. (což se samozřejmě navzájem nevylučuje:-)) Courá se tu několik psů, ale docela si udržují odstup, i když minimálně jeden vypadá jako pěkný baskervil. Nocležiště v civilizaci moc nemusíme, ale tady je to celkem v klidu, a hlavně budeme mít výbornou startovní pozici na hlavní zítřejší program, bahenní sopky.

Čtvrtek 26.8. – Bahenní sopky kolem Bercy

Vstáváme kolem 7., neprší, ale všude mraky. Snídáme, Petík ještě před otvíračkou letí omrknout sopky dronem, a pak zjišťujeme, že začal zlobit konvertor na dobíjení. To by bylo nemilé. Petík si s ním hraje tak dlouho, až se zase tváří, že funguje, a jdeme se podívat na bahenní sopky, je nějak po 8. Čekají nás dnes celkem tři lokality, tahle první se nazývá Vulcanii Noroioși de la Pâclele Mari, tedy Velké bahenní sopky u Pâclele. Vstupné platíme po 4 lei, paní se nám snaží něco vysvětlovat, ale bohužel, shodneme se akorát na pochopení pokynu No Smoking:-) Ono všechno důležité je pak popsané na pěkně a vtipně udělaných varovných cedulích. Jsou tu v podstatě 2 vysoké sopky, ale kolem evidentně pozůstatky dalších. Celková rozloha by měla být 16,5 ha. Akorát minimálně ze začátku toho nevidíme víc než pár metrů před sebe, pak se mraky trochu zvednou a je to lepší. Dá se tu akorát vyjít k jedné sopce a zase zpátky, protože zatím nevíme o jiných možnostech, tak jsme nadšení i tak. Stejně jako mnoho jiných zanecháváme stopy v pomalu zasychajících proudech bahna, až staneme u vytrvale bublajícího jezírka na vrcholku. Odsud jsou vidět i další, menší bublající vulkány. Nepřestává nás fascinovat, že kromě těch cedulí na začátku tu není žádné omezení, takže fakt můžeme hamtat a jít si fotit, kam chceme. Jinde na světě, ať je to Evropa nebo třeba Nový Zéland, jsou takovéhle lokality přísně oplocené a lidi můžou jenom po vyhrazených chodníčkách. Zase pro tu přírodu je asi lepší ji nechat si žít svým životem a ten jen zpovzdálí pozorovat…

Jinak z cedulí se dozvídáme spoustu zajímavých informací na téma bahenní sopky:

Tak například to, že jsou poměrně vzácné, a to i v celosvětovém měřítku. Na světě existuje asi 700 bahenních sopek (z toho zhruba polovina v Ázerbajdžánu, kde jsou mnohem větší a více nebezpečné, ale zase moc často nesoptí), oproti cca 1500 magmatických sopek na pevnině a přes milion sopek na dně oceánů. Bahenní sopky jsou vázány na tektonicky aktivní oblasti, na ložiska ropy a zemního plynu. V Evropě byste je našli třeba na Ukrajině, v Bulharsku, v Itálii, nebo v naší národní přírodní rezervaci Soos (asi 200). Největší evropskou lokalitou je ale jednoznačně Berca, takže chcete-li vidět bahenní sopky pěkně zblízka, zamiřte určitě do Rumunska.

Na parkovišti zjišťujeme, že konvertor nefunguje tak dobře, jak by měl, protože se nezastavil včas a vysál celou baterku auta. Žádáme naše sousedy a spolunocležníky o pomoc, naštěstí všechno hned zafunguje (ale netušíme, že to zdaleka nebyl poslední problém s čím dál tím víc odcházející baterií…). Přejíždíme pod druhou lokalitu Vulcanii Noroioși de la Pâclele Mici, míjíme kemp a placené parkování a zůstáváme pod inkriminovaným kopcem, který celkem rychle vyjdeme. Nahoře nás čeká zase kasa (také po 4 lei), a pak už úžasná plocha hnědé a šedé půdy, tekoucího bahna, ztuhlého bahna a různých ornamentů, kráterů, kaňonů a štěrbin, které vytvořilo. Bublající louže a vulkánky. Je docela velká plocha (22 ha), po které se opět můžeme zcela volně pohybovat, jenom je třeba dávat pozor na Kubu – o to víc, když kousek od nás do bublajícího bahna zahučí celý chlapeček rumunské rodiny. Naštěstí to vypadá, že kromě bahna až za ušima klukovi nic není. Dostanou vynadáno od hlídače, a ten pak obchází i všechny ostatní a důrazně varuje hlavně rodiče malých dětí. Kuba je tu suverénně nejmenší, takže na nás hlídač koulí očima obzvlášť výhružně:-)

My se nemůžeme vynadívat na to neskutečný dílo přírody, který by se dalo fotit celý život a stejně by člověk nacházel nové úhly, nové útvary, novou perspektivu. No, radši se podívejte na fotky, protože plkat o tom zdaleka nestačí…:-) Přidám ale jednu vtipně trapnou historku. Jednu chvíli se po ohromné ploše pohybujeme v podstatě jen my a ještě jedna rodina se třemi staršími kluky. Petík se postaví někde nahoru a ladí si stativ a foťák, načež si mu doprostřed záběru stoupnul tatínek a stojí a čeká na zbytek rodiny. Od Petíka ke mně zazní hlasité: “To je hrozný, jak se tam ten chlap postaví a stojí!“ Chlap na to nereaguje, ale pochybuju, že by to neslyšel. No a když ho dožene rodina a jdou kousek ode mě, tak slyším, jak si povídají, samozřejmě naším rodným jazykem, haha. (A aby toho nebylo málo, tak je za pár dní potkáme na útesech u moře, i když nám bude chvíli trvat, než si uvědomíme, že to jsou oni:-))

Odcházíme kolem 13. h, Kuba už je dost přetažený. U auta vaříme skromný zeleninový oběd a kolem 15. jedeme ještě na třetí lokalitu Fierbătorile din Berca. Přichází zpráva od dlouholeté kamarádky Petry, že se jim ráno narodila Ema. Kuba je během pár minut v autě tuhý, takže když dojedeme na konec cesty, tak se Petík nejdřív proletí dronem, a pak tam zaběhneme sami. Je to zdarma, je tu jen jeden další pár, ale trochu překáží trubky, co vedou nejspíš zemní plyn, který se tu samozřejmě i těží. Je to malé místo, asi hodně staré a už dost vyschlé, jen s pár jezírky, ale jsme rádi, že jsme jej také přiřadili k dnešní výpravě za zajímavým jevem zvaným bahenní sopky.

V 16:15 hotovo, děláme jen krátké zastávky na focení těžebního zařízení, ve vesnici Pleșcoi pro tradiční klobásy (Carnati de Pleșcoi, bereme tenké, jehněčí) a pro benzín v Buzău, jinak valíme do Brăily, abychom stihli večerní trajekt přes Dunaj. Jsme tam v 19:15, jeden akorát odplul, chvíli čekáme, a pak se naloďujeme na další. Jízda nás vyjde na 26,90 lei (auto s řidičem = 24,90 + další dospělý = 2 lei). Kubík skoro nedutá, ale je zvědavý, musíme proběhnout všechny kouty lodi, ošahat všechna zábradlí, vykličkovat mezi auty, která sem poskládali dva „navigátoři“ jak dokonalý tetris. Jenom škoda, že jízda trvá doslova pár minut…

Po lodi už to Kubu v autě nebaví a zlobí, ale musíme popojet ještě 20 km na spací místo, kde jsme kolem 20:30. Je tu hrozně zvláštní krajina a těšíme se, až ji zítra prozkoumáme za světla. Zatím máme pocit, který jsem si do poznámky napsala jako Toskánsko-Turecko. Je to otevřená krajina luk a polí, lesy skoro žádné, sem tam mírné kopečky nebo kamenitý hřebínek, některé silnice lemované alejemi topolů. My parkujeme na okraji většího hájku na úpatí většího hřbetu, kam se na noc evidentně stahují stáda ovcí, což je ve tmě trochu strašidelné i bez štěkajících hlídačů. Kubovi dělám kaši (přičemž se mi tu nějakým záhadným způsobem povede zapomenout jak pixlu sunaru, tak půlkilový pytel vloček), my si pak dáme brambory s jehněčími klobáskami. Večer přijde žebrat takový vyhublý pejsek, vlastně fenka, co nás nakonec hlídá celou noc. Spí se tu dobře, budí mě někdy ve dvě akorát ze spánku zuřivě kopající Kuba, jak ho svědí poštípané nohy, tak udělám fenistilovou koupel a hned se uklidní.

 Tisk článku