Lákadla Bukoviny – malované kláštery a jízda parním vlakem

...aneb jak jsme si doplnili do sbírky dva další bukovinské kláštery, jak se z jednoho z nás stal pod vlivem Drákulovy země upír, jak obtížné je nasednout na parní vlak, jak si ale Rumunsko výrazně vylepšilo karmu a o tom, jakou první zastávku z původního plánu jsme museli škrtnout
Lákadla Bukoviny - malované kláštery a jízda parním vlakem
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Sobota 21. 8. – Malované kláštery Sucevița a Moldovița a jízda vláčkem, spaní u Drákulovy soutěsky

Budíme se před 7., ale děláme si v autě, v teple snídani a moc nespěcháme. Výhled máme luxusní, trochu ho kazí jen dráty… Mně zase honí střeva do lesa, asi nějaký dojezd předchozích problémů, tak posnídám též živočišné uhlí, ale stejně se bojím každého prudšího pohybu. Motorkář, co stanuje vedle, má ještě línější ráno než my, zato stánkaři už rozpalují grily na klobásy a šašliky. Zjišťujeme, že Kubovi nejde narovnat sedačka do sedící polohy, zkoušíme googlit (nic) a napsat na help mail. Pak se vydáváme za prvním dnešním cílem, opevněným monastýrem Suceviţa, který patří mezi proslulé malované kláštery Bukoviny. 

Sjíždíme do Suceviţy – vesnice, na parkovišti jsme po 9 h a jako jedni z prvních, slečna si přijde vybrat 3 lei. V klášteru pak platíme po 10 lei, ale už tu není žádný poplatek za focení jako býval dříve, což je super. Samozřejmě uvnitř samotného malovaného kláštera – kostela se fotit nesmí. Procházíme areál mezi mohutnými hradbami, které jsou zvenčí bohužel pod lešením, takže na focení nic moc. V hradbách je také malé muzeum náboženských předmětů svázaných s tímto monastýrem, ale samozřejmě zdaleka nejvíc nás zaujme samotný kostel, opravdu fantasticky zdobený freskami zvenčí i zevnitř. Malované kláštery Bukoviny nejsou na seznamu UNESCO nadarmo (od 2010) a my jsme teď rádi, že přestože jsme kdysi už dva z nich viděli (Voronet a Humor), tak jsme je ani tentokrát nevynechali a přidáváme další dva do sbírky:-)

Klášter Suceviţa byl postaven kolem roku 1585, přičemž malovaná výzdoba kostela pochází z roku 1601, což je mezi bukovinskými malovanými kláštery nejpozdější termín.  Vnitřní dvůr má rozměry 100 x 104 m, stěny opevnění jsou vysoké 6 m a široké 3 m. Suceviţa měla velký historický význam v oboru písemnictví – nejprve jako místo, kde vznikaly dobové rukopisy, později jako tiskařská dílna. Na to také odkazují některé zachované knihy v muzeu. Kromě nich jsou tu nejvzácnějšími předměty pohřební přehozy s portréty zakladatelů kláštera Ieremia Movilă a Simiona Movilă, vyšitých stříbrnou nití.

Abychom to tu neměli všechno jen idylické, tak Kuba zakopne a vyseká se na dlážděném chodníku, v ruce flašku, která na dně praskne, čímž je odepsaná. Byla původně moje a docela dlouho jsem hledala, než jsem našla takovou, co mi vyhovovala… Co naděláš, no.

Fantastická stavba s mohutnými hradbami nás nenechá jen tak odejít, a tak se po prohlídce vnitřku jdeme ještě cournout kolem. Vedle monastýru je na první pohled malý, ale ve skutečnosti docela rozlehlý hřbitov, kde odpočívají většinou mnišky a představení kláštera. Akorát se tu koná pohřeb, a tak se mezi náhrobky moc nepouštíme, abychom nerušili. Místo toho lezeme po louce do prudkého svahu, kde to s Kubou asi v polovině vzdáváme a svačíme, Petík leze až nahoru, aby byl co nejméně nápadný a mohl poslat na obhlídku lítající foťák. Když se pak vrátí k nám, tak oznamuje, že si při přistávání do ruky seknul vrtulí do prstu, ale prej už vysál krev a dobrý… tak nevím, jestli ta upíří země na nás nemá nějaký divný vliv…

Malované kláštery jsou fajn, ale hlavní dnešní atrakce nás teprve čeká. V minulém článku jsme se zmínili o bývalých dřevorubeckých, úzkorozchodných tratích, po kterých vozí parní vlaky dnes už jen turisty, a říká se jim mocănița. No a jelikož máme doma malého milovníka vláčků (což má prostě v genetické výbavě), tak bylo jasné, že se na téhle dovolené musíme některým z nich svézt. Vybrali jsme si ten, který vyráží z města Moldovița a jede podél stejnojmenné řeky do stanice Argel, a pak zpět. Jmenuje se Mocănița Huțulca a informace o jízdním řádu i historii trati se dají najít na internetu v angličtině. Dost nás ale vypeče…

Především nás překvapí ten ohromný zájem – nádraží plné lidí, parkoviště plné aut, lístky vyprodané. Během léta jezdí 4 vlaky denně – v 10, 12, 14 a 16 h. Přijíždíme na vlak ve 12, stoupáme si do dlouhatánské fronty, ovšem záhy zavře pokladna okýnko a my všichni můžeme už jenom koukat, jak se plní poslední místa v zavřených i otevřených vagónech, vlak zahouká, zafuní a odjíždí. Pokladna zůstává až do 13 hodin zavřená, ale z fronty skoro nikdo neodchází, a tak také držíme pozici, páč jsme tu zůstali jako druzí v pořadí.

Před 13. se tu zase mihne pan pokladní i prsatá výpravčí, ta si zase zaleze na kafe, chlapík něco zamumlá. Před námi ve frontě stojí máma s dcerou ve středoškolském věku, kterou tipuju, že by mohla umět anglicky, tak se jí zkouším zeptat, co že to ten pán hlásil v plén? A ona že prý v dalším spoji ve 14 hodin zbývá posledních 11 míst. Druhým dechem dodává, že oni jsou rodina o 10 členech. Tak to nám trochu spadne brada… Petík to zoufale zkouší najít online, protože to nějak jít koupit prostě musí, ale nepovede se mu to. Každopádně jakmile pokladna otevře, tak si lístky koupí rodina, my i spousta dalších lidí po nás, takže těžko říct, jak to vlastně bylo myšlené a co se ztratilo v překladu:-) Stojí nás to 70 lei za dvě dospělé osoby. Trochu nás akorát mrzí, že dostaneme přidělená místa v zavřeném vagónu (možná, že tak to bylo myšlené, že vyprodané byly právě ty otevřené vagóny, ale v zavřených bylo míst dost). S námi jede parta rodičů a dětí, všechny uřvané, rozjívené… prostě normální děti, jenom to naše sedí jak pěna, protože má čas odpoledního spánku, který mu byl uzmut. Jakmile se ale rozjedeme, postaví se k oknu a zírá a kouká po zvířatech a je z jízdy celý hin. Když párkrát zastavíme, tak se hned rozčiluje: “Ještě, ještě!”

Cesta je pro děti asi hodně zajímavá, pro nás trošku nuda – jede se totiž údolím řeky Moldovița, de facto pořád vesnicí nebo aspoň mezi roztroušenými domy. Fajn je, že u hodně z nich jsou nějaká domácí zvířata a vlak jede fakt krokem, takže to má minimálně naše dítě jako takové farmářské safari – koně, krávy, slepice, ovce:-) Sem tam most a řeka, trochu lesa, to se taky počítá:-) Po 45 minutách jízdy jsme na konečné – ve vesnici Argel, kde si připadáme jako v závodní jídelně po té, co přijel vlak z koncentračního tábora… Všichni se zuřivě vrhají na jídlo, my si jdeme vyfotit lokomotivu, která čepuje vodu a nechává se důkladně prohlédnout, hodit kameny do řeky, pohladit poníka a sežvejkat kus suché housky a jedno jablko.

Pak už to houká, tak nasedáme a drze zabíráme lavice na opačné straně, abychom viděli taky druhý směr. Sice na nás spolucestující koukají trochu divně, ale nakonec se všichni pousadí – no co, oni si tam celou cestu přebíhali mezi oběma stranama, my viděli celou dobu jenom jednu. Ta první byla v podstatě furt kolem silnice, baráků, sem tam louka, chvílemi řeka. Všude se obrací seno, večer potkáme pár povozů se ženci na vrcholu. Na druhé straně skoro furt les a řeka, až u začátku vesnice domy. Ty jsou všechny pěkné, ať po staru nebo nové, hodně rozestavěné. Vůbec jsou Rumuni mistři nadstaveb, dostaveb, přístaveb, apod. A přitom všechno docela vkusné. Ale to už jsme tu někde zmiňovali:-) Jenom nás to pořád zaráží:-)

Zpět jsme v 5, až u auta ale zjistím, že jsem ve vlaku nechala mikinu. Naštěstí on se jede odšíbovat, ale zase přijede a zastaví, takže si pro ni nakonec v pohodě dojdu. A to netuším, že tu ještě pořád nejsme naposledy…. Mezitím si kluci pochutnávají na vařené kukuřici, a pak Kuba hladí a hraje si se štěňátkem. Z vlaku je černej jak kominík, jak kdyby tu parní lokomotivu řídil celou dobu sám. Vytuhne asi tak 2 minuty po nastartování motoru auta…

Rychle jedeme ještě k monastýru Moldovița, protože si nejsme jistí zavíračkou, ale v pohodě, má otevřeno až do 20 h, vstupné je 10 lei, i když hlavně později vidíme hodně lidí, co neplatí nic – možná stačí říct, že se jdou prostě jako místní pomodlit:-) Dítě dlouho nebude vědět o světě, a tak si jdeme monastýr projít sami. Je krásný, i když o dost menší než ranní Suceviţa. Všude mají záhony nebo truhlíky s nádherně rozkvetlými kytkami. Opevnění kostela slouží částečně jako ubikace mnišek, ale je tu opět i malé muzeum, prakticky stejné jako jsme viděli ráno. Uvnitř kostela nás ohromují husté a barevně výrazné fresky, včetně přísného Ježíše, kterého možná mají na kopulovitém stropě věže všechny bukovinské malované kláštery.

Klášter Moldovița byl založený v roce 1532, kostel vymalován v roce 1537 a jeho fresky jsou údajně nejlépe zachované mezi bukovinskými malovanými kláštery. Roku 1607 pak přibyla ještě hradební zeď se třemi věžemi a menší budova klášterní pokladnice, kde dnes sídlí malé muzeum.

Abychom ale my neměli jednou něco v klidu, tak Petík zjišťuje, že nemá krytku foťáku. Rozklíčujeme, že by mohla být někde na nádraží nebo ve vlaku, tak se tam znova vracíme. Říkala jsem, že tu při hledání mojí mikiny ještě nejsme naposledy… Petík jde hledat do vlaku, ale já potvrzuju svoji teorii, že ji někdo mohl najít a položit stranou – konkrétně na okno záchodů. Díky, Rumunsko, trochu si tu otravu žehlíš. Takže dnešní skóre: 2 ztráty vs. 2 nálezy:-)

Chvíli řešíme další bojový plán, a pak jedeme do Campulung Moldovenesc do Lidlu. Zastavujeme se u vyhlídkové věže nad úžasným areálem na svatbu, tady si někdo fakt vyhrál. Hlavně ale za ním vidíme krásně zvlněné kopečky, rozsekané na jednotlivé louky, každá se svým malým dřevěným domečkem – salaší na uskladnění sena. Kuba se probudí a dožaduje se jídla, tak rozsekáme a rovnou na místě zboucháme půlku melouna. V Lidlu Petík strašně dlouho nakupuje, respektive stojí frontu u jediné jedoucí pokladny. My zatím v autě kouzlíme zvířátka, zpíváme, bafáme, kukáme a všemožně se snažíme zahnat myšlenky na hlad.

Pak jedeme za město do lesů k Drákulově soutěsce. Dlouho se štracháme po štěrkové cestě, ale dá se, jenom jsme furt mezi baráky. Teprve když vjedeme do lesa, je tu klid a my se za chvíli ocitneme na luxusním místečku se sezením, studánkou, a dokonce i kadibudkou vedle potoka:-) Rychle vaříme nepříčetnému Kubovi koupenou skleničku a nadšený z toho teda není, holt už je zvyklý spíš na normální, domácí stravu. Společnými silami ho pak uložíme a k večeři si dáme brambory s „čínou“ z kuřecích řízků a mražené zeleniny. Zahání nás déšť, nakonec se během večera a noci prožene několik menších přeháněk. A navzdory tomu, že jsme tu uprostřed lesa, daleko od civilizace, vedle potoka, pouštíme do lesa vůni masa, tak medvěd zase nepřijde:-)          

Neděle 22. 8. – Drákulova soutěska, dlouhý přejezd do soutěsky Bicaz a průsmyk Pasul Pângarați

Budík nám dnes mladý pán uspořádá v 6:30, ven do mokra se moc nechce, ale vykopeme se a je to dobře. Aby se nám nezkazil zbytek masa, tak se hned po snídani pouštím i do vaření oběda, schováme si ho na potom. Tím zabijeme celé ráno, pak se nabalíme jak na celodenní výpravu a kolem 9. se jdeme konečně podívat na tu Drákulovu soutěsku. Rumunsky se jmenuje Cheile Moara Dracului a je to úzký kaňon s vysokými skalními stěnami, kudy protéká živý potok. Aby se soutěskou dalo pohodlně projít, jsou tu vyrobené dřevěné chodníky a schody a mosty i se zábradlím. No a tak si jdeme, kocháme se, Petík si vyhlíží nejlepší místa na focení, společnými silami chytáme Kubu, aby někam s tím svým batůžkem na zádech nezahučel, a najednou je konec. Jako není to úplně dlouhý úsek, ale je to tam moc pěkný. Nad soutěskou si rozdělujeme službu – já se s Kubou jdu podívat dál po lesní stezce, hážeme kameny do vody jako žabky, pouštíme klacíky a lístky jako lodičky, dáváme si svačinku. Petík zatím poletuje po soutěsce a fotí.

Když vypadá dítě dostatečně vyběhaně, můžeme zase popojet. A je to akorát včas, protože se to v lese začíná houfovat, nedělní výletníci si dali trochu na čas, ale už je jich tu celá banda a rychle přibývají. No a my před sebou máme pekelně dlouhý přejezd, potřebujeme se trochu pohnout. Původně jsme teď plánovali se zastavit a trochu se projít v pohoří Ceahlău, ale je to jedna z prvních (a zdaleka ne poslední) obětí našim časovým možnostem. Takovou malou náplastí je cesta kolem jezera Izvorul Muntelui, respektive ona je to vlastně přehrada na řece Bistriţa. Voda tu zaplavila úzké, ale hodně členité údolí s mnoha vedlejšími „odnožemi“, takže objíždět to autem je na půl dne. Jezero je oblíbenou rekreační oblastí, a kromě několika vesnic míjíme především hodně chat. Moment, kdy se ocitneme přímo proti masívu Ceahlău, jehož nejvyšší pasáž je zahalená černým mrakem, stojí za chvilku pauzy a fotku…

Když za sebou necháme spletité zatáčky silnice kolem jezera a projedeme nijak zajímavým městem Bicaz, čeká nás další zajímavé místo – Bicazská soutěska, Cheile Bicazului. Oproti té ranní Drákulově je tohle fakt macek! Soutěsku vytvořila řeka Bicaz, která jí protéká a stále tak mění a utváří dno hlubokého skalního kaňonu. Při pohledu vzhůru se může zdát, jako by vás vysoké skalní stěny chtěly ještě víc sevřít. Po přírodní stránce je to jedno z nejzajímavějších míst Rumunska, a taktéž je v oblibě mezi (horo)lezci. Mít víc času se tu někde zastavit a zatrekovat, asi bychom byli nadšenější, ale pouhý průjezd soutěskou nás naopak lehce vyděsil – každá zatáčka je zaplněna stánky se všemožnými suvenýry od ovčích kůží po nafukovací matrace. Parkoviště narvaná, lidí všude jak psů. Taky na chvilku stavíme a fotíme, kluci lezou na malou skalku, kde se dají hezky vyfotit a vypadá to, že jsme tu sami:-) Rychle ale sedáme do auta a jedeme dál – i proto, že se trochu připozdívá.

Když se z hlubiny soutěsky vyškrábeme trochu výš, dojedeme k jezeru Lacul Roșu. Je to populární výletní místo, kde se dá pěkně fotit, tak jsme se tu původně chtěli taky zastavit, ale zase všude celkem davy, placené parkoviště, všude těžká komerce. Říkáme si, že už je stejně pozdě, tak pojedeme dál na vyhlédnuté spací místo a zkusíme se kdyžtak vrátit brzy ráno, kdy by se mělo jít dát davům vyhnout. Zpestření a procházku nám nakonec nabídne průsmyk Pasul Pângarați (1252 m). Večerní slunce zalije kopce nádherným, zlatým světlem, což nám přijde líto nevyužít (a navíc je Kuba v autě už děsně protivnej). Dáme si tu krátkou procházku kolem sjezdovky, vleku a zaparkovaných rolb, v patách máme neustále jednoho toulavého chlupáče, co vypadá jako menší a hodně podvyživený vlk.

Posledních pár kilometrů a ocitáme se na parádním místečku v údolí mezi nízkými lesíky, vedle ledového potoka, na travnatém plácku vedle malé silničky, kudy projede za zbytek večera jedno auto. Druhé už tu stojí – klasická vanlifácká dodávka a v ní mladý německý pár. Pro jistotu se ptáme, jestli nemají nic proti tomu, když tu dnešní noc strávíme společně (vedle sebe). Oni chvíli sedí venku, my rychle vaříme večeři a steleme auto, dokud je světlo, a pak rychle, jak jen to jde, zalézáme, protože je tu ale strašná zima!!! Kromě zařízlého horského údolí za to může i naprosto vymetená obloha, díky které nám dovnitř oknem září tak jasný měsíc, jak kdyby zvenčí někdo svítil baterkou.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 336.21 km
Maximální výška: 1141 m
Minimální výška: 509 m
Průměrná rychlost: 41.42 km/h
Celkový čas: 11:37:31
Download file: 16603.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..