Neděle 3. 7. – MALÁ MEŠITA V HORÁCH, „MĚSTO TISÍCI OKEN“ BERAT

Ráno v horách je příjemné a těžce fotogenické – trochu mlha odspoda, ale jinak nás sluníčko šimrá na nose a večerní chlad je rychle zapomenut. Naopak, celkem vystřelíme z auta a z teplejšího nočního úboru rovnou do toho nejúspornějšího. Takové je léto v Albánii, hory nevyjímaje:-) A to nás dneska čeká město Berat, kde se zase výrazně zahřejeme…

U snídaně trochu pokecáme se sousedy, než tady v sedle Kulmak zase osiříme, a zíráme na horu Tomorr  (2384 m) nad námi. Teoreticky je to nejvyšší bod v Albánii, kam se dá vyjet autem, ale tam už to chce opravdu silného džípa – rozhodně ne oktávu, jejíž řidič se odmítá vzdát myšlenky, že řídí čtyřpohon (což samozřejmě neřídí). Celé stejnojmenné pohoří je jednoznačnou dominantou kraje – pohoří Tomorr výrazně převyšuje okolí a Albánci je považováno za posvátné. Ve spodní části svahu jsou jasně rozeznatelné modlitebny – jedna je křesťanská, druhá bektašijská, údajně nejstarší v zemi. Jsou to významná poutní místa, a to především na konci srpna, kdy se tu pořádají velké slavnosti s obětováním mnoha ovcí a koz (do té doby se tu spokojeně popásají na horských loukách). Velké množství poutníků také míří až na vrchol hory, kde stojí již od roku 1620 mauzoleum šíitského světce Abbáse Alího Tomorriho (syn bratrance proroka Mohameda). 

Nocležiště v pohoří Tomorr

My nijak extra nespěcháme – máme dnes namířeno zpátky do města Berat, abychom provedli jeho důkladný průzkum, ale check-in v hotelu je až po poledni. Užijeme si proto horské, přece jenom malinko víc vlahé podnebí, a po cestě se zastavujeme ještě u maličké kapličky – muslimské modlitebny, které jsme si včera všimli. Je hrozně roztomilá, vypadá jako zahradní altán, akorát postavený z kamene. Uvnitř jsou dvě menší místnosti, slabě osvětlené skrze okna ze silného skla. V udusané podlaze jsou početné prohlubně, v některých hoří svíčky. To je pro nás novinka – zapalovat svíčky jsme v mešitách ještě nikdy neviděli, vždycky jenom v pravoslavných, možná občas katolických kostelích. Ale musíme uznat, že v kamenném domečku na hlíně to dává trochu větší smysl než v katedrálách, dříve stavěných pomocí dřeva…:-) Škoda jenom, že kolem muslimské kapličky je celkem nepořádek – šlupky od slunečnic bychom v přírodě i odpustili, ale rozbité skleněné lahve, to sem opravdu moc nepatří.

Dál po cestě, po tom nádherném, zbrusu novém asfaltu, míjíme několik stád oveček, trpělivě čekáme a zdravíme se s pastevci. Pak jako mžikem sjedeme ten rychlospád dolů do údolí a ocitáme se zpátky u řeky Osum (o jejíž kouzlu si můžete přečíst v minulém článku), která nás provede údolím, kde už se rozkládá historický Berat…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Berat je jedním z nejmalebnějších měst v Albánii, známý svou bohatou historií a architektonickou krásou. Město, které bylo založeno ve 4. století př. n. l., je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho historické jádro svědčí o osmanském vlivu, který formoval dnešní podobu města. Během osmanské nadvlády v 15. století se Berat stal významným kulturním a obchodním centrem. Dnes návštěvníci mohou obdivovat zachovalou osmanskou architekturu, nebo třeba Beratský hrad, mohutnou pevnost na kopci nad městem (v zákrutu řeky Osum), která byla a je vlastní městskou čtvrtí. Z pevnosti se naskýtá úchvatný výhled na staré město, novou část rozprostírající se v údolí kolem Osumu, ale také na mohutné pohoří Tomorr. 

Berat si rozhodně zaslouží pozornost, nicméně usoudíme, že pro naše účely bude jeden den stačit, nicméně si dopřejeme zase jednou prostornější postel a teplou sprchu v hotýlku:-) Bydlení jsme si tentokrát vybrali menší, jenom jeden pokojíček (a jenom na jednu noc), ale hotel Ajka má pro nás hned 3 výhody:
1. Skvělá poloha – hotel stojí přímo u historického centra, takže máme ke všemu důležitému blízko, zároveň je to ale poslední dům u silnice z města, takže je tu i klid.  
2. Autentičnost – je to jeden z historických kamenných domů, kterými se právě starý Berat pyšní, a které z něj dělají „město tisíci oken“, takže si tak trochu vyzkoušíme, jak se tady vlastně bydlelo vždycky.
3. Bonus – v ceně máme snídani, což se nám v apartmánech s vlastní kuchyní nepoštěstí, takže si to tentokrát užijeme jako opravdoví hoteloví hosté:-)
Samozřejmě, že pokud vás Berat láká, ale ubytování byste si chtěli vybrat podle vlastních referencí, tak můžete – nabídku najdete třeba zde.

Berat – hotel Ajka

My kolem půl 1 parkujeme u hotelu, a jelikož nám přidělí místo, kam na auta smaží slunce celý den, tak z něj vynášíme kromě pár nutností i dost věcí, co by tam jinak zůstávaly, ale nechce se nám riskovat jejich roztečení/poškození, zkažení apod. Hotel postavený z opracovaného kamení tak, že přímo navazuje na skálu, a ta tvoří část jeho zdí, je krásný, a především příjemně chladný. Dáváme si malou sváču a Kuba tuhne, takže máme čas si dopřát pravou polední siestu, zatímco venku přejde nehorší denní žár. Na průzkum se pak vydáváme až po 14 h.

Začínáme zlehka tím, že přejdeme most přes Osum, ze kterého je famózní výhled na staré město. Právě tahle část, stará osmanská zástavba čtvrti Mangalem, korunovaná pevností nahoře na kopci, je to nejhezčí, co Berat nabízí, to, co se sem jezdí obdivovat, a to, co se stalo symbolem města. Bílé domečky nalepené na skále i na sobě navzájem, s převislými střechami nebo celými patry zajišťujícími stín v úzkých uličkách, a s mnoha malými okýnky, aby se co nejvíc eliminovalo horko pronikající dovnitř. Tenhle typ staveb už známe – třeba z bulharského Plovdivu nebo krásné turecké Amasye, po jejichž bok nyní zařazujeme i Berat.

Výhled na Berat – čtvrť Gorica

Za mostem oblejzáme obchůdky, ale zmrzka vypadá divně a jinak je tu celkem draho, tak pokračujeme dál podél řeky. Tam tvoří nábřeží širší pěší zóna s restauracemi – Bulevardi Republika. Dojdeme na její konec mrknout k Olověné mešitě (Xhamia e Plumbit), teď zavřené, jinak pocházející z 16. století, za svůj název vděčí olověným plátům na původní kopuli střechy – připomíná vám to něco? Správně, jednu takovou už jsme potkali ve Shkodëru.) a katedrále sv. Dimitri (Katedralia Orthodokse Shen Dhimitri), a pak se otočíme nazpátek a vybereme si jednu z restauraček s venkovním posezením na oběd. Na nás je to tu docela luxus, ale říkáme si, že když jsme na jeden den ve městě, tak si dopřejeme:-) A taky nám tak trochu nic jiného nezbývá, když v pokoji vařit nemůžeme:-D Ochutnáváme samozřejmě asi 150. variantu pizzy, ale konečně taky musaku, která je dle očekávání vynikající, jenom by jí mohlo být na talíři tak dvakrát tolik:-)

S plnými žaludky si zajdeme do nedalekého supermarketu Conad pro vodu a naproti u zelináře vezmeme jako zákusek nádherné, skoro černé třešně. Sedíme na trávě před mešitou a učíme Kubu sníst třešeň a vyplivnout pecku bez pomoci rukou:-) Pak se konečně cítíme dostatečně posilnění k výstupu na Kalaja e Beratit – Beratský hrad (pevnost). Stoupáníčko je to tedy pořádné, tak jdeme pomaličku, prohlížíme si krásně upravené domky, Kuba to bere po zídce, kde zkoumá navíc kytičky, brouky, ještěrky, a dokonce potkáme i jednu želvu. Ovšem myslet si u vstupní brány, že to máme za sebou, to by bylo hodně naivní:-)

Beratský hrad nebo opravdu spíš pevnost, to je totiž taková celá samostatná čtvrť ve městě Berat. Obepíná ji mohutná hradba, ale uvnitř jsou normálně další ulice, spousta domů, některé starší, jiné mladší, některé hotely, jiné restaurace, další obchůdky se suvenýry, v některých se úplně normálně bydlí, pár jich je naopak spíš už v rozkladu. Tetka u jedné z hradeb prodává krajkové ubrusy a další věci, co sama vyrobila. Třeba za euro. Kdybych věděla, co s tím budu dělat, ráda si to od ní koupím. Míjíme zbytky opravdu historických budov – třeba Rudé mešity, která se stavěla postupně a tak dlouho, že její jednotlivé části vznikly doslova v různých historických etapách. Dnes z ní zůstal jen „komín“ – tedy samozřejmě minaret.

Nejvyšší část kopce potom patří vyhlídkám z hradeb na město hluboko, ale opravdu hluboko pod námi. Musím říct, že nás to hodně překvapilo, jak šíleně vysoko vlastně jsme a jak maličkaté jsou ty domečky dole. Jako mraveniště. Potkáváme tu mladý český pár a o chvíli později, zase na jiné vyhlídce s nádherným kostelem sv. Trojice (Kisha e Shën Triadhës, bohužel zavřeným, jinak nám ale hodně připomínal třeba Arménii), zase českou rodinu s dětmi. Nakoukneme do podzemní cisterny (ta nás ve vzpomínkách odkazuje pro změnu do Istanbulu), proběhneme se po hradbách nesčetněkrát nahoru a dolů. Odpočineme si chvíli v trávě u kostelíku, do tváří už se nám při tom opírá sytě oranžové světlo zapadajícího sluníčka. Nastává nejpříjemnější část dne:-D

Berat – v hradní čtvrti

Na/z hradu vedou v zásadě dvě cesty, ale ta druhá by nás vykopla dole poněkud z ruky, tak se vracíme stejnou ulicí, jako jsme lezli nahoru. Tentokrát to jde o poznání rychleji a s menší námahou:-) Jelikož v pokojíčku tentokrát vařit nemůžeme, jsme s jídlem odkázáni na beratské restaurace. Ta naše hotelová nám přijde drahá, a tak se už po cestě koukáme, co by nám tak padlo do oka. Jednu takovou si vybereme těsně před koncem ulice z hradu – ELVI, ale ukáže se to trochu jako přešlap. Především v tom, že už nemají místo venku, musí se sedět uvnitř, bez klimatizace a větráku, a my to nějakým nedorozuměním odsouhlasíme a doslova odtrpíme. Pití mají drahé, takže v tom vedru žízníme a jídlo, které je docela dobré, si vlastně ani moc neužijeme (jehněčí v jogurtu, plněný lilek, lečo, hranolky). Při placení ještě dojde na nedobrovolné dýško 50 lek. Mno, tak to by byla ta civilizace (turisticky dost vyhajpovaná oblast), ještě si v hotelu dáme sprchu a zase bude čas zmizet někam do divočiny:-D

Nohy už nás bolí jako blázen, ale pohled na nasvícené centrum nám nedá a věnujeme ještě asi hodinu nočnímu focení z mostu a okolí. Kuba je překvapivě trpělivý, nebo už možná taky jenom nemá energii vymýšlet nějaké blbiny:-) V pokojíčku už jenom rychlé uložení a padáme všichni únavou. Zároveň už se začínáme těšit ráno na tu snídani…;-)   

Pondělí 4. 7. – HOTELOVÁ SNÍDANĚ A KAŇON SINEC

Vstáváme kolem půl 8, kluci si hrajou, já si myju hlavu, a pak jdeme na terasu na snídani. Jsme nadšení – v nabídce jsou takové vlastně základní věci, ale všechny, na jaké si jenom vzpomeneme: rajčata, okurky, papriky, sýr, máslo, tvaroh/jogurt, marmelády, co vypadají spíš jako hodně hustý kompot, divný salám (ten jsme včera dojedli, takže ani ne, dík), omeleta, výborné housky, dva druhy buchet, blumy, nektarinky, čaj, kafe, voda, džus, mlíko. Nacpeme se, jak kdybychom týden nejedli, a ještě to máme s výhledem na řeku Osum a město Berat:-) Toliko příjemný začátek dne v hotelu Ajka…

Mezitím se tu vystřídá zájezd italských fotomodelů, co jídlu moc nedají a pozdravit neumí, pak muslimská rodina s klučinou o trochu menším než Kuba (s těmi se zdravíme), a při odchodu ještě parta holek, co vedle nás dělala bordel v jednu v noci a zdraví taky jenom v odpověď a napůl pusy. Jak v tom zdravení teď cepujeme Kubu, tak jsem na to asi nějaká citlivější:-)

My dobalíme, dostahujem a před půl 11 naložíme auta, rozpálené jak kremační pec. Venku voda z kohoutku neteče, tak si s dovolením ještě nabíráme v pokoji. Přitom zahlédnu, v jakém stavu zůstaly pokoje po holkách, a takový bordýlek uklízečkám nezávidím… Jak to máte vy, uklízíte po sobě, když odcházíte z hotelu? My teda vždycky aspoň jednoduše usteleme, v apartmánech samozřejmě umyjeme nádobí a když to jde, tak zameteme.

Stavíme u mostu na rychlou fotku, pak u COOpu pro chleba (chtěli jsme džus), a pak jedeme přes vesničky mezi olivovými sady a políčky s melouny, až skončí asfalt, a my pořád jedeme a dřeme nárazník. Nad posledním svahem to už nejde a parkujeme u malých olivovníků (pod ně to bohužel nejde) a pokračujeme pěšky. Je asi 40 °C, vedro jak v pekle. Naštěstí hned sejdeme k vodě, nasadíme boty do vody, takže výlet je taková kombinace barefoot procházky a brodění, ale příjemně to osvěžuje. Zatím nikde nikdo a my jsme zanedlouho u kaňonu Sinec (Kanioni i Sinecit). Voda tu teče nádherně čistá, takže plánujeme to prolézt trochu dál, ale brzy zjišťujeme, že skály jsou tu dost svislé a balvany velké, lezení je náročné i pro dospělého, natož s dítětem. Zdoláme dva stupně k prameni ve skále, ale dál už je to moc šplhání, takže se vyleze kus dál kouknout jenom Petík. Když nemůžeme výš, uděláme jedinou rozumnou věc – vytáhneme plavky a slezeme o dvě laguny dolů, do božsky studené a nádherně tyrkysové vody.

Kaňon Sinec

Brzo se tu ale začnou množit lidi, nejdřív dvě party chlapů, z nichž jeden mluví polsky, protože s nimi pracuje, a dá nám láhev piva, pak jedna početná rodina, druhá početná rodina… Po 12 h se ale zase začnou všichni vytrácet do restaurace, která se tyčí částečně na kůlech dvě patra nad lagunou. Někdy v půl 2 se k nim přidáváme taky. Jsou tu dva mladí, super milí kluci a pan majitel (tatínek?), v pohodě se s nimi dá domluvit anglicky. Automaticky nám na stole přistává džbánek vody (z pramene), my si objednáváme frappé, pak grilovanou kozu + hranolky + salát (přílohy i kafe jsou tu zatím úplně nejlevnější, co jsme viděli), jen grilovanou zeleninu nemají, ale neva. Kuba toho má plný kecky a už při jídle usíná, stihne se ale snad najíst dost, než skončí Petíkovi na klíně:-) Odchod a jeho odnos nás neláká, tak si objednáváme další kafe, heslo na wifinu a spokojeně vegetíme. Vedle u stolu usne další dítě a dostane lehátko. Kubovi teda nabízeli pokoj, ale to jsme zase nechtěli otravovat, takže naše dítě si hoví na židlích, podestlané ručníky:-)

Mezitím se v řece v bubnu pračky vychladí meloun a kluci ho rozkrájí i mezi hosty, takže jeden talíř přistane i u nás. Za chvíli už se pak Kuba vzbudí a s prvním pohledem na talíř plný melounů se úplně rozzáří:-D A to za chvilku dostane ještě meruňky a hruštičky… Dáme si sváču, rychle se ještě vykoupeme a někdy v půl 6 vyrážíme zpátky k autu, aby nás náhodou ještě nechytla bouřka, co celé odpoledne hřmí nad kopci nad námi. Ona to naštěstí bere jinudy. 

V autě se vyhrabeme nejdřív zase přes vesnice, kde to s večerem výrazně ožívá a potkáváme spoustu lidí, na ulicích i na polích, oslíky na cestách i na silnici. Na předním skle nám jede černý pasažér – obrovská kobylka (i když na tu největší, kterou jsme potkali před Tiranou, nemá). Na hlavní ulici konečně chytáme signál a naplánujeme, kam jet spát, tentokrát bez pevného tipu, spíš vybráno podle mapy. Je to 11 km, takže asi 20 min cesty krajinou, která připomíná zvlněnou Jižní Moravu, akorát místo vinic tady mají olivové háje. Skončíme u jezera Grekan (Liqeni i Grekanit – viz Google mapy), na navezeném a udusaném plácku. K večeři už dělám jenom polívku, víc času si házíme s míčem. Liduprázdno tu ale rozhodně není, pořád někdo jezdí kolem, nebo i staví, ale většinou se z toho vyklubou rybáři.

Spaní Tomorru na dohled

Kubu zaháníme po 21 h, ale zabere až skoro ve 22 h. Jen se děsíme, že když nám chybí jedna síťka na okno, prostě není, někde vypadla, tak se z toho teď po***. Kupodivu je ale tady, mezi jezery a podmáčeným lesem dost klid, až po setmění sem tam nějaký komár přiletí, a tak si vesele větráme a necháváme kufr otevřený i na noc.

 Tisk článku