Indie 21 – Jaisalmer a zdravotně závadná výprava pouští na velbloudech

...aneb proč je v Jaisalmeru nejlevnější ubytování, jak vaří beduíni, o pouštních vychytávkách a o tom, že v Indii NIKDY nejste sami
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ngatea

SOBOTA 7.3. – den stý sedmdesátý třetí – CESTA DO JAISALMERU

Vlak v 7:30 jsme vzdali už nad ránem, když jsme kolem 4. hodiny usínali. Vstali jsme nakonec v 8, zabalili svůj rozkramařený majetek a vyrazili na autobusák probouzejícím se a uklízejícím městem. Odchytili jsme si ranního zelináře a nabrali na cestu zásobu hrášku, ovšem jenom než jsme dorazili na nádraží, byla ho půlka pryč, stačilo, aby se na něj Petík zálibně zadíval… Zajímavé bylo sledovat, že tu funguje ranní rozvoz krmiva pro krávy (seno), jen by nás zajímalo, zda to provozuje město, nebo si majitelé krmí svoje krávy rozuteklé v ulicích:-) Autobusy do Jaisalmeru odjíždějí z části napravo od hlavního vchodu a my se setkali s další záhadou rajastanského cestování – ženské jezdí levněji! Můj lístek stál 158 Rp, kdežto Petíkův 221 Rp, mazec:-) Zase na nich byla naivně vytisknutá i místa sedadel, ale to už jsme automaticky ignorovali a usadili se hned za řidičem, jeden batoh se vešel narvat mu do kabiny. Obešla jsem okolní stánky a vrátila se s banány a guavami na cestu a čajem a „salátem“ bhelpuri (divný zob, o kterém jsem myslela, že to je žlutá kari rýže, nasekaná rajčata, cibule a ochuceno vším možným) k snídani. V 10 se jelo. S druhým batohem pod nohama jsme sice seděli jak skrčenci, ale na rozdíl od zbytku autobusu jsme nad svými zavazadly měli kontrolu a relativně svůj prostor. Velkou část cesty jsme prospali, ale ruch v zastávkách, ve vesničkách, které tvořily vždy 1 – 2 řady domů podél silnice, v délce max. půl kilometru, nás v klidu nenechal. Jinak se za okýnky míhala pouštní krajina, sem tam strom, sem tam zavlažovaný kus s nějakou plodinou, třeba datlovými palmami. Jeden úsek cesty vedle mě stála asi 15-letá slečna, pořád na mě koukala, tlačila, šlapala mi na nohu. Pokusila jsem se navázat kontakt vzájemným civěním, úsměvem, pokynutím hlavou a dočkala se požadavku na moje sluneční brýle:-) Tolik k nonverbální komunikaci s Indkou…

Informace o 5 hodinách jízdy, což se začalo ukazovat jako univerzální měrná jednotka, byla opět poněkud zkreslená, takže ve 4 odpoledne jsme docela rádi konečně vystoupili na ubohém nádraží = prašném place pod jaisalmerskou pevností. V tu ránu samozřejmě kolem nás hučící dav nahaněčů a rikšáků, které jsme už celkem hravě setřásli a šli si po svém. Za chvíli u nás jeden chlapík na motorce jen tak, nenásilně zastavil, že má v centru nový hotel Jon Guesthouse, není v žádných průvodcích, tak potřebuje shánět lidi osobně. Ukázal nám krásný prospekt, ceny pokojů od 150 Rp, s balkonem za 200 Rp, tak jsme nakonec svolili se jít podívat. Za chvilku nás takhle odchytil další, se stejnou story, jenom tvrdil, že jeho guesthouse Temple View je přímo v pevnosti, takže je tam větší klid, a ceny prý od 100 Rp. Tomu prvnímu jsme to už slíbili, tak jsme se vydali za ním, a když by to nešlo, tak zkusíme druhého. Snažili jsme se pořád následovat motorku, což s krosnou není úplně jednoduché, chlapík nás docela protáhl. Nejenom, že do centra to byl z nádraží docela výšlap, ale pak jsme se ještě chvíli proplétali rušnými uličkami plnými obchůdků s oblečením a suvenýry. Pokoje rozhodně nevypadaly jako ty na jeho prospektu, ty nejspíš někde vygooglil, ale to už nás moc nepřekvapovalo, a navíc od pokoje za třetinu ceny, co všude jinde po Indii, jsme ani moc nečekali, spíš jsme to chtěli vidět a mít nějaké měřítko. V Jaisalmeru totiž jede byznys úplně v něčem jiném, a to v placených tour do pouště, které je tu každý hotel schopný zprostředkovat, a proto potřebuje hosty nalákat na levné ubytování. Nám už se chtělo na záchod, naopak se nám nechtělo lézt do kopce zpátky k pevnosti, byla tu teplá sprcha a internet (údajně), tak jsme v jen lehce olezlém pokoji zůstali, i když jsme si museli počkat na úklid po check-outu. Rovnou jsme si s mistrem Mittu, domácím, i domluvili program na další 2 dny, protože i my jsme sem přicestovali hlavně kvůli poušti. Čekala nás dvoudenní výprava na velbloudech, s jídlem od průvodců a noclehem v poušti, plus odvoz džípem z města a zase zpět, plus jedna noc po návratu zdarma. Za to celé byla první nadhozená cena 5400 Rp za oba, což jsme málem spadli ze židle. V celku bez většího vymýšlení si jsme chlapíkovi před očima spočítali, že náš dvoudenní rozpočet je 3850 Rp a on na to bez zaváhání kývl. To šlo tak jednoduše, že bylo jasné, že by býval byl ochoten jít ještě o hodně níž, ale tak dobrý pocit jsme měli všichni, tak co:-) K vyjednávání jsme dostali čaj, mezitím nám uklidili pokoj, který dost prokouknul, a my se mohli nastěhovat. Chvíli jsme si po náročné cestě a vyjednávání oddychli, a pak vyrazili omrknout zdejší gastroscénu.

Prochodili jsme zase polovinu města, protože všude byly jen drahé turistické restaurace a asi milion obchůdků s luxusním oblečením, šperky, kořením a dalšími suvenýry. Ono to bylo na pohled krásné, ale ne když chodíte okolo s prázdným žaludkem dožadujícím se pozornosti:-) Nakonec jsme objevili blok, kde se jakž takž dalo – nejdřív jsme si dali polívku u stánku – chlapík měl v nabídce rajčatovou, zeleninovou, cizrnovou a houbovou, přestože před ním stály jen dvě várnice:-) Cizrnová polévka už nebyla na skladě, tak jsme si poručili rajčatovou a zeleninovou a sledovali zpoza stánku, kde byla lavička, jak chlapík připravuje pokrm ze spousty čerstvých surovin, a až na závěr to všechno zalil vývarem. Za 30 rupek paráda a bylo to fakt výborné. Po polívce jsme zašli zase jednou posedět mezi místní, do malé jídelny, kde jsme si dali hakka nudle. Ty, i přes prosbu o „spicy“ úpravu, neměly skoro chuť, a tak jsme si jí spravili nad masala dosou a čajem u dalšího stánku opodál.

Zpátky v hotelu jsme koukli na film a šli spát nemytí, protože sprcha nejenom, že netekla teplá, ale pro jistotu netekla vůbec. A ani internet v noci nešel, přestože jsme se na to výslovně ptali… Tak snad zítřejší výlet nebude podobně „naslibovaný“ jen proto, aby z nás vytáhl peníze.

NEDĚLE 8.3. – den stý sedmdesátý čtvrtý – VÝLET DO POUŠTĚ, DEN PRVNÍ

Sprcha nešla ani ráno, zato už někdy v 8 klepal chlapeček, syn domácího (hotel vlastní 3 bráchové, Nepálci), co prý chceme k snídani. Jídelníček jsme odmítli s díky a se slovy, že už jsme celý dnešní rozpočet utratili za výlet. Počkáme si na oběd… V 9:15 nás vyzvedl džíp a kromě nás naložil ještě švýcarský pár, Jean Pierre a Karen, podobně asociální jako my:-) Žádná Češka, kterou nám chlápek sliboval, se taky nekonala:-) Pochopili jsme, že džípem pojedeme asi 60 km někam k dunám, ovšem už po 20 jsme parkovali a přesedali na velbloudy. Jeli s námi 3 průvodci, Babu, Salem a Husein (Husein šéfík, Salem otloukánek) a celkem 5 naložených velbloudů. Jeden volný, který nejvíc bublal a prděl, šel nejdřív sám, časem se na něm střídali průvodci. Zrádnost nasedání (a sesedání) na tohle divné zvíře už jsme si vyzkoušeli v Maroku, ale stejně člověka to cuknutí pokaždé div neshodí:-) Švýcaři vypadali ještě víc vyjukaně. Když jsme byli všichni v sedlech, vyrazili jsme tím podivným, houpavým krokem, při kterém máte pocit, že střídavě sjíždíte zadkem na jednu a na druhou stranu, do útrob pouště. No, teda pouště… zatím nás obklopovala celkem placatá krajina porostlá keři, spíš prašná, než písčitá, na obzoru větrné elektrárny. Asi po 10 minutách jsme najednou zastavili, sesedli (nejkrizovější okamžik jízdy na velbloudovi) a odvedli si každý svého velblouda k napajedlu, kde si i oni dopřáli občerstvení a pěkně se fotili:-) Pak jsme zase pracně nasedli a ubírali jsme se asi hodinu krajinou, která se moc neměnila, jenom větrné elektrárny se o něco přiblížily. V pěkném hájku jsme zastavili, velbloudi byli osvobozeni od nákladu a se svázanýma předníma nohama vypuštěni do buše. Pro nás průvodci rozložili ve stínu pod stromem deky, dostali jsme mandarinky, čaj a krekry a oni zatím všem chystali oběd. Povídali jsme si se Švýcary, kteří spolu mluvili jakoby německy, ale moc jim nebylo rozumět, prý je to švýcarská němčina, nepřekvapivě:-) Bavili jsme se o cestování, zkušenostech a plánech v Indii, občas se přidal i někdo z průvodců. Seděli jsme na půvabném plácku pod stromem, kde bylo všude naděláno od velbloudů (jejich hovínka vypadají jako datle, jsme zjistili:-)) a koz. Velbloudi vzali někam roha, ale malé kozy, ptáci a veverky se kolem nás, i docela blízko, proháněli naprosto bez ostychu. Oběd byl zajímavý – bramborový pokrm, kterému říkali průvodci subzi, se spoustou kurkumy byl vynikající a kupodivu i „maggi“ nudle – takové napůl instantní, napůl jimi připravené jídlo. Jen z mouky a vody uplácali hromadu placek čapátí, které pak pekli jednoduše na plotýnce nad ohněm. Taky jsem si zkusila jednu uplácat mezi dlaněmi, a i když jíst se to dalo, tak mi chyběl ten správný grif… Požehnán budiž ten, kdo vymyslel váleček:-) Průvodci dojedli, co zbylo po nás, kupodivu bylo pro všechny dost. Na závěr jsme dostali čaj a na cucání něco, co vypadalo jako tvrdý bonbon, nebo nějaký kořen, chutnalo to jako pendrek a nakonec jsem to analyzovala jako betelový ořech. Indické bratrstvo poklidilo (mytí nádobí proběhlo za pomoci asi půl litru vody na všechno plus každý kus byl odrbán ve zdejší směsi písku a hovínek – asi klasická beduínská metoda, nicméně možná bych ten podklad vybírala pečlivěji…), a usnulo. Přeci jen jsou to pořád Indové a evidentně je nic nevyruší z jejich zaběhnutých rituálů:-) My ostatní jsme ostýchavě žužlali betel (bez ostatních ingrediencí nemá samotný oříšek žádné návykové ani žíravé účinky, aspoň doufám), který vůbec neubýval, takže ho ve výsledku došel každý někam nenápadně vyplivnout, a moc nevěděli, co jako máme dělat.

Když se naši průvodci do růžova vyspinkali, šli sehnat dohromady velbloudy, znova je osedlat a mohli jsme vyrazit dál. Následovala hodina monotónního kolébání, které někoho možná uklidňuje. Pro mě to byl obdiv ke krásnému zvířeti pode mnou, zároveň permanentní snaha nenechat se zkolébat kamsi z 2,5-metrové výšky, a v neposlední řadě obdiv všem ostatním, protože vypadali, jak kdyby se na velbloudech narodili. Zvlášť Petík se rozvaloval v sedle jak maharádža, furt se někam otáčel, nakláněl, fotil… Pak se před námi objevila beduínská vesnice, před níž jsme znova sesedli a odvedli velbloudy k napajedlu. Brzy je ale vystřídaly krávy a my se vydali skrz vesnici. Místní i průvodci se nás nejdřív pokoušeli nalákat do Desert Shopu, ale Švýcaři asi byli podobní škudlilové jako my, a tak o tuto atrakci neměl nikdo zájem. Mnohem víc nás zaujaly domky ve vesnici, některé cihlové, jiné jen uplácané z hlíny. Vzápětí jsme se stali středem pozornosti místních dětí, holčičky žebraly naše skromné šperky a gumičky do vlasů, kluci už jen rupie. Pořídili jsme pár fotek, a pak se všichni rozplývali u kulaté ohrady nad dvěma čerstvými telátky. Vesničanům jsme asi museli připadat jako úplní magoři. Za vesnicí, na malé vyvýšenině, stál hindu chrám, oplocený a s velkou cedulí, že turistům (cizincům i Indům) je zakázáno vstoupit a dokonce i zvenčí fotit. Obešli jsme chrám velkým obloukem podél plotu, znova nasedli na velbloudy a šlapalo se dál.

Povrch začal pomalu měknout, my se na svých korábech (průvodci všichni 3 na jednom) přehoupli přes dva kopečky a uviděli před sebou vysněnou DUNU:-) Chvíli trvalo se sypkým pískem vyškrábat nahoru, a pak se, k našemu velkému údivu, zastavilo, že tady budeme kempovat. Další asi 2 km, kam se táhly krásné, přesýpavé a nestálé duny, si prý můžeme projít pěšky. Hmmm, takže žádná karavana šinoucí se po okraji duny v záři zapadajícího slunce se konat nebude… Navíc tady strašně foukalo, takže během pár chvil měl člověk písek naprosto všude, a tady máme spát… no… asi pod širákem? Není to činnost, která by nám dělala nějaký problém, ovšem chce to mít správnou výbavu a my tu s sebou neměli vůbec nic. Přímo ve „smlouvě“ jsme měli přislíbené matrace a přikrývky, nic jsme řešit neměli, tak jsme neřešili, a teď nám nezbylo, než doufat, že tu rozdíly denní a noční teploty nejsou tak markantní. Asi nás náš předchozí výlet do pouště v Maroku trochu rozmazlil, neboť tam jsme večer dorazili do tábora v oáze a každá dvojice měla svůj dekostan i s postelí, a tak jsme něco podobného čekali i tady. V Indii. Jo, když se to takhle řekne, je jasné, že to je blbost:-)

Průvodci odsedlali a vypustili velbloudy, avšak ti dobře věděli, že tu brzy bude bašta i pro ně, tak se moc daleko nevzdalovali. Za chvilku se dočkali a hltavě ryli hlavami v pytlích sena, které je jim evidentně milejší, než čerstvé listí ze stromů a keřů:-) Pak se chlapci pustili do přípravy večeře pro nás a pro sebe, zatímco my 4 jsme nadšeně pobíhali po dunách a snažili se vymyslet a vytvořit co nejkýčovitější fotky. Kde se vzal, tu se vzal, přišel nás z nějaké vesnice zkontrolovat malý klučina, co tu jako hodláme dělat. Nějaký zvláštním kouzlem zacláněl skoro na všech fotkách, které jsme v tu dobu pořídili… to abychom nezapomněli, že jsme v Indii, a v Indii nikdy nejste sami:-)

Se západem slunce jsme se sesedli okolo ohně a dostali večeři – bramborovo-čočkovou omáčku, rýži a čapátí, všeho do sytosti. S přicházející tmou ustal protivný vítr, ale taky se ochladilo. Náš kroužek se víc semknul kolem ohně, usrkávali jsme čaj a nechávali se unášet Babuovým zpěvem a bubnováním na prázdný kanystr. Trochu zvláštní, taková „po indicku“, ale beduínská atmosféra tam byla…

Pouštní song

Rozbil nám jí další pacholek, že prý prochází kolem a veze pití, tak si můžeme něco koupit. Průvodci asi doufali, že nakoupíme pivo a bude se pařit, ovšem k tomu se nikdo neměl a kluk odešel s nepořízenou. Chlápci se následně zvedli, připravili pro všechny spaní (1 deka dospod, 3 deky navrch pro pár) a sami to zalomili opodál, bylo kolem deváté. Nám bylo zdaleka nejlíp u ohně, tak jsme to natahovali, dokud šlo okolo najít nějakého palivo. Švýcaři poseděli s námi, a pak šli někam na dunu kouřit. Petík fotil hvězdy. Já jsem ještě později naháněla v dunách fenka, který se na nás přišel podívat, ale zůstal mi jen jako vzpomínka, na foťák ani kameru jsem ho zachytit nezvládla:-( Kolem 11. jsme to zabalili jako poslední, zachumlali se do dek, hřáli se o sebe, ale moc platné nám to nebylo, noc jsme proklepali a v duchu proklínali mistra Jona z guesthousu, že nemohl kváknout, ať si vezmeme spacák. Petíka navíc proháněla dnešní strava a pořád větral naše doupě…

PONDĚLÍ 9.3. – den stý sedmdesátý pátý – VÝLET DO POUŠTĚ, DEN DRUHÝ

Jako první zařval v 7 můj budík, pardon, krátce na to vylezli průvodci a jali se vařit snídani. Kolem 8 se rozlehl po duně hurónský křik „Chai, chai! Wake up! Mama guesthouse check-out!“, na což se z dekových doupat vypotácely čtyři rozespalé postavy. Nevím, jak to přežili sousedi, ale nás bolelo v krku a byli jsme dost rozlámaní, trochu nás vzpružil až horký čaj. K snídani jsme dostali hromadu opečených toustů, pár uvařených vajec, indickou marmeládu (aneb chemikova pomsta) a balíček sušenek. Jen co jsme dožvýkali, měli hoši osedlané velbloudy a mohlo se vyrazit na zpáteční cestu. Prvních asi 5 minut ještě dunami, pak už zase stejnou vyprahlou krajinou, jako včera, takže žádná změna a žádný extra dobrodružný zážitek. Možná až na to, že se průvodci dnes rozhodli nám ukázat, zač je toho jízda na velbloudovi loket, a tak jsme si dali celé 3 hodiny v kuse. Navíc některé úseky jsme brali poklusem, což je obzvlášť nepohodlný způsob cestování na velbloudovi. Oni z toho měli srandu. Já jsem jenom s hrůzou sledovala Petíka před sebou, kterému bylo od rána zle a s postupem dne čím dál tím hůř, klepal se zimnicí, na velbloudovi jen tak povlával, měnil barvy mezi rudou, bílou, zelenou a šedivou a vypadal, že každou chvíli omdlí. Švýcaři mi po noci připadali taky trochu přejetí, ale ne tolik, jako my (podezírali jsme je, že dostali víc dek, ale možná se nám to jenom zdálo). Nicméně po 3 hodinách jsme byli všichni maximálně happy, že můžeme sklouznout velbloudům ze zad a už se tam nemuset dnes, nebo nikdy, znovu posadit.

Rozvalili jsme se na dekách, popíjeli vodu z barelu a čekali na oběd, jež byl poslední položkou v našem zaplaceném jídelníčku a v podstatě o stejném složení jako ten včerejší. Nečekaně, protože jsme celý den nezahlédli ani živáčka, se kolem nás začaly objevovat děti, pak i jejich maminky, až nad námi stála asi 15-členná skupina a jenom mlčky zírala. Na pozdrav maximálně přikývli, pár slov prohodili s našimi průvodci, ale jinak vůbec nic, ani nežebrali, jenom prostě stáli a koukali. Husein povídal, že to jsou farmáři, co pracují na okolních zavlažovaných polích, ale normálně žijí kdesi v poušti a bělocha možná v životě neviděli, tak se přišli podívat. Ok, tak se dívejte, když chcete:-) Petík prakticky nejedl, pak se odebral kamsi za křoví trpět a už se nevrátil. My ostatní dostali ještě čaj a banán, ale to už jsem byla jako na trní a pročesávala okolní roští, jestli někde neleží v mdlobách, když ani na volání neodpovídal. Nakonec ho našel jeden z průvodců, kteří už trochu ztráceli nervy, protože pro nás přijel džíp a asi se mu nechtělo čekat. Nebo jim. S partičkou, co jim ani pivo nekoupí… Mátožného Petíka jsme dostali do auta a jeli asi půl hodiny zpátky do města. Když mi líčil svoje dobrodružství, nešlo se nesmát, přestože mi ho bylo hrozně líto… Našel si dobré místo, kryté, za větrem, a když byl uprostřed toho, za čím tam šel, začaly se kolem něj vynořovat obličeje, podobně jako u nás – farmáři se přišli mrknout, co tu ta běloba vyvádí. Kadí? Svíjí se v bolestech? Ignoruje nás, protože na odpor nemá sílu? Hmmm, zajímavé….

Když jsme se vrátili do guesthouse, tak se naštěstí potvrdila platnost jedné noci navíc, ale naneštěstí nás šoupli do betonové kobky s plesnivými stěnami, kde se zase dalo přežít tak jedině v posteli. Tam se okamžitě odebral Petík, naměřil si 39,3°C, dostal prášek a hodně pití, jelikož jeho přebytkem jsme na výpravě zrovna netrpěli, a blouznivě usnul. Nikdy jsem ho neviděla takhle blouznit, skoro se se mnou i bavil, ale přitom o sobě vůbec nevěděl. Řekli jsme si, že tomu dáme ještě zítřek, když jsme dnes nasadili léčbu, a pak bychom případně zamířili za nějakým indickým šarlatánem… Já jsem dočetla knihu, dopsala deník, koupila léčivou colu a donutila mistra Mittu nám zprovoznit slibovanou teplou vodu. Vypadalo to tak, že se v tom chvíli šťoural, pak to nechal dlouho odtékat, přičemž si v tom umyl celé nohy a ruce, aby mě na závěr vítězoslavně zavolal, ať vyzkouším „hot water“. Strčila jsem pod to ruku já a bylo to vlažné… už jsem ho ale chtěla mít z pokoje s nemocným Petíkem pryč, tak jsem to dál neřešila. Na vymytí písku z vlasů to nestačilo, na základní hygienu a spláchnutí prachu cest ano. Neměli jsme sílu jít někam pro jídlo, tak jsme se odhodlali vyzkoušet naší předraženou rooftop restaurant. Objednala jsem Petíkovi černý čaj a k večeři pulav, a následující 1,5 hodiny chodila Mittua pořád urgovat, protože neustále chtěl mít na práci něco jiného, většinou se někde vykecávat. Jídla si dal Petík trochu a vůbec necítil chuť, mně chutnal moc, ale možná to bylo tím hladem…

Večer Petíkovi klesla teplota, ale v noci zase totálně propotil spacák a lítal na záchod. Já v betonové kobce začínala propadat trudnomyslnosti…

ÚTERÝ 10.3. – den stý sedmdesátý šestý – LÉČEBNÁ PAUZA

S Mittuem jsme se domluvili, že v kobce zůstaneme ještě jednu noc, vzal si za to 50 rupek, takže pohoda. Petík zůstal prakticky celý cen v posteli, horečka klesla k max. 37°C, ale byl slabý, zpocený, měl křeče, občas prý viděl rozmazaně. Ráno jsem vyrazila na lov něčeho k jídlu sama, naštěstí s jsem narazila na zelináře, a tak jsme měli aspoň nějaké vitamíny. Přes den jsme se snažili čas trochu využít, já psala a Petík v lepších chvílích zpracovával fotky, jinak pospával. Na večerní lov už jsme vyrazili spolu, aby Petíkovi v betonové kobce nehráblo, ale po chvilce venku toho měl plné kecky, tak jsme si koupili polívku a vzali si ji s sebou do pokoje. Po jídle ale milého muže chytly nějaké neznámé síly, nemohl zabrat (možná po mnoha prospaných hodinách přes den) a jel fotky až skoro do rána. Hroznej pacient!

STŘEDA 11.3. – den stý sedmdesátý sedmý – RYCHLOPROHLÍDKA JAISALMERU

Vyspávali jsme do 10 a i zbytek dopoledne zůstali v kobce a doháněli resty na webu. Petíkovi výrazně otrnulo, a tak jsme se rozhodli večer vyrazit. V hlavním městě Rajastanu, Jaipuru, se kdyžtak i lékařská pomoc bude asi hledat lépe. Petr s Lenkou, kteří brali severní část Indie od východu na západ, psali, že Jaipur právě opustili, ale my potřebovali jet dál, takže jsme se bohužel minuli. Neva, pokecáme na pivku, až dorazíme někdy zpátky do ČR. Nebo až oni pojedou na příští dovolenou:-)

Během dne jsme se zvládli zabalit, domluvili si uschování batohů po check-outu, a vyrazili v rychlosti kouknout aspoň na pár zajímavostí, Jaisalmer si to rozhodně zaslouží. Hned naproti hotelu stál krásný palác Salim Singh Ki Haveli (Salim Ji Ki Haveli), před nímž si správce každé ráno čistil zuby na ulici, a jehož prohlídku nám doporučoval i Mittu. Vydali jsme se tedy nejdřív tam. Vstupné nás přišlo dohromady na 60 Rp plus 20 Rp za foťák, za kameru chtěli dalších 50, tak to už jsme oželeli. Prohlídka byla ale super, protože chlapík, co nás zkásl, se rovnou ujal role průvodce a celým palácem nás protáhl. Mluvil „angličtinou pro debily“, které jsme i my v pohodě rozuměli, navíc spoustu informací podpořil praktickou ukázkou, a my se tak dozvěděli spoustu zajímavostí ze života v paláci „předsedy vlády“ ze 17. a 18. století…

V té době se město Jaisalmer rozkládalo za branami citadely, všude okolo byla jen poušť. Palác Salim Singh Haveli byl první stavbou, která vyrostla vně, měla původně 9 pater a sahala tedy do výše citadely. Premiér Salim Singh plánoval propojení paláce s pevností mostem, ale za svého života už tyto plány uskutečnit nezvládl. Jaisalmer byl v té době královským městem a maharádžovi přišlo toto jednání jako troufalost, proto stavbu mostu zarazil a přikázal dvě patra paláce zbourat.

Zajímavé byly ale i informace architektonického rázu:

  • Jelikož v pouštní oblasti nebylo nikdy vody nazbyt, tak se pro stavby nedělal cement, ale jednotlivé části se spojovaly mechanicky. Pískovcové bloky byly opracovávány jako „samičky“ a „samci“, aby do sebe zapadaly. Většina sloupků je vyrobena tak, že se jednotlivě kamenné kousky navlékly na kovový prut jako korálky, včetně nějaké špičky, aby tyč nebyla vidět, a celek potom působí jako jednolitý, vytesaný kus.
  • Mezi některými patry jsou nechané volné prostory, vysoké 1, 1,5 nebo 2 stopy, jež mají hned několik funkcí. Zaprvé sloužily jako součást obrany, neboť kroky případného vetřelce se lépe rozléhaly a nesly k uším obyvatel domu. Za druhé volný prostor sloužil jako izolace a v horké, avšak větrné poušti také jako klimatizace ochlazující vnitřní prostory prouděním vzduchu. Za třetí se občas tyto prostory využívaly ke skladování potravin, kterým svědčilo chladnější a sušší prostředí.
  • Z obranných důvodů také měla některá schodiště různě vysoké schody, které by v kombinaci se sníženým stropem zmátly či zastavily rychle útočícího, nebo leknuvšího a prchajícího nepřítele:-)
  • Premiér měl rád květiny, ale v poušti žádné nerostly, tak řemeslníci vyrobili mnoho květin kamenných, které se daly volně sundavat a rozmisťovat po paláci jako dekorace.
  • Balkony, terasy i fasády byly často zdobené motivem páva, který se často vyskytuje v rajastanské architektuře a symbolizuje stát, vzdělání, krásu a vznešenost. Neméně často, hlavně u vstupních bran a dveří, uvidíte také motiv slona, symbol funkce premiéra, ale také štěstí, radosti a dobrého zdraví.
  • Nejvyšší patro paláce tvoří maličký Perlový sál, naprosto neskutečně bohatě zdobená místnost, která sloužila premiérovi k rozjímání. Ve třech rozích mu přitom preludovali hudebníci, on seděl v pohodlném sedátku a proti němu se vlnila tanečnice. Uprostřed salónku je malá fontána, do které další služebník pumpoval vodu, ovšem tak, aby se ve fontáně opět recyklovala. Stěny z leštěného pískovce vypadají jako mramorové, navíc bylo každé volné místo obložené perlami a belgickými zrcadly, takže když tu potom poslední služebník zapálil olejovou lampu, muselo to tu vypadat jak na diskotéce:-) Perlový salónek lemují ze všech stran balkonky, na které se dnes z bezpečnostních důvodů vstupovat nesmí, ale zvenčí se návštěvník může pokusit najít rozdíly v 39 zdobených obloucích, které balkony tvoří. Na první pohled jsou stejné, ve skutečnosti tu prý ale žádné dva úplně stejné nejsou.

Na první venkovní terase jsme se pak dozvěděli něco o recyklaci vody a dámské hygieně… Ženy se koupaly jednou měsíčně, po periodě, tak, že na sebe nanesly říční bahno, tím „odrbaly“ špínu a vodou se opláchly. Tato voda se znovu zachytávala a nechávala 2 – 3 dny odstát, aby se bahno usadilo. Pročištěná (ehm) voda se potom používala dál na mytí nádobí, praní prádla, na záchod a na zalévání rostlin. Nic nepřišlo nazmar.

Spodnější patra paláce nám nabídla exkurzi do dámských pokojů, které byly opět plné zrcadel, třpytivých kachlíků, maleb na zdech a před šatnami vystavených šatů. V dámských pokojích, stejně jako v oficiálním suvenýr shopu se dalo vybrat z hromady zajímavých vychytávek – napodobenin historických předmětů, které se tu opravdu používaly. Základním principem života v pouštním městě byla recyklace, jak už jsme se přesvědčili, a také mnohoúčelovost, o které nás přesvědčil chlápek při prezentaci některých předmětů. Mohli jsme si koupit třeba visaci zámek ve tvaru štíra, který sloužil zároveň jako klepadlo a zároveň měl odstrašit nepřítele (štír je jedovatý = nesahat). Chrastítko + razítko + odrbávátko bahna pro ženy (taky vás zaráží, že nebyla vůbec řeč o pánské hygieně?) + zvukové varování, že se žena na střeše myje, aby tam nikdo nelezl. Mnohokomorové skříňky na šminky/tabák/koření. Nejvíc se snažil prodat vonné oleje, od 400 Rp za 5 ml, ovšem vše vyráběné podle původních receptur a postupů a opravdu nádherně voňavé. Mně se strašně líbily duté kovové sošky zvířat (slon, želva, velbloud, ad.), které mohly sloužit buď jako olejová lampička, anebo se nacpaly něčím jako vata, co se napustilo vonným olejem, a nechaly se stát v okně na průvanu, aby tak krásnou vůní prosytily celou místnost. V tu chvíli mi to rozpočet a váhová omezení nedovolily, ale jestli se sem někdy vrátím, tak tohle si rozhodně odvezu:-)

Po náročné, ale neskutečně obohacující prohlídce paláce stoupáme ještě statečně do útrob pevnosti, kterou tvoří úzké uličky mezi samostatnými paláci a domy, velká část je čistě turistická – hotely, restaurace, oblečení, suvenýry. Z hradeb, od děl máme před sebou Jaisalmer jako na dlani a zjišťujeme, že jsme ho viděli fakt jenom úplně nepatrný kousek. No, tak snad někdy příště:-) V podvečer se ještě couráme uličkami citadely mimo turistický ruch, hradby jsou totiž tak rozlehlé, že se tu normálně bydlí, je to jen jedna ze čtvrtí města. Bosé děti tu pobíhají po ulicích, dospělí nechávají před domy volně courat krávy, které hledají něco k snědku, na všechno dohlížejí bůžci z malých svatyní, rozesetých náhodně mezi domy. Trochu litujeme, že nám dochází čas, i tady by se dalo hodiny jen tak bloumat, nasávat atmosféru a fotit celkem ochotné lidi.

Po cestě zpět z pevnosti si jdeme ulovit večeři, abychom při nočním přejezdu neumřeli hlady. Dáváme si masala dosu, a pak objednávám u polívkáře zeleninovou a houbovou, dostáváme zeleninovou a rajčatovou jako vždy:-) No, aspoň nemusíme platit víc… Petík i tak měl co dělat, aby to jeho tělo zpracovalo, a úplně bez problémů to nebylo. V hotelu jsme sebrali bágly, zapsali se do knihy hostů, rozloučili se s Mittuem, přičemž jsme obdrželi jejich nepálskou adresu, kdybychom měli cestu, a vypravili se na vlakové nádraží. Bylo asi 9, už tma a ulice neskutečně zasr…. od krav. Na hlavní ulici pod centrem jsme byli svědky zřejmě dost častého typu nehody, kdy mladý motorkář nedával pozor, jel moc rychle a napálil to do krávy, co si to štrádovala přes ulici, jak kdyby se nechumelilo. Kluk se sesbíral, kráva zůstala stát, takže se snad nikomu nic nestalo. Došli jsme v klidu na nádraží a zjistili, že náš vyhlédnutý vlak jaksi nejede, nejbližší spoj naším směrem v 1:20 ráno. Koupili jsme si lístky a i když to vypadalo trochu jako bezdomovecké doupě, nacpali jsme se do čekárny, bylo tam teplo. Takováhle místa jsou vždycky perfektní pro sociální studie, nebo-li očumování lidí:-) Uprostřed místnosti třeba ležela mrtvola. No dobře, tak asi ne, ale podestláno to mělo novinami, přes sebe přehozený sarong ani se to nehnulo:-) Kdo zvládl ukořistit nejlepší místa, seděl okolo zásuvek, nabíjel a čuměl do mobilu. V tom už asi dnes nenajdete výjimku nikde na světě… Přímo naproti nám byly záchody, každý, kdo tam šel, pod drobnohledem, a tak nás pobavil chlapík, který přišel k jinému, co právě tuto místnost opustil, a bez ostychu ho zul z bot, aby si taky mohl dojít na záchod:-)

Když měl vlak kolem 11. přijet, viděli jsme na kolejích Bihaur Express, který by měl v Jaipuru taky skončit, tak jsme se do něj nakýblovali, já nahoru, Petík strávil většinu noci dole a odbíháním na záchod. Pár minut po nástupu do vlaku už u nás byl čmoud, odkud že jsme a jestli se s náma muže vyfotit. Ti lidi fakt nejsou normální:-) Pak se vlak začal dost rychle plnit s tím, že všichni hned zabírali místa, rozvalovali se, kde to šlo a usínali. Zanedlouho celý vlak chrápal, a to doslova, takže chvilka ticha nastala vždy při rozjíždění vlaku ze stanice, když cuknul a všechny dřevorubce na chvíli probral. Někdy v 5 ráno jsme se vzbudili v Bihauru, v poloprázdném vlaku, ověřili si, že pokračuje do Jaipuru a přesunuli se dolů, na lavice, kde jsme to zařízli až do 10.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.