středa 15.1.

Vstali jsme, lehce zabalili a kolem 8 zaťukali na souseda, ale ten vylezl až na podruhé a rovnou z postele. Tak že se kdyžtak sejdem někde ve městě, a my vyrazili shánět motorku. Báli jsme se, jak to dopadne, protože když jsme se včera ptali, tak automaty měly jen 2 půjčovny vedle sebe a obě za ně chtěly 150 000 K. Bohužel do rána si to kvůli nám nerozmyslely, tak jsme prolezli půlku města při hledání 1) kola na půjčení, 2) něčeho k snídani, pokud nechci do restaurace na omeletu a toust. Našli jsme několik dalších guesthousů, turistické informace, kde jsou docela pěkně popsané okolní jeskyně, a otevřenou směnárnu, kde jsme aspoň doplnili rozpočet. Když jsme se už už rozhodli, že teda půjčíme za 50 000 K normální motorku, Peťa na ní zkusí potrénovat a když to půjde, tak pojedem, tak se vedle nás objevil Petr na své motorce, že už jí má, tak co my. Pověděli jsme mu o našich strastech a on naložil Petíka, že stejně musí jet pro benzín, a že ho to tam někde naučí, ať můžeme jet spolu. Z pohledu našeho motorkového cestování mu musíme zde moc a moc poděkovat, protože toto gesto bylo nedocenitelným přínosem i pro naše další cestování:-)

Já jsem zkusila oblézt okolní obchůdky, jestli nenajdu něco k jídlu a pití, ale bez šance:-( Když se kluci asi po půlhodině vrátili, byl z Petíka novopečený řidič motorek, jednu jsme půjčili (se slevou za 40 000 K, když jsme si jí brali někdy v půl 12) a mohli jsme vyrazit do Mahaxaiských jeskyní. Našemu stroji trochu zlobilo řazení na dvojku, ale to Petík časem vychytal, horší bylo, že nám občas odmítl nastartovat, a to jsme pak byli sakra rádi, že sebou máme Petra – mimo jiné motorkáře – který si jednak věděl rady a druhak se líp roztlačovalo:-) Ke konci dne už mu ale jeho motorka prý taky trochu zlobila, a to jí měl půjčenou na 2 dny…holt kvalita laoského vozového parku poněkud pokulhává.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Vyjeli jsme dlouhou ulicí z města, přes 2 ošklivé křižovatky, co se tváří jako kruháče, ale jenom na první pohled, v praxi si tam jezdí každý jak chce. Podle Petrova plánku z půjčovny (my jsme si o něj nějak zapomněli říct v tom rozrušení:-) a našeho průvodce + GPS jsme nejdřív dorazili k jeskyni Xang (Chang = Sloní), která je spíš velká díra do skály, s několika sochami Buddhů, celé místo tedy slouží místním jako chrám a je třeba se tu podle toho i chovat – např. jsem si musela půjčit dlouhou sukni přes kraťasy (nenapadlo mě, že to bude v jeskyních vyžadováno a nohavice s sebou neměla). Bylo to tu nějaké divné s placením, protože podle napsaného ceníku jsme měli platit 5 000 K/os. + 3 000 K za sukni, ale když Petík zaplatil desetitisícovkou, tak dostal půlku nazpátek. No my se zlobit nebudeme:-) K jeskyni samotné se vystoupá po několika schodech, a stejně tak nás schody provedly i 3 patry jeskyně. Bylo to hezké, ale nic extra ohromujícího. V jeskyni má prý být balvan ve tvaru sloní hlavy, která dala jeskyni jméno, ale ten jsem nenašla. Naopak Petr, když se snažil vlézt do malé chodbičky v nejhornějším prostoru, tak prý vyplašil nějakého velkého pavouka a byl z toho překvapivě nadšený. Tak jsme se dozvěděli, že je také speleolog a jeskynní potápěč, tedy člověk celkem povolaný pro výpravu do krasu:-)

Pod jeskyní byla dřevěná směrovka ještě na nějaký viewpoint, tak jsme se tam bez váhání vypravili a konečně jsme se tu zapotili, ovšem pořádně (a mně pak namožené nohy bolely ještě 2 dny). Lezli jsme po lehce vyšlapané stezce skoro kolmo nahoru na skály, občas se dalo orientovat jen podle bambusového „zábradlí“, nohy si musely hledat vlastní cestu po šutrech. Na onu vyhlídku s „altánem“ se podívali jen kluci, já, daleko za nimi, jsem si myslela, že šli pořád nahoru, tak jsem vyhlídku minula a šplhala dál. Nejvyšší část už byly jen hodně ostré špičky, po kterých jsme dobalancovali ke kovové trojnožce – asi ne nejvyššímu místu, ale dál už se moc jít nedalo. Výhled na placku v povodí Mekongu byl krásný, všude červená prašná země. Krasová oblast Khammouane byla zatím schovaná za kopcem, takže odsud na další skalnaté mogoty vidět nebylo. Asi ani nemusím moc vysvětlovat, že cesta dolů byla ještě větší záhul než nahoru – chvílemi jsem si říkala, že se sestupem se tu prostě nepočítalo. Skoro dole šli proti nám nejdřív 2 větší místní kluci, pak 2 malí, většinou v sandálech, jeden úplně bosý, a vyšlapovali si zvesela, v pohodě:-) Právě zde nás nejvíc pozlobila motorka a nebýt Petra, tak jí asi tlačíme nenastarovatelnou zpět do města. Naštěstí se po pár pokusech povedlo jí nakopnout a mohli jsme pokračovat k další jeskyni.

Vrátili jsme se na hlavní silnici a popojeli snad jen pár stovek metrů, pak odbočili doleva na prašnou a hodně děratou cestu. Dnešek je prostě lekce motokrosu a prachu mezi zubama:-) Kolem nás se ale objevila rýžová políčka, a snad poprvé v Laosu jsme je viděli osazená a zelená, jinak na severu už bylo sklizeno a znovu nezaseto. Toto, v pozadí s kuželovitými kopci krasu, byla prostě nádhera. Po nějakých 6 km jsme dojeli k Buddha cave (jeskyně Tham Pha), jeskyni z této oblasti asi nejprofláklejší, protože sem jezdí i cestovka. Poprvé (nikoli naposledy) v Laosu se nám stalo, že jsme tu platili za parkování.  Bylo kolem 14 h a nás dohnal hlad, kolem parkoviště několik stánkojídelen, tak jsme neodolali a před exkurzí do jeskyně se posilnili nudlopolívkou. Příchod k jeskyni byl sám o sobě moc hezký – po bytelném chodníčku přes mokřinu pod skálou, kolem opuštěné pokladny:-) Několik schodů k jeskyni, resp. ke vchodu, kterým je třeba se dovnitř skoro proplazit. Navíc slouží jeskyně opět jako chrám, proto se před ní musí každý zout (fakt nás to v těch goráčích bavilo) a já, abych nepohoršovala, jsem si kolem pasu uvázala svojí a Petíkovu mikinu a schovala nohy. Za vchodovým otvorem jsme sešli několik kamenných schodů, to trochu píchalo, ale zbytek přístupné části jeskyně byl vystlaný koberci. Asi polovina jeskyně je plná sošek Buddhů různých velikostí, údajně jich tu má být přes 200. Nepřístupný prostor je osvětlen lehce diskotékově – modročervenými reflektory, což podle mě spíš kazí posvátnou atmosféru. Jeskyně má nedlouhou, ale o to zajímavější historii – byla objevena v roce 2004 zdejším farmářem, který se vydal na lov netopýrů. Náhodou objevil jeskynní prostor a v něm 229 bronzových sošek Buddhů a starověké rytiny na palmových listech (v každém chrámu se dříve pěstovaly speciální vějířovité palmy, jejichž listy se používaly místo pergamenu/papíru). Různé zdroje uvádějí různé informace o původu sošek – někde se píše, že není znám, o to větší záhadou celá jeskyně byla. Jinde jsem našla, že se mělo jednat o zhruba 450 let starou část královské sbírky, která tu měla být ukryta, když Siamci rabovali ve Vientiane. Každopádně zajímavá návštěva…

O moc zajímavější ale bylo pokračování – na jezírku pod jeskyní bylo zaparkovaných (někdy napůl potopených) několik lodiček a my se rozhodli, že se prostě chceme svézt. Tak dlouho jsme se vyptávali okolních očumujících, až se jeden chlapík konečně odhodlal a z jedné napůl potopené loďky se jal vylévat vodu talířkem. Nám se víc líbily plastové kajačky, ale ty zůstaly na místě. Usadili jsme se za sebou na vratkou loďku a chlapík nás provezl další, zatopenou jeskyní. Tady jsme si museli posloužit čelovkami, ale o to lepší to bylo. Akorát jeskyňář pořád skuhral, jaké by to bylo potápění, že je tu určitě všechno ještě neobjevené:-) Mně se teda víc líbilo na suchu – relativním, protože voda v loďce mi sahala nad nepropustnou úroveň bot – všude nad námi a kolem nás úplně pohádková krápníková výzdoba. Po krátké projížďce nás kluci ušatí nezapomněli skásnout, ale tady jsem jim dala 5 000 K/os. skoro i ráda, to mělo smysl.

Naše další cesta měla vést ještě k 16 km vzdálené jeskyni Pachan, ale čas postoupil a my se báli, že už bychom nestihli nic jiného, tak jsme se vrátili na silnici (kolem rýžových políček a paní, které sázely rýžové stonky a zpívaly si u toho) a zanedlouho dojeli k další jeskyni Xieng Liap. Odchytil nás takový dědula, nechal nás zaparkovat vedle svého stánku, a vydal se s námi vyšlapanou pěšinou přes rýžové pole. Byli jsme zvědaví, kolik nás bude nezvaný průvodce stát. Pěšina nás dovedla k potoku, který tekl z jeskyně. Za monzunů je prý jeho hladina tak vysoko, že se do jeskyně vůbec není možné dostat. Přeskákali jsme několik balvanů a prošli jeskyni k dalšímu otvoru, nebo možná tam začínala další jeskyně, těžko říct, já osobně jsem tam naprosto ztratila orientaci. Došli jsme na místo, které nevypadalo, že by šlo překonat suchou nohou, ale vypadalo, že by se dalo pokračovat dál. Děda povídal, že finiš, ale my se nedali, zuli boty, Petr přehorolezčil balvan a mohlo se jít. Děda šel v klidu před námi, my s čelovkami za ním, ale brzo jsme byli zase na denním světle. Ještě jednou bosky přes vodu (co v ní asi tak žije?), pak po šutrech přeskákat asi 50 m dlouhý úsek a byli jsme zpět na pěšině. Když jsme z lesíka vyšli na rýžové políčko, děda vytáhl notýsek nebo nějaký slovník a ukázal nám číslovku 30, řečeno „thirty“ a vůbec nebral ohled na to, že už mu předtím Petr daroval cigaretu. Shodli jsme se, že to je za něco, co bychom zvládli klidně sami, moc, a nebylo by „výchovné“ na to přistoupit (od dalších turistů bude chtít „forty“?), tak dostal půlku, sedli jsme na motorky, co naštěstí nastartovaly, a jeli dál.

Minuli jsme odbočku k jezírku Ta Falang, že se kdyžtak zastavíme později, ale spíš frčíme za jeskyněmi. Další z nich, Tham Pha In, byla zase na levé straně od silnice, jen kousíček. Na parkovacím plácku před vchodem do jeskyně dva chlapi rozebírali tuktuk, tak jsme doufali, že se nám nepustí i do motorek. K jeskyni vede několik schodů kolem sochy boha Indry, podle nějž se jeskyně jmenuje (má smaragdově zelenou pokožku stejně jako jezírko v jeskyni, které je posvátné a nemělo by se ho vůbec dotýkat). Indra byl hinduistický bůh hromu a blesku, ale podle posedu sochy s nohou ležérně přehozenou přes druhou vypadá jako velký pohodář:-) Taky se tu neplatí vstupné, i když spíš proto, že jde opět o funkční chrám – v horní části jeskyně je malá svatyně se dvěma sochami Buddhů, kde jsme i potkali maminku s klučinou, kteří přinesli obětiny, pomodlili se a zase jeli domů. Jeskyně se od svatyně mírně svažuje k jezírku, a když jsme k němu sešli po luxusní vápencové výzdobě, viděli jsme průhledem nad jezírkem k další jeskyni nad smaragdovou hladinou, bohužel nepřístupné.

Poslední dnešní zastávka byla komerční jeskyně Tha Aen, která je oblíbeným piknikovým místem místních obyvatel. Prošli jsme kolem prázdné pokladny, ale v potoce pod ní se koupal pokladník a hned na nás začal křičet Ticket, ticket! Přiběhl ještě druhý a při zajímavé rozmluvě jsme se od nich snažili zjistit, jestli návštěva jeskyně stojí za 20 000 K, které po nás chtěli. Nenechali se podmáznout, že bychom jim strčili po 10 000 K do kapsy bez lístku, i když spolu se chvíli dohadovali, ale pořád koukali směrem k hlavní budově, asi by je nějaký boss roztrhnul, kdyby to zjistil. Nene, kluci, takhle ten kapitalismus nevybudujeme:-) Zakoupili jsme tedy spořádaně vstupenky a oni nám jeskyni rozsvítili. Byla to určitě největší z dnešních jeskyň, cesta upravena po betonových schodech a řádně vymezena. Ve spodní části tekl potok a na něm přehrada, po které se evidentně také dalo jezdit na lodičkách – 3 tu byly zaparkované. Bohužel zamčené, a když jsme se pak na ně ptali, tak prý za dalších 50 000 K/os., ale až zítra, otvíráme v 8, přijeďte, rádi vás svezeme, milí turisté. Jeskyně měla opravdu nádhernou krasovou výzdobu, zase to tu vypadalo jako v pohádce, a to i kdyby si odpustili různobarevné osvětlení, které navíc barvy plynule měnilo.

Ven na parkoviště jsme se vrátili už skoro za tmy, akorát táhlo domů přes cestu stádo krav:-) Naštěstí to zpět do Thakeku nebylo daleko, nějakých 20 km po pěkné silnici, takže jsme docela frčeli. Akorát motorka se rozhodla, že i to je na ní moc dlouhý přejezd a na nejvyšším převodu začala škytat, jak kdyby jí došel benzín, ale když jsme zpomalili a opatrně se zase od jedničky rozjeli (i když jsme to museli zkusit několikrát za sebou), tak to šlo. Zastavili jsme se na autobusáku zjistit si spoj na zítra, respektive chtěli jsme si normálně koupit lístky, ale bylo nám řečeno, že to nejde, až zítra ráno nám ho prodají (poprvé během cesty – tady to vůbec bylo takové „místo mnoha poprvé“:-). Vrátili jsme se do centra a hledali nějaký rozumný podnik na večeři, ale nezadařilo se, tak jsme vrátili motorku a šli jsme zase tam, co včera. My s Petíkem jsme si dali smaženou rýži a šlo to, i když už jsem rozhodně jedla lepší. Petr měl nějaké maso s nudlema, pak si objednal ještě cheesburger, ale ten se 20 minut nenesl, a na následný dotaz se dozvěděl, že „finiš“, tak si dal další pad thai (nudle). Koupili jsme si ještě zmrzlinu a chipsy (i když dneska mi tam pani přimíchala i smažené banány a to nebylo nic moc), Petr nějaké sladké smažené těsto, které mu nechutnalo stejně jako Miře se Stefanem ve Vientiane, a samozřejmě jsme si nezapomněli přepočítat účet z restaurace. Odcházeli jsme opět jako poslední a kecali jsme ještě i u nás na verandě. Vyměnili jsme si kontakty a domluvili taxislužbu na ráno – Petr nám nabídl odvoz na motorce, abychom nemuseli platit předraženého tuktuka. Dnes bylo mrtvo i v karaoke klubu, takže jsme se vyspali docela dobře.

 Tisk článku