ČTVRTEK 19.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ OSMÝ – DENPASAR A KUTA, VELKÁ TÚRA

Na tvrdé podlaze by se za normálních okolností nespalo moc dobře, ovšem po našem deficitu a únavě z předchozích dní nám bylo úplně jedno, kde jsme sebou večer plácli. Ostatním naštěstí taky… Vzbudili jsme se kolem 8. projeli net, přebalili batohy do nositelné formy a vydali se na cestu. Úvodní a zdánlivě jednoduchý plán zněl dostat se do města Ubud, které leží plus mínus uprostřed ostrova, tam se ubytovat klidně na víc dní, půjčit motorku a projezdit zdejší zajímavosti po vlastní ose (nebo třeba zatím pěšky, jako v případě chrámu Goa Gajah).

První problém nastal záhy, protože pokud člověku není úplně jedno, kolik za co platí, tak dostat se do necelých 40 km vzdáleného Ubudu může být docela oříšek. Naivně jsme si mysleli, že chytneme někde za letištěm bemo, jak se říká balijským tuktukům, a to nás vezme na autobusové nádraží Batubulan, odkud bychom mohli zkusit nějaký spoj, nebo v nejhorším zase bemo do Ubudu. Je pravda, že o nabídky jsme nouzi opravdu neměli – asi tak co 2 minuty u nás někdo brzdil, troubil a z hloubi svého vozítka pokřikoval kam jdeme, anebo rovnou destinaci, kam nás hodlá odvézt. Párkrát jsme se s řidiči dali do řeči a ukázalo se, že bemo není žádná veřejná doprava, jak to bylo na internetu občas prezentováno, ale prachsprosté taxi. Za odvoz na autobusák (cca 20 km) jsme se i po smlouvání nedostali pod 50 000 rupií (cca 85 Kč). Přijde vám to málo a my jako lakomci? Dovolím si tedy upozornit na několik faktů: 1. 50 000 rupií stačilo na 3 večeře pro nás oba. 2. Touto dobou už jsme byli rok a čtvrt na cestě světem a měli téměř vyčerpaný rozpočet. 3. A to jsme se museli ještě nějak dostat na Nový Zéland, tedy skoro stejně daleko jako zpět do Evropy (možnost nějakého delšího pobytu v Austrálii jsme pro tuto část cesty už dávno vyloučili). Počítá se tedy doslova každá rupka a každý zbytečný výdaj je třeba omezit, jasné?;-)

Takže zpět do ulic Kuty, asi nejvíc nepopulárního města na Bali… Pochopili jsme, že na autobusák to budeme muset zvládnout po svých a doufali, že zbylých 20 km už se budeme moct popovézt. Pochod žhavým městem, kde se roztékal asfalt od božího rána a dusno by se dalo krájet i na tenké plátky, jak pevně drželo pohromadě, nebyl nic zvlášť příjemného, na druhou stranu jsme tím trochu vykompenzovali ten šok, když člověk někam přiletí a rovnou skočí do neznámého prostředí, kultury, jazyka… Aspoň s tím jazykem to ale tak hrozné nebylo – malajština a indonéština jsou si podobné asi jako čeština a slovenština, takže těch pár základních slovíček, co jsme už pochytili, jsme mohli v klidu dál používat i tady. A hodila se, třeba ve chvíli, kdy jsme usedli v jednom z garážových obchodů s mobily a pořídili novou SIM kartu do sbírky (15 000 Rp vč. 3 000 kreditu na volání + datový tarif 1,5 GB na 30 dní za 52 000 Rp). Nejdřív se nám nechtěla rozběhnout (přihlásit do sítě), ale na několikátý dotaz v několikáté prodejně nám bylo pomoženo. Mladí kluci si taky nevěděli rady, ale starší majitel chvíli cvakal v telefonu, pak to „prorazil“ vlastní SIMkou, no a za chvíli jsme v klidu surfovali. To bylo asi poprvé a naposled v životě, co jsem viděla, že si starší poradí s mobilem lépe než omladina🙂

Cesta Kutou, která plynule přechází do Denpasaru, byla ale super sociologická studie. Jako první nás do očí praštilo množství malých supermarketů – Circle K (který jsme už znali z Vietnamu), Alpha Market a Indomaret byly nejčastější a bez nadsázky byl některý z nich na každém rohu. Postupně jsme samozřejmě vyzkoušeli všechny a zjistili, že mají samé výhody: jídlo, pití, klimatizaci, WC, wifi, některé i elektřinu – venku je posezení se zásuvkami. Ve výsledku – proč platit za hotelový pokoj?!:-)

Velice rychle jsme pochopili i místní ekonomickou situaci – bílá huba = chodící peněženka, pěkně narvaná, a my toho z ní musíme dostat co nejvíc:-) Za až nezřízené snahy o natahování turistů bohužel můžou především turisté sami – zejména Australané, pro které zdejší ceny (včetně letenek na Bali) nejsou nic než půldenní kapesné, létají si sem na víkendové pařby a jsou proto ochotní místním vysolit cokoliv, co si jen řeknou. No a jak známo, indonéská (asijská) nenažranost nezná mezí, a tak si za všechno říkají čím dál tím víc. Nejednou jsme byli svědky toho, že Němec, nebo podobný národ, který nemá zrovna hluboko do kapsy, prohlásil, že to je moc a platit nebude. Tak to jen tak pro seznámení se situací, budeme na to narážet často:-) Naším prvním seznámením byl moment, kdy jsme si u pouličního prodavače koupili kornout plný malých smaženek zalitých arašídovou omáčkou (mimochodem nic moc), úplně stejný jako místní paní o minutu před námi. Paní zaplatila 4 000, my už 10 000 Rp. Nad něčím člověk mávne rukou, ale půjde o mnohem větší částky…

Po cestě na autobusové nádraží jsme objevili v mapě Carrefour, a tak jsme se rozhodli vzít to přes něj. Velký obchod tu skutečně byl, měkké bagety nechyběly, jinak podle očekávání – dražší než všechny ostatní možnosti ve městě, klientela převážně bílá. My jsme si nabrali do zásoby hlavně instantní polívky, kterých tu byl o hodně větší výběr než v malých marketech, a pokračovali dál. Narazili jsme záhy ještě na větší Lucky Market, kam jsme taky zaskočili omrknout sortiment, ale především se potom před ním na lavičce zakecali se starším (asi teplým) Norem, který tu žije už 10 let. Stejně jako Balijci, ani on nechápal náš plán přejít město pěšky, ale pomoct nám nemohl – sám tu byl na jedné motorce (tou dobou jsme si ještě mysleli, že ani ve dvou s batohy na motorce nedokážeme jet…). Dozvěděli jsme ale aspoň vrcholně zajímavou a důležitou informaci, že ve městě Kintamani bylo nedávno vyšlechtěné nové plemeno psa (Kintamani), chudáka dlouhosrstého (což mi přijde od šlechtitelů v Asii jako týrání), které se stává čím dál tím populárnější a dražší.

Jak jsme tak šlapali spletitými ulicemi, zírali jsme na typické prvky balijské architektury, věžičky pro obětování duchům. Balijská kultura je založená na animistické víře v mnoho různých bůžků a duchů, ke kterým je třeba se chovat uctivě a každý den jim přinášet aspoň malé dary. Přebývají v krásně zdobených věžičkách, které jsou přistavěny snad i k tomu nejobyčejnějšímu domu – něco jako domečky duchů v Thajsku, ale na Bali je to většinou na střechách. Věžičky mívají někdy jednu, někdy vícepatrovou střechu z tmavých došků, která vypadá trochu jako kdyby vlasatého Asiata vzal někdo nůžkami podle hrnce na hlavě. Je to ale všude, ve vesnicích pod sopkami potom čím dál tím víc a je to jedna z věcí, která dělá Bali Bali:-)

Postupně jsme se osmělili a pustili se i do interakce s místními – chvíli jsme se pokusili popovídat s mladíkem, co vezl celou vitrínu naducaných knedlíčků, byť jen o jejich ceně a náplni (náplně různé, cena 2 500 Rp). Byly mňam (škoda, že když jsme se sem po roce a kousek vrátili, už za ně chtěli chlápci 5 000 Rp i víc). Na kus cesty se k nám připojila mladá studentka, která asi chtěla trénovat angličtinu a byla zvědavá na běloby (takových je plná Indonésie), a tak jsme si vyměnili základní informace v několika jednoduchých větách, než se odpojila, s nechápavým kroucením hlavy, nejistá, jestli nám špatně rozuměla, nebo jsme fakt takoví šílenci, abychom se táhli přes město pěšky.

V podvečer jsme zapauzovali zase před jedním z marketů, tentokrát Alpha Midi. Spadlo pár kapek deště, dali jsme si studené pití, došli na záchod a zjistili, že už se nám stráááášně nechce dneska jít dál. Nohy bolely, záda už jsme necítili, propocení jsme byli několikrát až na kost – jó, ty naše 25kilové krosničky se pronesou… No a tak se nějakým způsobem stalo, že jsme tu na židličkách proseděli zbytek večera, někdy do 3 do rána, a pak se prostě natáhli vedle zastřešeného sezení a za zaparkované auto, kde na nás nebylo moc vidět. Za hlavou uřvané generátory, ale bylo nám to fuk, potřebovali jsme aspoň pár hodin spánku, pokud se máme zítra někam dohrabat. Byla to třetí noc za sebou mimo ubytování – v rámci jihovýchodní Asie náš rekord – a začínalo to na nás být vidět i cítit.

PÁTEK 20.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ DEVÁTÝ – PUTOVÁNÍ DO UBUDU, 2. ČÁST

Vstali jsme kolem 7. hodiny – za autem jsme sice byli celkem krytí, ale vyrazit brzy bylo rozumné už kvůli teplotě. Brzy se to potvrdilo, když začalo slunce stoupat a zahřívat město, silnice, domy, vzduch, všechno. Šlapali jsme z počátku celkem v pohodě, míjeli jsme velký, zelený park se spoustou fontán, a fontány tryskaly i skoro na každé větší křižovatce. Potkávali jsme akční ranní běžce, popeláře a zalévače kytek na sloupech. Prošli jsme i kolem květinového trhu, kde to nádherně vonělo a krásně vypadalo. Velké i malé květy sytých barev v mohutných koších lákaly k navléknutí nebo prostě přidání do košíčků s každodenními obětinami pro duchy. Balijci jsou na kytky ujetí, duchové dostávají každý den čerstvý příděl, domácnosti lidí také, a ženy často nosí květ za uchem. Častým a oblíbeným květem je to nejkrásnější, co Asie nabízí, plumérie. I to dodává Bali punc tropického ráje. Jediné, co trochu kazí dojem, je fakt, že obětiny duchům se často nechávají na chodnících nebo silnici před vchody do domů, kde je během dne lidé rozšlapou a motorky rozjezdí. Balijcům je to fuk – ranní obřad byl proveden a na zítra se vyrobí košíček nový.

Nedaleko parku a květinového trhu jsme procházeli také čtvrtí, ve které se nacházel chrám, kde se bude brzy konat nějaká slavnost. Všechny okolní ulice byly kromě standardních květin vyzdobené také vysokými girlandami upletenými z bambusu nebo nějakého rákosu, které se lehce nakláněly do silnice, jako by zdravily každého, kdo tudy zrovna projíždí či prochází. Bali je proslulé množstvím a barevností svých svátků, obřadů a oslav v průběhu celého roku a i my se začali těšit, že bychom tu nějakou tu slávu mohli zastihnout.

Vytrvale jsme kráčeli dál a dál, občas odpočívali u supermarketů, ale každé další zvednutí a nahození batohu bylo čím dál tím těžší. Kolem poledne, uchození a upocení, což jsme ale na chvíli nesměli nechat znát, jsme došli k autobusovému nádraží Batubulan na okraji Denpasaru. Ještě než jsme se ale pustili do boje o jízdu do Ubudu, zaujala nás paní se šejkama. Cenám 5 – 10 000 Rp nešlo odolat a teta byla příjemná, pomohla nám se rozhodnout překladem některých druhů ovoce. Tím jsme se začali učit první slůvka v indonéštině – okruh jídla a pití, to jsou ta nejdůležitější, to je jasný:-) Ochutnali jsme šejky z karamboly – star fruit (zatím po soursopu 2. nejoblíbenější, časem se přidalo ještě avokádo) a tamarilla (takové červené švestičky) a mohli se na to konečně vrhnout.

Autobusové nádraží Batubulan má být největší ve městě. Velké docela bylo, ovšem skoro prázdné a obecně takové dost zapadlé. Prošli jsme ho celé, obejdovali kolem dvou autobusů, co tu stály, a sondovali situaci. Dva chlápci se s námi dali do řeči, ale ani po delším smlouvání jsme nedokázali najít společný kompromis. První cena, která padla, bylo 150 000 Rp, pak to šlo trochu dolů, jednu chvíli plácl nádražák 50 000 Rp za oba, ale vzápětí to řidič autobusu popřel cenou 45 000 za každého. My jsme v klidu vystupovali s tím, že podle našeho průvodce i mapy je to do Ubudu asi 15 km, takže nehodláme platit víc než 20 000 Rp za osobu (i to by byl velký ústupek z našeho standardního ceníku „ochoty“ 1 Kč/km a 10 USD/za noc v pokoji). Na to řidič (naoko?) uraženě prohlásil, ať si teda cestujeme s knihou a ne s autobusem, a odebral se kamsi raději povalovat. To nás trochu překvapilo a potvrdilo, že Vietnamci a Indonésané budou mít jednu společnou vlastnost – nechtějí s vámi udělat kšeft, chtějí vás oholit o co nejvíc, aby pokud možno ten den už nemuseli dělat nic dalšího. No, budeme to tu mít my, i místní s námi, asi trochu těžké, ale Vietnamci už nás v tomto ohledu vycvičili dostatečně:-) Po chvíli k nám přišel druhý nádražák a v klidu, ale neoblomně se nám snažil vysvětlit vysokou cenu: prý není sezóna, takže není moc turistů, kteří by autobusem jezdili, no a místní ho nepoužívají, protože mají všichni motorky. Jo, to zní i logicky, ale my mu zase na oplátku vysvětlili naší situaci dlouhodobého cestování, a proč je pro nás drahé zaplatit za 15 km 150 Kč (autobusem, ne taxíkem). Pak jsme se rozloučili, my lehce vyšoklí, ale tvářící se naprosto cool s tím, že máme před sebou dalších 15 km pochodu. Ale tak co, supáče po cestě pořád byly, lidi většinou usměvaví a přátelští, nikam jsme extra nespěchali, tak proč si nedat ještě další 1 – 2 dny túru?:-)

Slunce ale dnes opravdu hodně pálilo, a tak jsme se rozhodli to nehrotit. Kolem 1. hodiny jsme potkali větší Coco Market s početným sezením pod stříškou, tak jsme usedli, pojedli, popili, zasurfovali a 3 hodiny největšího vedra utekly jako voda:-) Nakonec nás vyhnalo slunce už v takovém sklonu, že nás stříška přestala chránit. Jak jsme pokračovali dál z města (i když na jihu Bali se ze zástavby fakticky nikdy nedá dostat), domy začaly trochu řídnout a podél silnice se objevily především dílny neskutečně šikovných kameníků a řezbářů. Říká se, že i těmito řemesly a výrobky je Bali proslavené, zejména pak umělecky založený Ubud, a my to můžeme jen potvrdit. Kromě bohatého balijského panteonu si u zdejších řemeslníků můžete objednat a na zahradu postavit nejrůznější zvířata, fontánky, nebo třeba sochu moai. Když jsme se dostali do bodu, odkud nám navigace ukazovala do Ubudu 10 km, odpadli jsme u dalšího supáče. Jak jsme se venku tak cpali zmrzlinou a popíjeli studenou colu, dal se s námi do řeči další běloch a chvilku vyzvídal. Pak si došel nakoupit, a když viděl, že se tu válíme furt, nabídl nám odvoz. Akorát si nejdřív musel dojet na motorce domů do Ubudu pro auto, aby nás mohl odvézt:-) Aktivně stopovat nás na tvrdě obchodnickém Bali ani nenapadlo, ale když se strejda Frantík sám nabídl, byli jsme happy. Počkali jsme a doufali, že ho ještě někdy uvidíme, ale on svůj slib splnil a za chvíli jsme se vezli v úžasně klimatizovaném SUV. Franta nám vyprávěl, že už tu žije taky asi 20 let, i když doma ve Francii má pořád dům a jednou za čas to tam jede zkontrolovat. Vrtalo nám hlavou, jak to tu tihle dlouhopobytáři řeší s vízy, a prý existuje nějaké na 5 let, které většinou využívají. Hmm, to zní jako plán…;-)

Franta nám ukázal pozůstatky chrámů na okraji Ubudu, kousek dál svůj dům (ne, chudák to opravdu nebyl), a pak nás vyhodil v centru u kamaráda, který provozuje hostel. Rozloučili jsme se v najednou zase nečekaně živém a až moc bílém městě, a šli se poptat na ubytování. „Hostel“ v tomto případě znamenalo jeden jediný pokoj o 8 postelích, každé lůžko za 100 000 Rp na noc. To byla částka, do které bychom se bývali rádi vešli oba, a která podle informací na netu byla reálná sehnat, a tak jsme poděkovali za ukázku a vydali se hledat podle tipů na wikitravel. Správnou ulici jsme našli, popisovaný homestay už nikoliv. Potkali jsme starší paní, která nám jakési bydlení nabízela, začala na 150 000 Rp. Chvíli jsme smlouvali, a když jsme se dostali ke 100 000 Rp, svolila jsem se jít podívat. Bylo to o dva bloky dál, betonová kobka bez ničeho, ale hlavně, jakmile jsme sem s tetou došly, začalo to nanovo – s internetem za 130 000, s teplou vodou za 150 000 Rp. Ani za 100 jsem nebyla přesvědčená, že bych se tu chtěla nějak zdržovat, tak jsem jí poděkovala a vrátila se za Petíkem na schody před jedním z chrámo-domů. Moc jsme nevěděli, jak to řešit, a moc se nám nic řešit nechtělo, a tak zasáhli balijští duchové a seslali nám další paní, která šla dvakrát kolem a podruhé už jí přišlo divné, co tu tak potmě sedíme. Vysvětlili jsme jí naší situaci a ona prohlásila, že tady nemůžeme přes noc takhle sedět, ať jdeme k ní. Na první pohled to znělo jako milé pozvání, ovšem indonéskou mentalitu už jsme nasáli dostatečně na to, abychom se rovnou zeptali, co za to? Teta nám vysvětlila, že vedle jejího homestaye se zrovna rekonstruuje větší hotel a přes den je tam rámus, takže to za normální cenu pronajímat nemůže, tak ať dáme, kolik chceme. Klidně třeba jenom 200 000 Rp. Pousmáli jsme se pro sebe a navrhli jí 100 000 Rp, což přijala, a my věděli, že minimálně dneska na ulici už spát nezůstaneme.

Do poslední chvíle jsme se trochu báli, co nás čeká (i když na jednu noc vydržíme ledacos, v nejhorším), ale realita nám vyrazila dech. Paní bydlela v domě s velkým dvorem, kde bylo několik bloků, jeden sloužil jako masážní salon Bali Santi, jeden jako soukromý chrám, další byla kuchyň a sušárna. V nejzadnější části pak stál dvoupatrový dům, dole bydlela rodina, nahoře byly 2 pokoje pro hosty a další na masáže. Pokoj byl asi nejkrásnější, co jsme na téhle cestě potkali – obrovský, s velkým oknem a teráskou, nádherně čisťoučký a plně vybavený, po balijsku vyzdobený. V ceně nebyla teplá voda (což nevadilo), ale internet ano, a jak jsme později zjistili, tak také každodenní snídaně a občasný úklid. Navíc první čaj a sušenky na uvítanou jsme dostali ještě večer. Dali jsme si instantku, sprchu a užívali si větrák a obrovskou a neskutečně pohodlnou postel. Nooo, tak tohle asi půjde…

SOBOTA 21.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ – UBUD – 1. LEHKÁ OBHLÍDKA MĚSTA

Vzbudili jsme se naprosto dorůžova vyspinkaní a chtěli se vypravit pro snídani, ale paní byla rychlejší. Před pokojem byla taková otevřená hala s křesílky a stolkem, na něm tác s připravenou snídaní – termoska s horkou vodou, čaj a kafe na výběr, cukr, na talířku zelené bochánky z rýžovo-pandánového těsta obalené v kokosu a plněné nějakým sladkým sirupem, který ale trochu chutnal jako syrové vejce. Petík si dal jeden a prohlásil, že to nedá. Já si po dvou kouscích zvykla a tuhle pochutinu si zamilovala a těšila se pak na ni každou noc až do rána a další snídaně:-) Tyhle zelené bochánky jsme dostávali každý den, někdy navíc s kusy čerstvého ovoce (meloun, papája, ananas), smaženými banány, nebo s naopak bílými bochánky z kokosové rýže. Zvláštní kombinace, ale jo, dá se na to zvyknout, a pěkně to po ránu nastartuje:-)

Snídaně nás trochu zdržela, ale hned po ní jsme vyrazili trochu obhlédnout, kde jsme to vlastně skončili a hodlali nejbližších několik dní pobývat. Naše dlouhá ulice Jalan Sugriwa byla i přes den poměrně poklidná, jen v nedalekém chrámu se zase něco chystalo – každý den se kolem motalo nezvykle mnoho lidí najednou, přivážely se sem bambusy a svazovaly girlandy. Později se objevily velké „cedule“ s nám nic neříkajícími hesly, které ovšem byly zase vyskládané z barevných květů. Směrem nahoru ústila naše ulice na větší a dost rušnou třídu, kde už to byla jedna běloba vedle druhé. Naší ulicí asi končilo centrum a bělochy jsme tu potkávali spíš zřídka, což nám naprosto vyhovovalo. V centru jsme zase našli malé supermarketíky na každém rohu a postupem času si vytipovali, kde mají které naše oblíbené věci nejlevnější. Jinak v centru Ubudu jsme si připadali jako v jednom velkém etnoshopu, ať šlo o oblečení, doplňky, šperky, dekorace a umělecké předměty, nebo věci denní potřeby – opravdu tu je z čeho vybírat. Později, když jsme projeli pár dalších destinací na ostrově, nám Ubud přišel trochu jako turistická past – ano, všechno je tu krásné, načančané, ale zbytečně předražené.

Pokusili jsme se najít jednu ze dvou významných „památek“ města, Ubudský palác. Na místě, kde měl podle mapy být, jsme vlezli do areálu se dvěma nádvořími, stěny samozřejmě zdobené soškami místních hlídacích démonů i hodných duchů, uvnitř pak okrasné rostliny a malé svatyně s doškovými střechami. Zní to fádně a bude to nudit, když to budu pořád opakovat, ale fakt je, že zdejší architektura je fantastická a hodně typická – jinde v Indonésii ji nepotkáte – a nás strašně bavilo jen tak chodit ulicemi a sledovat dekorované vchody do domů, před něž každé ráno a večer domácí pokládali misky s obětinami. Z každé poctivě kouřila vonná tyčinka. Doteď nevíme, jestli to místo, které jsme navštívili a bylo zcela zdarma přístupné, byly prostory paláce nebo ne, ale vůbec nám to nevadilo, protože dění v uličkách i jejich vzhled nás fascinovaly. Jakmile jsme popošli kousek vedle, většina domů byly homestaye nebo rovnou penziony, ale stejně zase všechno vypadalo jako chrámy.

V jedné luxusní kavárně jsme s malou pomocí personálu odlovili svou 1. indonéskou kešku, a že to tedy byla pořádná krabice… Pro druhou jsme se pak vydali kus z centra. Byla umístěná ve škole pro mentálně postižené a objevili jsme díky ní trochu venkovštější život kolem a na velkém fotbalovém hřišti. Prošli jsme se ještě trochu městem a vzali to i kolem druhé proslulé „památky“ – Monkey Forest. Lesopark na okraji centra je známý svými nenechavými obyvateli – zdejší makakové, velká atrakce pro turisty, co nikdy opici neviděli (a neví, jaké to dokážou být mrchy), se nezastaví vůbec před ničím. Kradou brýle z hlavy, svačiny z batohů, mobily z kapes. Doporučuje se tam chodit bez tohoto všeho a foťák pečlivě střežit na krku + v ruce. Jo a nejlépe mít očkování na vzteklinu, protože makakové dokážou být pěkně agresivní a pro kousanec nechodí daleko. Jelikož makaků už jsme v životě pár viděli, tak jsme si tuhle „srandu“ za 30 000 Rp (cena se od té doby pravidelně zvedá, poslední osobní zprávy našich přátel z r. 2017 mluví o 50 000 Rp) nechali naprosto bez výčitek ujít.

„Domů“ jsme se vrátili kolem 4. hodiny a s pani domácí se rovnou domluvili na dalších 4 nocech – takovou parádu za takové peníze tu jinde asi fakt neseženem. Vzala si kopie našich pasů, aby nás mohla nabonzovat polišům, jak už to tak v cizině bývá, a my se na večer usadili na chvíli k práci. Hlavním dnešním počinem bylo, že se konečně objevily letenky na Zéland za rozumnou cenu, tak jsme se je pokusili koupit. Bohužel nešlo z nějakého důvodu zaplatit hned kartou, ale muselo to být převodem (možná byl za kartu extra příplatek, nevím), a tak si na potvrzení, jestli letenky skutečně máme, budeme muset počkat do pondělí.

NEDĚLE 22.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ PRVNÍ – DEN PRACOVNĚ-RELAXAČNÍ

Restů jsme měli hodně a energie málo, tak jsme si dnes jen líně vylezli pro snídani a jinak se rozhodli zůstat v našem nádherném pokojíku s výhledem na střechy okolních domů, kam po ránu místní nosili dary duchům. Usedli jsme k práci, ale náš plán byl překažen. Když jsme si chtěli udělat aspoň čaj, zjistili jsme, že naše ponorná spirála, zakoupená v Kambodži, prostě nejde narvat do zdejší zásuvky, a nepomůže nám ani jedna z mnoha redukcí, co s sebou táhneme. No jo, to máme za to, že jsme si kdysi koupený univerzál (redukci) z Thajska ztratili hned někde na začátku cesty:-( No nic, jestli tu chceme nějak fungovat, bylo třeba uspořádat trestnou výpravu.

Už včera při prohlídce okolí jsme na vzdálenějším okraji centra narazili na větší Coco Market, který byl spíš luxusnější, cílený na turisty – ceny dražší a sortiment zaměřený hlavně na suvenýry (ale zase všechno nádherné a úžasné – být tu na dovolené, tak vám asi všem něco přivezeme přesně odsud:-D). Včera jsme neodolali a zbouchali tu celé grilované kuře a gumovou bagetu, ale věděli jsme, že přesně nesmysly pro turisty, jako redukci do zásuvky, tu nejdeme. Opravdu se povedlo, a ještě navíc jsme přivzali tatru, která se ukázala v Indonésii jako zatím asi nejlevnější – za 7 500 Rp. Ano, phiny – vietnamské filtry na kafe, s námi jedou dál, ale už jenom 2 pro naši potřebu, zbytek byl odeslán s rodiči do Čech a bude na nás poslušně čekat.

Cestou zpátky jsme o kus níž v naší ulici objevili poklad – místní „baksárnu“. Prostě takovou garáž, kde ve vchodě stála vitrína se surovinami, za ní ohromný kotel vývaru a podél minimístnosti stůl a židličky a důležitá dochucovadla – červená pálivá omáčka a tmavý „kečap“ = sladká, hustá sójovka. Vařilo se tu jedno jediné jídlo s pár obměnami, typický indonéský pokrm BAKSO. Jde o polévku s masovými knedlíčky (právě ty se jmenují bakso), nudlemi a případně trochou zeleniny. Knedlíčky můžou být z různého masa, a podle toho se pak jmenuje celý pokrm – tady se dělaly rybí, tak to bylo bakso ikan. Knedlíčky bakso jsou trochu kontroverzní, protože se do nich někdy přidává jako konzervant látka borax, která je při dlouhodobé a pravidelné konzumaci (několik let) karcinogenní. Ovšem nám to dost chutnalo a stálo to jen 5 000 Rp, takže se tahle garáž, kde se na nás vždycky zubilo několik místních, stala velmi oblíbeným místem. Ostatní warungy (restaurace) v ulici, zaměřené na turisty, které podávaly anglickou snídani a flat white na objednání za 4x vyšší ceny, než by bylo slušné, nás nechávaly v klidu.

PONDĚLÍ 23.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘICÁTÝ DRUHÝ – VÝLET K CHRÁMŮM GOA GAJAH A YEH PULU

Nastal čas to tu konečně začít trochu víc objevovat. Prozatím jsme zůstávali bez dopravního prostředku, ale zjistili jsme, že trochu větším výšlapem se také dostaneme na zajímavá místa, a plán byl na světě… Ráno jsme se v klidu nasnídali a vypravili, pokoj jsme opouštěli skoro v 11:-) Vyrazili jsme východním směrem, kde už si Ubud vůbec nehrál na turistickou lokalitu a vedl si svůj poklidný, indonéský život. Chvíli jsme kličkovali ulicemi a v momentě, kdy jsme se napojili na „výpadovku“, jsme si všimli zajímavé restaurace Dora Restu. Obsluhovaly tu příjemné mladé slečny, i když trošku pomalejší, ovšem ceny 8 – 10 – 12 000 Rp za jídlo byly něco, co jsme prostě nemohli nechat bez vyzkoušení. Za 8 000 byly základní smažené nudle nebo rýže, za 10 to samé s vajíčkem, za 12 s masem, porce v klidu na najedení, žádní pidižvíci jako v Thajsku. K tomu hrozně dobrý ledový, jasmínový čaj, no a skvělý oběd byl na světě.

Sice nás to malinko zdrželo, ale tenhle objev stál zato, vyřešil nám později mnoho obědů i večeří:-) Vydali jsme se po rušné silnici z města a byla to zase jedna z těch řemeslnických, tentokrát ulice sochařů. Obdivovali jsme zvláštní díla, divili se, někdy se posmívali, na sochy o výšce několika metrů zírali s pusou dokořán. Sem tam byl i jiný obchod, nejvíc jsem slintala na batikované sarongy, protože to, co tady dokážou, jsem snad ještě v životě neviděla. Jak jsme se vzdalovali centru, i sochařské obchody řídly, nicméně zcela mimo zástavbu jsme se zase nedostali. Abychom se po cestě nenudili, sebrali jsme někde tenkou liánu a začali s ní hrát takovou tu prstovou přebíranou, co se kdysi dělalo na základce (jeden si to namotá na prsty v určitém tvaru, druhý si do toho zamotá prsty jinak a přebere to zase do jiného tvaru – voda, kolébka, pavouk, atd.). Místní celkem nechápali, ale to ani nemohli:-)

Takhle jsme si vesele došli do další vesnice, kde už na kraji čekal areál jeskynního chrámu Goa Gajah. Nejdřív jsme ale museli překonat velké parkoviště, potom dvě dlouhé uličky s velmi neodbytnými prodavači sarongů a dalších suvenýrů, a pak jsme konečně stanuli před pokladnou a kontrolní budkou. Zakoupili jsme vstupenky po 15 000 Rp (ano, na Bali se platí i za vstupy do chrámů – nebo aspoň do těch, které jsou proklamované jako atrakce) a přemístili se ke kontrolní budce, kde jsme se museli náležitě ustrojit. Do chrámů se totiž po celém ostrově nesmí s holýma nohama (vršek se většinou moc neřeší), takže ten, kdo nemá vlastní a zvládl odolat náporu prodavačů, si tu může půjčit sarong. Kupodivu zdarma. My jsme byli připravení, Petík připnul nohavice a já… jsem byla líná lovit svůj sarong z batohu a sáhla pohodlně pro jeden z velkého koše:-)

Areál chrámu byl docela velký, ale přitom kompaktní – nejprve jsme prošli kolem posvátných nádrží, kde se vesele proháněli barevní kapříci koi. Voda jim neustále přitékala čerstvá z různých tělních tvorů kamenných soch bůžků a duchů. Největší část areálu zabíralo množství malinkatých svatyní, naskládaných vedle sebe, jako by tu byly odložené ve skladu na příležitostné použití, kdy je vytáhnou a rozmístí po areálu při nějaké slavnosti. Všechny měly černé, doškové, pečlivě zastřižené stříšky. Hlavní svatyní je ale samozřejmě jeskyně vytesaná do skály, jejích vchod tvoří ohromná ústa obličeje vytesaného zvenčí. Někdo říká, že jde o hinduistického boha země Bhoma, jiní tvrdí, že rozšklebená tvář patří Rangdě, čarodějnici z balijské mytologie, která pojídala děti. No, pokud jsme měli vstoupit dovnitř, raději budeme chtít věřit té první verzi. Temná chodba a jeskyně toho pro nevěřící neukrývá moc zajímavého – sošku Ganéši a druhý „oltář“ s prvky lingamu a yoni k uctění Šivy. Svatyně je stále aktivní a místní věřící se sem přicházejí modlit a nechávat dary bohům.

Z mapy jsme měli vyčteno, že v přilehlé vesnici se nachází ještě jeden chrám, Yeh Pulu, údajně jeden z nejméně navštěvovaných a nejvíce nedoceněných. Prokličkovali jsme zase několika uličkami, všude nádherně kvetly a omamně voněly bílé, žluté i sladce růžové plumérie. Na okraji vesnice, kde se vzala, tu se vzala, najednou pokladní budka. Kdybychom bývali přišli víc potichu, mohl hlídač zůstat spát a my nemuseli platit. Takhle jsme doufali, že když s lístky za 15 000 Rp půjdeme někam dál, tak snad nějaký ten chrám uvidíme, protože z počátku to tak ani trochu nevypadalo. Šli jsme vybetonovaným chodníkem pod stromy, podél potoka, pak se beton ztratil a kolem nás se naopak objevila rýžová políčka. Všude byly natažené šňůry a praporky na plašení čehokoliv, co by si chtělo pochutnat na právě dozrávající úrodě. Když jsme sestoupili pod terasy a nebylo kam dál, ukázala se nám zase jedna malá jeskyňka – toť onen „chrám“. Zdaleka nejzajímavější se tedy ukázaly rytiny ve skále podél cesty, které tvořily asi 10 m dlouhý reliéf. Rychle jsme pochopili, proč tento „chrám“ ze 14. století nepatří zrovna mezi balijské hvězdné atrakce:-) Aspoň jsme si pak tedy cvakli pár hezkých fotek mezi zelenými políčky, protože rostoucí rýže je něco, co nás asi nikdy nepřestane fascinovat. Škoda jen, že mračna komárů a štípající mravenci nás tam nenechali pózovat moc dlouho…

Vrátili jsme se na hlavní silnici a po ní s několika jídelními zastávkami až do hotelu. Po pravdě řečeno, zpáteční pochod nám přišel tak 10x delší, než cesta tam. Měli jsme toho plné zuby. Energii nám trochu dobil zajímavý objev točené zmrzliny v Indomaretu za 3 000 Rp, což se později stalo také jednou z našich pravidelných kratochvílí. Jinak už jsme se ale těšili především do sprchy – putování po indonéských silnicích člověka obalí vrstvou černého, lepkavého prachu… Jinak přišlo potvrzení o přijaté platbě za letenky, takže nejbližší plány jsou jasné:

9.12. (2015) Sbohem, Asie!

10.12. (2015) Nazdar, Zélande!

 Tisk článku