ČTVRTEK 29.10. – DEN ČTYŘSTÝ SEDMÝ – MUZEUM MAHSURI, GUNUNG RAYA, VODOPÁD DURIAN PERANGIN, ČERNÁ PLÁŽ A RADKA S FILIPEM

Po včerejšku už se i rodiče začali na motorce cítit jako doma, a tak jsme toho museli využít, hned po ránu půjčili motorky a vyrazili na další výlet za vzdálenějšími atrakcemi, respektive jiným směrem. Něco jsme měli předem naplánované (hora Gunung Raya), něco se vyvrbilo po cestě. Jako třeba hned první místo, muzeum a hrobka Mahsuri (Makam Mahsuri), místní dívky, která je ústřední postavou asi nejznámější langkawské legendy…

Mahsuri byla dcerou rodičů přistěhovaných z (dnes) thajského ostrova Phuket, a byla nezvykle krásná. Když přišel čas, byla šťastně provdána za langkawského válečníka Wan Daruse a krátce po svatbě se také stala matkou. Wan Darus byl ale brzy odvelen do války proti Siamu a ona ve svém domě po čase ubytovala potulného básníka Deramana, se kterým se spřátelila. Jenomže závistivé sousedky, které žárlily na Mahsuriinu krásu, roznesly nepravdivou pomluvu o jejich příliš blízkém vztahu. Té naslouchala a dále šířila i stejně žárlivá místní královna, která nakonec „zpracovala“ i svého manžela, krále a náčelníka oblasti, který posléze Mahsuri společně s radou starších odsoudil za cizoložství k smrti.

Mahsuri měla být přivázána ke kůlu a probodnuta, ale zbraně jí žádné zranění nepůsobily. Nakonec sama požádala kata, aby ji proklál jejich rodinným kerisem (tradiční malajská zbraň, trochu podobná valašce). Neúspěšné pokusy ji popravit a bílá krev, která nakonec ze smrtelné rány vytekla, ale byly důkazem její nevinnosti. Když umírala, proklela Mahsuri celý ostrov a na sedm generací na něj seslala nepřízeň a nouzi. A kletba se opravdu vyplnila, když Langkawi v následujících letech dobyli Siamci a upadlo do série kmenových válek, hladomoru, neúrody a nemocí. Ostrovu se začalo pomalu dařit až zhruba od poloviny 20. století, kdy se z Malajsie stal tzv. Asijský tygr a její rozvoj strmě stoupal. Shodou okolností v době, kdy se na ostrově rodila osmá generace od doby, do které byl datován život Mahsuri (konec 18. stol.)…

Kolem domu, kde Mahsuri žila, dnes vyrostlo muzeum, nebo spíš takový skanzen, kde je část původní vesnice zachována. Vstupné bylo 15 RM, což nás trochu zaskočilo, když jsme po včerejším průvanu v peněžence plánovali spíš levnější, nebo nejlépe zdarma atrakce, ale co už, když jsme tu, tak se aspoň něco zajímavého třeba dozvíme. Nejdřív jsme si prošli vnitřní expozici – měli tu figuríny Mahsuri, Wan Daruse, Deramana, zlovolné královny i krále, který vynesl onen osudný rozsudek. Všechno tu bylo upravené a ukázané tak, jak to tehdy opravdu vypadalo – kmenové oblečení, výbava domácností, nástroje, nádobí, ozdoby. V jedné z místností seděla celá „kapela“ a při příchodu návštěvníků zabřinkala na tradiční nástroj keromong, takovou soustavu pokliček:-) Znělo to ale parádně a přicházeli si to poslechnout i lidé z ostatních místností. V jedné z dalších místností, lehce potemnělé, jsme potom zhlédli kousek představení stínového divadla, které nás fascinovalo. Znali jsme ho už trochu díky cestovatelskému festivalu Kolem světa, který jsme před odjezdem pravidelně navštěvovali, ale i tak jsme jen ohromeně zírali a nechápali: 1. Jak někdo dokáže vyrobit tak nádherné a propracované loutky? a 2. Jak je dokáže tak perfektně ovládat? … Další místnost pak sloužila jako minikino, kde běžela legenda o Mahsuri ve formě krátkého filmu, aby byly odstraněny i poslední zbytky jazykové bariéry a zdejší legendu pochopil opravdu úplně každý:-) Okolo pak byly vystaveny reálné předměty její nebo z její doby – zbraň jejího muže, korunka královny, osudný keris, atd. Ty se nesměly fotit.

Venku jsme si pak prošli zbytek areálu, několik domů z původní vesnice, Mahsuriin náhrobek, nebo údajně zázračnou studnu, kam se chodila Mahsuri mýt a prát (voda ze studny údajně vracela a udržovala krásu a mládí, ale těžko říct, když chudáka Mahsuri popravili dost mladou…). Při odchodu si taťka koupil na ochutnání nějaké naložené ovoce, zelené od nálevu, tvaru švestiček, křupavé, jinak ale naprosto neidentifikovatelné. My s mamkou jsme si hrály na arabské, polozahalené (šátkem přes obličej) princezny, abychom aspoň na chvíli vytáhly šátky, co jsme si přivezly. Čekaly jsme totiž tradiční islámskou hrobko-svatyni, kam je třeba se zahalit stejně jako do mešity, a ne celou takovou skanzenovou vesnici:-)

Pokračovali jsme směrem do středu ostrova a kus před odbočkou na Gunung Raya narazili na řadu stánků a restaurací u silnice, v čase oběda lákajících na voňavé kotlíky s hotovými pokrmy. Omrkli jsme nabídku a vyzkoušeli zdejší – superlevnou – formu stravování formou „nasi campur“, tedy principu, že zaplatím za rýži, a pak za to, co si na ní sama naložím. Všichni jsme si nandali slušné porce, ovšem když mi pán oznámil, že můj talíř rýže bohatě pokryté klíčky, krevetami a omáčkou stojí 2,30 RM, tak jsem si šla ještě bohatě přidat:-) A po pravdě – Indové jsou fajn, ale tady toto překonalo snad všechno jídlo na Langkawi – úžasný, úžasný, skvělý! Akorát že nikdy potom už jsme tyhle stánky nezastihli otevřené, přestože jsme se snažili a několikrát tudy projížděli v různé dny a různé časy.

Napapaní a spokojení jsme mohli vyrazit „vzhůru do oblak“, na nejvyšší vrchol ostrova, Gunung Raya (881 m). Jízda vzhůru je onou jedinou výjimkou v jinak mírumilovných a pěkných silnicích na Langkawi. Je to jedna zatáčka za druhou, normální stoupání se střídá s hodně prudkým, občas hrbolatý asfalt, kdy je lepší jet v protisměru. Pro našeho taťku to byla docela vysoká škola řízení a ze začátku z toho byl dost vyjukaný, ale pak mu to padlo do ruky a trochu se otrkal. Pak už nás rozptylovaly jenom makakové vysedávající na patnících podél silnice a občas plaší hulmani, které tu jde skoro vždycky potkat v korunách stromů (jinak jsme je ještě kdysi viděli u vodopádu Sedm studní). Na hoře byl takový zvláštní, převážně opuštěný komplex, část byl hotel, část bůhvíco a na nejvyšším místě potom stojí rozhledna. Vstupné bylo 10 RM a svezli nás nahoru výtahem, pěšky jsme potom vyšlápli jen 2 patra. Na vrcholu byla velká odpočinková, prosklená místnost, kde si člověk mohl posedět v křesílku a nalít čaj z připravené konvičky. Kolem dokola potom vedl venkovní ochoz se super výhledem, i když kolem jsou nižší kopce, které část výhledu zakrývají. Z Gunung Machinchang byl ve výsledku asi otevřenější výhled, přestože je nižší než Gunung Raya. Prošli jsme si všechny strany a usadili se s čajem na křesílkách venku. Mohli jsme si to tu vychutnávat skoro sami, chvíli se tu zdržela jen skupinka malajských turistů z Kuala Lumpur, co se s námi hrozně chtěla fotit:-)

Cesta dolů z Gunung Raya pak byla pořádný sešup, brzdy občas zaskřípěly a zuby klapaly:-) Zvládli jsme to ale všichni bez úhony a mohlo se pokračovat, už zase po rovných a pěkných silničkách. Abychom se dneska taky trochu vycachtali, vymysleli jsme poblíž Gunung Raya dva cíle. Prvním byly horké prameny Air Hangat Village, kde se platí menší poplatek (5 RM) za vstup s možností cachtání nohou ve společných bazéncích, nebo se dají koupit různé „wellness“ balíčky kombinací soukromé jacuzzi a masáží (od cca 50 do cca 400 RM). Údajně jde o jedno ze 3 míst na světě, kde se nachází přírodní, ale slané horké prameny, velmi léčivé. Podle recenzí na netu ale nejde o příliš udržované místo, což by nás vůbec nepřekvapilo, viděli jsme v Malajsii takových spoustu. Vystavěné turistické atrakce, krásně naplánované a propracované, přivedené k životu v 90. letech, kdy byla země na strmém vzestupu, jenomže postupně se tolik dařit přestalo a přirozená asijská nedbalost a lenost nechala spoustu takových krásných míst zpustnout a zchátrat. Velká škoda…

Naštěstí nedaleko vesnice s horkými rameny byl ještě jeden, nám dosud neznámý vodopád, Durian Perangin. Přijeli jsme po krátké odbočce z hlavní okružní silnice, nechali motorky na parkovišti pro mnoho aut, toho času skoro prázdném. Okolo několik stánků, restaurací, občerstvení, o kus dál potom areál, kudy protéká říčka z vodopádu skrze větší tůně, obklopená udržovanými chodníky, altánky, dokonce záchody tu jsou. Prostě perfektní místo na oblíbené asijské rodinné pikniky, kdy se celá rodina vyvalí na celý den do jednoho altánu, rodiče posedávají a cpou se a děcka dovádí v mělké vodě. Pro cizince to má výhodu, že i když je tu docela dost lidí, tak málokdo z místních zamíří vzhůru po nepříjemných schodech, které je třeba vyfunět k vodopádu. Ovšem odměna je sladká. Vodopád není tak vysoký, ale nádherně schovaný v džungli, kolem něj skály, na kterých posedává pár těch, kteří si dali tu námahu, mělké jezírko pro příjemně chladné (až studené) osvěžení. Vykoupali jsme se, poseděli chvíli na příkré skále, když sem zrovna úzkým průhledem mezi stromy dopadalo odpolední slunce, a jelikož to zatím nevypadalo, že by ho zakryly nějaké mraky, tak jsme se odvážili naplánovat ještě jedno zajímavé místo při poměrně dlouhé zpáteční cestě…

Byla jím zvláštní Black Sand Beach (Pantai Pasir Hitam), pláž se smíšeným, žluto-černým pískem, na které se navíc nacházejí mohutné, do kulata tvarované balvany. Podle legendy je černý písek pozůstatkem prokletí mořské panny, které zdejší rybář ukradl prsten. Jiní tvrdí, že jde o zbytky půdy z rýžových polí, která místní na počátku 19. století raději vypálili, než aby padla do rukou dobyvačných Siamců. Skutečnost je zcela jiná. Jak už bylo řečeno, Langkawi je geologicky velmi rozmanité a dá se zde najít mnoho druhů hornin. Mezi nimi je i zvláštní zdejší druh žuly pojmenovaný Gunung Raya Granite podle místa hlavního výskytu (ano, správně, v masívu hory Gunung Raya). Právě v této hornině jsou usazené různé minerály pocházející původně z nitra země a doby, kdy se teprve utvářel povrch planety. Pravidelné monzuny částečně rozpouští a splavují tyto minerály na pláž, kde potom podle ročního období vznikají tmavější a světlejší vrstvy. Údajně ani tento jev, stejně jako slané horké prameny, není jinde na světě příliš známý. Slezli jsme na pláž na totálně odlehlém, neoficiálním místě někde v parku a ocitli se uprostřed mohutných balvanů, kterým dávalo večerní slunce a moře ustupující s odlivem krásně vyniknout. Fotografický ráj:-) Procházeli jsme se mezi balvany a po nich a sledovali, jak v mělkém blátě utíkají mrňaví ráčci a špičaté mušle za vodou. Až do chvíle, než taťka zavelel k odjezdu, protože se odmítal na motorce vracet za tmy.

A to jsme měli před sebou ještě jednu zastávku, opět naše známé letiště. Dnes večer totiž dorazila další část rodiny, Petíkova sestra Radka s přítelem Filipem, abychom se tu náhodou necítili osaměle:-) Přivítali jsme je tedy na letišti, posadili na taxík a uháněli za nimi s větrem o závod. Doma jsme se všichni dali trochu do kupy a vyrazili pak na společnou večeři. U Indů nám bylo řečeno, že mají dnes pravidelné volno, vždycky jednou za měsíc. Ani to ale moc nevadilo, protože uplynul týden od našeho příjezdu, a tak sem ve čtvrtek zavítal nightmarket. Rozhodli jsme se proto všem ukázat aspoň zdejší obdobu asijských trhů, ať si to trochu užijou. Jediná škoda, že jsme dorazili trochu později, takže lahůdky jako mango sticky rice nebo větší výběr ovoce už nebyly, ale i tak bylo stále z čeho vybírat. Nabrali jsme murtabaky, longkongy, papája+mango salát, smažené kousky kuřete a hamburgery za 1,30 RM, které byly překvapivě dobré. Taky jsme vzali porce nudlí do novin, tentokrát od jiné paní, a bylo nám po nich trochu „běhavě“. Všechny úlovky jsme si pak odnesli na terasu a udělali si vlastní, pohodovou hostinu, Radka s Filipem měli pokoj o kus jinde, ale naše veranda i hájek před ní byly dost velké pro nás všechny. Tentokrát jsme to zabalili rozumně, kolem půlnoci.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

PÁTEK 30.10. – DEN ČTYŘSTÝ OSMÝ – ISLAND HOPPING

Ráno jsme byli na nohou my dva první, tak jsme nechali ostatní vyspat, pak se v klidu probrat a posnídat a jeli zkusit zajistit program na odpoledne. Abychom totiž nemuseli tu nejdražší atrakci absolvovat s oběma „výpravami“ dvakrát, rozhodli jsme se využít dnů, kdy jsou tu všichni. Chtěli jsme tedy na odpoledne zakoupit jednu ze zdejších populárních „island hopping“ tour. Výpravu lodí po několika okolních ostrůvcích, kterou, jsme absolvovali s Petíkem minule a nadchla nás, ačkoli nejsme zrovna fanoušky organizovaných výletů. Už při předchozím bloumání ulicemi jsme si vytipovali kancelář, kde vypadala nabídka i ceny nejrozumněji, a tak jsme tam před 8. ranní zajeli. Byla tam jedna samotná paní, co zrovna vypravovala ranní turnus, a přestože zas tolik práce s tím neměla, tak se nám odmítla věnovat se slovy, že je ještě zavřeno, ať přijdeme za hodinu. Rozpis otevíracích hodin na vchodu ovšem tvrdil něco jiného, proto jsme sem jeli, jinak bychom jí samozřejmě neotravovali. No tak zatím nic, zkusíme později… Dočepovali jsme benzín, abychom mohli motorky v 9 vrátit a na dopoledne si naordinovali volnější režim. Naši vyrazili na pláž, Radka s Filipem na obhlídku městečka, já vyprala a Petík trochu popracoval na fotkách, protože publikační činnost šla s příjezdem rodiny asi tak na 10. kolej.

Kolem 11. jsme se všichni zase sešli a vydali se společně do cestovky nakoupit „zájezd“. Tentokrát už to šlo celkem hladce, cena za osobu byla 25 RM a čekala nás loď, sladké jezero na ostrově s „trekem“ džunglí, koupání na běloučké pláži a pozorování lovících orlů, vlastně luňáků (ano, já vím, že na několika dalších místech na webu máme orly – tak tímto opravuji za všechny zápisy najednou:-)). Snad se jim to všem bude líbit… NA oběd jsme potom zašli do Amzaru, aby Radka s Filipem taky poznali hlavní stravovací místo tohodle ostrova, nebo aspoň v Pantai Cenang.

Kolem jedné nás u hlavní silnice vyzvedla dodávka a odvezla do přístaviště na jižním konci městečka. Tam nás naložili na loďku s asi 15 dalšími lidmi, bylo to trochu „na sardinky“. Řidič-průvodce měl tendence nám pořád něco povídat, nejčastěji se přitom obracel na Petíka, který mu nerozuměl, ale byl nejblíž. Jako první jsme, podle očekávání, vypluli k nedalekému Ostrovu těhotné dívky (Pulau Dayang Bunting), jejíž ležící silueta je vidět při příjezdu k ostrovu. Moře tu bylo nádherně tyrkysové, vápencové útesy porostlé bujnou džunglí se tyčily do výšky, ovšem hlavní zdejší atrakcí je sladkovodní jezero uprostřed ostrova. Údajně má kouzelnou moc a pomáhá ženám, toužícím po dítěti, otěhotnět, když se v něm vykoupají. Věděli jsme, že k jezeru se musí projít asi půl kilometru chodníkem v lese a překonat jakýsi val, ovšem od naší poslední návštěvy tu vyrostlo zbrusu nové návštěvnické centrum s informacemi, občerstvením, suvenýry a extra placenými záchodky, a tím pádem spousta prostoru pro další skásnutí turistů (kteří se sem nemůžou dostat jinak, než s placenou výpravou nebo na vypůjčené (=zaplacené) lodi). 2 RM za osobu není moc, ale i tak nás to lehce rozladilo – proč platit za stejnou věc dvakrát? Aspoň že jezero za to opravdu stálo. Při stoupání po schodech džunglí se člověk pořádně zapotí, a tak nám koupačka ve sladkém jezeře, s teplotou tak akorát, přišla vhod. Zaplavali jsme, zaskákali, odpočinuli a z Petíka pak byl na chvíli záchranář. Tři místní holčiny, plně oblečené a v mohutných plovacích vestách, předtím statečně naskákaly do vody, ale teď se nemohly dostat ven – vylézt po vysokém okraji ani doplavat ke vzdáleným schůdkům nedokázaly. A tak se chvíli pohupovaly na hladině, přidržujíc se lan na okraji mola, až se jedna z nich osmělila a na poblíž stojícího Petíka pípla: „Please, can you help me?“. A tak je postupně vytáhl všechny:-)

Na celý ostrovní program jsme měli hodinu, tedy dohrabat se k jezeru, vyráchat se, uschnout, a zase se vrátit na odjezdové molo. Měli jsme trochu zpoždění, protože podél cesty žebrali fotogeničtí makakové a v tůňce u přístavu se honili legrační lezci, ale náš lodník se někde zasekl ještě dýl, takže pohoda. Když konečně přirazil, naskákala celá naše posádka na palubu a ďábelským tempem, při kterém jsme předjeli většinu podobných loděk v dohledu, jsme uháněli k malému ostrůvku Pulau Singa Besar, kde se zdržuje nejvíc orlů. Teda pardon – vypadají jako mořští orli, ale správně jsou tito krasavci luňáci brahmínští, kteří dali souostroví dokonce jméno: „Langkawi“ totiž znamená „orel červenohnědý“, čímž jsou samozřejmě myšleni luňáci. Faktem je, že jsou to úchvatná stvoření, majestátní a vznešená, když hlídkují z vysokých větví, krouží člověku nad hlavou, i se rychle snášejí k mořské hladině pro kořist… Na Langkawi je podle mě jejich pozorování trochu sporné – sice tu žijí přirozeně, ale na toto jedno konkrétní místo, kam se vozí turisté, se slétávají především proto, že je průvodci krmí odřezky z ostrovních restauračních kuchyní. Pro luňáky to nese dvojité nebezpečí – jednak je to odnaučuje přirozenému lovu a druhak zbytky nemusí být vždy čerstvé a kolonii můžou ohrozit různými nákazami (už se to stalo). Takže sledovat je, jak přilétají skoro na dosah ruky, je samozřejmě zážitek, ale osobně bych dala přednost na ně koukat někde, kde sami chtějí být a žít, a jet tam za nimi na výpravu i s rizikem, že třeba zrovna nepřiletí…

Poslední zastávkou byl dnes malý ostrůvek  Pulau Beras Basah s naprosto průzračnou vodou. Došli jsme až na vzdálený konec pláže, rozbili svůj tábor a naskákali do vody. Mamka s Radkou si daly odpírané cigáro, což jim bylo ihned náležitě omláceno o hlavu:-) Opice se ukázaly, ale až po cestě nazpátek, a pak hlavně na opačné straně mola, než kde se koupalo, aby je naopak ty holé, polonahaté opice neotravovaly:-) I zdejší koupací hodinka ale utekla jako voda a nám nezbylo, než se vydat nazpátek se šíleným „kapitánem“, co skákal člunem po vlnách jak hopík. V přístavu zpět na Langkawi nás nechali vystoupit do vody, tak aspoň jsme se pobavili, haha:-) Pak nás nechali docela dlouho čekat na odvoz, až jsme zvažovali, jestli to nedojdeme pěšky – kdybychom bývali vyrazili hned, už jsme mohli být minimálně v polovině cesty:-) Nakonec to ale nebylo třeba, dodávka přijela a pochod nám o něco zkrátila.

Vyhodili nás u kanceláře a tam jsme se o rozešli – my jsme chtěli ještě omrknout stav zdejších směnáren (resp. hlavně té jedné, kterou už jsme měli vytipovanou s nejlepšími kurzy) a dokoupit tenčící se zásoby piva v duty free shopu, ostatní se odebrali do hotelu. Na rozdíl od nás to stihli před příchodem večerního monzunového deště, takže nás to pěkně vymáchalo. Co bylo ale ještě horší, že v tom lijáku vypadl Petíkovi ze špatně zapnuté fotobrašny jeden objektiv, fláknul se o asfalt, vymáchal se v louži a zakutálel pod auto. Snad nás neviděl majitel, když jsme ho pod autem lovili… Objektiv jsme vysušili a fotit se s ním dalo, ale hodně to dřelo – jenom na některá ohniska a stejně špatně ostřil…:-(

V hotelu jsme si dali důkladnou odsolovací sprchu, a pak jsme se tak nějak sesedli, že koukneme na dnešní fotky, no a skončilo to docela dlouhou promítačkou nejenom dneška, ale i spousty dní před tím. Na véču jsme skočili k Indům, a pak se usadili na verandě nad vietnamským kafem a pivíčkem:-)

SOBOTA 31.10. – DEN ČTYŘSTÝ DEVÁTÝ – VOLNÝ PROGRAM

Dnešní plánované volno jsme každý využil po svém. My jsme vstali kolem 9., zbytek ještě později. Došlo erární kafe, které tu mají hosté vedle vody, čaje a cukru volně k dispozici, ale neva, nakopli jsme se po ránu pitahayou, papájou a mangem. Během dopoledne pak vyrazili naši po nákupech, Radka s Filipem na pláž a my jsme museli přebalit bagáž a napytlíkovat věci nakoupené v Laosu pro konkrétní lidi, aby to v Praze při předávání neměly maminky složité. A celkově prostě bylo třeba protřídit věci, které jsme si chtěli nechat na Zéland a ty, které pošleme domů. Bylo to docela dost práce, která ve výsledku zabrala celý den. Ostatní se nějak zabavili, takže pohoda. Celý den z dálky hřmělo, ale déšť nepřišel. Došli jsme si k Indům na pozdější oběd kolem 3., a pak někdy v 7 s našima na večeři. Nechtěli jsme znova k Indům, ale nějak jsme se nemohli shodnout, kam jinam, tak jsme šli do rybo/seafood restaurace. Tentokrát to bohužel nebyla zas taková sláva, protože bylo docela narváno, obsluha hodně vázla, s cizincema se nechtěl nikdo bavit. Když jsme se konečně dostali k objednání, tak něco neměli, něčeho se muselo objednat zbytečně moc, takže jsme překopali plány, ale ani to, co přinesli, nebylo tak dobré, jako minule… No, tak aspoň víme, že příště radši zase zkusit něco jiného – výběr tu je, myslím, dostatečný:-) Cestou domů jsme si dopřáli aspoň neodolatelný kokosový šejk, který tu taky už roky míchá stejný klučina. Verze s vanilkovou zmrzlinou je TOP, ale i bez ní je to prima sladká tečka na večer.

Jinak během odpoledne jsem zvládla ještě home made sestřihu od mamky, a taky jsme se pozdravili s novými sousedy – indickou rodinou, která žije 7 km od Kanyakumari, o kterém jsme psali třeba i na iDnes.cz. Nicméně s jejich příjezdem se výrazně zvýšila spotřeba erárního kafe, tak jsme si večer pro jistotu odebrali zásobu na ráno:-)

 Tisk článku