STŘEDA 28.10. – DEN ČTYŘSTÝ ŠESTÝ – GUNUNG MACHINCHANG, LANOVKA, SEDM STUDNÍ, JÍZDA ZA DEŠTĚ

Pěkné počasí stále vládlo, po večerní bouřce už bylo zase jasno a Gunung Machinchang (gunung = malajsijsky hora), druhá nejvyšší hora na Langkawi, byla na dohled a zvala na výlet. Po 9. jsme se tedy vykopali, půjčili zase motorky, taťka už nasedl mnohem rázněji, i když to chtělo pro začátek zase trošku rozjezdit, a mohli jsme vyrazit za jednou z největších atrakcí celého ostrova. Na vrchol hory Machinchang totiž vede lanovka s parádním výhledem (která má sama o sobě několik „nej“, což je ale zrovna u lanovek hodně individuální záležitost), a nahoře jsou potom vyhlídkové plošiny do všech stran a od roku 2004 také unikátní, zavěšená vyhlídková lávka Sky Bridge.

Cestu jsme zvládli v pohodě, ostatně není to zas tak daleko (cca 20 km z Pantai Cenang pod Gunung Machinchang). Zaparkovali jsme na velkém parkovišti, které bylo kupodivu zdarma, a museli se nejdřív prokousat skrze „Oriental Village“, shluk restaurací a obchodů se suvenýry, abychom se dostali k pokladně lanovky. Oboustranná jízdenka na Machinchang a zpět stála 30 RM, prošli jsme turniketem a postavili se do fronty. Aby čekání rychleji utíkalo, posílali tu čekající návštěvníky vždy zhruba po 50 do sálu 3D kina. Měli jsme tak jedinečnou možnost zhlédnout krátký „film“ z jízdy po virtuální horské dráze postavené na Merkuru. Přiznávám, že několikrát jsem se musela ohlédnout na lidi (mezi nimiž vyčnívali vřískající Thajci a Číňani), abych se ujistila, že pořád sedíme rovně a pevně na zemi. Při odchodu mě pak obzvlášť pobavila cedule, na které byl kromě zákazu kouření a nápojů také zákaz zvracení:-)

Pak už to bylo k lanovce kousek. Řazení po 6 nebylo nutné striktně dodržovat, jelikož tu nebyl takový nával, jako bývá v hlavní sezóně, a tak jsme měli celou kabinku my 4 pro sebe, přelejzali a fotili na všechny strany parádní výhledy na zátoku, na džungli, i vodopád Sedm studní (Seven Wells – Telaga Tujuh) pod námi. Udělali jsme krátkou fotozastávku na mezistanici, užili si chvilku výhledů bez toho, aniž by se nám to před očima pohybovalo, a pak zase šup na lanovku, která nás dovezla až na vrchol druhé nejvyšší hory celého Langkawi. Ten je zařízen pro maximální pohodlí turistů, takže se chodí jen po vybudovaných chodnících, které spojují jednotlivé vyhlídky na různé světové strany.

Na množství infocedulí se člověk může dozvědět opravdu hodně a zajímavé informace o Langkawi – o jeho přírodě, historii a zejména geologickém původu, který je na tom všem to nejzajímavější. Vlastně celé souostroví Langkawi, čítající 99 ostrůvků, bylo roku 2007 vyhlášeno národním, UNESCO GEOPARKEM, prvním v jihovýchodní Asii, pro svou geologickou jedinečnost. Původ ostrovů je sopečný, ale dají se tu najít nejrůznější typy hornin, některé prastaré, jiné v rámci geologické historie poměrně mladé, různě přeměněné působením eroze nebo naopak vyzvednuté ze dna moře, no prostě skutečná přehlídka. Obyčejný člověk si toho sám o sobě možná tolik nevšimne, ale jakmile vás na konkrétní úkazy upozorní infocedule (nebo třeba průvodce), najednou si jich všímat začnete, protože jsou velmi dobře patrné.

Když jsme si obešli všechny vyhlídkové plošiny a rozhlédli se po všech koutech ostrova, když nám dnes tak krásně vyšlo počasí, sešli jsme od horní stanice lanovky kus po úzké stezce plné schodů a lidí, připlatili si ještě 5 RM a prošli se po Sky Bridge, pěší lávce odvážně zavěšené jen na jediném mohutném sloupu. Výhled z ní není větší než z vrcholu hory Machinchang, ale detailnější v některých úhlech, takže jsme rozhodně nelitovali. Jenom vyškrábat se pak zase zpátky k lanovce v tom džungloidním vedru dalo docela zabrat.

Z vrcholu hory se dá nějakou zadní stezkou lesem sejít dolů pěšky, je to prý cesta asi na 3 hodiny a nikdo to nedělá, takže nejspíš nebude moc udržovaná:-) My jsme si dopřáli ještě jednu vyhlídkovou jízdu dolů, a pak dole ve vesničce nějakou tu svačinku na posilnění – zmrzka, džusíky, a taky jsme našim představili oblíbenou asijskou pochoutku, plněné, kynuté knedlíčky pao (bao, pau, atd. – ovšem zdaleka nejlepší, co jsme zatím měli, byly ve vietnamském Ha Giangu). No a když už jsme byli v téhle části ostrova, nešlo vynechat naše asi nejoblíbenější místo, vodopád Sedm studní (Telaga Tujuh), který se nachází nedaleko…

Popojeli jsme kus na motorkách, zaparkovali na výrazně menším parkovišti u výrazně menší suvenýrové vesničky, a pracně vystoupali nejdřív k vodopádu samotnému. Byl nádherný, uprostřed divoké džungle, záchody a dávné zázemí pořád stejně zanedbané a ponechané napospas síle přírody jako když jsme tu byli minule, jen na náš vkus tu bylo trochu moc lidí najednou. Chvíli jsme se tu kochali, lezli po skalách, fotili, ale na koupačku jsme si počkali až na úsek řeky nad vodopádem, který mu právě dal jméno Sedm studní, protože voda tu vymlela ve skále několik hlubších tůní s hladkými stěnami. Je pravda, že to schodiště, které se sem musí vystoupat, se zdá nekonečné a člověk tam nechá i poslední zbytky plic, ale za tu námahu to fakt stojí.

Tady už jsme se nemuseli přesvědčovat vytáhnout plavky a naskákat do tůní, kterými proudila rychlá řeka. Navíc se tu člověk mohl rochnit s luxusním výhledem z hrany vodopádu. Ve střední části se dá skála sjíždět jako tobogán, k čemuž jsme nakonec ukecali i mamku a chvíli tu dováděli jak v opravdovém akvaparku. Pak jsme se všichni svorně natáhli na vyhřátou skálu a normálně tam vytuhli. Dokonalý relax! Asi po hodině jsme se postupně začali probírat a všímat si, že se zase začínají kupit mraky k odpolední přeháňce a bylo by záhodno se odebrat nejlépe domů.

Sbalili jsme se prakticky hned, ale i tak to bylo příliš pomalé a první déšť nás chytil už v zátoce pod horou Machinchang. To bylo zatím jen pár kapek, takže jsme tomu ujeli, ale brzy jsme v tom byli znova a v plné parádě. Obzvlášť špatně nesl jízdu na motorce v tropickém lijáku taťka (není každý takový magor, aby to smažil monzunem v 60 km/h a nic to s ním nedělalo, že, Petíku?), a tak jakmile jsme našli vhodný přístřešek, tak jsme pod ním to nejhorší přečkali. Dlouhou chvíli jsme si krátili smaženými kuřecími stehýnky ze stánku přes silnici:-) Pak už jsme dojeli domů jen lehčími přeháňkami, ale i tak jsme byli rádi – člověk v dešti na motorce vždycky celkem prochladne a celkově to není nic příjemného.

Večer už pak nepršelo, a tak jsme si dovolili vydat se zase jednou na lepší večeři. Zašli jsme si do restaurace z poloviny venkovní, kde jsme byli druhý den, a rozjeli se s grilovanými rybami (nejenom). Mamka se pustila do smažených nudlí s kalamáry a přestože to dost pálilo, tak půlku statečně zdolala – učí se, holka!:-) Večer jsme potom završili u malého stánku, který měl ale zastřešené sezení, protože pak zase pršelo. Velký, tlustý běloch (Turek?) tu prodával turecké kafe, limonádu, čaj (nápoje ukrutně předražené), ale hlavně se tu dala sehnat šíša, na kterou měl taťka už několik dní slinu a my mu to pokaždé nějak překazili. Za tu chtěl celkem rozumných 20 RM. Zůstali jsme tu dlouho, dokud nám nosili čerstvé uhlíky a dokud byla ve vodní dýmce cítit příchuť cherry-berry. Nevadil nám ani dlouhý výpadek elektřiny, kdy jsme tu seděli potmě. Naopak, díky tomu nám přestalo řvát šílené rádio přímo nad hlavou:-) Do hotelu jsme se pak odebrali kolem půlnoci, kdy už v ulicích (teda ulici) Pantai Cenang bylo dost mrtvo.

 Tisk článku