Durmitor 2: Horské srdce parku a kaňon Tary

...aneb jak jsme si prohlédli pohoří Durmitor zase z jiných úhlů, o jezeru, které vypadá jako brána do jiné dimenze, a víc o tom, jaké je jedno z nejhlubších údolí světa
Durmitor 2: Horské srdce parku a kaňon Tary
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Pondělí 6. 6. – HORSKOU SILNICÍ SKRZE POHOŘÍ DURMITOR

Pohoří Durmitor je perfektní lokalita pro horské treky a přechody, ale my jsme smíření, že s dvou a půlletým prckem a naší aktuální (ne)fyzičkou toho po balkánských horách letos ještě tolik nepoběháme. Asi jediný mírumilovný trek kolem jezer Crno a Zminje jsme si dali včera, a tak je v dnešním bojovém plánu už zase se trochu posunout – opustit pohodlí pokojíčku Janja, mrknout se do hor a spát už zase někde nadivoko – Durmitor volá i nás!

Budí nás v 7:30 brekot odvedle, ale bez nějakého zjevného důvodu, prostě tady někdo vstal po zadku. Naštěstí se Kubajs během rána celkem uklidní, a pak už je moc hodný. Dáme si snídani, umyju si hlavu, poklidíme a v 10 vyrážíme za dalšími krásami pohoří Durmitor. Jak bylo ráno úplně jasno, tak se to čím dál tím víc zatahuje a předpověď je snad pro celou Evropu teď na pár dní úplně divná, tak spěcháme, abychom aspoň výstup na vyhlídku na kaňon řeky Tary zvládli.

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Parkujeme někde v lese na větším vyhýbacím místě – jednak se nám na placené parkoviště nejspíš i s pokladnou do NP Durmitor nechce, druhak je to odsud blíž. Škrábeme se stezkou lesem, a pak nízkou, ale pichlavou kosodřevinou, přes kameny a skalky, k vrcholu Ćurevac (1625 m. n. m.). Celková vzdálenost je ale asi kilometr, takže nic tragického. Jenom teda čekám, kdy na sebe někde vykoukneme s medvědem…

Kuba šlape svým tempem, ale parádně, akorát už zase potřebuje mít v jedný ruce klacek a ve druhý šišku, se kterou si předtím kopal, což mu chůzi moc neusnadňuje, spíš naopak. Nahoře, kde nám velká cedule DURMITOR připomíná, kam jsme to vkročili, příjemně fouká, střídá se slunce a mraky, a hlavně ty výhledy do kaňonu Tary a na okolní hory jsou naprosto famózní.

NP Durmitor - vyhlídkový kopec Ćurevac (1625 m)

Vrch Ćurevac je okrajem, ze kterého se nabízí naprosto famózní výhled do kaňonu řeky Tary

Vrch Ćurevac (1625 m) je okrajem, ze kterého se nabízí naprosto famózní výhled do kaňonu řeky Tary

Kaňon řeky Tary – některé zdroje uvádí, že kaňon Tary je nejhlubší v Evropě a druhý nejhlubší na světě po Grand Canyonu. Jeho hloubka dosahuje až 1300 m, takže i když to měření kaňonů je podle nás trochu sporná záležitost, tak Tara v Černé Hoře rozhodně vyhloubila nepřehlédnutelný zářez do krajiny. Kaňon je součástí NP Durmitor (a výrazně jej protahuje podél svého toku), a proto oboje figuruje na seznamu dědictví UNESCO. Délka kaňonu se uvádí 82 km, ovšem počítá se do toho i část na území Bosny a Hercegoviny, kdy se z Tary po soutoku s Pivou stává řeka Drina. Tara je velmi populární pro rafťáky a milovníci adrenalinu tu najdou i vyžití v podobě zipline.

Dáváme menší oběd, fotíme, lovíme první černohorskou kešku, a pak se prudší, ale míň kamenitou cestou hlavně po trávě vydáváme nazpátek k autu. Medvěd ani vlk se neobjeví, zato louky jsou krásně rozkvetlé fialově a žlutě. Když dorazíme k autu, zjišťujeme, že se tady nedá nikde otočit, a tak nezbývá, než dojet na konec cesty – aspoň to omrkneme do zápisu. Takže prosimvás, stojí tu 3 auta a pokladna je zavřená. Dobrý vědět, když se člověk pohybuje na okraji NP Durmitor, kde jsou všude rozestavěné pokladny;-) My se otáčíme a vracíme do Žabljaku nakoupit a natankovat.

O pár desítek minut později je Kuba tuhej jako nikdo druhej a my se s novými zásobami, plnou nádrží a deštivou frontou v zádech sápeme do středu národního parku Durmitor, do sedla (1907 m. n. m.) pod horou Sedlo (Sedlena Greda, 2227 m). Dostáváme se tím do nejskalnatější oblasti, kam jde vyjet autem, na horské treky je to z téhle silnice už skoro nula nula prd stoupání. Jenomže v sedle tak brutálně fičí, že nás jakékoliv choutky na pěší lezení po horách rychle přejdou. Kubu to málem odnese, Petíkovi se blbě fotí a já dostávám zcela nový, unikátní a originální účes:-) Ale krása je to teda nesmírná…

Počasí zatím drží, tak neodoláme a jedeme průsmykem dál, kde se silnička kroutí zelenými, skalkami posetými pláněmi pod horskými štíty. Sem tam salaš a stádo oveček, pasák většinou opodál. Trochu psycho při vyhýbání se s protijedoucími auty, ale naštěstí je tu spousta vyhýbátek na obou stranách, tak stačí se k němu trefit. Jezdí tu i hodně motorek. Řekli bychom, že to je taková balkánská obdoba alpských vyhlídkových silnic – ale tady se za tu krásu kromě benzínu aspoň (zatím) nic neplatí:-) Až k silnici i pod ní se na několika místech plazí tající “ledovce” – zbytky sněhu vytvarované tím, jak sjíždějí po skalách. A za každou zatáčkou nová a fantastická scenérie… Projedeme nakonec průsmyk celý, v místě, kde to výrazně začíná klesat na druhou stranu, se otočíme a zase nazpátek, kdy si užíváme hlavně výhledy na úžasně zvrásněnou horu Prutaš (2401 m) a druhou zdejší dominantu, Sedlo, což je hora se dvěma vrcholy, která opravdu z dálky vypadá jako sedlo. Furt zastavujeme a fotíme, naštěstí tu provoz není tak silný.

Hora Prutaš (1625) je jednak dominantní a jednak z ní nejde odtrhnout zrak díky úžasnému vrásnění - jak z učebnice geologie

Hora Prutaš (1625) je jednak dominantní a jednak z ní nejde odtrhnout zrak díky úžasnému vrásnění – jak z učebnice geologie

Zato mračna se stahují pomalu, ale vytrvale, takže jezírka při zpáteční cestě dolů už fotíme zcela ve stínu a na Sedle sedí napíchnutý šedý mráček. Sjedeme do kopcovité krajiny a netrvá dlouho a parkujeme u jezírka Vražje, což je takové světle modré oko s tmavě modrým středem, což vynikne samozřejmě hlavně za hezkého počasí a z výšky:-) Teď to vypadá na déšť za 5, 4, 3, 2, 1… a tak chvíli posedíme v autě, dáme zatím aspoň chleby a doufáme, že je to jenom menší bouřka.

Je, ani to auto nám pořádně neumyje, ale aspoň se to za ní trochu protrhá, takže rychle steleme auto a já vařím brambory k masu se zeleninou, co jsem uvařila v noci v pokojíčku (když jsme přebývali v apartmánu Janja). Kluci se jdou kousek cournout, občas spadne pár kapek, ale žádný drama už se nekoná. Najíme se, necháme proletět drona, koukáme, kdo tu s námi dneska spí – po cca 50 m jsou tu rozeseté 3 dodávky – bydlíky. Jó, Balkán je zatím ještě částí Evropy, kde vanlife celkem kvete a nikoho příliš neobtěžuje… Po západu se ale začnou rojit komáři a jiná havěť, tak zalejzáme, s Kubou ještě chvíli trénujeme vlajky a země, ale uspat ho se nám zase povede až někdy kolem 21:30. Do půlnoci pak “pracujeme” – já smolim deník a Petík plánuje náhradní trasy, páč předpověď nevěstí nic dobrého.

Úterý 7. 6. – ZEVLING U JEZERA VRAŽJE, STEĆCI, KONĚ, KAŇON TARY

Budíme se v 7 a je krásně, mlha nad jezerem už rozpuštěná, za zelenými kopci vykukují skalnaté štíty pohoří Durmitor. Zevlíme tu na pohodu až do 10:30 – snídáme, koupeme se, děláme si všichni mani/pedikúru, fotíme, droníme, balíme. První přesun je asi o kilometr, k vedlejšímu jezeru Riblje, které je taky krásné, a na kopečku nad ním zase jednou nekropole Grčko groblje. Pamatujete si ještě bosenské stećci? Tak tady v Černé Hoře je mají taky, a jsou společně s těmi bosenskými zapsány na seznam UNESCO jako jeden komplex. A tady v NP Durmitor jsou náhrobní kameny opravdu krásně zachované – skoro všechny na sobě mají vidět nějaké zdobení. Kuba si to tu zas vybere pro svou kakací potřebu – no proč by kadil na nějakých obyčejných místech, že? A zas lepší tady, kde široko daleko nikdo není, než u jezera, kde jsme spali a každý krok a počin byl vidět na hony daleko:-D

Kus černohorské nekropole Grčko

Kus černohorské nekropole Grčko

Další rychlé popojetí na další nekropoli, tam nejsou šutry tak zdobené, ale je jich fakt hodně. Pokračujeme nádherně zelenou krajinou, zajedem do borových lesů, a tam, obklopené chatami a dvěma velkými a prázdnými restauracemi, se třpytí jezero Zminičko. Na břehu tu trůní kachny a pasou se dva koně a oslík. Kachny před námi zdrhaj, ale oslík i koně si nás chtějí důkladně očuchat a ochutnat, což se těžce nelíbí Kubovi. Oběd si tedy jedeme uvařit nakonec jinam, ale vzhledem k tomu, že to vztekloun obratem zabalí, tak s tím nemusíme spěchat.

Vydáváme se proto na podrobnější průzkum kaňonu Tary, a to konkrétně tak, že do něj sjedeme. Znamená to sérii brutálních serpentin, ale všechny žaludky to nakonec vydrží, takže dobrý. Jako první, ještě zdaleka ne na dně kaňonu, zastavujeme u mohutného mostu, kolem kterého je to samý stánek se suvenýry a naháněči na zipliny.

Đurđevićův most – významná technická památka byla dostavěna v roce 1940 a v té době se jednalo o největší železobetonový obloukový most v Evropě a jeden z nejpokrokovějších. Zajímavostí je, že 40 % stavebních nákladů padlo na výstavbu dřevěného lešení. Dnes (2022) měří most na délku 365 m, v nejvyšším bodě vede 172 m nad řekou a drží jej pět silných oblouků – jeden z nich po rekonstrukci z roku 1946 (během války jej poškodili jugoslávští partyzáni ve snaze zabránit postupu nacistů).  

Zdravíme se s mladými českými kluky v džípu, rychle si most obejdeme a vyfotíme a jedeme, aby se nám Kuba neupekl v autě (NIKDY NENECHÁVEJTE DÍTĚ ZAVŘENÉ V AUTĚ!:-D). O kus dál a níž, u startu vorů, se dá rozumně zastavit (když nejste Francouz, co se s dodávkou postaví naštorc výjezdové cesty) a sejít přímo k řece, která má i zblízka naprosto neuvěřitelnou barvu. Neodoláme si v přenádherné a divoké Taře namočit aspoň ruce a nohy, ale ta barva, ta nám totálně vyráží dech. Matně si vybavujeme jeden z lepších českých kinematografických počinů Na vlastní nebezpečí (aspoň nám se líbil), jehož námět prý vznikl právě při sjíždění divokých řek Černé Hory (takže dost pravděpodobně Tary:-))

Rozhodli jsme se pokračovat ještě kus dál kaňonem Tary až ke klášteru Dobrilovina, v jehož popisu se někdy uvádí, že se nachází na začátku kaňonu. Na první pohled je to takový menší kostelík s hezkou zahrádkou okolo, ovšem tohle místo má za sebou dlouhou a pohnutou minulost…

Chram Dobrilovina – srbsko-pravoslavný klášter byl poprvé vysvěcený v roce 1594, i když písemné prameny hovoří o tom, že šlo o renovaci již dříve zde stojícího kostela. Fantastické a velmi cenné fresky pocházejí z roku 1613. Klášter si během období osmanské nadvlády na Balkáně prošel několikrát útoky, ničením, vyháněním mnichů, stejně jako následnou obnovou. Jeho poslední podoba tak pochází z roku 1905. Asi nejvýznamnějším obdobím se staly roky 1866 – 1914, kdy zde byl správcem Mihailo Dožić a učinil klášter centrem duchovního a politického života širokého okolí. Založil první školu v údolí Tary, která také sídlila v klášteře Dobrilovina, nebo částečně v nedaleké jeskyni (během osmanského obléhání). Dožić byl též významnou postavou černohorského národního obrození a protiosmanského hnutí.

Manastir Sv. Đorde v Dobrilovině

Manastir Sv. Đorde v Dobrilovině

Když před klášterem zaparkujeme a chvíli okouníme na zahradě, vyleze odkudsi z útrob madam jeptiška (jak se vlastně říká pravoslavným jeptiškám?), jestli chceme ukázat hlavní kostel. Souhlasíme, ale musíme se nejdřív řádně oblíct – zahalit nohy a já do sukně, ne do kalhot. Dostanu půjčenou, takže naštěstí nemusím jít lovit do útrob rakve. Uvnitř to je malinké, a přece svým způsobem a těmi freskami omračující. Vynadívat se, svlíknout, ven (což mělo být asi obráceně – svlíkat se až venku), zamknout, rozloučit se. Jak usedáme do auta, jeptiška kolem nás proběhne, že jde zavřít skleníky, protože bude pršet. Nic moc to nenaznačuje, ale za chvíli je jasné, kdo se tady vyzná – za 3 minuty se strhne taková průtrž, jakou jsme dlouho neviděli.

Počkáme, než to nejhorší přejde, protože v tom se jet nedá, navíc dlouhý úsek kaňonu, který potřebujeme projet nazpátek, má varování před padajícím kamením, což se zanedlouho ukáže jako zcela oprávněné – ve slabším deštíku na zpáteční cestě kličkujeme mezi drobnějším štěrkem, ale i většími šutry, co už by minimálně prorazit pneumatiku asi zvládly… Vzhledem ke složité morfologii Černé Hory se musíme vrátit všechno to, co jsme dneska ujeli, až do Žabljaku, a z něj zase pokračovat jihozápadním směrem. Prostě objíždíme horský hřbet Sinjajevina a jihem by to bylo ještě delší:-) Ze Žabljaku k Pivě (co se tam výš už nejmenuje Piva, ale Bukovica), sjíždíme jinou cestou, ale horské louky obdivujeme i dnes. A těmi se s námi Durmitor loučí, zatímco my se postupně dostaneme do relativní nížiny kolem města Nikšić.

Aby nám i černohorské vodstvo ukázalo všechna svoje kouzla, zastavujeme se na omrknutí místa zvaného Gornjepolski Vir. Vypadá to jako jeden z pramenů řeky Sušice (jiná, než ta v Durmitoru), ale ve skutečnosti se jedná o tzv. estavelu – krasový útvar spojený podzemními kanály s jinými vodními zdroji, ve kterém se mění úroveň vody podle toho, zda je jí zrovna dostatek (může i „přetéct a způsobit záplavy) nebo sucho (podzemím odtéká a hladina klesá a klesá – v průběhu celého léta). Pozorný čtenář si teď jistě zamnul bradu a řekl si, že tohle už tady někde četl – ano, na estavelu jsme narazili v Bosně – Bobijaško oko. Tady jsou vidět „čáry“ na strmém, hlinitém břehu, jak hladina postupně ustupovala. Chvíli posedíme, foto, dron a nespočet kamenů naházených do vody. Možná, že náš mladej ten podzemní odtok svojí oblíbenou zábavou ucpal:-)

Estavela Gornjepoljski Vir

Estavela Gornjepoljski Vir

No a už zase je čas hledat nějaké to vhodné spací místo. Vysloveně chváleného není v okolí nic, ale zkusíme se zajet podívat ke Slano jezeru, což je ve skutečnosti bývalý kamenolom a vypadá to tu jako na zatopeném měsíci – parádně. Břehy tvoří okousané skály a stejně tak vystupují na různých místech hladiny jako kamenité ostrůvky. Okraj jezera je hodně členitý a voda sice už ne horsky tyrkysová, ale čistá a osvěžující.

Nejlepší místo ke spaní už je bohužel plně obydlené (dohromady asi 8 karavanů nebo obytek), takže my zaparkujeme opodál a dáme si příjemnou koupačku, ale kus za autem máme nějaký nechutný pytel (doufáme, že si v něm jenom někdo přivezl maso na grilování, a pak ho odhodil a on zasmrádá), a tak se nakonec rozhodneme změnit lokalitu a zkusit ještě spací plácek na opačné straně jezera.
Tam je místa hodně a taky hodně spáčů, na koupání nevhodný, protože je tam asi bahnitější podloží a voda zakalená. Zato se tu cítíme jak na Lipně,  protože se ukáže, že většina zdejšího početného osazenstva jsou české výpravy v džípech – bodří a halasní Moraváci:-) Tak se aspoň můžeme během večera trošku družit. Jinak bych řekla, že každá aspoň malinko rovnější plocha tu hostí nějaké motorizované nocležníky, takže pro nás zase jednou docela společenský šok. Taky tam postupně koluje mnohojazyčné varování, že tu nějací místní hejsci chodí zlobit a škodit autům a ať tu nenecháváme auto bez dozoru, což rozhodně v plánu nemáme, takže pohoda:-) Noc je klidná jako hladina Slano jezera opodál…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 257.88 km
Max elevation: 1908 m
Min elevation: 613 m
Average speed: 44.97 km/h
Total time: 10:39:56
Download file: 17010.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..