STŘEDA 4.11. – DEN ČTYŘSTÝ TŘINÁCTÝ – HLEDÁNÍ VODOPÁDU, GUNUNG RAYA, PLÁŽ TANJUNG RHU, VODOPÁD DURIAN PERANGIN, CHRÁMY A TRH V KUAHU

Rodiče, které jsem přes rok neviděla a zase minimálně rok neuvidím, odjeli, a mně nebylo vůbec do zpěvu, ale život jde dál a my měli další povinnosti, ukázat všechny zajímavosti Langkawi i jiné části rodiny… Počasí přálo, a tak jsme se rovnou pustili do pokračování naší průvodcovské činnosti. Zašli jsme ráno do půjčovny ve městě a usmlouvali motorky na 25 RM/den při půjčení na 2 dny – cenu, na kterou jsme byli doteď zvyklí, jenže náš mistr měl už vypůjčováno. Radka s Filipem dostali klasickýho skútříka, my taky automat, ale takovou velkou, modrou potvoru. Stavili jsme se u Indů na snídani, a přitom naplánovali dnešní vyjížďku, tak snad nám to počasí nezhatí. Fajn bylo, že Filip už motorku řídil, takže odpadlo ranní trénování a mohli jsme rovnou vyrazit jak ďáblové…

První rychlá zastávka byla u velké mešity Masjid Al Jamiul Qadim ve vesnici Kampung Padang Gaong, ale už jsme věděli, že dovnitř ani nemá moc smysl chodit (nic tam není), tak jsme si cvakli pár pěkných ranních fotek venku a frčeli dál. Podle ukazatelů jsme se pokoušeli najít poslední vodopád, jenž také patří mezi zajímavosti Langkawi, který jsme ještě na vlastní oči neviděli, a to nedaleko vesnice Lubuk Sembilang. Nikde o něm nejsou žádné informace a měli jsme trochu problém, nakonec nám pomohla lehká vyčůranost. Když nás míjel zdejší průvodce na motorce a za ním v závěsu arabský pár na čtyřkolce, kterou měl mistr evidentně problém uřídit, vydali jsme se prostě po úzké, ale vyasfaltované silničce pralesem za nimi. Po mnoha zatáčkách jsme dojeli na malé parkoviště, odkud šla pěšina džunglí kamsi, a stékal svižný potok mezi velkými kameny, ovšem „vodopád“ bych tomu fakt neříkala. Takže buďto mají Malajsijci velké oči, anebo jsme dojeli někam jinam:-) Každopádně asi proto to není moc známá nebo vyhledávaná atrakce:-) Zkusili jsme pak ještě druhé parkoviště, kolem kterého se rozkládal pěkný parčík s altánky, potokem, přesně na ty jejich pikniky, trávník, keře i stromy opečovávané a zastřižené. Konečně jsme zahlédli ceduli k vodopádu, ale našli jenom umělý jez, tak už fakt nevim…:-D

Vrátili jsme se na hlavní okružní silnici, kilometr nebo dva sledovali, jak se kolem nás míhají tenké kmínky kaučukových plantáží, vysázené v dokonalých řadách s přesně vyměřenými rozestupy, a pak odbočili doprava a začali stoupat divokými serpentinami na Gunung Raya, nejvyšší horu ostrova (881 m), která rozhodně musí být zařazena mezi zajímavosti Langkawi. Když jsme sem před pár dny vyjížděli s našima, neměli jsme takové štěstí a opice zahlédli jen v rychlosti, ale tentokrát jsme v horní třetině cesty narazili na strom hned u cesty, úplně obsypaný tlupou hulmanů tmavých, kteří mu okusovali mladé pupeny. Ten už letos nevyraší, ale komu to vadí, když může sledovat jedny z nejúžasnějších opiček, které jsou navíc jindy hrozně plaché, ale tentokrát se nechaly okukovat a fotit, aniž by se daly na hromadný úprk.

U rozhledny jsme se na chvíli rozešli – Radka s Filipem šli za 10 RM/os. vstupného nahoru, pokochat se výhledem na téměř celý ostrov a dát si výborný čajík, který tu je pro návštěvníky neustále připravený. Petík jel o patro níž fotit, a já jsem si ve stínu zídky dopisovala deník, na který s každodenní společností nebyl vůbec čas, ale zanedbat se moc nesměl. Strávili jsme tu asi 30 minut, a pak se vydali na opatrný sjezd zase do civilizace a najít něco zajímavého k obědu, protože už jsme měli všichni hlad. Při cestě dolů se vyplatilo mít otevřené oči nejenom kvůli sledování silnice, ale viděli jsme vedle ní i varana, a také zahlédli přeletět ze stromu na strom nad silnicí dvojzoborožce. Bohužel, než jsme dobrzdili rozjetý stroj, vytáhli foťák a vrátili se na inkriminované místo, byl tento úžasný zástupce tropické ptačí říše bezpečně schovaný v hustých korunách stromů.

Sjeli jsme bez nehody pod horu a chtěli se najíst v úžasném stánku u silnice, kde jsme byli předtím s rodiči, ale vypadalo to, že dneska vůbec neotevřel. Museli jsme to tedy zvládnout opodál u dvou paní, které měly sice už trochu probrané, ale pořád neskutečně chutné a levné menu. Dokonce jsme pak chvíli uvažovali, jestli nějak nevyužít jejich nabídku prodeje čerstvých sépií za 5,50 RM/kg (necelých 30 Kč). Ale museli bychom je jet hned zpracovat, což v plánu nebylo.

Po obědě se nám už hodilo nějaké to zchlazení, a tak jsme si zajeli kam jinam než na nejkrásnější pláž na Langkawi, severní Tanjung Rhu (dlouho jsme tu nebyli, haha…). Samozřejmě po podepsání příslušného lejstra u strážníka, stejně jako pokaždé, když se člověk chce podívat na tuto pláž, patřící hotelovému komplexu. Každá výprava sem zato ale stojí, protože zdejší koupání si směle dovolím nazvat nejlepším na celém souostroví (možná s výjimkou sladkovodního jezera na ostrově Dayang Bunting, které jsme poznali o pár let dříve a stále jej opravdu miluju – mimochodem obojí rozhodně patří mezi koupací zajímavosti Langkawi). S potěšením jsem sledovala, že Radka s Filipem sdílejí naše nadšení, jenom moře bylo dneska jako kafe:-D Podle internetového trendu jsme se tu pokusili spáchat hromadné foto ve výskoku, ale k tomu se 4 lidi prostě nesladí, takže z toho byl docela zajímavý tělocvičný prvek s nevalným výsledkem:-)

Aby se na nás nepříjemně nelepila sůl, vydali jsme se pak i pod rostoucím šedivým mrakem k vodopádu Durian Perangin. Tentokrát jsme nezmokli, a i se to obešlo bez silniční kontroly. Dole pod vodopádem jsme odstavili stroje, vyšlápli nepříjemné schodiště a dali si konečně opravdu osvěžující, studenou koupel. Zaujatě jsme potom pozorovali partu místních slečen, které se v ledovém jezírku cachtaly neuvěřitelně dlouho. Samozřejmě všechny byly oblečené, jedna dokonce měla plně zahalující plavkový úbor včetně kapuce, která jí ale stejně brzo spadla a bylo jí to jedno:-) Nás zanedlouho vyhnal opět déšť, i když naštěstí to byla jen malá přeháňka, a než jsme sešli dolů k motorkám, bylo po všem.

Času bylo pořád dost, na další déšť to nevypadalo a Radka s Filipem se chtěli ještě podívat do města, a tak jsme se rozhodli to domů vzít poněkud oklikou. Zajeli jsme do Kuahu, hlavního města Langkawi, a po cestě zvládli rychloexkurzi v hinduistickém chrámu Sri Maha Mariamman Devasthanam, postaveném v tamilském (jihoindickém), velmi pestrém stylu, a potom také buddhistický chrám Wat Koh Wanaram se svou nádherně upravenou zahradou, vítající každého příchozího klidem a mírem, který se mu rozlije v roztěkané mysli:-). Mezi zajímavosti Langkawi, stejně jako celé Malajsie, by bylo neomalené zapomenout na kulturní a náboženskou toleranci nevídaných rozměrů… Více o těchto chrámech si můžete přečíst v jednom z našich předchozích článků  Malajsie 5 – Náboženská rozmanitost a tajuplné mangrovy.

Samozřejmě jsme nemohli opomenout zajet k soše obřího mořského orla (resp. luňáka), který nabíral v podvečerním světle úplně jiné odstíny a hrdě hleděl do dáli, kdože se to k jeho břehům právě chystá? Nedaleko odsud jsme se podle mapy pokusili najít poštu, ale nepovedlo se, nejspíš je nějaká hodně dobře maskovaná. No a protože středa patří tady v Kuahu putovnímu nightmarketu, bylo jasné, kde dnes budeme večeřet. Příjemně nás překvapilo, že tu jsou všechny naše oblíbené bábušky, kuchaři a stánky, a pak ještě mnohem víc – z nightmarketů po celém ostrově je tady tento asi největší, což je asi i celkem logické. Na druhou stranu nic úplně nového, co bychom ještě vůbec neznali, jsme tu neobjevili. Nabrali jsme si murtabaky, samosy, nudle, Radka s Filipem nějaké smažené kuře, samozřejmě ovoce, něco jsme zobli hned na místě, ale většinu jsme si dovezli po 25 km dlouhém přejezdu domů. Dnes jsme tedy celý ostrov projeli dvakrát napříč. On fakt není velký, nicméně měli jsme toho celkem plné kecky.

Radka s Filipem jeli přímo do hotelu, my jsme se ještě zastavili v jednom větším supermarketu, který nás ale docela zklamal. Zboží měl dražší než v našich malých sámoškách, koukali tu na nás divně, a ještě nás natáhli na zmrzlinách – to jsou dneska lidi! Zpátky v naší chatičce jsme se nacpali zásobami z trhu a s Radkou se přes Viber shodli, že na návštěvu jsme už dneska všichni moc unavení. Pustili jsme si na druhý pokus Vinaře a zase z nich před vytuhnutím viděli sotva pár minut:-)

ČTVRTEK 5.11. – DEN ČTYŘSTÝ ČTRNÁCTÝ – KROKODÝLI, VODOPÁD TEMURUN, 7 STUDNÍ, MT. MACHINCHANG, OCHOČENÝ HULMAN

Ráno jsme se cítili trochu použitě – přeci jenom tolik km v kuse jako včera jsme už dlouho nenajezdili. Model s plackou k snídani se nám zalíbil, a tak jsme se s příbuzenstvem sešli v 9 ráno u Indů, abychom nabrali síly na další poznávací maraton. Nebylo úplně pěkně, spíš zataženo, a tak jsme se rozhodli lanovku na Mt. Machinchang a Sky Bridge nechat na odpoledne, jestli se to vybere, a teď se vydat za jinými atrakcemi.

Osedlali jsme naše pekelné stroje zaparkované hezky u pokojíků už od včera, ovšem trochu zásek přišel u letiště, kdy naše motorka, kterou jsme jaksi zapomněli dotankovat, najednou škytla, prdla a umřela. Naštěstí ve 4 se dá všechno řešit, a tak dívky usedly na patník a chlapci se smáčkli na jedinou pojízdnou motorku, ale za chvíli byli zpátky s PETlahví benzínu a byla zase pohoda:-)

Vydali jsme se nejdřív na nejvzdálenější místo, k vodopádu Temurun. Po cestě je ale ještě krokodýlí farma, kterou Radka s Filipem projevili zájem vidět, a zrovna jsme k ní přijeli v čase Jumping show, tak jsme je vyslali se tam podívat, my si druhou návštěvu téhle rozporuplné „zajímavosti“ nechali ujít (více o první návštěvě a prohlídce celého parku zde). Koneckonců pro vstupné 25 RM jsme si uměli představit spoustu lepšího využití. Ráďa s Filipem šli tedy obdivovat jednu z největších „sbírek“ druhů krokodýlů a aligátorů na světě, zatímco my se usadili před parkem, Petík pospával, já dopisovala deník a pár slov jsme prohodili s taxikáři, kteří tu čekali na své klienty stejně znuděně jako my:-)

Mezitím čas postoupil, udělalo se fakt teplo a my se začali těšit na první dnešní koupačku. Dojeli jsme zbytek cesty na parkoviště u vodopádu Temurun, zatím jsme neviděli nikde žádnou opici. Vyšlápli jsme k jezírku pod vodopádem, pozdravili se s Amíkem, co tu byl s nějako šikmookou slečnou a zabrali si místečko. Když jsme se pak cachtali v příjemně chladivém, čisťounkém jezírku, všichni postupně odešli a my měli třpytivý vodopád jen sami pro sebe. Prostě nádhera, která si vysloužila spoustu dalších fotek:-) Chvíli jsme se váleli na vyhřáté skále, a pak, odpočinutí a osvěžení, jsme mohli vyrazit dál. Konkrétně na zatím nenavštívenou a opomíjenou plážičku Pasir Teng Korak, která nás svým klidem naprosto okouzlila. Asi si sem uděláme ještě nějaký extra válecí výlet…

Prozatím jsme se vydali na jedno z nejkrásnějších a naše rozhodně nejoblíbenější místo na Langkawi, vodopád 7 studní (Seven Wells, Telaga Tujuh – naše předchozí návštěvy se odehrály před pár dny s rodiči a před pár lety jako čerství snoubenci). Mraky se honily, ale pěkné počasí vydrželo, a tak jsme i tady nasekali fotky a parádně se vykoupali v jezírkách, která propojuje kluzká skála, po které se dá jezdit jako na tobogánu (když vám zrovna přívod vody neucpe tlustá běloška)… Zbývalo stále dost času, a tak jsme se přesunuli na vedlejší parkoviště a vyslali Radku s Filipem do nebes – lanovkou na 2. nejvyšší horu Langkawi Mt. Machinchang (850 m), Nám se sice tahle atrakce minule moc líbila, ale rozpočet bohužel tentokrát nebyl dovolenkový a druhá návštěva asi nejdražší atrakce na ostrově se do něj jaksi prostě nevešla. Pomohli jsme jim tedy koupit lístky, vysvětlili, co a jak tam chodí, a pápá! Sami jsme si zatím zašli na zmrzku a colu v ZON duty free, kde je nejlevnější, pak se usadili před ním, Petík smolil výchovný status na FB, já dopisovala deník a debatovali jsme o problematice vypalovaných pralesů v Indonésii.

Radka s Filipem si zatím parádně užili vyhlídku, i když Sky Bridge jim udělal trochu nevolno a dlouhé schody mezi ním a stanicí lanovky tomu taky dvakrát nepomohly, ale užili si to, a nakonec vyhmátli i pěkné počasí a výhled byl tak dokonalý. Když se zase vrátili z oblak na zem k nám, smrtelníkům, začalo se zatahovat, a tak jsme šlápli do pedálů a lijáku rychlostí blesku ujeli. Dole v zátoce jsme potřebovali dotankovat benzín, ale zasekli jsme se déle, než bylo v plánu, protože před pokladním okýnkem seděl poloochočený hulman, nechával se opatrně pohladit, ovšem jenom za velmi štědrý úplatek. Filip si naivně myslel, že ho oblafne jednou sušenkou, ovšem opičák si moc dobře všiml, že v druhé ruce drží celý balíček a hbitě si sáhl pro něj:-) Byl přitom miloučký jak plyšák, vůbec ne agresivní jako ty mrchy malé, makakové, jenom si ho prostě vzal s naprostou samozřejmostí svrchovaného pána situace:-D A lidi kolem, včetně náš, se mohli roztéct. Prý jsou takhle dva a chodí sem na svačinu z džungle každý den:-)

Zvesela jsme pak vypálili k domovu, s radostí, jak pořád ujíždíme tomu dešti, ovšem jiný si na nás počkal, a to se vší parádou. U letiště, kde se naprosto není kde schovat, nás to chytlo v plné palbě, a tak jsme jen bleskově vytáhli pláštěnky, R+F své epesní místní modely. Dojeli jsme takhle do zadního traktu našeho městečka, kde se už rozkládal čtvrteční nightmarket, kde si prodavači z deště vůbec nic nedělají, a kde jsme my, hastrmani v pláštěnkách a helmách byli opravdu za exoty. Zvlášť když už pak přestalo pršet:-) Na druhou stranu, nejspíš jsme si jako exoti připadali jen my sami a všem ostatním jsme byli buřt:-) Nakupujeme si zase hlavně „take away“ – murtabaky, zkoušíme nasi lemak ayam, tedy trojúhelník z banánového listu naplněný rýží zalitou omáčkou s kousky kuřete – vynikající záležitost, superlevná a superdostupná, prostě taková rychlá svačinka, když na člověka během dne přijde hlad a netoulá se zrovna kdesi uprostřed džungle.

Se zásobami jsme zajeli do hotelu, odložili mokré oblečení, vzali naopak počítač a jeli jsme k R+F na společnou večeři a pořádně si zasurfovat, páč s tím byl v naší chatičce trošku problém. Vrátili jsme motorky, usadili se k chutnému jídlu a vychlazenému pivu. Akorát něco z dnešního pestrého jídelníčku nesedlo Petíkovi, a tak později „doma“ vyváděl s bolestí hlavy a touhou se pozvracet, což jsem mu zakázala jakožto vysoce neekonomický počin. Dostal prášek, zaspal to a ráno byl jak rybička:-)

PÁTEK 6.11. – DEN ČTYŘSTÝ PATNÁCTÝ – DEN PROPRŠENÝ, ODPOČINKOVÝ

Dopoledne jsem prachsprostě prochrápala, Petík se pustil do zálohování fotek. Venku zataženo, pršelo v podstatě celou noc. Kolem poledne vydrželo chvíli rozumně, takže jsme zvládli si s R+F skočit na oběd, dát si zmrzku, pořídit jim známky na pohledy a hodit je do schránky před naším hotelem, aby kvůli tomu nemuseli jezdit do Kuahu. Akorát teda schránka vypadala hodně zanedbaně, jako by jí už hoooodně dlouho nikdo nevybíral. A myslím, že pohledům to pak taky hooodně dlouho trvalo, ale nakonec dorazily, kam měly. Domů ale ti dva museli za deště, a ten pak vytrvale bubnoval celé odpoledne. Až zase kolem 7. hodiny nás propustil na večeři – sejít se, najíst, vrátit se rychle zpátky. Zbytek večera i noc propršely celé, ale tak zase jsme aspoň trochu popracovali – to je jak s tím deníkem, pořád je co dělat…

SOBOTA 7.11. – DEN ČTYŘSTÝ ŠESTNÁCTÝ – MOŘE, RELAX, RESTY

Dopoledne bylo trochu lépe, ale ne dost na motorku, a tak jsme konečně, na 3. pokus dokoukali Vinaře, a pak pilně pracovali. V 11 nás vyhnal hlad a dali jsme si všechny placky, které jsou dopoledne v nabídce – tedy masala dosu a roti canai. Třikrát. Akorát naan se přes den v horku nedělá, pec se rozpaluje až večer:-) Po obědě byl čas na trochu relaxace, a tak jsme se odebrali za R+F na pláž. Zatím bylo dobře, ale ze všech stran se pomalu sbíraly černí bubáci a hradby deště křižovaly obzor, tak jsme se raději nepouštěli moc daleko a zůstali blízko únikovému východu. Po koupeli jsme se společně odebrali pro změnu do jejich oblíbené restaurace, kde se oni naobědvali a my dali šejky. Na odpoledne jsme dali původně rozchod, ale po nějaké době, kdy jsme zahloubaně seděli v chatce pod klimoškou a nad počítačem, si nás vyzvedli, že se jde na nákupy. Konkrétně do duty free supermarketu:-) Prolezli jsme všechno, co tu mají, nakoupili pivka pro nás a suvenýry (piva, sladkosti) pro rodiny doma, a nakonec jsme se rozhodli místní „dark“ čokoládu vyzkoušet taky. Byla dost děsná, a proto jsme jí museli sníst rychle, abychom se jí zbavili:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Pak jsme se zase na chvíli rozprchli, sešli na večeři u Inďáků, a potom se opět odebrali každý zas svým programem. My si pustili film, což nás spolehlivě do 5 minut uspalo.

 Tisk článku