Přesun do Melaky a její důkladná prohlídka

...aneb jak se dá v jednom dni navštívit holandská vesnice, portugalská pevnost, dechberoucí čínská modlitba a indická restaurace
Napsal(a) Anča

Nastal den dalšího přesunu. Hned ráno jsme zabalili a vyrazili na nejbližší autobusové nádraží – Puduraya. Tam nás ale nádražák vyvedl z omylu – do Melaky bohužel autobusy odjíždějí z jiného nádraží. Poslušně jsme tedy sedli na metro a popojeli několik stanic na Bandar Tesik Selamat, kde byl opravdu vystavěn úplně nový ohromný autobusový terminál pro jižní směr. Všechno jak na letišti, dokonce jsme na autobus čekali a nastupovali v gatu místo obyčejného nástupiště:-) Lístky jsme kupovali na nejbližší možný spoj – 9:55, za 9 RM /os. 2- hodinovou jízdu jsme strávili většinou spánkem, chvíli deníkem.

Autobusové nádraží v Melace je především ohromná krytá tržnice se spoustou stánků s oblečením, obklopenou restauračkami. Najít správný východ k místním autobusům nebyl problém, horší to bylo s cílem naší cesty. Už nevím, jestli jsme se my špatně vyjádřili, nebo řidič nepochopil, ale on i nahaněč nám potvrdili cestu do centra, ale nějak jsme tam nedorazili. Navíc řidič malý autobusík šíleně nacpal lidmi, že tam nebylo k hnutí. Když jsme si ale všimli, že projíždíme kolem moře, čili centrum máme daleko za sebou, raději jsme s davem vystoupili. Za chvíli jsme pochopili, proč tu vystupovalo nejvíc lidí – byli jsme na nákupní zóně. Prošli jsme skrz 2 obchodní centra (aspoň jsme zjistili, že je tam směnárna), potom přes park a byli jsme ve Starém městě. Odtud už to bylo do čínské čtvrti co by kamenem dohodil. Prošli jsme na doporučení i mimo několik guesthousů, ale všude bylo moc draho nebo obsazeno. Skončili jsme až v 5. – Voyager guesthouse, který měl velkou vstupní halu jako společenskou místnost, v zadní části záchody a sprchy, a v 1. a 2. patře pokoje + dorm. Věnovala se nám moc milá mladá holčina, pokoj byl čistý, nad postelí natažená moskytiéra, cena ještě rozumná (40 RM). Poprvé jsme se tu setkali se zálohou na klíč (10 RM – vratné po check-outu), respektive v tomto případě magnetickou kartu, kterou se otvírala mříž ve vchodu (po zadání číselného kódu). Ukázalo se, že tu s námi přebývá jeden Čech na cestě kolem světa, už má za sebou Rusko, Čínu, Indii, Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu a před sebou Indonesii, Austrálii, Argentinu, Chile, Peru, USA, Aljašku…až do června. ZÁVIST!!! Popovídání si bylo chvilku delší než s jinými náhodnými cestovateli a pokud by se někdy dostal na tyto stránky, tak zdravíme:-)

   Po zajímavém rozhovoru jsme se vydali objevovat krásy historického města Melaka. Nejdřív nás ale odchytila paní z obchůdku s cukrovinkami a vehementně nám nabízela všechno ochutnávat, až nám to bylo blbé, protože jsme nic kupovat nechtěli. Řekli jsme si, že pak aspoň koupíme kokosové sušenky na další cestu. Vydali jsme se kolem suprového draka vítajícího příchozí do čínské čtvrti, přes most přes řeku Melaka Sungai, která kousek odsud ústí do moře. Malé náměstíčko Town Square na mě působilo jak nějaká holandská vesnička, uprostřed fontána a hodinová věž, vedle kostel, mezi nimi guvernérská rezidence z roku 1641, která je považována za nejstarší holandskou budovu na Východě. Naproti ní pak stojí jakýsi památník – zmenšený holandský mlýn. Všude kytky. Všude vyhlášení rikšové, kteří mají svoje povozy zdobené snad nejšíleněji na celém světě, každý nahlas vyhrává nějaký jiný západní hit, a neúnavně nahánějí turisty na předražené projížďky. Dále se šlo kolem repliky vodního mlýnského kola z doby sultanátu Melaka, islámského muzea a hromady prodejen a stánků se suvenýry k hodně zajímavé budově Pomníku nezávislosti, a také zbytku kamenné brány A´Famosa, nebo také Porta de Santiago. Původně se jednalo o pevnost vystavěnou Portugalci, následně poničenou Holanďany a zbytek zachráněn britským sirem Rafflesem. Pod ní seděli kluk s holkou, on hrál na kytaru a zpívali, kolem nich dav turistů místního vzezření a všichni si zpívali s nimi:-) Žádné poplatky OSE, žádný nájem magistrátu, žádné dohady s památkáři…..:-) Kolem brány se po několika schodech vystoupalo k rozbořenému pozůstatku kostela sv. Pavla, který postavili v roce 1521 Portugalci, jsou zde pohřbeni holandští šlechtici, a na město od něj shlíží socha sv. Františka Xaverského. Toliko říká průvodce. Budu muset ještě zapátrat v nějakých dalších zdrojích, kde se vzal ten Pavel:-)

   My jsme si dali oběd (tom yum polívku) v příjemné restauračce na říčním nábřeží, a pokračovali přes vcelku pozavíranou indickou čtvrť k čínskému hřbitovu. Jedná se vůbec o největší čínský hřbitov mimo území samotné Číny. Stojí u něj i zajímavý chrám, i když v porovnání s jinými ve městě o dost chudší. Unavení a vysušení jsme se ještě zastavili v indické čtvrti v malé pekárničce, abychom tedy ochutnali něco místního, když je Melaka vyhlášeným místem i díky své kuchyni. Kokosový i ananasový šáteček byly fajn, ale zas nic, kvůli čemu bych skákala do stropu. Petrovi bylo špatně celé odpoledne, kolem 17 hodin jsme se tedy vrátili do hostelu, dali sprchu, a až se setměním jsme se vydali na další obhlídku. Tentokrát byla na řadě hlavně čínská čtvrť, protože na hlavní ulici Jonker walk se zde konal večerní trh. Byl opět plný hadrů a různých blbinek (no prostě číňani…), ale našlo se i pár zajímavých kulinářských záležitostí. Nás zaujaly smažené bramborové lupínky na špejli, ovocné špízy máčené v čokoládové fontáně, domácí zmrzlina z kovových formiček, měli tu i spoustu pěkných koláčků všech velikostí a tvarů, ale vycházely docela draho. Směrem do centra jsme šli pak klidnější vedlejší ulicí, která je známá díky chrámům, které tu stojí vedle sebe v naprosté symbioze – hinduistický, buddhistický, čínský, mešita. Z toho mešita Kampung Kling je starobylou stavbou z doby nábožensky tolerantních Holanďanů, ve které se spojují stavební prvky z Bali a ze Sumatry, a kam nás nepustili (do hlavní modlitební místnosti nesmí žádní nemuslimové). Buddhistický chrám Siang-lin je sice o hodně mladší, ale chodit se sem může úplně volně. Suverénně nejvíc nás ale už na dálku zaujal čínský chrám Cheng Hoon Teng, který je jednak nejstarším čínským chrámem v Malajsii, a druhak zde právě probíhala „mše“, která se koná jen několikrát do měsíce. Vypadalo to tak, že v ústřední místnosti bylo několik „kněžích“, kteří napůl předříkávali, napůl předzpívávali modlitby, jeden z nich rytmicky bubnoval. Všude kolem nich a na vnějším nádvoří chrámu stáli obyčejní lidé, každý v ruce knížku a zpívali s kněžími. Jednou za čas se změnil rytmus, slova a většinou i postavení věřících – jednou stáli všichni čelem ke středu chrámu, jindy se všichni otočili dopředu, někdy asi museli i klečet, protože každý měl před sebou klekátko. Mše měla trvat 2 hodiny, my jsme viděli asi půl hodiny – úplně bez problémů nám chlapíci sedící venku pokynuli, ať se jdeme klidně podívat, ať klidně i fotíme – no úžasné. Musím říct, že to byl jednou zase docela silný zážitek.

   Se zastávkou na focení červeně nasvíceného centra kolem Town Square jsme došli opět na kraj indické čtvrti a zapadli do nejbližší restaurace. Už lehce zasvěceni jsme si objednali vytoužený murtabak (placky plněné a zapečené) a naan (chleba) se sýrem a bramborovo-čočkovou omáčkou. Na murtabak jsme taky mohli lít 4 omáčky z přidaných kotlíků… Rychlé, syté, levné, dobré a ještě byli všichni chlapi z obsluhy děsně vysmátí. Po večeři už jsme se pak vrátili do hostelu, vyprala jsem pár svršků a jinak jsme pracovali jako vždy na deníku a fotkách.

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.