Čtvrtek 2.9. – Vodopády Krušuna a přejezd pod Belogradčik

Vstáváme nějak před 7., snídáme a balíme, ovšem k našemu zděšení opět nestartujeme. Ještě že stojíme čumákem z kopce, k vesnici. Startovat z rozjezdu se diesel nemá, tak to aspoň P. sešoupe k altánku u silnice, kde už snadno někoho zastavíme, nebo v nejhorším to dovalíme až k vesnici. První auto jede a zastavuje asi po 5 min, ale má špatně udělaný motor, rovnou to pán hlásí, takže bohužel nepomůže. Za dalších 5 min další auto, takový mladý závodník v něm, takže nemá problém to pořádně natúrovat, a za chvilku už spokojeně vrní i ten náš vrak. Akorát že k vodopádu je to asi 5 min jízdy, tak ještě trochu zakroužíme po okolí, aby se baterka nabila. I když začínáme mít podezření, že problém možná nebude v baterce. Parkujeme zase radši čumákem do prostoru.

Milá babi u kasy do přírodního parku Maarata, který skrývá vytoužené Krušunské vodopády, nám promine placení parkovného a platíme “jen” vstupné po 4 levách (my dva). Ukazuje nám mapu a vyznačené trasy, pak je stejná mapa i po cestě. Volíme nejdřív výstup k pramenům a jeskyním, až potom se půjdeme podívat ke hlavní kaskádě. Ještě se kus musí popojít, než se dostaneme do lesa, cestu nám zpestřují první letošní kaštany (bílý, nezralý se stává Kubovým společníkem na celou cestu) a mazlivá kočka. V lese nejdřív stoupáme stezkou, částečně po schodech, nebo spíš zpevněných prazích, nahoře pak po lesní cestě k jeskyni s pramenem. O kus dál je další jeskyně a malá kaskáda. Cestičky k vyhlídkám na hlavní vodopád jsou bohužel zavřené (i když později si ověříme, že přístup je tu spíš takový, jaký si ho kdo udělá), tak projdeme aspoň k Tajemnému vodopádu přes malou jeskyňku, kde Petík chvíli fotí a já se snažím korigovat Kubu, ani nikam nezahučel – není to tu zrovna „zvědavé-baby-friendly“.

Na cestě zpátky na hlavní trasu potkáváme finskou rodinku – jó, rozeznat tenhle ukrutnej jazyk by nám šlo, ale mluvit s ním nás ani dva roky studií nenaučily:-D Vracíme se až pod schody a odsud druhou cestou k hlavnímu vodopádu. To už je se pomalu blíží poledne a lidí výrazně přibylo. Jedna pěkná kaskáda je už po cestě, voda nádherně tyrkysová a průzračná. A pak dojdeme k hlavní kaskádě, a tam se hodně dlouho zdržíme. Je to neuvěřitelný, ale připadáme si tu úplně jako v Thajsku u vodopádu Erawan – modrá voda, menší kaskády a všechno zarostlé džunglí:-) Když se nefotí, obědváme v jednom z altánků (bageta, okurky, rajčata, sýr – zase nic moc, asi tentokrát nějak na ty balkánské chutě nejsme naladění, pak ještě jablíčka). Dáváme tátovi čas, aby si to tu všechno v klidu nafotil, pak jdu chvíli fotit a točit já. Na vrcholu stezky je hlavní vodopád Krušuna, nádherná kaskáda s tyrkysovým jezírkem vespod. Je vidět, že stejně jako nahoře k vyhlídkám, i tady dříve vedla cesta podél vodopádu ještě výš, ale oficiálně je zavřená. Neoficiálně tam ti, kteří si na to troufnou, stále chodí, a tak se tam později a děsně nenápadně vypraví i Petík a pořídí úplně jiný fotky, než odspoda, kde je to teď proti sluníčku a úplně na prd.

Zkusíme ještě pár snímků do rodinného alba, ale tohle léto je s Kubou na pytel, odmítá na všech fotkách v klidu postát nebo posedět, všude dělá blbosti – no, začal chlapec brzo:-D Už zase všichni společně projdeme naposledy kolem vyhlídkové plošiny na velký vodopád, a pokračujeme po široké, oficiální cestě zpět k parkovišti. Kuba už je úplně kaput, fňuká po (točené) zmrzlině, kterou zahlédl, když jsme vystupovali z auta, a my mu ji slibujeme, taky na ni máme chuť. Kočka hlídkuje zase u cesty, ale už se nechce mazlit, ale schovává se – asi už jí dneska pomazlilo moc lidí. U jediného stánku zjišťujeme, že zmrzlina došla, a to je totální neštěstí! Kubík normálně žádné takové scény moc nedělá, ale když se na ní tak těšil a měl jí slíbenou, tak je teď neskutečně zklamaný a musí to dát všem vědět. Žal zažene až brumík v autě, a pak oběd, ze kterého mi ale poslední lžíce už zůstane v misce, protože chudák dítě totálně odpadne:-)

Pro nás dobře, můžeme na to šlápnout a popojet, je asi 15 hodin, takže nic velkého už dnes vidět nestihneme, ale musíme se velký kus posunout. I tak to bude domů zase sprint:-D Valíme to Bulharskem daleko na západ, tentokrát už bez dalších nepříjemných setkání s místní policií. Kousek po 17. h stavíme v nějakém městečku v Lidlu. Kuba se probere, ale vůbec není do růžova, a když ho přebaluju, tak vidím důvod – má hrozně červený a nateklý pindík a pláče, že ho to bolí. To se vůbec nedivím. Po příhodě se spáleninou je tohle další super věc, co může dosud nezkušené a nepřipravené rodiče potkat na cestách… Bolest trochu stlumí zmrzka, kterou táta přinesl původně pro nás dva, protože si myslel, že Kuba spí, a řešíme, co s tím, voláme rodičům, píšeme kamarádům, doktorce. Nakonec omýváme aspoň studenou vodou a mažeme sudocremem. Na lékárny je pozdě, zítra zkusíme sehnat heřmánek, ideálně se někde ubytovat (moje představa) a udělat pořádnou hygienu a v lékárnách se poptat po atb masti typu framykoin (u nás na předpis, takže ji „preventivně“ samozřejmě nemáme – teď už víme, že tuhle věc vždycky s sebou!). Naštěstí se Kuba celkem vyklidní a později zase usne, chvíli před dojezdem, takže řeším, jestli pro něj vařit, ale netváří se.

Někdy kolem 21. a 22. h jsme v dnešním cíli, pod městečkem Belogradčik, a hledáme vhodné místo na nocleh. První tip, parkování u až moc živého lesa se mi nezamlouvá, tak zajedeme na druhé místo, ještě daleko hlouběji do lesů. Přímo nad námi se tyčí první ukázka zítřejší parády, ohromného skalního města. Parkuje tu už holandský obytňák, tichý a zhasnutý. Vaření bojkotuju, večeříme housky se salámem, Petík zkouší noční fotky se skalami. Před půlnocí zalézáme, celkem prochladlí. 

Pátek 3.9. – Skalní město Belogradčik, návrat do Rumunska přes Most Nové Evropy a spaní u Dunaje

Vstáváme v 7, mně přijde zima jak v morně a navlíkám sebe i Kubu. Vařím mu kaši aspoň k snídani, když jí večer zaspal, nám poslední dvě housky s lovečákem a rajčata. Hezké je, že kousek od parkování je studánka, no moc pěkné to tu je (když zrovna člověk nemá stihy z medvědů). Holanďani vychrupujou ještě i když my jsme nahoře na vyhlídce. Odjíždíme odsud v 9, projedeme městečko Belogradčik, které je samo o sobě taky pěkné, ale tentokrát na něj bohužel není čas, a zkoušíme nejdřív vytipovaná místa pro parkování zdarma. Ani jedno ale nevyjde, tak celkem bez řečí jedeme na ofiko placené a dáváme dědovi 2,40 leva (/den), on nám zase lísteček za stěrač.

Hlavní zdejší atrakcí je pevnost Belogradčik, která ale stojí po 6 leva v hotovosti, což si myslíme, že už nemáme, tak se jdeme cournout nejdřív okolo, a pak na vedlejší Latinskou pevnost, což je spíš taková vyhlídka na skále, kam se leze po schodech s dost prudkým sklonem. Je krásné ráno, slunce stoupá, opar mizí a my konečně vidíme to, co se dalo zespoda jen tušit – ohromnou plochu hustého lesa, ze kterého se tyčí vápencové a pískovcové skály. Někde jako ojedinělí strážci krajiny, jinde jako gigantické sousoší nebo dokonce celé hřbety. O něco dál potom hory, které vypadají jako obrovské vlny běžící kdysi po zemském plášti, které ztuhly v čase a prostoru. No, jako vlastně bychom na samotnou pevnost už asi ani chodit nemuseli:-D Ale když už se nám po kapsách podaří vyhrabat ještě nějak „zatoulaných“ 15 leva, tak je jasný, že si to ujít nenecháme…

Vrátíme se na parkoviště, kde mezitím vyrostlo několik stánků, přibylo dost aut a polovinu ho blokuje autobus se zájezdem důchodců, jejichž řidič se o něčem zuřivě dohaduje s pokladními. Kubu zaujme jejich kočka a pronásleduje jí až k otevřeným dveřím pokladny, než je odveden. Když ale platíme za lístky a on jí tam vidí válet se na gauči, tak si jí jde po domluvě se slečnou pokladní pohladit. Kočce je to dost šumák, hlavně že má svůj gauč:-)

Belogradčik a zejména skály kolem něj se staly útočištěm místních již v dobách starověku, první vojenskou pevnost tu vybudovali Římané. Později byla několikrát rozšířena a zdokonalena, nejvíce za nadvlády Turků. Na druhou stranu, ti, kdo se tu zrovna usídlili, neměli se stavením obranných prvků zas tolik práce – většinu jich za ně odvedla příroda a mohutné skalní města, která tu ze země vyrostla.

Pevnost samotná je takové celkem nic, dost velká, prázdná plocha, obehnaná hradbou. To zajímavé nastává ve chvíli, kdy projdeme druhou branou a začneme stoupat po dlouhých schodech do skal. V nejvyšší pasáži jsou to už spíš žebříky, ale kluci to spolu všechno dají a my se ocitneme na jakési vrcholové plošině, jednom z nejvyšších bodů v okolí, odkud máme celou tu nádheru kolem jako na dlani. Skály, lesy, hory i město po nich rozlezlé. Strávíme tu hodně dlouhou dobu, ale stojí to za každý pohled…

Když se v popoledním žáru dohrabeme zpátky dolů, přeparkujeme ke studánce a udělám Kubovi k obědu těstoviny s kečupem, společnými silami zmákneme skoro celý meloun. Přijde zpráva – potvrzení, že rumunská dálniční známka nám byla opravena na správnou SPZ, a tak nic nebrání tomu, abychom fofrem vyrazili k domovu. Kuba usíná během dvou zatáček a my opouštíme nádherný Belogradčik a valíme to na Vidin. Policie už se nás žádná nepokouší zastavit, tak snad je opravdu všechno ok. Už máme bobky jen z toho, aby nám nepřišla nějaká pokuta dodatečně za průjezd Rumunskem. Mají tam navíc „super“ systém sčítání pokut, respektive jejich zvyšování, takže bychom se doma mohli dočkat ještě nějakého nepříjemného překvapení…(spoiler: Nedočkali, uf!)

Velké příhraniční město Vidin projedeme celkem hladce a vzpomínáme, jak nám to tu přišlo před několika lety divné – tehdy Bulharskem víceméně pořádně začalo naše tříleté putování světem (Slovensko, Maďarsko a Rumunsko jsme projeli co nejrychleji jen s pár zastávkami, v Bulharsku jako prvním bylo plánované trochu větší objevování – především v pohoří Rodopy). Taky si jasně vybavujeme, jak strašnej voser bylo tady pěšky překonat hranici. Většina rumunsko-bulharské hranice prochází Dunajem a většina hraničních přechodů je řešena trajektem, ne úplně levným. Až do roku 2013 býval jediný most v Ruse, pak přibyl druhý právě zde, u Vidinu – Most Nové Evropy.

Most Nové Evropy se začal stavět roku 2007, slavnostně otevřen byl 14.6.2013. Má 4 pruhy pro auta, chodník pro pěší a uprostřed jezdí supermoderní vlak jako spojka mezi nejbližšími pohraničními městy Vidin (Bulharsko) a Calafat (Rumunsko). Měří necelé 2 km. Během slavnostního otevření byl prezentován jako „zhmotnění staletého snu“, neboť první snahy o nějaké jednání o mostu v tomto místě jsou zdokumentovány z roku 1909. Mýtné je pro pěší a cyklisty zdarma, pro auta do 3,5 t potom 6 €.

2 km mostu vypadají jako kousek, ale most má šíleně, ale šíleně dlouhé nájezdy. V podstatě už od kraje Vidinu se táhne fronta kamionů, což nás nejdřív trochu zarazí, ale když vidíme, že auta jedou normálně vedle nich dál (byť víceméně v protisměru), jedeme taky (a modlíme se, aby nejel žádný kamion proti nám). Když se dostaneme přes most, musíme si ale počkat taky – jednak na budku pro zaplacení mýtného, druhak na celní kontrolu. Ta už proběhne v pohodě, ale 50 minut čekání nic moc. V Calafatu děláme rychlou zastávku u Lidlu, ale je dost vyžraný. Kubu necháváme trochu proběhnout na trávníku před obchodem, bez plínky, aby se provětral, a když jdu kolem skleněné zdi dovnitř na záchod, vidím, jak Kuba divně kouká, směje se a Petík se všeříkajícím výrazem sbírá dárek, který Kubík nechal na pečlivě zastřiženém trávníku:-)

Jedeme přes Rumunsko furt po vesnicích, takže 50 km/h, ale silnice pěkná, vesnice pěkné, krajina kolem Dunaje kopečkovitá, zemědělská, hodně už sklizená. Zajímavě vypadá pole růžičkové kapusty. Kuba nespí, tak si povídáme, zpíváme. Se západem slunce jsme u Oršovy a hledáme nocleh. První místo u nějakého kláštera se nám nelíbí (dva na rande, oškliví psi, žádný signál), tak končíme na druhém přímo na břehu Dunaje mezi rybářema. Kubík dostane heřmánkovou koupel, která trochu pomůže – otok zmizel, začervenání zůstává. Petíkovi při házení žabek rupnou kraťasy, ale jakože totálně. Tak zas radši teď než během dovolené:-)

Při vaření večeře dojde plyn a je zase zle, protože já jsem řekla, že nebudeme potřebovat malý vařič, co jsem doma nemohla najít. Loni jsme s 2 kg bombou jezdili týden po Slovensku, 3 týdny po Itálii, několik víkendových výletů na jaře, a pak jsem jí ještě týden vypalovala doma, abychom ji mohli před další cestou vyměnit. Netuším, kde se letos stala chyba, ale je pravda, že výkon neměla snad už v půlce dovolené. Nesu tedy ešus plný nedodělaného masa se zeleninou vedle k rozjuchaným chlapíkům u ohně, Kubu na ruce. Chlápci naštěstí úplně v pohodě, hlídají mi ešus na improvizovaných kamínkách, já zatím uložím Kubu, ten je zlatý a usne hned. Přinesu hotový jídlo, najím se, zabalím, P. se přišine taky, zaleze, nají se a jdeme spát. Z protějšího břehu řve nějaká děsná diskotéka. Jó, není holt každý den sluníčkový…

Sobota 4.9. – Decebalus, přejezd Rumunska a Maďarska do Tiszakécske

Vstáváme v půl 8, snídáme, kolem nás se šinou nejdřív tři krávy, pak dokonce celé stádo koz na pastvu. V 9 vyrážíme na poslední plánovanou rumunskou zajímavost, sochu Decebala.

Hlava posledního dáckého krále Decebala (zemřel r. 106) je největším skalním reliéfem v Evropě, měří úctyhodných 55 m na výšku a 25 na šířku. Je poctou králi, který vytrvale vzdoroval Římanům a po r. 104 je zcela vyhnal z Dácie. Římané se však později vrátili s posilami oblast definitivně obsadili a připojili ke své říši.

Sochu tvořilo 12 kameníků mezi lety 1994 – 2004, 6 let probíhalo jen odstřelování hrubého tvaru dynamitem, a poté 4 roky práce na samotné tváři. Pod hlavou krále je na skále vytesán nápis DECEBALUS REX—DRAGAN FECIT (Král Decebalus, zhotoveno Draganem).

Iniciátorem a investorem (roku 1992 koupil celou skálu) je totiž rumunský podnikatel Iosif Constantin Drăgan, přední osobnost hnutí bojujícího za teorii, že hlavním centrem evropské civilizace byla Dácie, tedy dnešní Rumunsko.

O téhle zajímavosti jsme věděli už několik let dopředu, ale nikdy jsme se do téhle části Rumunska nedostali dostatečně mobilní, abychom si sem zajeli. Díky tomu, že jde o starověkého krále, jsme tak nějak automaticky brali, že i ten reliéf je podobně starý, nebo třeba ze středověku. Rozhodně nás nenapadlo, že je to pár let starý a tím pádem takový víceméně instaspot:-D Tohle bylo trochu rozčarování…

Kuba se vyblbne, dostane banán, pak si chvíli čte a vytuhne. Využíváme toho a valíme to co to jde. V horách a mezi kopci je ještě pěkně, postupně ale zmizí kupy sena a nahradí je balíky a rovnější a nudnější krajina. V Caransebeși děláme delší zastávku pro velký nákup v Kaufu – jako hlavní suvenýr si letos vezeme plný kufr vín:-D Zbývá vyřešit oběd – restaurace by byla na dlouho, tak se upneme k představě grilovaného kuřete, které se tu prodávalo zatím snad před každým Kauflandem, ale jak na potvoru ho tady zrovna nemají. Bereme tedy, co ve stánku je, a Kuba tak ochutnává vysloveně delikatesu pro děti – klobásku v rohlíku a hranolky. Utěšujeme se představou, že na večeři si někde hezký dojdeme…

Zase nějakou chvíli valíme, Kuba vzhůru, tak si zase hrajeme, bafáme, zpíváme. Někdy ve 4 stavíme na velkém odpočívadle a ztrestáme melouna, kolem se po suchém strništi přesune stádo ovcí a kdesi na nimi pasák zahleděný do mobilu, takže mu ovce utíkají za kopečky. Kuba se trochu protáhne, v autě pak ještě pořádně zakřičí při bafání a začarovávání se do zvířat a spol., což už dělá i aktivně sám. Na to že jsme to před 14 dny vymysleli, neuvěřitelný….

Projedeme Arad, který je překvapivě pěkný, Kubík usne, a my se postupně dopracujeme na hranici. Rumunskej celník v pohodě, chce pasy a techničák, žádné pokuty na nás naštěstí nevytáhne. Maďarka se tváří jak nejdůležitější na světě, přitom neumí kváknout slovo anglicky, kontroluje kufr a rakev, snad jí hromada špinavého prádla, schválně nastražená na kraj, dostatečně odradila. Pak zvědavě zkoumá razítka v pase a jedem. Dost dlouho po dálnici, která není dodělaná, takže není placená, ale je skoro prázdná a výrazně nám urychlí a zpříjemní cestu. Což je potřeba, protože Kuba, kterého vzbudila celnice, jak furt něco chtěla, už je dost zpruzený.

Končíme ve vesnici Tiszakécske, kde nejdřív ve špatném kempu domlouvám nocleh zadara, pak ale trefíme ten správný, který je sice placený, ale rozumně, a navíc je v ceně i lázeňské koupání (prostě když se potřebujete dostat za dva dny z Rumunska do Čech, tak není nic lepšího, než se zaseknout v maďarskym termálu, protože přece si můžeme dopřát, když už ta dovolená končí…:-D). Paní recepční akorát chytneme na odchodu, což je štěstí, protože sekuriťák, se kterým sdílí kancelář, taky neumí slovo anglicky. Ona v pohodě. Už nejde terminál, zaplatíme zítra. Sekuriťák na kole nás “odvede” na parcelu, zaparkujem a jdeme se podívat po jídle, páč taková zásadní věc jako kuchyňka jim tu chybí (jako really? Zas tak levnej ten kemp teda není…). Pizzeria ve vedlejším lázeňském komplexu má otevřeno do 21, což by byla honička, tak jdeme zkusit, co jsme viděli po cestě, ale je to spíš takový bufáč. Něco s překladačem rozluštíme a dáváme nakonec 2 x gyros na talíři, celkem dost slaný, ale velké porce, podělíme se s Kubou, a pak honem zpět pro pití, které zapomenout se neodpouští. Přebalíme auto plné lahví rumunského vína, uložíme Kubu a usneme taky. Někdy v půl 11 se probereme, převlíkneme, zamobilujeme a jdeme spát.

Neděle 5.9. – Maďarské termály a maraton domů

Plán být v 7 už v bazénu úplně nevyjde, ale tak nějak vstaneme, dáme Kubovi rychlou snídani, zatímco sami balíme jednak auto, jednak pár věcí s sebou. Kolem nás zatím proudí maďarští a němečtí důchodci na svou ranní očistnou kúru, pěkně v teplých župáncích. My si bereme plavky, přes ně Petík triko, já mikinu a Kuba obojí, i tak teda vedro fakt není – je cítit, že léto už to pomalu balí a brzká rána nejsou v jeho režii.

Dětský bazén s pouze 30 °C vodou míjíme rychlým krokem a zabydlujeme se – stejně jako většina návštěvníků – u dvou větších bazénů s 36 a 38 °C. Ten nejteplejší se pro Kubu bojíme, abychom ho tam neuvařili, ale do 36 se všichni nakládáme a je nám tuze dobře. Kuba je zase za hvězdu a v teplé vodě je naprosto spokojený. Později se koukneme i dovnitř, kde je plavecký bazén, vířivka a dětské bazénky – 80 cm a 30 cm se stříkajícím bobkem uprostřed. Tam s Kubou strávíme taky dost času. Kolem 9. se odhodláme i ven do dětského, protože jsou tam klouzačky, což Kuba nadšeně vítá, ale my mrzneme ve vodě i na vzduchu, tak mu po pár jízdách tuhle zábavu zase zatrhneme a jdeme se nakonec ještě ohřát do 36 a na chvíli i do 38. Za necelé 3 hodiny se z nás krásně odmočila všechna špína a můžeme vesele vyrazit k domovu. Zbývá už jen asi 700 km…

Dáváme snídani, Kuba s čistou plínou se po…. a se špinavým zadkem si kecne do prachu kolem auta, tak vyzkoušíme nakonec i kempovou sprchu. V půl 11 jsme ready, zaplatíme na recepci a vyrážíme směr ČR. Kuba to balí během chvilky a my valíme co to jde, což po Maďarsku celkem jde, i když některé ty okresky teda taky stojí zato. Stavíme poprvé až kolem půl 3 na zmrzlinu (fagylalt – ten jazyk je fakt příšernej!) někde uprostřed Maďarska ve vesnici, kde jsou asi 4 zmrzlinárny. Tou dobou je Kuba už dávno vzhůru a začíná být unuděný, tak si všichni potřebujme trochu vydechnout. Pán moc milý, trochu mluví i AJ. Velké kornouty, velké kopečky, rozumná cena. Zabíjíme to ještě ledovým kafem se zmrzlinou a asi tunou hutné, máslové šlehačky, což bych si klidně odpustila, Petík je nadšený, ale zas tak moc ho to nenakopne.

Hranici na Slovensko i o chvíli později do Čech projíždíme bez problémů a bez zastavení. Stavíme až narychlo v Rakvicích pro burčák v nějakém minisklípku, a pak kolem půl 7, těsně před setměním a se zuřivým náletem prvních komárů, někde u Hustopečí. Spráskáme půlku melouna, vyčůráme se, necháme trochu vyběhat dítě, a pak valíme až domů na jeden zátah. Vyběhání naštěstí zabere a Kuba sice až někde na dálnici, kolem 20 h, ale usne. V Brně poslední tankování, D1 tragická, stále se jí většina jede 80 km/h na staveništích:-(

Někdy v 11 jsme před barákem, Kuba tuhej, parkujeme na blikačky a vynášíme věci do baráku. Když všechno odvezu výtahem k bytu a Petík chce odjet zaparkovat a donést už jenom Kubu, tak volá, že nestartuje. To už je skoro půlnoc, paráda. Prej že to odtlačíme, což zavrhuju, protože je to prostě blbost, nehledě na to, kam až bychom to museli tlačit, než bychom našli místo na zaparkování. Podaří se odchytnout souseda z baráku, který přijede nějakým obrem a i když to dlouho nevypadá, že by to chytlo, tak nakonec se to nějakým zázrakem povede. Kuba se mezitím probudí, tak ho beru domů a Petík párkrát objede blok, než zaparkuje – přeci jen by měl ráno odjet do práce. Kuba doma vidí hračky, na které si 3 týdny nesáhl, takže spaní je ihned zapomenuto a musí si chvíli pohrát, a pak ho musíme uložit oba, protože je nějaký nešťastný a rozhozený, když byl teď zvyklý usínat většinou s maminkou i tatínkem poblíž. Někdy ve 2 se konečně dostáváme do postele i my. Petík s vroucím přáním a modlitbou, aby to auto ráno nastartovalo. Tak jako tak nám dalo jasně najevo, že toho má po dovolené dost a rádo by si trochu vydechlo:-)

 Tisk článku