Úterý 31.8. – Fail na klinice ve Varně, bulharská poušť a kamenný les, fail na dálnici, nocleh s půlnočním ohňostrojem

V 10 hodin opouštíme nádhernou pláž Bolata a jedeme ještě kus podél pobřeží. V prvním trochu větším městě máme dvě zastávky – před Kavarnou tankujeme na samoobslužné benzínce, kde stejně mladý kluk všem radí, nám slušnou AJ. Našli jsme, že by to měla být jedna z nejlevnějších benzínek v okolí, což se potvrzuje. Pak zajedeme do města a podle navigace prokličkujeme spletí uliček mezi hnědými a šedými činžáky k jednomu z mála bankomatů, abychom si udělali trochu rezervu hotovosti. Z Čech si vezeme asi dvě leva a dá se předpokládat, že ne všechno tu půjde platit kartou (a neradi jsme na tento způsob placení odkázaní).

Pak absolvujeme poslední úsek podél pobřeží do Varny. Kuba usne, tak zastavujeme na kraji města u Lidlu, ale vzbudí se, tak venku ztrestá dvě plíny a půl kila vína. Petík ale přinese jen 2 bagety s tím, že jsou tu ceny ve stejné výši jako v Rumunsku, ale při přepočtu na koruny to není x5, ale x13. Mno, ještě že tu v tom Bulharsku tentokrát asi dlouho nepobudeme (anebo se s tím holt budeme muset smířit:-))

To hlavní, co ale ve Varně potřebujeme dnes absolvovat, je kontrola Kubíčkovy popálené ruky (jak se to stalo). Máme tu vytipovanou dětskou kliniku, kterou jsme si vybrali z několika možných, které nám nabídli z pojišťovny. Je to v podstatě na opačné straně města, které je dost velké a roztahané a vlastně asi jedno z největších, kterými vůbec projíždíme. Po pobytu na téměř opuštěných plážích mezi vesničkami je to pro nás trochu šok. Každopádně kliniku najdeme, miliony nápisů v azbuce na ní neluštíme a jdeme se rovnou zkusit zeptat na recepci. Tak nějak automaticky předpokládáme, že to tu funguje stejně jako u nás – jeden barák = jedno zařízení s různě specializovanými ordinacemi. Starší paní recepční mojí lámané slovanštině moc nerozumí, ale když jí to ukážu na mobilu na překladači, tak se chytne a zavede nás před jednu z ordinací. Tam docela dlouho čekáme, jedna maminka s chlapečkem nás předběhne, a nakonec, když paní doktorka zjistí, co potřebujeme, tak se tváří, že to udělat nemůže. Moc se nechápeme, tak si zavolá nějakou slečnu na tlumočení a řešíme všechno přes angličtinu. Hlavně teda to, že oni za to budou chtít 80 leva, a jestli nám je někdo proplatí. Ve chvíli, kdy to rozhodně není oboustranně odsouhlasené, se doktorka už má k nějakému jakože úkonu, a já až dodatečně zjišťuju, že oni nejsou to zařízení (státní), které jsme chtěli navštívit, ale soukromá ordinace. Super… Doktorka sundá obvaz, lupou prozkoumá novou kůži, zaváže to tak děsně, že už cestou z ordinace mu to spadne, pozmění medikaci, vystaví mi předpis a předá zprávu s překladem do AJ (kterou pomáhala tvořit tlumočící slečna, čili žádný profi překlad, ale snad pojišťovně postačí) a fakturu na 80 leva, což je asi 80% celé hotovosti, kterou jsme dnes vybrali…  

Já přemýšlím, kde jsem udělala největší chybu, protože špatně bylo úplně všechno, a začínám se modlit, aby měli v naší pojišťovně pochopení a proplatili nám to. Petík zuří a odmítne jet na větší nákup, což je jedna z mála posledních příležitostí, a Kuba byl v ordinaci trošku netrpělivý, ale díky tátovi vlastně celou dobu moc hodný. Předepsanou mast v lékárně kliniky nemají, takže nás čeká ještě její shánění. No den jak sen, a to ještě zdaleka není všechno…

Vyjedeme kus za město, spravit si náladu ke Kamennému lesu, bulharsky tomu říkají vtipně Pobiti kamani (Zasazené kameny, Kamenná poušť).

Pobiti kamani je unikátní území kousek od Varny, kde díky přírodním podmínkám vzniklo pouštní prostředí. Takové lokality jsou jen dvě v Evropě, druhá se nachází ve Španělsku. Tady v Bulharsku jde asi o 13 km² pouště, kde vládnou opravdu horké podmínky, žijí a rostou tu pouštní tvorové a rostliny, údajně se tu dá zažít i pouštní bouře.

Dominantou jsou ale bezesporu mohutné vápencové sloupy, vysoké kolem 6 m, a široké od 0,3 do 3 m. Na první pohled to opravdu vypadá trochu jako kamenný les, ve skutečnosti jde s největší pravděpodobností o původní dno moře. Když ustoupilo, eroze vykonala svou práci a dala před 50 miliony let vzniknout tomuto kamennému bludišti.

V roce 1938 byla celá oblast prohlášena jednak bulharskou přírodní rezervací a jednak zařazena na seznam přírodních památek UNESCO.   

Na parkovišti potkáme správce, který nás varuje, ať si v autě nenecháváme nic cenného. To potěší. Díky tomu, že odjel, je i zavřená pokladna, kterou měl evidentně na starost. Je kolem 14 h a potkáme tu nejdřív jenom jednoho Čecha, takovýho staršího chlápka, a děláme si navzájem srandu, že v nejžhavější části dne, kdy mají všichni místní siestu, se do polopouštní krajiny jdou procházet fakt jenom Češi:-) Vedro je tedy pekelné, ale „stromy“ nás naprosto fascinují. Vlastně jsou to spíš skály a v některých částech fakt nevěříme, že by rostly v soustředných kruzích. Ale láká to chodit pořád sem a tam a hledat si nové úhly pohledu. A malý, zářivě oranžový ocásek pořád za námi, statečně snáší výheň a s nadšením sobě vlastním hraje hru „Od stínu do stínu.“

Když se areálem vracíme, tak už potkáváme víc lidí, a mezi nimi zase ještě jedna česká rodina. První Čech, starší chlapík, shání odvoz do Varny, kam sice nejedeme, ale vezmeme ho do vesnice vedle na autobus. Pak valíme po dálnici doprostřed Bulharska. Jakmile něco jako dálnice skončí, staví nás policie a zjišťujeme, že jsme zadali špatně SPZ na elektronické dálniční známce, takže celou dobu jezdíme vlastně bez ní. Já jsem jí diktovala Petrovi z hlavy, skálopevně přesvědčená, že si jí SAMOZŘEJMĚ pamatuju… Stojí nás to dalších 70 leva. Já bych se šla nejradši okamžitě zahrabat do kanálu a až do usnutí toho spolu moc nenamluvíme…

Místo plánovaného penzionu (na který v tu chvíli není budget) dojedeme až skoro do města Veliko Tarnovo, parkujeme na předměstí, v rozhlehlém lesoparku kolem malého kláštera sv. Petra a Pavla. Vařím večeři, uložíme Kubu a jdem spát. Večer se tu pár lidí mihne, projedou i policajti a svítí si na nás baterkou, ale žádné námitky nemají, tak snad pohoda. Dneska už bychom měli z policejního auta, co u nás zastaví, trochu osypky… Kolem půlnoci přijede nějaká rozjuchaná partička, zaparkuje vedle nás a tancuje na hlasitou hudbu nebo co. Pak se někam odeberou a chvíli je klid, a pak najednou, jen kousek od nás, spustěj ohňostroj. To fakt chceš…. Aspoň že to netrvá dlouho a s unaveným Kubíkem to naštěstí ani nehne:-)

Středa 1.9. – Veliko Tarnovo, další pokuta, most v Lovči, jeskyně Devetaška

Vstáváme až nějak před 8., celkem rychlá snídaně, ale dlouho řešíme auto. Pro Bulharsko, kde se blbě zjišťuje, jestli jste zrovna na placený silnici nebo ne, kupujeme novou známku (týdenní za 15 leva, elektronicky). Bohužel po ověření jsme včera zjistili, že jsme úplně stejně blbě zadali SPZ i na rumunské známce, ale tam najdu, že se to možná dá změnit. Píšu si s rumunskou agenturou, co prodává známky, pak přímo s ministerstvem nebo kdo to má na starost, a žádám o změnu SPZ na dálniční známce.

Když už můžeme bez obav vyjet na bulharské silnice, sjíždíme do města Veliko Tarnovo, kterému se naše bulharské cesty dosud vyhýbaly, ale v hledáčku je už hrozně dlouho. Silnice se vine kolem hlavní pevnosti Tsarevets, projedeme staré město a o kus dál zajíždíme nejdřív ke Kauflandu. Tentokrát to jdeme dovnitř omrknout všichni, ale stejně to žádný zázrak nepřinese. V lékárně pak kupuju aspoň mast pro Kubu – nejdřív se mi zdá cena 24 leva dost vysoká, ale po lustraci českého trhu zjistím, že je plus mínus stejná, jenomže tady je to za dvojnásobně velké balení. Takže to zas tak špatná koupě není:-)

Po nákupech se vracíme kus do centra a upíchneme auto na malém parkovišti, leva za hodinu, předplácíme si 2 hodiny (na 3 by to bylo lepší, ale takový fond času nemáme). Prodavači okolo nám ochotně radí jak a kde zaparkovat a zaplatit, dokonce perfektně anglicky, jeden nám pomůže rozměnit peníze. Jdeme na obhlídku podle Petíkovy navigace, domky nám trochu připomínají Plovdiv, který nás před několika lety skutečně okouzlil. Proti Veliko Tarnovo byl ale přece jenom trochu hezčí a hlavně takový kompaktnější. Tady už dopředu víme, že za dvě hodiny projít všechno, včetně pevností, bohužel nezvládneme. S Kubou je naše tempo opravdu (sebe)vražedné.

Projdeme pár ulic, takové nejukázkovější je to v uličce Rakovski, kde stojí řemeslnické domky, dříve převážně dílny, dnes spíš prodejny suvenýrů (pěkných, řemeslných a tradičních výrobků, žádné hrozné kýče). Pro lepší představu tu člověk může potkat několik vyřezaných figurín představujících tradiční profese (např. hrnčířka, malíř ikon). „Hipster“ vysedávající před jednou z mnoha vináren (většinou lákajících na degustace – taková škoda, že jsme autem!) je potom asi recese a povedená ukázka místního smyslu pro humor.

Po cestě potkáváme hned několik památek na významného architekta a sochaře Kolju Fičeta…

Kolju Fičeto (vl. jménem Nikola Ivanov Fičev) žil v letech 1800 – 1881 a byl vyučeným architektem a sochařem z řemeslnické rodiny. Žil a tvořil na několika místech, nejdéle však právě ve městě Veliko Tarnovo, kde také zemřel. Byl negramotný, přesto ale mluvil čtyřmi jazyky (bulharsky, rumunsky, turecky, řecky).

Fičeto byl jednou z předních osobností bulharského národního obrození a jeho tvorba se zaměřovala hlavně na monumentální architekturu – v několika městech mají díky němu kostely, chrámy nebo kaple. Jeho rukopis nesou také mosty – kamenný obloukový u Bjaly a krytý most v Loveči (viz níže). Ve městě Veliko Tarnovo jsou jeho dílem např. radnice, chrám sv. Bohorodičky, chrám sv. Konstantina a Heleny, hostinec Hadžy Nikoly nebo dům antikváře Stefana Peneva-Achtara, známý jako Dům s opicí, podle plastiky opice nad vchodem.

Při našich toulkách projdeme také kolem zajímavé budovy archeologického muzea a skončíme u chrámu Rozhdestvo Bogorodichno (sv. Bohorodičky), odkud je perfektní vyhlídka na pevnost Tsareves, skály kolem města i jednu čtvrť starých a hezkých domečků. Dáme si tu fotosešn, jablko k svačině, čistou plínu a vyrazíme zase zpátky, i když malinko jinudy, ale tak, aby nám zbyl čas na zmrzku, i se zastavením na několika dalších vyhlídkách.

Hned kousek od našeho parkoviště je totiž stánek s nejlepší zmrzlinou ve městě, aspoň podle Tripadvisoru. Rozhodně je suverénně nejdražší (2,50 lv za 100 g). Mají jen pár druhů a takové jakoby obyčejnější, ale zato je ta zmrzka fakt dobrá. Frappé za 2 leva taky potěší a je dobré, byť z plastového kelímku. Mno aspoň ho můžu čapnout a vzít s sebou, když nám dochází čas na parkovišti, kde jsou prý kontroly celkem nemilosrdné, a další pokutu teda už nehodláme riskovat. Máme to trochu s doběhem a na naše místo už se stojí fronta:-) Kuba se ze všech sil snaží, ale únava ho přemůže dřív, než do sebe naláduje poslední kousek kornoutku:-)

Využíváme toho a zase valíme co to jde. Když projíždíme kolem policejní kontroly, trochu to v nás vře, ale jsme přesvědčení, že všechno zlé v tomto ohledu už máme za sebou. Chyba lávky. Policajti na nás mávaj a nám stoupá srdce do krku. Když na nás vytáhnou další 70 levovou pokutu, už se jenom smějeme. Jako šílenci. Zkoušíme chvíli spekulovat s dokladem o zaplacení včerejší pokuty v ruce, jenže v Bulharsku se pokutuje každý den ježdění po placených silnicích bez známky, a nás holt sejmuly kamery dva dny za sebou. Jenom holt to druhé sejmutí jim včera ještě nestihlo doputovat do systému, ehm. Ještě že ten třetí jsme jezdili jenom kolem pláží… 

No nic, radši popojedem. Další zastávkou je město Loveč a jeho unikátní zastřešený most přes řeku Osam (vzpomínáte na architekta Fičeta?). Dodnes jsou v něm obchůdky, čímž se řadí mezi jediné tři takové mosty v celé Evropě. Parkujeme kousek od něj, chlapík si přijde pro 2 leva/den. Fotíme si zatím okolí (řeku a pevnost a samotný zastřešený most) a čekáme, až se dítě probere. Pak se i s ním jdeme do mostu podívat. Kuba je hotový ze stánků se suvenýry, což je dost psycho ho uhlídat. Nejlepší atrakcí je otočný model centra města, tam Kuba hlásí “Most! Most!” Na druhé straně je hezké náměstíčko s kavárnami, ale my už máme dneska kávičkový i zmrzkový kredit vybraný, tak jedeme zbytkem ne moc hezkého města dál.

Kolem 5. parkujeme a jdeme se podívat na jeskyni Devetaška s otvory ve stropu a zadními, dnes již nepřístupnými prostory, kde přezimují neskutečná kvanta netopýrů. Protékající říčka fascinuje Kubu a potřebuje do ní neustále házet “žabky”. My tu fotíme jak o život, protože děravý strop naopak fascinuje nás. Něco malinko podobného jsme už v Bulharsku kdysi viděli (Čudnite mostove), ale tohle je trochu jiná liga. V naší sociální bublině to není úplně neznámé místo, ale všeobecně profláklé naštěstí ještě taky ne, takže myslím, že i během prázdnin se tu dá užít chvíle celkem poklidného rozjímání. My tím, že jsme tu už dost večer, potkáváme jenom pár dalších lidí, mimo jiné Slováka s bulharskou rodinou a český pár s kočárkem. Cestou zpátky ještě hážeme žabky z mostu do řeky a sledujeme, jak tam na malých, kamenných ostrůvcích nějaká paní něco sbírá. A dlouho nám vrtá hlavou, co to tak mohlo asi být?

Jeskyně Devetaška je neskutečně zajímavé místo. Přírodní síly a voda zpracovávající vápenec si tu opravdu vyhrály. Hlavní „síň“ dosahuje gigantických rozměrů s výškou stropu 58 m a 7 otvory, nazvanými bulharsky „okna“. Oválný vchod má rozměry 30 x 35 m. Je to největší jeskyně nejen Bulharska, ale celého Balkánského poloostrova. Díky vhodným životním podmínkám je tu doložené osídlení už od doby kamenné. Většinou jeskyně lidem sloužila jednoduše jako úkryt, někdy ale také jako chrám či jako pohřebiště.

Jeskyně Devetaška má ještě další, mezinárodní význam – je to jedno ze 3 největších evropských zimovišť netopýrů. I proto je dnes hlubší část jeskyně veřejnosti nepřístupná. Pravidelně tu zimuje kolonie o 35 000 jedinců ze 4 druhů netopýrů, během roku se tu pak dá pozorovat zástupci dokonce 15 druhů (ze 33 žijících po celé Evropě).   

Za dnešním nocležištěm přejíždíme kousek zajímavými skalnatými kopci nad vesnici Krushuna, kde to na polní cestě se super výhledem balíme. Večer s měkkým oranžovým světlem zapadajícího slunce je tu kouzelný, necháme drona proletět nad parkem a vodopádem, ke kterému se zítra chystáme, a užijeme si jednou večeři v poklidu, padne i půlka melouna. Ani komáři tu moc nežerou. Večerní kino v podobě „milionů a milionů hvězdiček“ učaruje před spaním nás všechny. Ještě podotknu, že Petík po příjezdu sem nebyl líný a přeparkoval nosem po cestě zpátky, lehounce z kopce, což se ráno ukáže jako velice prozřetelné.

 Tisk článku