Rumunsko v pojetí spíše tranzitním, zato jen kladném

...aneb jak jsme prosvištěli zemí, která už dávno není jen divočina plná negramotných pastevců
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Doğubayazıt

Středa 24.9. – den devátý – PĚŠKY DO RUMUNSKA A JEŠTĚ DÁL

Díky mohutné sušící akci stanu a plavek ze včera jsme měli odjezd opět dost pozdní, ale tak co, no, v podstatě nikam nespěcháme:-) Nebe bylo jasné, jen sem tam mráček, tak jsme si dali výšlap na rumunskou hranici. Znamenalo to 3 km po silnici na křižovatku, a pak dalších 5 km na hraniční přechod. Od křižovatky se šlo po cyklostezce, jednou nás málem přejel pán na mopedu:-) Podél stezky to neskutečně žilo – všude berušky a kněžice (ty tu byly nějaké přemnožené), v trávě se proháněly myšky a ještěrky, potkali jsme dokonce na sluníčku se vyhřívající kudlanku nábožnou. Fascinovalo nás dýňové políčko uprostřed ničeho, na kraji kukuřičného pole, a taky něco, co vypadalo na první pohled jako kukuřice, ale nemělo to klasy a mělo to velká tmavá květenství na vrcholu. O kus dál jsme pak šli kolem kukuřičných polí, kde byly jednotlivé řady označeny cedulemi – zřejmě nějaké šlechtitelské záměry. Spekulovali jsme, jak moc geneticky upravené plodiny se můžou pěstovat na maďarsko-rumunské hranici, kam těžko bude zajíždět zemědělská kontrola:-) Každopádně klasy tu rostly velké jak moje předloktí…

Na hranici jsme akorát ukázali pasy usměvavé rumunské celnici, nechali si od ní potvrdit, že je na druhé straně směnárna, a byli jsme v další zemi. Po 9 letech se sem jedeme znova podívat a jsme hodně zvědaví (pravda, v roce 2005 jsme navštívili Rumunsko, ale na severu, v jednom z nejchudších horských regionů, kdežto nyní jsme naopak projížděli spíše lépe situovanou část země). První zkušenost nebyla z nejlepších, proto jsme se pak už Rumunsku trochu vyhýbali. I teď jsme na konci Maďarska řešili, jestli to do Bulharska vezmeme právě přes Rumunsko nebo přes Srbsko. Nakonec Rumunsko zvítězilo hlavně kvůli byrokratické jednoduchosti. Tak uvidíme, co nás čeká tentokrát…

První, co jsme si uvědomili, že nám sebrali hodinu času. Pak to, že směnárna nikde v dohledu není, takže musíme šlapat hezky dál, pravděpodobně 7 km do nejbližší vesnice Cenad. Vyrazili jsme tedy a asi po kiláku narazili na benzínku. Potřebovali jsme si trochu vydechnout, tak jsme využili travnatý plácek. A ejhle, ona tu přístupná wifi! Tak jsme aspoň mohli hned zčerstva podat aktuální zprávu o naší poloze. Mimojiné jsme také sledovali pána, co sem přijel s náklaďákem, vyndal z něj velkou bednu, a z ní vypustil hejno holubů, které chvíli kroužilo nad námi, a pak frnklo někam do vnitrozemí. Spekulovali jsme, jestli takhle cvičí poštovní holuby, nebo zvyšuje místní populaci, případně jestli je netrénuje pro nový způsob pašování něčeho přes hranice. To by nebyl špatný nápad!:-D Seděli jsme a nabírali síly pro další pochod. Jak ale začalo klesat slunce, hrozně se ochlazovalo. Když jsme pak konečně vyrazili dál, ušli jsme snad jenom několik metrů a zastavil vedle nás superb s mladým manažerem v nažehlené košili, a jestli nechceme svézt. Nejdřív jsme byli trochu nedůvěřiví, ale když jsme se s ním dali do řeči, všechno bylo v pohodě. Jmenoval se Alex a vede v Čechách pobočku mezinárodní firmy na opravu strojů, jezdí tedy tak jednou za 2 měsíce do Kroměříže a Napajedel zkontrolovat pracovníky. Když si sundal sluneční brýle, vypadal dost mladě, klidně i pod 30. Vzal nás do Cenadu, kde jsme si vyměnili pár peněz pro nejnutnější potřebu, a pak nás vzal ještě dál, co většího městečka Sannicolau Mare, odkud jezdí i vlak (z Cenadu taky, ale snad jeden denně). Volal nějakému kamarádovi, jestli neví, v kolik ty vlaky jezdí, ale nevěděl, tak nás vzal na místo, kde se prý běžně stopuje na Timişoaru (v ČR možná známější pod jménem Temešvár), kam jsme měli taky namířeno. Poděkovali jsme mu a rozloučili se, načež jsme zalezli do nejbližšího Penny omrknout rumunské poměry. Výsledek? Byli jsme celkem mile překvapeni – vybavenost dobrá a ceny poměrně příznivé. Bez problému šlo zaplatit kartou.

Po občerstvení jsme se vydali do centra odlovit si kešku, což se povedlo, a tak se stala naším prvním rumunským úlovkem, protože v roce 2005 jsme ještě o nějakém geocachingu neměli ani páru. Jak jsme tak procházeli setmělým městem, museli jsme nahlas zkonstatovat, že to tu vypadá docela v pohodě, klidně jak někde v Čechách. Uklizeno, lidi vypadali úplně normálně, upraveně, necítili jsme se tu nijak zvlášť ohroženě nebo něco. Možná to bylo z naší strany trochu paranoidní, ale o to jsme byli radši, že nám naše představy tato země zatím vyvracela. A to až do té míry, že jsme se tu my začali cítit jako ti špatní. Vyhlédli jsme si místo za městem, u další kešky, pro nocleh a vydali se přes několik ulic města. Kdo nás potkal na ulici, koukal divně….asi jako když táhnou kolem cikáni a lidi si přepočítávaj slepice. Jeden pán za námi dokonce vydržel dost dlouho kráčet (v bezpečné vzdálenosti), aby viděl, kam jdeme. My zase nemáme rádi, když někdo ví, kam jdeme spát, tak jsme z toho taky neměli dobrý pocit a pořád se po něm ohlíželi, takže jsme pro něj museli vypadat o to podezřeleji. No slušná večerní schíza:-D Došli jsme na konec městečka a po polňačce pokračovali dál. Když jsme za sebou uviděli světla auta, upalovali jsme po kolejích, které křížily cestu, na místo kešky, a tam se zatajeným dechem čekali, kdo se za námi vydal – jestli zavolaní policajti nebo domobrana s vidlema. Nebyl to ale nikdo, auto se jen otáčelo (nebo parkovalo) na konci silnice a světla dosvítila pěkně daleko. Pod námi protékal potok, nacházeli jsme se na místě kešky a údajně oblíbeném koupacím místě místních. Všude kolem ale hnusný marast, kde se nedalo ani projít, natož spát. Popošli jsme ještě kus po cestě, pak po zoraném poli (potmě = prima překážková dráha o zlomení nohy) obešli takový hájek, na jehož opačném konci od vesnice jsme nakonec našli travnatý plac a ustlali si ve stanu. I tohle místo bylo podle zvuků dost živé, těžko říct, co všechno se prodíralo křovím vedle nás. Při stavění stanu jsme na vlastní oči viděli siluetu sovy nebo nějakého nočního dravce, který nám přeletěl těsně nad hlavou. Snad se v noci nerozhodne ulovit náš stan. I tak nám do stanu něco vrazilo, což Petík psychicky nevydržel a šel nás ven bránit. Nic ale neviděl, ještě že tak. Provedli jsme ošetření nohou po delším výšlapu, a pak rychle zalezli, protože jedině ve spacáku bylo příjemně a člověk necvakal zubama.

Čtvrtek 25.9. – den desátý – PRVNÍ ZKUŠENOSTI S RUMUNSKOU DOPRAVOU

Ráno bylo hodně vlhké, sluníčka poskrovnu, přikryla je vrstva mraků, co se k němu přihnala. Posun času také nebyl pro sušení stanu moc příznivý, takže se o nás postupně dozvěděli pán v traktoru, pán na kole, rodina, co zapadla s autem do pole, a dva pasáci krav. Poslední zmínění se postarali o dopolední rozruch, když nás nejdřív pořádně vyštěkali psi jednoho z nich, a druhý na nás chtěl volat policajty. Možná jenom zkoušel vyhrožovat, jestli mu něco nezaplatíme, ale o tom nemohla být řeč, naopak mu Petík briskní rumunštinou vysvětlil, že sušíme stan od vody (apa), a jen co uschne, tak šlapeme dál. Pán pochopil, schoval mobil a šel si sehnat svoje krávy, které se mu mezitím rozutekly. Před tím nám ještě ukázal jakým směrem se Timişoara nalézá. Před polednem nabralo sluníčko na síle, vše konečně pořádně doschlo, a my se cestou zpět do města stavili ještě u mostku, zkontrolovat, jak to tu vypadá ve dne, a jestli by se nám nepodařilo najít kešku. Nepodařilo.

Vrátili jsme se na okraj města, na autobusovou zastávku, které jsme si včera všimli. Dokonce tu visel i jízdní řád, 6 spojů denně. Později nám bylo na dotaz vysvětleno, že to jsou odjezdy vlaků. Proč visí na autobusové zastávce, to už nám nikdo vysvětlit nedokázal. Každopádně jsme měli minimálně 3 hodiny času, takže jsme si nejdřív uvařili luxusní oběd – ravioly se zeleninovou omáčkou (byla trochu cítit po spálenině), které jsme si původně koupili k večeři. Jelikož jsme včera skončili bez teplého jídla, přišly teď opravdu vhod.

Na zastávce stavělo hodně autobusů, ale všechno to byly svozy do nedaleké fabriky. My jsme se přesunuli na vlakové nádraží za město a nezbylo nám, než si počkat 3 hodiny na vlak do Timişoary. Asi hodinu z toho nám ukrátil rozhovor s šestnáctiletým Christianem, zdejším klučinou, co jel ze školy. Domluva anglicko-rumunsko-mezinárodní fungovala skvěle. Probrali s Petíkem rumunské památky, český a rumunský fotbal, naši cestu (s mapou) a předměty ve škole (nejradši má a jde mu zeměpis, dějepis). Až v 17:45 jsme konečně vyrazili vlakem dál. Měl úplně v pohodě záchod:-) Chtěli jsme pozorovat krajinu, ale to byla samá pole kukuřice, slunečnic a samá kráva v pozadí…

Za 2 hodiny, téměř za tmy, jsme dorazili do Timişoary a nejdřív zkontrolovali další vlaky. Měli jsme na výběr buď ve 22:10 expresem do Craiovy, což jsme původně chtěli, ale odradila nás cena – 75,50 lei/os. Nebo jsme mohli popojet ve 22:30 do Caransebeş, zkusit přečkat noc na nádraží, a ráno dalším regionálním = levným vlakem pokračovat dál. Trvalo to, ale rozhodli jsme se nakonec pro druhou možnost – přeci jenom času máme dost, peněz nikoli. Prošli jsme se večerní Timişoarou, která je parádní – hlavně centrum. Náměstí Piaca Vitoriei velké jako Václavák, na jehož jednom konci stojí Národní opera a divadlo a na opačném úžasná pravoslavná katedrála Ortodoxa Mitropolitana. Jenom obchod jsme naprosto žádný nenašli, takže jsme stejně skončili v non stop magazínu u nádraží.

Koupili jsme lístky, našli odříznutou 8. kolej a rozvalili se v kupé – sami skoro v celém vlaku. Pro jistotu jsme cestu prospali – bůhví, jaká nás dnes čeká noc:-) Obavy ale byly zbytečné – nejprve jsme trochu zevlovali v čekárně, prohlédli si odjezdy a dali čokoládu z automatu, stejně jako snad všichni místní. Vůbec jsou na Balkáně na nápojové automaty dost ujetí, jak se nám později několikrát potvrdilo. Chudáci taxikáři odsud – nikdo nechce vozit a to málo, co vydělají, tady nahážou do automatu na kafe:-) Když jsme si vybalili spacáky a karimatky a vydali se do zhasnuté, ale zdaleka ne prázdné čekárny, jeden z nádražáků nás z ní honem vytáhl, že to tam smrdí (to měl teda sakra pravdu, a my sami bychom to rozhodně nevylepšili:-), a ať se jdeme vyspat do odstaveného vlaku, který nám ukázal. Později jsme usoudili (podle toho, kolik lidí z toho vlaku ráno odešlo), že možná všechny „slušnější“ cestující nádražák posílal sem, zatímco v čekárně fakt zůstaly bezdomky. Každopádně to byla dost luxusní noc – v teple, suchu a pohodlí, a ráno žádný promáčený stan:-) Jen jsme v noci trošku trnuli, zda se ráno probudíme na stejném nádraží…

Pátek 26.9. – den jedenáctý – ORŞOVA, „NEPRAVÝ“ BANÁT

Kolem 7 jsme se vyčutali z vlaku, koupili si lístky do Orşovy a šli se rovnou usadit do dalšího – nač ztrácet zbytečně čas?:-) Opět sami v kupé a cesta v pohodě.

V Orşově bylo nádraží nejenom úplně mimo město, ale navíc na opačném břehu řeky Černá, která se tu vlévá do Dunaje (čili je dost široká). Každopádně další spoj nám jel až v 15:58, tak jsme se rozhodli volný čas využít k výletu na klášter Sv. Anny nad městem (Sfanta Ana). Autobus samozřejmě žádný a taxíka jsme platit nechtěli, takže „výlet“ v praxi znamenal 1 km na most přes řeku, pak 5 km přes město a do kopce ke klášteru, a potom to samé nazpátek. Měli jsme na to 5 hodin, to bychom měli zvládnout i naším šnečím tempem. Dlouho trvalo vůbec dojít do města, které se rozkládá na pobřeží a ve svazích nad ústím Černé do Dunaje. Připadalo nám to tu jako ospalé, zazimované letovisko – kolem řeky pěkná promenáda, pro nás důležitá velká Billa, hodně restaurací a penzionů (většinou zavřených), přístav pro vyjížďky lodí na soutok a zajímavosti kolem něj. Ten už taky nepremával. Vyplazit se nahoru ke klášteru nám dalo docela zabrat – nebylo to až tak daleko, jako že na lezení s batohem měla silnice dost nepříjemný sklon. Odměnou nám byla prohlídka parádního kláštera s dřevěnými, vyřezávanými terasami, pak taky keška, a jako bonus dva velké a nádherné hřiby a 3 kozáky:-)

Klášter byl postaven v letech 1936 – 9 na památku vojáků padlých v bitvách za rumunskou vlast a jeho zakladatelem byl v té době věhlasný novinář Pamfil Seicaru. Ačkoli byl klášter nově postavený, snažili se jeho tvůrci zachovat podobu starých rumunských dřevěných kostelíků – tradiční vyřezávanou architekturu. Dnes slouží výhradně jako ženský klášter, avšak s většinou prostor volně přístupnou pro veřejnost. Trochu jsme při příchodu měli obavu ze tří vlčáků, kteří se povalovali na nádvoří, ale naštěstí nám nevěnovali žádnou pozornost. Od kláštera je pěkný pohled do údolí pod ním, i když na celé město nikoliv.

Cesta dolů ubíhala o poznání rychleji, ale zírali jsme, co se tu asi stalo, protože na ulicích bylo bláto a louže, svahy sesuté, občas chyběl kus silnice a viděli jsme i džípa celého vykoupaného v bahně. Asi tu museli mít nějaké záplavy nebo sesuvy z velkých dešťů. Tuhle informaci nám o chvíli později potvrdil i pan Jožin, banátský Čech, který se s námi dal na ulici do řeči. Bylo mu kolem 60 a byl strašně rád, že si může s někým pokecat česky, i když se omlouval za svou archaickou mluvu. Nám ani nepřišlo, na Moravě se mluví podobně:-) Chvíli jsme řešili Banát, dnes skoro notoricky známou oblast na jihozápadě Rumunska, kam byla zhruba před 300 lety přesunuta česká komunita, a dodnes jsou tu české vesnice Gerník, Svatá Helena, Eibenthal, ad., které s oblibou navštěvují české outdoorové cestovky. Dřív jsme se tam moc chtěli podívat, ale díky cestovkám se z toho pro nás stala příliš masová atrakce a už nás to tam tolik netáhlo. Jinak ale do oblasti Banátu spadá i Orşova, i když české vesnice se nacházejí výše v horách. O to větší radost jsme měli ze setkání s Jožinem, přišlo nám takové opravdovější, protože bylo úplně náhodné. V městečku Orşova prý žije i několik dalších Čechů – když se potkají, tak si spolu pokecají, ale nějak cíleně se neorganizují. Obecně prý v Orşově žijí hlavně důchodci a není to tu tak mrtvé jenom po sezóně, ale pořád. Jožin se také pochlubil, že má bratra Petra a ženu a snachu Annu, teda on říkal Anuška, to se mi líbilo:-) V Čechách byl prý jednou v roce 1964, jako jedenáctiletý s tatínkem, který pracoval jako lodník. Po Dunaji z Bratislavy pak dopluli až domů. Hrozně nás to mrzelo, povídali bychom si s ním klidně celý den, ale potřebovali jsme stihnout jediný dnešní vlak a cesta k němu ještě byla daleká. Rozloučili jsme se tedy a pádili na nádraží, kam jsme dorazili tak akorát – 8 minut před odjezdem.

Usadili jsme se v horním patře patráku, hodně podobného jako jezdí u nás, a libovali si, že zas budeme mít skoro celý vlak jen pro sebe. Zuli jsme se a provedli lehké ošetření škod po 10-kilometrovém pochodu, kdy nám nohy málem upadly. O pár zastávek dál se ale vlak úplně nacpal a ještě měli všichni potřebu povídat si s někým na opačné straně vagonu. Venku mezitím pokračoval mohutný tok Dunaje, přerušený ohromnou přehradou ve městě Drobeta-Turun Severin. Zajímavá podívaná to byla, když jsme projížděli okolo. Když jsme se později začali od Dunaje odklánět, krajina se změnila na mírně zvlněné pastviny, občas domek, koník, kráva, políčko kukuřice – na první pohled idylka, jinak asi pěkná dřina. Připadalo nám to úplně jako nějaká náhorní plošina, ale podle GPS jsme byli asi ve 130 m:-) Ještě později, když jsme se začali blížit do Craiovy, se krajina opět změnila – nejdřív jsme začali vídat „kyvadla“ ropných věží, potom bývalé fabriky – obrovské komplexy továren a zázemí, ale všechno zkrachovalé, rozbité, zrezivělé. Tak velké, že i nechat to zbourat by bylo moc drahé, tak se to tu nechává napospas osudu. Strašidelné.

Do Craiovy jsme dorazili před půl 8, dávno za tmy, a nejdřív se trochu vyděsili, protože nádraží zvenku a podchody vypadaly jak z hororu. O to víc nás překvapila samotná hala – moderní, čistá, pěkná. Po chvíli spekulací padlo rozhodnutí popojet dnes v 8 hodin ještě kousek do Calafatu, posledního městečka před rumunsko-bulharskou hranicí. Koupili jsme lístky a vyrazili ještě rychle před nádraží doplnit zásoby jídla a pití – aspoň základ. Pití bylo bez problémů, ale pak se Petík 10 minut dohadoval se dvěma pomaleji chápajícími prodavačkami o 10 deka salámu, díky čemuž jsme málem nestihli vlak. Museli jsme najít správnou kolej (samozřejmě to opět byla ta nejvzdálenější, na úplně jiném nástupišti), takže do vlaku jsme naskočili na poslední chvíli (i když nakonec tam ještě nějakou dobu stál, bůhví proč). Ocitli jsme se v úzké chodbičce téměř plného vlaku, mezi partou připitých ranařů, kteří na Petra něco povykovali, ne zrovna přátelským tónem. Udělal tedy jedinou správnou věc – zapadl do nejbližšího kupé, kde byla akorát dvě volná místa a asi tak 40°C. Tak daleko jsme ale jeli sami, během jízdy se vlak vyprázdnil a později si k nám přišel přisednout průvodčí, takový Méďa Béďa, ale snažil se anglicko-všelijak s námi pokecat. Poradil nám vlak přes hranici do Vidinu (jezdí tam nejmodernější rumunský rychlovlak přes zbrusu nový most) a později vysvětlil paní pokladní v Calafatu, že jsme Češi, jedeme dlouhou cestu do světa, na hotel nemáme, takže budeme spát na nádraží. Vtipně zareagoval, když se ho Petík ptal, proč se v celém vlaku svítí jen napůl, tak prý: „Afghanistan.“:-) U nás se to stát, tak možná uslyšíme něco jako „To je jak v někde Rumunsku.“…

V luxusně velké nádražní hale jsme se parádně vyspali, i když tu s námi strávil noc jeden dědula (držel se stranou a asi odjel ranním vlakem) a bába z pokladny chodila na pravidelné pochůzky, při kterých omlátila všechny dveře, kterými prošla (většinou troje). Ještě než jsme usnuli, přehnala se nám nad hlavami zuřivá bouřka. Byli jsme fakt rádi, že někde nelítáme s rozestavěným stanem a můžeme se úplně v klidu a pohodě vyspat.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.