---

NEDĚLE 8.11. – DEN ČTYŘSTÝ SEDMNÁCTÝ – ROZLUČKOVÉ KOUPÁNÍ NA TANJUNG RHU

Ráno bylo krásně vymeteno, a tak jsme půjčili motorky a že si uděláme takový poslední, odpočinkový, kochací a relaxační výlet, my si přitom odlovíme pár kešek. Vyrazili jsme postupně postranními uličkami, přes kešku za městečkem uprostřed džungle, směrem k Mt. Machinchang. Jednak tam byly další keše, druhak jsme se chtěli vykoupat na tamní pláži, o které jsme si také přečetli hezké věci, ale ta byla zřejmě uzavřená jen pro hosty resortu okolo, protože jsme přes něj nikde nenašli žádný vjezd ani cestičku, kudy bychom se na pláž dostali (a pak už jsme to nezjišťovali, takže možná, že to jde, jen my jsme nepřišli na to, jak).

Pokračovali jsme pak dál kolem Black Sand Beach (proč je černá, jste se mohli dočíst v článku Malajsie 4) a dojeli až k Tanjung Rhu. Polovinu cesty nám dělali společnost odresovaní závodníci a pořadatelé v reflexních vestičkách, protože se tu zrovna konal nějaký běžecký závod (jestli jsem si dobře všimla, tak měl odbočku i na horu Gunung Raya, i když nevím, jestli až na vzdálený vrchol) a jeho cíl byl na velké, otevřené pláži. Původně jsme se chtěli jít koupat právě na ní, ale když jsme viděli ty davy, přehodnotili jsme to a zajeli si ještě jednou přes recepci na přenádhernou a klidnou pláž Tanjung Rhu, kde jsme strávili relaxací polovinu dne. Radka s Filipem zřejmě už přemítali o blížícím se odletu a návratu do tvrdé české reality, my jsme ale také měli v hlavě letadlo – byl čas začít vymýšlet a hledat nějaký rozumný spoj dál, blíž Novému Zélandu, nebo ideálně až na něj. Roční working&holiday víza jsme dostali v březnu a do roka musíme „nastoupit“. Navíc jsme chtěli přijet o dost dřív, abychom si stihli ještě užít zélandské léto a chytli nejlépe i sklizeň třešní, která začíná tak prosinec – leden.

Počasí nás tentokrát nijak neohrožovalo, ale poté, co si R+F dali oběd v přilehlé restauračce, se Radce udělalo špatně a odjeli zpátky. My jsme googlili letenky, museli překousnout polední nával výletních lodiček, jejichž posádky sem přijely zapiknikovat, ale jakmile zmizely, měli jsme pláž prakticky sami pro sebe. Zlehoučka jsme se začínali s Langkawi loučit, ale tak rychle náš pobyt zde ještě skončit neměl – na obzoru totiž už byli další návštěvníci z řad našich přátel, kteří prohlásili, že ocení naši společnost a rady. No a my českého pokecu ještě pořád nebyli přesycení, tak bylo jasné, že pár dní ještě na tomhle nádherném ostrově pobudeme.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili na nedělním nightmarketu, který se koná kousek od letiště. V 5 hodin se stánky teprve rozkládaly, tak jsme si počkali na první dnešní murtabaky, zdlábli porci nudlí rovnou z woku, a pak až se vydali dál. Začalo krápat, mraky se hnaly od hor, naopak od moře do nich svítilo slunce, no a nad letištěm se během chvilky vyklenula nádherná duha. My se ale snažili dešti spíš ujet, přeci jen ono to na té motorce není úplně příjemné a poslední dobou jsme to chytali skoro každý den. Stavili jsme se ještě v jednom z větších supermarketů, abychom spáchali nějaký další pokus se zdejšími sirupy, které jsou evidentně dílem nějakého příznivce Malého chemika. Déšť nás sice chytil, ale nebyl tentokrát tak silný a jinak bylo teplo, takže jsme to prosvištěli bez vytahování pláštěnek, a naštvala nás akorát kolona za popelářským autem, kterou se nedařilo předjet.

V hotelu jsme uschnuli a přečkali největší liják, pak dorazili dva hastrmani na motorce v pláštěnkách, a po dešti jsme se vydali na poslední večeři páně. Rozhodli jsme pro rybí restauraci, kde jsme byli několikrát s našima a opět tu trošku vázla domluva, ale nakonec jsme to zvládli ke spokojenosti všech. R+F si nechali ogrilovat sépie a krevety, my jsme vyzkoušeli sépie v pálivé, resp. sladkokyselé omáčce a bylo to vynikající. Druhé objednané pití už nedorazilo, a tak jsme se na strojích přesunuli k Inďákům na mango lassi. Pak jsme se nakýblovali k nim, vážili jim zavazadla, aby se i se suvenýry a naším posledním, odeslaným nepořádkem vešli do limitů, dopíjeli zásoby piva a rozjímali. O půlnoci jsme v lehce rozjuchaném stavu sedli na motorku a jeli domů. Petík se pustil do kopírování fotek, ovšem někde se něco po…, takže skoro do rána pak zachraňoval data na pošramoceném disku.

PONDĚLÍ 9.11. – DEN ČTYŘSTÝ OSMNÁCTÝ – R+F ODLET, M+C PŘÍLET

A je to tady zase. Loučení, odjezd členů rodiny, zmizení slabého spojení se světem tam kdesi „doma“ v Čechách. I Radce s Filipem se nachýlila dovolená ke svému konci. Ráno jsme tedy dojeli k nim, společně vrátili motorky a stavili se na snídani, my pak využili poslední možnosti dát si u nich teplou sprchu, protože tento luxus taktéž naše chatka jaksi nenabízela. Petík se pak vrátil a celé dopoledne zuřivě kopíroval data, aby mohl jeden z pochroumaných disků ještě poslat s nimi do Čech. Radka s Filipem vyrazili na poslední nákup suvenýrů, ale kupodivu bylo dopoledne nějak hodně mrtvé, všude pozavíráno. Já jsem dokoupila nějaké dárkové pohledy a před polednem zašla zase k R+F předat jim poslední věci k odvezení (pohledy, průvodce, co jsme si nafotili, vyrobený talisman na přání dědečka) a přesně ve 12, k přistavenému taxíku, dorazil i Petík. Přesunuli jsme se na letiště, kde jsme měli hafo času, takže se dokopírovávala poslední data a naposledy jsme rozjímali nad pár posledními společnými dny – byli jsme rádi, že i jim se na našem oblíbeném místě líbilo a že peníze, které vrazili do 14denní dovolené, jim nepřišly vyhozené:-) Kolem 3. hodiny jsme zamávali jejich letadlu a další část rodiny byla v trapu. My jsme vyrazili pěšky domů, bylo vedro a na silnici slunce pěkně pálilo. Tentokrát jsme si dali celou desítečku, nikdo nás nesvezl. Možná ale i proto, že jsme se trochu ztráceli mezi trénujícími závodníky – příští týden se tu má konat závod Ironman.

Na Pantai Cenang jsme dorazili dost vyřízení, v supáči koupili studenou colu a k Indům zašli na sváču. Byl zrovna „tea time“ (siesta) a potkali jsme tu jednak chlapíka, co nám celou dobu půjčoval motorky, viděl nás odjíždět v taxíku a smutně za námi koukal a mával, a teď byl nadšený, že jsme se mu zase vrátili:-) S ním nad čajem vysedával i majitel The Village, kde byly naše návštěvy (a ze začátku i my) ubytované. V duchu jsme doufali, že lituje, že nám nenabídl nějakou dobrou cenu, když vidí, jak tu smrdíme dlouho:-)

Cestou do naší chatičky jsme se po předchozí domluvě zastavili v Cenang Valley Inn, kde jsme se setkali s Petíkovým spolužákem Mílou a jeho přítelkyní Conie (Constanza) z Chile. Předchozí rok trávili na Novém Zélandu a teď se s pár zastávkami v Asii vraceli domů, respektive pár dní strávili na Bali, kde se jim po čisťoučkém, relativně svobodném a poměrně liduprázdném Zélandu moc nelíbilo, a teď dorazili na Langkawi, abychom si mohli navzájem vyměnit zkušenosti, informace, tipy a historky. Pamatuju si jako dneska, když jsme se s Mílou někdy v roce 2011,2 nebo čert ví kdy, potkali náhodou na cestovatelském festivalu Kolem světa a on říkal, že o tom novozélandském working&holiday vízu uvažuje…

Každopádně, chvíli jsme pokecali, a pak si šli každý po svém, jen jsme si domluvili na 7 večeři. V pokoji jsme ale nějak strašně zlenivěli, koneckonců měli jsme dneska v nohách přes 10 km, což už se taky dávno nestalo, a měli toho plné kecky. Plánovaný sraz jsme tedy propásli, skočili se najíst, a pak na sebe později narazili – ona fakt městečkem vede jedna hlavní ulice, kde se děje všechno podstatné, takže to není tak těžké se za večer potkat, klidně i několikrát:-) Zašli jsme si společně na „dokrm“ – ice tea, garlic naan, banana roti a zvládli si toho povědět až hanba. Zajímavé, že ani po měsíci ve výhradně české společnosti jsme toho pořád nebyli nabažení:-) Akorát že pokud s námi byla i Conie, tak jsme se snažili mluvit anglicky (kvůli ní) a jednoduše (protože to nikdo složitěji neumíme). Byl to příjemný večer a dohodli jsme si rovnou i nějaký ten společný výletek. Když jsme se pak o půlnoci dovalili do pokoje, totálně jsme padli do mdlob.

ÚTERÝ 10.11. – DEN ČTYŘSTÝ DEVATENÁCTÝ – PRACOVNĚ-FLÁKACÍ

Dnes celý den propršel, a tak jsme zůstali zalezlí a věnovali se svojí práci – přípravě fotek do nového alba, psaní, psaní a psaní, no a nějaký čas jsme strávili opět hledáním letenek – to se v tomto období stalo jednou z hlavních náplní našeho času… Déšť se sklidnil až k večeru, tak jsme aspoň mohli vyrazit na jídlo. Sraz s Mílou a Conie nějak nevyšel, u Indů měli dnes zavřeno, a tak jsme si došli ke druhým Indům na nudle a roti canai, a pak se vrátili zpět ke své celodenní činnosti.

STŘEDA 11.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ – PRACOVNĚ-FLÁKACÍ, ZAVRŠENÝ LAHVÍ WHISKY

Ráno jsme se rovnou pustili do práce – není čas ztrácet čas. Na odjezd z Langkawi to zatím nevypadalo, a tak jsme připlatila na recepci další noci (40 RM za jednu). Bylo zamračeno, ale během dopoledne se to celkem protrhalo, tak jsme vyrazili zkusit oběd. U Indů ale dneska zase prohra – včera se u nich slavilo Diwali, jeden z největších hinduistických svátků, a dneska buď vyspávali, nebo uklízeli. Restaurace otevřená byla, ale sloužil jen „podřadný“ malajský personál a doprodávaly se zbytky, takže nabídka byla hodně omezená. Dali jsme si poslední dvě roti canai, co měli, a pak se vydali spravit si chuť do duty free marketu. Taky jsme potřebovali vyměnit pár peněz, což je obojí na stejném místě, tak aspoň o důvod víc pro delší procházku po městě (=ulici:-)). Nabrali jsme colu, tašku zobacích věcí, protože jsou tu levnější, než v malých obchůdcích, nesměla chybět zmrzlina (kterou kupujeme celkem nezávisle na místě prodeje), a také jsme zkoumali širokou nabídku čokolád. Rodiče nám se svou donáškou připomněli tuto božskou manu a to, jak nám poslední rok chyběla:-) Jenomže, jak jsme už permanentně naladění na „držgrešlí“ mód, tak jsme zase podlehli cenově výhodné nabídce – balení 9 tureckých čokolád za 14 RM. Turecká čokoláda a cukrovinky byly vždycky výborné, tak jsme doufali, že to zafunguje i tentokrát. No… bylo to lepší, než minulý pokus s místní produkcí, ale jinak cena logicky odpovídala kvalitě:-) Dorazili jsme se poslední thajskou instantkou z vlastních zásob a vrhli se přes odpoledne zase k práci.

Na večer jsme se domluvili s Mílou a Conie, ale večeři v něčem hezčím (a vzdálenějším) zhatil déšť, tak jsme se nakonec uchýlili k Indům, kteří už fungovali normálně, a naprali se pořádnou porcí rýže, omáček, zeleniny a hlavně něčeho, čemu jsme pracovně začali říkat bramborový guláš, ovšem nemá to s ním – kromě brambor – vůbec nic společného:-) Později jsme se pak všichni uchýlilli na dvorek našeho ubytování, kde byl takový šikovný prostor – zastřešený a vydlaždičkovaný, s barelem vody, dřezem a větrákem. Seděli jsme na tvrdé zemi, kecali a popíjeli medovou whisky Jack Daniels, kterou si prý M+C oblíbili za dlouhých chladných večerů na Zélandu, ale stála tam neskutečné peníze (stejně jako všechen alkohol – ještě že ho k životu nepotřebujeme), kdežto tady v duty free jí našli na hubičku, tak si jí hned museli dopřát:-). Měli jsme k tomu i led, hezky stylově, a jak se ve whisce rychle rozpouštěl (ano, jsme barbaři), tak člověk ani neměl pocit, že by nějak strašně moc pil. Dokud se nepotřeboval zvednout… Bylo ale aspoň pořádně veselo a dost nám to rozvázalo jazyky, takže jsme zvládli anglicky probrat všechny světové ekologické katastrofy, jejich cestování po Zélandu, naše cestování po půlce Asie, a dozvěděli se spoustu věcí o Conie (je vystudovaný inženýr životního prostředí, pochází ze Santiaga, ale chtěla by žít v Patagonii a dělat rangera národního parku, nenávidí turisty, co dělají v parcích bordel, atd…). Když jsme kolem 1 spatřili dno lahve (to bylo poprvé a naposledy v životě, co jsem se účastnila vypití lahve whisky), byl čas se rozloučit.

V chatce jsme pak až do 2 zkoušeli odeslat sestříhané video a trochu vystřízlivět, než půjdeme spát.

ČTVRTEK 12.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ PRVNÍ – POKUSY O PRÁCI BEZ INTERNETU, VEČERNÍ TRH

Přispali jsme si do 9, a pak se ještě jen tak váleli, ostatně měli jsme nárok… Až kolem 11 jsme vyrazili na „snídani“. Rozhodli jsme se vyzkoušet podnik, kde večer dělají pizzu a dopoledne „self servis“ snídaně. Dali jsme si nudle (2 RM) a tradiční malajskou svačinku nasi lemak (1,20 RM) – rýže s pálivou omáčkou a dvěma krevetkami zabalená úhledně do banánového listu. Za 1 RM jsme doplnili menu čajem – jedním velkým a brutálně sladkým.

Poslední zbytky kocoviny jsme pak šli rozpustit do moře – slunečný den, vyhřátý písek, moře po uplynulých mohutných deštích příjemně osvěžující, žádné teplé kafe. Asi jsme právě objevili kouzlo Langawi, nad kterým se rozplývala Petra po našem příjezdu sem – vykopat se ráno (no dobře, prostě po probuzení) hned na pláž a jít si zaplavat. Ještě jsme to párkrát zopakovali a pro mě osobně se tohle stalo jedním ze symbolů svobodného, cestovatelského života. Doma bych na to neměla ani čas, ani energii, a už tuplem ne to moře, žejo.

Válet se na poledním slunci se nám ale už tolik nechtělo, chvíle stačila, a pak jsme se vrátili do vychlazené chatky. Mezitím tu jeden ze zřízenců posekal křovinořezem trávu, takže nejenom, že to tu vypadalo jak na štěrkovém pískovišti, ale tráva byla nalítaná úplně všude, včetně naší včera hezky uklizené terásky…A to dneska nebyl zdaleka ten největší problém. Nešel totiž net. A to máte vidět Petíka, když mu někdo odepře internet, který si poctivě zaplatil v poctivě usmlouvané ceně za hotel:-) My ho ale k práci prostě potřebujeme, nemluvě o letenkách. Jelikož v tomhle ubytování to s ní obecně bylo na štíru, tak jsme to nejdřív nehrotili a čekali, jestli to naskočí, ale když jsme se pak odpoledne vydali k Indům na jídlo (napsat oběd by bylo směšné), zaslechli jsme, jak se jiný host ptá místních klučinů a oni na to, že to je globální výpadek po celém ostrově. Ach jo. U Indů všechno fungovalo bez problémů – jídla dostatek, a tak jsme se naládovali rýží, popíjeli liči a čaj, pracovali, a dokonce i ten internet se rozjel. Prostě takový ten travel-bloggerský život, když člověk vysedává po kavárnách s noťasem – až na to, že my dáváme přednost indickému bistru:-D

Na večer jsme se domluvili s Mílou a Conie, že je vezmem na nightmarket. Jejich reakce byla úžasná – byli nadšení jak děti, chodili, koukali, ochutnávali kde co a byla s nimi legrace. Hmm, asi bychom se někdy měli vypravit taky do nějaké další destinace, kde pro nás bude všechno nové a skvělé:-) Ale co, trhy JV Asie jsou prostě perfektní, tak ještě aby z nich někdo nebyl nadšený:-) My jsme si tentokrát vzali nudle, nasi lemak, murtabak s výbornou kari omáčkou, vychladlé hranolky a zkusili jsme nové palačinko-koláčky s ananasem. Cestou zpátky jsme si naplánovali společný zítřejší motovýlet a šli se na něj vyspat. No, dobře, my strávili večer posíláním fotek, dorazili jsme poslední murtabak s kari, ztrestali mléčnou čokoládu ze série (nic moc, však už jsem to psala:-)) a až někdy po jedné odpadli.

PÁTEK 13.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ DRUHÝ – SEVERNÍ MOTOOKRUH

Byla to dřina, ale dali jsme si sraz v 8, abychom stihli motorky. Bohužel nám to moc nepomohlo, protože jich byla většina vypůjčená už ze včera. Chlapík nás i tak rád viděl a nabídl poslední stroje, co tam měl – velký modrý skútr a normální motorku. Tu jsme si vzali my, Míla s Conie sedli na skútra. Míla prý jezdil na motorce jako kluk na chalupě, ale jelo mu to úplně v pohodě.

Po noční bouřce, která nám doslova lomcovala chatkou, byly mraky protrhané a vzduch chladivý – na motorce možná až trochu moc. No a proto jsme vyrazili hned na nejvyšší místo ostrova, horu Gunung Raya. Dočíst jste se o ní mohli už i dříve, nebo ještě dřívěji, protože s Mílou a Conie jsme náročné serpentiny vykroutili už potřetí:-) Kolem vrcholu se honily mraky, takže nikdy nebylo vidět na všechny strany najednou, ale prostřídat to šlo, a tak si rozhlednu užili, zatímco my jsme se pod ní slunili na zídce u zaparkovaných motorek. Příjemným bonusem byla po cestě tlupa hulmanů a hornbill (dvojzoborožec), ale toho jsem zahlédla zase jenom v letu a na zlomek okamžiku.

Když jsme sjeli bezpečně dolů, byl čas se poohlédnout po sváče. Pan Klíčkař, na kterého jsme tu narazili při první návštěvě, měl zase zavřeno – asi už to zabalil definitivně:-( Dřív než restaurace nás ale překvapila bouřka, kterou jsme přečkali v další nefunkční občerstvovně, a pak už konečně našli jednu otevřenou, se sympatickými tetkami, kde jsme poobědvali ve stylu „nasi campur“, tedy „dostanu talíř rejže a nandám si na ní z připravených kotlíků co chci“, obsluha to pak spočítá a oznámí cenu. Tady na venkově nás jídlo vždycky vyšlo na pár korun a bylo strašně dobré – vlastně asi všechno, co jsme ochutnali.

Mraky se pořád honily, ale byla by škoda si tím nechat zbytečně zkazit výlet, a tak jsme pokračovali kolem indického Ferdy na recepci, kde jsme se jako vždy zaregistrovali a podepsali, že ze zdejší pláže neodvezeme žádnou mušli. Ano, měli jsme namířeno na pláž Tanjung Rhu (viz dříve a dřívěji), asi nejkrásnější na celém ostrově, aspoň podle našeho názoru. Moc nás potěšilo, že Mílovi s Conie se tu taky líbilo, a nám přibyla do arzenálu hodně užitečná slovíčka – high tide (příliv) a low tide (odliv). To jsme ještě netušili, jak moc budou důležitá pro spokojený život na Novém Zélandu…:-)

A protože po slané koupeli musí následovat sladká, bylo jasné, že další zastávka bude vodopád Durian Perangin (dříve a dřívěji). Myslím, že snad poprvé nás z pláže nevyhnal déšť, i když se to kolem docela honilo. Na motorce to foukalo a v mokrých plavkách zazáblo, ale když jsme zaparkovali pod vodopádem a vyšlápli ty šílené schody, dost rádi jsme hupli do studené laguny pod vodopádem. Po dvoudenních lijácích tu bylo o hodně víc vody a písek na dně byl navršený jinak, jak jej proud z vodopádu nahnal. Chvíli jsme blbli ve vodě, a pak se vyvalili na vyhřátou skálu a jen tak relaxovali.

Když M+C dostali hlad, vyrazili jsme hledat něco k jídlu, ovšem neměli jsme chuť to nějak sáhodlouze řešit, a když jsme chvíli nemohli najít nic otevřeného, zamířili jsme zase k tetám, kde jsme byli na obědě, a kupodivu ty premávaly. Sice už měly nabídku trochu probranou, ale nakonec jsme si tam každý ještě něco vyškrábli a byli spokojení. My jsme dostali jídlo jako odměnu za dobré průvodcovské služby:-) Hmmmm, že bychom si na tom fakt založili živnost? Koneckonců, co se týká Langkawi, které máme proježděné skrz naskrz a vynechali jsme jen ty nejdražší atrakce, které nás navíc ani moc netáhnou, to nikde jinde na světě asi líp neznáme:-) Takže kdyby měl někdo chuť vyrazit na tento malajský ostrůvek (mimochodem ideální, pokud chcete zkusit Asii, ale ještě jste v ní nikdy nebyli a nejste si jistí, co to s vámi udělá), dejte vědět;-)

Kolem šesté jsme pak sedli na motorky a vydali se na Black Sand Beach, protože ta je nejhezčí právě v podvečer. Odliv v tu dobu odhaluje oblé balvany i mělké, kamenité dno, které se stává souší. Mrňaví krabíci utíkají za vodou, takže se hrubý písek pod nohama pořád nepatrně hemží. Všechno se topí ve zlatavé záři nízkého slunce. Prostě krása a jedno z míst, které se nám nesmazatelně vrylo do paměti. Tentokrát jsme to měli ještě zpestřené dramatickými bouřkovými mraky na obzoru, volavkou hledající opodál nějakou žoužel v posledních loužích mořské vody, varana rozvážně kráčejícího trávou podél silnice a škebli, co mi „olízla“ nohu:-) Prostě i na několikrát navštívených místech se vždycky objeví nové zážitky:-D

No a pak už byl čas se pomalu začít vracet směr Pantai Cenang, ovšem ještě s jednou zastávkou – vzali jsme to přes velký kruháč uprostřed ostrova, kde se koná páteční nightmarket, jediný, na kterém jsme ještě nebyli. Ten u nás, čtvrteční, bývá docela malý, ale tenhle byl zase pořádný, skoro jako v Kuahu. Navzdory tomu jsme tu už fakt nenašli nic, co bychom neznali. Ale aspoň byl velký výběr:-) Nakoupili jsme si všichni bohatou večeři a hned na místě jí spořádali, protože po celoodpoledním koupání nám vyhládlo (a stánkový „oběd“ už jsme dávno strávili:-)). Než jsme se dostali zase k motorkám, setmělo se a jeli jsme za tmy, našim řidičům to ale v nejmenším nevadilo.

Původně jsme měli v plánu se slézt u nás ještě na vietnamské kafe, ale měli jsme toho dneska všichni nějak plné kecky, a tak jsme se rozloučili a zalezli si každý po svém. Najedení už jsme byli, net zase nešel, tak jsme to brzy zabalili pro dnešek definitivně:-)

SOBOTA 14.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ TŘETÍ – RELAX

Vstali jsme s naprostým sebezapřením v 8 hodin jen díky řvoucímu budíku. Nedočkavý Míla na nás už čekal, ale Conie to taky prý po prvotním vzbuzení znovu zazdila:-) Společně jsme dojeli vrátit motorky, a pak na snídani k Indům (kam jinak, kor když to je po cestě). Míla vzal teploučké roti canai a šupajdil za svou milou se snídaní do postele, my si v klidu vychutnali milovanou masala dosu, a pak si šli zaplavat. Už od rána pálilo slunce jako šílené a odpoledne bylo náročné vydržet i v klimatizované chatce. Naše klimatizace totiž nebyla z nejvýkonnějších… Oběd i večeři jsme také obstarali u Indů, ale vždycky potom zase rychle domů, kde to bylo pořád o něco lépe snesitelné. Odpoledne zase nešel net a už nás to přestalo bavit. Došlápla jsem si na chlapíky na recepci, poté, co půlhodiny obsluhovali nově příchozího hosta, načež další půlhodinu restartovali modemy, ale pak už šlo všechno jako po drátkách. Taky jsem si od uklízecích paní, které do naší chatky nechodí, vyprosila čisté povlečení a ručníky. Zarazilo mě, proč mi u skladu s úklidovými prostředky nabízí „SUP“, ale pak mi to docvaklo a ubezpečila jsem ji, že mýdlo nepotřebuju, mám svoje:-) A hned bylo zase o něco útulněji v naše ušmudlaném pokojíku:-) Večer jsme dokoukali Blbý a blbější II, a bylo to teda vážně blbý…:-)

NEDĚLE 15.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ ČTVRTÝ – RELAX

Po 9. jsme vstali a absolvovali ten nádherný ranní rituál – k snídani tentokrát masala dosa, a pak koupačka na poloprázdné pláži. Využili jsme zrovna i běžícího internetu a zakoupili letenky, co jsme měli už chvíli vyhlédnuté: 18.11., Kuala Lumpur – Denpasar, Malindo Airlines, 936 Kč/os. Malindo je malajská nízkonákladovka, ovšem s mnoha bonusy normální aerolinky, minimálně co se komfortu letu týká – v ceně je jídlo, velké i malé zavazadlo, prostě pohoda:-) Tak snad bude pravda to, co se píše na netu… Zatím tedy byla naplánována cesta na Bali, kam jsme původně vůbec nechtěli, ale ceny letenek se nás tam nakonec chystaly zavát, tak budeme mít aspoň šanci zjistit, co na tomhle ostrově všichni mají, případně jestli je tak zkažený, jak tvrdí odpůrci:-) Směr na jih to je, a dál jsme to zatím nechali otevřené, že budeme hledat nějaký šikovný spoj do Austrálie nebo rovnou na Zéland…

Na oběd jsme zaběhli někdy ve 2 a nacpali se královskou porcí rýže s bramborovým gulášem a dnes obzvlášť výbornými stvoly. Partička Inďáků tu dnes zase nebyla, tak jsme spekulovali, jestli jsou unavení, mají prázdniny, někam odjeli, anebo to prodali či pronajali, protože dnešní složení tvořila partička Malajek. Výhodu to mělo v tom, že za skladbu jídla, co jsme vždycky platili 8 RM, nás tentokrát vyšlo na 5 RM:-) A to jsme si vlastně ještě dopřáli kus masa v hnědé omáčce se sójovkou, kterou nám slečny doporučovaly a byla opravdu dobrá. Za ušetřené peníze jsme byli rádi, protože jednak jsme předtím kupovali známky na pohledy, které měly hodnotu 50 senů, ale prodavač za ně chtěl po 80 senech, druhak jsme si pak šli dát ještě zmrzlinu:-) Jinak když jsme sháněli pohledy s Radkou, tak za ně dokonce platila po 1,20 RM! Všechny ceny jsou ale tak ukrutně nízké, že jsme všichni jen doufali, že pohledy dojdou. Mimochodem to jsme nikdy nepochopili, jak je možné, že pohled se známkou za 6 Kč může přejet/přeletět polovinu Zeměkoule, zatímco u nás často ani čtyřnásobek nestačí, aby pohled dorazil tam, kam má (uznávám, oba jsme z pracovního prostředí proti poště trochu zaujatí:-)).

Odpoledne se strhla zatím asi úplně nejsilnější bouřka, jakou jsme tu zažili. Voda zaplavila celý dvůr před našimi chatkami, takže jsme z terasy na terasu nebo prostě kamkoliv mohli klidně jezdit na lodičce. Chatka naštěstí odolala v pohodě, aspoň něco. Pracovali jsme tedy a až večer, když nejhorší povodeň opadla, jsme zaskočili na večeři, a pak zase zpět. Míla s Conie se dnes vůbec neozvali, ale měli jsme dojem, že jsme je zahlídli prosvištět kolem na motorce, tak asi byli někde na výletě a měli toho za celý den dost. Po večeři jsme se snažili ještě pracovat a moc to nešlo, tak jsme si odvážně dovolili udělat druhé kafe a světe div se – já šla spát někdy ve 3, Petík odpadl asi v 5 – to zas bude den…

PONDĚLÍ 16.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ PÁTÝ – PRACOVNÍ, PLÁNOVACÍ, LOUČÍCÍ

Po nočním zápřahu v kofeinovém rauši jsme vyspávali do 10, a pak se věnovali fotkám, dneska tedy bez příjemného budíčku v moři, ach jo. Zato Indy jsme si nemohli nechat ujít – nechápu, jak to dělají, že se nám ten jejich ani ne moc velký výběr nepřejedl ani po necelém měsíci, co jsme se u nich dost pravidelně stravovali. Koneckonců měli jsme tu stejně sraz s Mílou a Conie. Potvrdili nám, že včera byli na motorce a úplně je to vyřídilo:-) Dali jsme si jídlo dnes zase na doporučení – kuřecí maso v omáčce, opět výborné, ovšem 4 malé kousky masa za nějaké 4 RM byly v porovnání s cenami za bezmasé pokrmy (1 – 2 RM) nic moc. Ovšem, zase kasíroval nějaký nováček a ve výsledku jsme zase platili míň, než bychom bývali měli. Docela se nám taktika vyčkávání na nováčka začíná zamlouvat:-)

S kamarády jsme se dohodli na poobědové kafe, skočili pro led, dali posílat další várku fotek a čekali, jestli ti dva opravdu dorazí, nebo je zmůže únava. Objevili se až před 4., ale to vůbec neva. Udělali jsme vietnamskou ledovou kávu (neboli café sua da, jak jsme poznali téměř hned po příjezdu do Vietnamu, a později se na něm skoro stali závislí), zbytek ledu nasypali do coly a usadili se v tom našem příjemném prostoru mezi chatkami. Škoda jen, že sem nedají nějaké židle, aspoň. Celé odpoledne jsme pak strávili v družném hovoru nad mapami a předávali si všemožné tipy, rady, doporučení – oni nám ze Zélandu, my jim z Thajska a Kambodže, kam se plánovali podívat po Malajsii. Musím říct, že poslouchat jejich vyprávění nás nabilo až šílenou touhou už na tom Zélandu být a poznávat tu překrásnou přírodu – mluvili o něm jako o zemi zaslíbené, pozemském ráji, který tu byl vždy, zpropagoval jej především Pán prstenů, ovšem je tak odlehlý, že se sem zdaleka nevalí takové davy jako do populárních filmových lokací v Evropě, Americe nebo Asii. Mnohokrát jsme si na Zélandu na tohle odpoledne vzpomněli – buď když jsme se dostali na krásná, vytipovaná místa, anebo když jsme skončili s podobnou touhou, ale dost zklamaní tím, jak se některé věci zvládly za pár měsíců změnit. Mílovi s Conie jsme pak záviděli, že zažili Zéland ještě poměrně hodně svobodný a přátelský, protože za nás už se otěže backpackerů v obytných autech, brázdících od sadu k sadu za sezonními pracemi, začaly povážlivě utahovat.

Strávili jsme v tomto družném a nadmíru příjemném rozpoložení celé odpoledne i podvečer a až v 9 hodin se zvedli, že dáme společnou véču. Pro nás poslední na Langkawi, naší lásce. Zašli jsme do rybí restaurace, kde jsme už debužírovali s našima i s Radkou a Filipem, tentokrát byly obsazené jen asi 2 stoly a objednávky tak pěkně odsýpaly. My jsme si pochutnali na ostrých sépiích, oni dva zůstali u hovězího, ale taky pálivého – dnes to je prostě žhavý večer:-D Bylo jasné, že jako zákusek pak musí padnout kokosový šejk…

Spokojení, napapaní jsme se šli projít na pláž. Došli jsme až na naše zásnubní místo a řešili přitom rozdíly v rozhodování chlapů a ženských, a taky sortiment novozélandských supermarketů:-) Přihlíželi jsme nočnímu vytahování rybářských sítí, ze kterých pak mladí kluci vymotávali zachycené rybky, mušle a hlavně kraby. Rozloučili jsme se kolem půlnoci u našeho hotelu a na nás se vší silou dopadl smutek loučení s oblíbeným místem, které už bylo svědkem tolika našich zásadních životních okamžiků (zasnoubení, přivítání členů rodiny po víc než roce odloučení, poznání nových přátel, kteří už nám zůstali, i když nás na dlouho rozdělily tisíce kilometrů). Dokonce i teď, když to píšu o spoustu měsíců později, mám z té vzpomínky na krajíčku…

Jenže povinnosti nepočkají, až se navzájem vypláčeme na rameno:-) Usedli jsme v podivném rozpoložení a makali na fotkách, aby se toho stihlo co nejvíc, protože před námi byla zase jen nejistá budoucnost. Začínala nás ale zároveň chytat cestovatelská neposednost a nedočkavost, co nás asi čeká na vzývaném i proklínaném Bali, a tuplem pak na mýtickém Novém Zélandu, jestli se tam teda někdy dostaneme:-) S dokonale prolnutou směsí všech těchhle pocitů jsme nad fotkami vytuhli hluboko v noci, nebo spíš brzy nad ránem.

ÚTERÝ 17.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ ŠESTÝ – CESTA DO KUALA LUMPUR

Budík na nás zafungoval až napodruhé, dodělali jsme článek a pustili se do balení, což nám nakonec zabralo celé dopoledne. Rozloučili jsme se s pokojíkem, s domácími na recepci a vyrazili na cestu do Kuahu, vzdáleného přes 20 km. Ani nás nenapadlo, že bychom to šli celé, samozřejmě:-) Hned kousek za městem jsme narazili na příjemnou restauračku ve stylu „nasi campur“, tak jsme neodolali, akorát to měli takové trochu bez chuti, vychladlé a ne moc velkou nabídku, ale co už, my byli spokojení:-) Zvlášť když se ukázalo, že to asi bude naše poslední pořádné jídlo na 2 nebo i víc dnů.

Aspoň trochu posilnění jsme pak šlapali dál a stopovali, necelé 3 km (i když i to bylo až dost), než nám zastavil velký džíp společnosti Babylon. Měl na sobě hodně nálepek z cizích zemí, tak jsme to tipovali původně na nějaké cestovatele. Řidič Džohan vypadal, jako kdyby měl půlku rodiny z Afriky, na hlavě turban, v rádiu rasta-africkou muziku a plácal něco o hašiši, pak o nesmyslnosti hranic, pasů a cestování pod kontrolami. Na závěr prohlásil, že máme dneska šťastný den, dal nám vizitku a řekl, ať se modlíme za blaho lidstva:-) No co, pro nás bylo důležité, že nás vyhodil až u lodního terminálu, přestože možná původně přímo do Kuahu ani jet nechtěl:-)

Obešli jsme okýnka cestovek, koupili lístky na hodinovou plavbu trajektem za 18 RM/os ve 4 hodiny, bylo půl třetí. Měli jsme představu, že si dojdem na jídlo ke zdejším Indům, ale byli o dost dražší, než na co jsme byli zvyklí, placky přes poledne vůbec nedělali, tak jsme se na ně vyprdli, usadili se v rozlehlé odjezdové hale přímo před klimatizací, Petík to zalomil a já dopisovala deník. Ve 4 jsme se nalodili a zaujali zakoupená místa 34 a 35. Bylo to v průchozí uličce, takže s dostatkem místa na nohy, taky ale v průsečíku dvou ohromných klimatizací, které z lodi dělaly ledničku. Z několik obrazovek se na naše bránice pokoušel zaútočit úspěšný bollywoodský trhák z roku 2013 Chennai Express, ovšem víc nás zaujala madam vedle, poměrně rozložitá, která se cpala čokoládou. I ona si všimla nás a ukázalo se, že je zvědavá jako opice. Byla to auditorka Rohani, 52 let, která tu byla na školení a vracela se do Kuala Lumpur. Ona toho z nás vytahala mnohem víc, ale proč ne:-) Aspoň jsme si tím splnili dnešní cvičení angličtiny. Zmrzlí jak psí hovínka jsme po 50 minutách nadšeně přivítali břehy malajské pevniny.

Při odchodu z lodi si nás odchytil bratr Evropan – švýcarský děda, který si chtěl v rámci 14denní dovolené udělat výlet na Langkawi, ale když zjistil, že se po něm dá pohybovat jenom taxíkama, tak zase zasedl na trajekt a odplul:-) Společnými silami (on si vzpomněl, my jsme našli v GPS) jsme se dostali na autobusové nádraží. Obešli jsme všechna otevřená okýnka dopravních společností a nabídka byla dost podobná, tak jsme prostě koupili lístky na nejpozdější spoj, co šel – ve 22:30, 50 RM/os. Většinu času jsme pak proseděli nedaleko v nádraží, u zásuvky, kde já jsem dopisovala deník a Petík chystal a vydával nový článek. Proháněla se tu kočičí rodina – táta kocour, máma malá kočinda a kotě s korálkovým obojkem. Odskočili jsme si akorát na večeři k nejbližším inďákům a splácali roti canai (po 2 RM), rýži s kuřecím masem (6 RM), smažené nudle bihun (4,50 RM).

Autobus si dal všechno s 15minutovým zpožděním, žádná wifi, žádné zásuvky, a dokonce ani záchod, jak se všechny cestovky tvářily, že mají. Kupodivu se ani nikde na čůrání nestavělo, a tak jsme byli rádi, že jsme to v pohodlných sedačkách zapíchli, cestu prospali a záchod nepotřebovali.

STŘEDA 18.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVACÁTÝ SEDMÝ – CESTA NA BALI (DO DENPASARU)

Probrali jsme se před půl 7, ještě za tmy, když se autobus prodíral spletí lumpurských dálnic, nadjezdů a podjezdů. Stavěl někde ve městě a kupodivu vystoupila většina lidí, ale nenechali jsme se zmást a dojeli jsme pěkně do cíle, na jižní terminál TBS, obrovský komplex, kde se kříží dráhy autobusů, vlaků a rychlodráhy na letiště. Z ledově vyklimatizovaného busu jsme přešli do ještě ledovější haly, ale tělo si celkem snadno zvyklo. Bylo tu pár malých obchůdků, tak jsme si dali k snídani duetky, před odjezdem teplé knedlíčky pau (viz vietnamské banh bao) a nakoupili něco málo zobání na cestu. Na letišti už si asi moc neškrtnem…

Na terminále TBS operuje asi tak stovka různých dopravních společností a každá má svůj malý „stánek“, ty větší okýnko malé kanceláře, kde prodávají lístky. Pro cestu na letiště zase tolik možností není – rychlodráha, téměř 4x dražší než autobus (38 RM), nepřipadá v úvahu, takže jsem koupila jízdenky od JETBUS po 10 RM. Jak jsem tak procházela kolem jednotlivých okýnek, pobavila mě společnost JEBAT TRANSPORT a ještě jedna podobná. Neodpustila jsem si uchechtnutí, i když by ho nikdo z místních nepochopil – ale vy mi rozumíte a věřím, že vám u toho názvu taky cukly koutky;-)

Před 11 jsme se přesunuli o patro níž, kde jsou něco jako letištní gaty na jednotlivá nástupiště, u kterých se střídají autobusy jak na jezdícím pásu. V 11 jsme nasedli do našeho busu a vyrazili na poslední úsek cesty Malajsií, pro tentokrát. Já jsem nudnou cestu prospala. Chvíli jsme se totiž proplétali městem, a pak dlooouho míjeli jenom zdánlivě nekonečné plantáže olejné palmy. Stejně tak když pak člověk sleduje z okýnka letadla vzlet, tak ho provází pohled na rozvlněné zelené moře. Obecně proti palmám nic nemáme, ale tahle olejná je svinstvo – respektive to, co kvůli ní vyvádějí lidé, je svinstvo. Mně se kvůli ní málem ztratili rodiče v Malajsii, třeba:-)

Malajsii už jsme v minulosti navštívili, ale přijeli a zase odjeli jsme tenkrát po zemi z/do Thajska, na letiště v KL, jeden z největších dopravních uzlů celé jihovýchodní Asie, jsme se nyní měli dostat poprvé. Nejdřív jsme se ukotvili v přízemí, kde jsme si v marketu dali dvakrát za sebou zmrzku, už jenom proto, že byla levnější než na ostrově, kde přepisovali ceny:-) Zkoušeli jsme najít váhu, ale nenašli, tak to zbylo na nás. Na několik pokusů jsme přebalovali batohy a kombinovali váhu ve dvou velkých a dvou malých, abychom se vešli do limitů 20 + 7 kg, a pak si dali dlouhou túru nahoru do haly (po jezdících pásech, ale asi 4 patra) a na check in. Odletová hala je … prostě obrovská a krásná, nad každým pásem check in přepážek je střecha s takovými jakoby slunečníky, které jsou na/osvícené a mění barvy. I přes své obří rozměry a početné všechno ale letiště stejně kapacitu lidí nepobírá a tvoří se tu opravdu dlouhé fronty, takže není od věci si dát opravdu velkou časovou rezervu. Vystáli jsme první frontu na check in a svěřili Malajsijcům bagáž, jeden batoh měl 20,0 kg a druhý 19,9 kg, to bylo o fous (později jsme zjistili, že hodně společností zaokrouhluje, takže teoreticky má člověk rezervu do 20,4 kg:-)). Ještě že nikdo nevážil příruční zavazadla, i když tak, jak jsme si to navážili sami, bychom se snad vešli i s nimi. Každopádně zoufalé bylo zjištění, že stále táhneme každý 27 kg, kterých se nijak nezbavíme, přestože jsme snad 15 kg poslali domů s rodiči a sestrou. Blééé!

Nebylo času nazbyt, tak jsme si rovnou vystáli fronty na bezpečnostní a pasovou kontrolu, docvakli poslední loky pití a ještě chvíli poseděli v gatu. Prostor s gaty je snad ještě ohromnější než odletová hala, a poměrně útulný. Škoda jen, že se sem člověk dostane až po odbavení, takže třeba na spaní to moc použitelné není. V našem gatu pak proběhla dost vtipná kontrola letenek – dva kluci procházeli mezi cestujícími, kontrolovali letenky a pasy a útržky nám vraceli. Při nastupování jsme už pak jen chodili podle toho, kdo byl zrovna dvojicí s pořádnými ječáky „vyvolán“: 1. důchodci, postižení, rodiny s dětmi, 2. řada 20 – 23, 3. řada 10 – 19, 4. zbytek:-) Původně jsme neměli místo u okna, ale naruslá slečna vedle nás se ho dobrovolně vzdala a odešla jinam, místo ní se nikdo jiný nedostavil, a tak jsme se mohli část cesty kochat výhledem na moře, ostrůvky a mnohavrstevnaté mraky pod námi. Teda když jsme zrovna skrz mraky neprolétali a nemuseli sedět přikurtovaní k sedačkám a za oknem bylo vidět prdlačku. Letěli jsme dohromady 3 hodiny a dostali „snack“ – 2 kávové sušenky a vodu. No co, v Evropě bychom měli smůlu úplně. Letušky rozdávaly také indonéské imigrační karty. Ta první je ale měla jen v indonéštině (bahasa indonesia), takže jí je všechny běloby s úsměvem zase vrátily. Pak přišla druhá a rozdala nám anglickou verzi, takže fajn, že jsme se na to mohli připravit a nešaškovat až na letišti. Zasekli jsme se hlavně na otázce ohledně počtu zavazadel a nechali jí nakonec nevyplněnou, tak snad s tím nebudou problémy.

Na letišti v Denpasaru jsme přistáli trochu tvrdě, ale možná to bylo jen tím, že v malém letadle je všechno víc cítit. Taky mě z něj dost bolela hlava a extrémně zaléhaly uši. Je fakt, že už to byl taky nějaký pátek (konkrétně ¾ roku), co jsme letěli. Po pravdě, zrovna ze vstupu na Bali jsme měli docela bobky – internet je plný zkazek o zdejších vyčůráncích, co si dovedou turistu pěkně podat, jen aby z něj vytáhli nějaký ten dolar. No a my dolary na rozdávání nemáme, takže nevím nevím, jak bychom skončili, kdyby si na nás někdo schválně došlápl. Nakonec se nic strašného nedělo, i když celní kontrola nebyla příjemná hlavně pro Petíka, kterého se mrňavý chlápek neustále na něco vyptával asijskou „mňoukanou“ angličtinou. Mně už se pak neptal na nic a v pase mi zůstalo jenom razítko, kdežto Petík u něj měl ještě rukou dopsanou poznámku ONLY AS TOURIST. Spěchali jsme si pak vyzvednout batohy a bylo to na poslední chvíli, protože už tu byla nastoupená paní, co zbylá zavazadla sundávala z pásu na vozík, že je odveze do úschovy. Pak už jen poslední kontrola razítek a VSTOUPILI JSME DO INDONÉSIE.

Co to pro nás znamenalo? V tu chvíli jsme se dostali poprvé v životě

1. Na jižní polokouli, pod rovník
2. Nejjižněji a nejvýchodněji (obojí brzy překonáme, ale nyní to byl rekord)
3. Do 18. země naší velké cesty …Do světa

Prošli jsme svižným tempem příletovou část a minuli i rodinku s nápisem v češtině: VÍTEJTE NA BALI – hmm, že bychom se vetřeli?:-) Jakmile jsme se dostali za zátarasu, bylo to, jako by se na nás seběhla smečka vlků – taxikářů a hotelových naháněčů. Všechny jsme rázně odbyli, stavili se vyměnit přebytečné ringity a radši se opačnou stranou zase rychle vykradli do 2. až 3. patra, kde se spíš čekalo na odlet a tyhlety hyeny tam neotravovaly. Všechny zásuvky byly v mohutném obležení, 2. patro navíc vypadalo, že se teprve postavilo/zrekonstruovalo a firmy se sem budou teprve stěhovat. My jsme si našli koutek ve 3. patře v klidném rohu vedle pěkných záchodů, kde jsme se uvelebili a během pár okamžiků chrápali jak dudci – přeci jen za poslední noci jsme toho nějak moc nenaspali. Navíc tady bylo ukrutné vedro – letiště v Denpasaru je totiž jedno z nejhezčích, ale taky nejméně pohodlných, co jsme na cestách potkali. Celá jedna jeho stěna chybí, je otevřené do prostoru, který je hodně vyplněný rostlinami a stromy a dekorovaný ve stylu balijských chrámů. Tím pádem ale celý prostor před (při odletu) /za (při příletu) kontrolami není klimatizovaný. I proto nás to tu asi tak rychle skolilo a bylo nám úplně šumák, že jsme si ani nestihli vytáhnout nic pod sebe, a že si kolem nás citliví Asiati vybalují z kufříčků před odbavením teplé oblečení, jak už se těší do té klimatizace:-)

Download file: 15385.gpx