Írán 5 – Návštěva šíitské domácnosti, rodového domu i perských zahrad v Kashanu

...aneb o honech taxikářů na naše peněženky, večeru s ortodoxní šíitskou rodinou a Kashanu nabitém památkami
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Hpa-an

Neděle 23.11. – den šedesátý devátý – CESTA PŘES QOM DO KASHANU

Dnes jsme nemuseli nikam spěchat, tak jsme využili celé dopoledne k práci na novém článku. Petík skočil pro zásoby na cestu a v poledne jsme vyrazili na autobusové nádraží. Šlo se dobře, zatím nepršelo, zato ale foukalo jako blázen a vítr hnal černé mraky naším směrem. Vzali jsme to po městě trochu obklikou, abychom mohli navštívit nádhernou mešitu imáma Abdolláha, ale hlavně Alavidskou hrobku. Dalo nám trochu práce ji najít, protože naše mapka z hotelu měla poněkud zkreslené vzdálenosti, ale povedlo se a my si mohutnou krychli s tesanými ornamenty mohli prohlédnout. Jakmile jsme zamířili blíž, že nakoukneme i dovnitř, kde se vzal, tu se vzal, proti nám se vynořil chlapík a už z dálky na nás volal „Ticket, ticket!“. Zajímavé, napsaného nikde nic nebylo, a co…fotku jsme měli, tak jsme se otočili na podpatku, ještě než k nám došel, a pokračovali dál. Na kraji města nás chtěla svézt jedna mladá slečna, ale sdíleným taxíkem, což jsme s díky odmítli, i když trochu začínalo krápat. O kousek dál nás hrozně neodbytně lákal svézt na nádraží chlápek, co tvrdil, že má rád Čechy, že zrovna nedávno jedny někam vezl a oni mu dali dvacetikorunu. My jsme mu několikrát zopakovali, že nemáme peníze a nic zaplatit mu nemůžeme, on že No problem, tak jsme se tedy nechali odvézt. Jako odměnu jsem mu vydolovala aspoň českou dvoukorunu, ale on před nádražím začal mlít o dolarech a kdesi cosi, tak jsme prostě vystoupili a odešli. Snad se za námi na terminál nebude chtít vydat.

Naštěstí nechtěl, zato nám se povedlo díky naháněčům (a navzdory jiným, kteří nám tvrdili, že žádný spoj pro nás není, nebo až pozdě večer) opatřit velmi rychle lístky do Qomu, za necelou hodinu jsme seděli v autobusu. Byl to mercedes, zatím asi nejhorší z těch, kterými jsme jeli, ale dostali jsme pitíčko a krabičku dobrůtek. Tentokrát nám připadla místa 1, 2, která byla za řidičovým spolujezdcem. Tím byl v tomhle autobusu takový skřet vysmátý, Ali, který si oblíbil Petíka, takže „Hello Pítr, how are you?“ jsme během jízdy slyšeli tak 10x. Zkoušel si povídat i víc, něco jsme se zvládli domluvit, něco ne, ale byla s ním legrace. Před Qomem si za jízdy!!! vyměnil místo s řidičem, který pak vystoupil, a nás, jako jediné, dovezl Ali až na terminál. Ovšem při vjezdu do města jsme museli projít bezpečnostní kontrolou, kdy nám pan policajt zkontroloval pasy a vyzvídal, co budeme ve městě dělat. Odpověď, že jen projíždíme, ho uklidnila. Město Qom, 2. nejposvátnější město Íránu po Mashhadu, je pečlivě střeženo z několika důvodů. Jednak se zde nalézá hned několik velmi posvátných islámských hrobek, je to prakticky svaté centrum šíitského islámu, a zřejmě i kvůli tomu zde od islámské revoluce sídlí náboženská elita země, ajatolláhové. Právě z Qomu se v 70. letech začala islámská revoluce šířit, pobýval a působil zde Chomejní.

Na konečné stanici nás Ali zval k sobě domů. Chvíli jsme o tom spekulovali, ale jednak jsme chtěli ještě popojet a jednak jsme z něj měli takové smíšené pocity, a určitě bychom si moc nepokecali, tak jsme nakonec odmítli. Druhá jeho nabídka ale byla v danou chvíli mnohem zajímavější, a sice že tu má zaparkované auto a hodí nás na „terminal Kashan„. Fajn, stejně nevíme, jak bychom to nádraží v několika milionovém Qomu hledali. Zvlášť, když to nebylo nádraží, ale jen místo u nájezdu na dálnici, kde občas nabírají autobusy projíždějící na Kashan. Po rozloučení s Alim se na nás vrhlo hejno supů, totiž taxikářů. Na mě si moc nedovolili, ale Petíka tahali za ruce chvíli do jednoho auta, pak do jiného, že jedině oni jsou bus, nic jiného tady nejezdí a my musíme s nimi. Jeden jediný rozumný se našel, který nám potvrdil, že tu autobusy na Kashan fakt jezdí, a dostal od ostatních pěknou čočku. Cháska jedna taxikářská! Ještěže autobus se objevil během asi 3 minut, steward vykloněný ze dveří a pokřikující Kashan! Kashan!, tak jsme do něj naskočili, hlavně rychle odsud. Autobus byl VIP, takže se nám sedělo parádně a navíc jsme dostali další pitíčko a krabičku, jupí!

Do Kashanu to bylo lehce přes hodinu cesty – škoda, že tak málo, záda si docela hezky odpočívala. Když nás pak autobus vyhodil opět někde uprostřed města, seběhla se další smečka taxikářů. Byli dost neodbytní, zvlášť jeden, který si za námi dojel i za roh, kam jsme se přesunuli. Přemlouval nás, ať jedeme k němu, dokonce zavolal svojí sestře – učitelce angličtiny, která nás také přemlouvala. Díky ní jsme se nakonec nechali pozvat na čaj, a pak že uvidíme. Samotný taxikář Mahdi s vypadanými zuby a trochu křivým výrazem nám moc neseděl. Taky až když jsme seděli s ním v autě, jsme zjistili, že vůbec nebydlí v Kashanu, ale ve veze nás do vedlejší vesnice Aran va Bidgol. Během asi 10-timinutové jízdy na nás zvládl svolat celé příbuzenstvo, takže při příjezdu nás čekala úplná delegace:-) Mahdi nás vysadil před jedním z tradičních domů v pouštních městech, rozsáhlé hliněné kasbě. Uvítala nás tu velká společnost, ženy a dívky různého věku plus pár chlapů. Jak nám později během večera došlo, jednalo se zřejmě o poměrně ortodoxní šíitskou rodinu, což byla hodně zajímavá zkušenost zejména v porovnání se svobodomyslnou rodinou Elham z Lahijanu. Posezení s nimi bylo ale moc příjemné, i když ze začátku jsme se cítili trošku divně. Seděli jsme v ohromném obýváku, jak to ve starých domech bývá, tady měli sice několik sedaček, ale všichni se na ně stejně nevešli, tak na ně usadili přednostně nás, a pak se kolem střídali, zbytek seděl na zemi. Nejvíc jsme si toho pověděli s Mahbub, Mahdiho sestrou a učitelkou angličtiny. Celkem slušně anglicky mluvila druhá jeho sestra Nargis, v jejímž pokojíčku jsme následně strávili noc (bez ní, samozřejmě) a sestřenice Mariam. Pak tu byla Leila, jejímž dílem byla naprosto luxusní zelená (prý od špenátu) bábovka, kterou jsme ochutnali. Její manžel, náš taxikář a ještě jeden strejc, všichni Mahdi – to se aspoň dobře pamatovalo:-) Nejmladší tu byla Helia, roztomilá 10-letá holčina, která se k nám během večera také hodně měla. No a stále trochu stranou, ale s úsměvem na tváři, seděli rodiče, taťka a mamka. Byla to jeho druhá žena, kterou si vzal po smrti té první. Nicméně některé děti z 1. manželství se oženily nebo vzdaly za děti ze 2. manželství, takže jejich rodinné vztahy jsem se po chvíli vysvětlování přestala snažit chápat:-)

Mahbub byla jedna z mála žen v této rodině, která pracuje – starší jsou v domácnosti, mladší studují. Strejcové byli jeden prodejce nábytku, druhý pěstitel hub a třetí dostudovával a připravoval se na kariéru právníka. Taky nás vzali přes suchou zahrádku (bohužel ve městě na kraji pouště je neustále problém s vodou) do sklepa, kde měli 3 velké voliéry plné andulek. Mahdi, jemuž patřily, nám ukazoval různě stará kuřátka, která vyndaval z hnízd – nejdřív vajíčka, pak denní, 3-denní, 10-denní miminka. Chová je jako koníčka, jen občas, když má pocit, že je andulek moc, tak nějakou prodá.

Jinak jsme si kromě popovídání prohlédli úžasné obrazy, které malovala Mariam, a také rodinná alba, přičemž Helia před Petrem důrazně zakrývala prstem fotky, kde byla některá z dospělých žen bez šátku. To bylo zvláštní. Já jediná jsem v celé společnosti mohla odložit kapucu (ale nakonec jsem si jí nechala – přišlo mi to tak nějak vhodnější), všechny ženy z rodiny měly jednak zahalené hlavy, kromě toho ale i čádory přes své – dlouhé – oblečení. No, jak říkám, šíité, navíc asi poměrně ortodoxní. Nad alby jsme také vyřešili jednu záhadu – zahalování malých holčiček – Helia mi na to přišla docela malá. Nevím, jak je to v jiných zemích, nebo třeba u sunnitů, ale holčičky ze šíitských rodin mají takové životní jubileum v 9 letech, kdy se „stávají ženami“ a musí se začít před cizími muži zahalovat. Helia se nad fotkami ze svého obřadu nadýmala pýchou, a taky jí to moc slušelo.

Taxikář Mahdi, který nás do toho všeho uvrtal, tu moc nepobyl – když nás vyložil, tak odjel, vrátil se s Koránem, v rohu místnosti provedl večerní modlitbu, chvíli poseděl, a pak zase odjel na noční šichtu.

My jsme sice byli původně pozvaní na čaj, ale ani o hladu nás nenechali. Ochutnali jsme již zmíněnou špenátovou bábovku, vyluxovali jim talíř datlí (které jsme se zvolna začínali učit jíst – v zemích Perského zálivu se bez nich snad neobejde žádné setkání, někde s čajem, jinde s kávou…a samozřejmě chutnají o hodně jinak než to, co se před Vánocemi prodává v českých supermarketech) – nejlíp chutnají se lžičkou sezamové pasty – žádné vteřinové lepidlo není silnější:-) Nesmělo chybět ani ovoce, při jehož konzumaci jsme se naučili další novinku – sladké citrony se nejí celé, ale jen se vykouše dužina a vysaje šťáva, hořké blány se nechávají.

Nad příjemným hovorem večer pokročil, a tak když nám rodina nabídla nocleh, nepohrdli jsme. Dovolili nám se nastěhovat do pokoje Nargis, která jediná tu vlastně se starými rodiči bydlí. Pokojík měl velkou vestavěnou skříň, psací stůl, postel a trezor:-) My spali na zemi, na což jsme vybaveni, takže vůbec nevadilo. Domluva zněla, že ráno nás vyzvedne Mahdi a odveze zpátky do Kashanu, takže pohoda, usínali jsme se zvláštními, ale příjemnými pocity z téhle rodiny.

Pondělí 24.11. – den sedmdesátý – KASHAN

Večer jsme se s Nargis asi úplně nepochopili, protože jsme mysleli, že kolem 7 vstaneme, v klidu se zabalíme a v 8 nás měl vyzvednout Mahdi. Budík v půl 8 to jistil, jenže toho jsme se ani nedočkali. Nargis už před sedmou klepala, že jsme chtěli v 7 vstávat… a že je připravená snídaně. No tak zase jo, to se tedy „obětujeme“:-) Dostali jsme křupavý placko-chleba, máslo, sýr, okurky a rajčata – úžasný! Po snídani se šla i Nargis nachystat – neměla dnes školu, tak že pojede na prohlídku města s námi. Studentka historie by se mohla hodit:-)

V 8 dorazil Mahdi, dal si taky snídani a ukázal nám při nějaké rozmluvě další důvod, proč nám přišel takový jakoby falešný – nadzvedl své bujné tupé, pod kterým měl slušnou plešku:-) Všichni občerstvení jsme mohli vyrazit do města. Zastavili jsme se v jednom papírnictví, kde jsem konečně sehnala sešit, jenom byl trochu zvláštní, jelikož perské písmo se zapisuje zprava doleva, takže já do něj vlastně psala pozpátku:-) Zbytek dne jsme potkávali papírnictví na každém rohu, jak jinak… Mahdi jako taxikář měl v autě pěknou turistickou brožuru, podle které jsme si vybrali jeden ze 4 nejvýznamnějších měšťanských domů, že se tam půjdeme podívat i dovnitř. Centrum Kashanu je těmito rodovými domy známé, jde o architektonické skvosty, ale bohužel do každého z nich se platí nemalé vstupné. Vymysleli jsme tedy, že se podíváme do jednoho a ostatní zkusíme najít a podívat se na ně aspoň zvenčí. Později jsme zjistili, že to nejde, protože se všechny skrývají za vchodem, pokladnou a několika metry chodeb. Ještě než jsme ale dojeli k prvnímu domu, už nám Nargis sdělovala, že ale brácha je taxikář, takže tu cestu mu budeme muset zaplatit. A je to tady! Ne že by nás to překvapovalo, ale Mahdiho rodina byla tak milá a pohostinná, že jsme na chvíli zapomněli, jaké že to zaměstnání dělá jejich synáček, že taxikáři jsou všude na světě něco jako veksláci, a že ty prachy, co jsme mu včera odmítli dát za odvoz do hotelu, z nás bude chtít nějak dostat. Fajn, radost nám po ránu neudělal, ale tak přenocovali jsme u nich, najedli se, tak jsme mu dali 70 000 rialů, co byly po ruce (chtěl 80 000) a doufali, že rodina z toho taky něco uvidí.

V dané situaci nám bylo trochu nepříjemné, že Nargis stále trvala na prohlídce města s námi, ale vyrazili jsme společně do útrob domu, nebo spíš paláce. Byli jsme už na íránské dvojí ceny připraveni – zjistili jsme si, že zákon yeksan sazi dvojí ceny zakazuje, a že při důsledném odvolávání se na něj se dá občas něco usmlouvat. A vůbec, jde o princip:-) Na pokladně seděl nepříjemný, zamračený chlápek, cena v latince 100 000 rialů, cena v perských číslicích 15 000. Naše poznámky o porušování zákonu i pokusy o smlouvání byly ignorovány. Nargis se také občas do debaty zapojila, ovšem na rozdíl od Elham, která nám chtěla domluvit levnější vstupenky a dokonce je zaplatila, Nargis nemohla pochopit, jak chceme v Kashanu něco vidět, když za to nejsme ochotní platit. Po odchodu od pokladny jsme jí vysvětlili, že platit jsme ochotní, ale nikoli se nechat všude okrádat, protože na to prostě ani nemáme. Dali jsme jasně najevo, že se chceme jít podívat do infocentra, kde se údajně má dát sehnat nějaká výhodnější vstupenka. Mahdi, který už jednou dostal zaplaceno, byl spokojený a nás nikam dál vézt nehodlal, a Nargis také pochopila, že bude lepší se rozloučit. Dost nás takový konec včerejšího příjemného setkání mrzel, zvlášť když za naše naštvání stejně nejvíc mohl hloupý taxikář, kterého jsme už včera posílali do háje, ale nedalo se nic dělat. Opět nás nemile fascinovalo (a to teď hlavně díky pokladníkovi), jak je turista všude na světě brán jen jako chodicí peněženka, ze které se navíc peníze sypou téměř sami, stačí si říct:-(

Odjeli spolu a my se na chvíli usadili za rohem a prošli si dostupné informace z průvodců o domech, načež jsme se vydali k tomu, který jsme si původně vybrali sami, než nás Mahdi tak trochu přemluvil k jinému. Ten náš se jmenoval Borujerdi a se scénkou s yeksan sazi jsme tentokrát uspěli. Po dohadech s mladým pokladníkem, který nejdřív dělal, že nerozumí, pak radši že i neslyší, přišel pan manažer, který vypadal, jakože si na chvíli odskočil z perského přehlídkového mola. Snažil se nám vysvětlit, že tento zákon sice existuje, ale musí vždy přijít pokyn „shora“, že se má uplatňovat – pokud ne, mohou si soukromí prodejci nasadit dvojí ceny bez problémů. Nicméně vyšel nám vstříc (možná aby nám zavřel pusu, možná fakt chtěl být k turistům milý) a nabídl 50% slevu. To bylo fér, a tak jsme si koupili jeden lístek (který i tak vyšel jako 10 lístků pro místní) a cítili se lépe. Neradi volíme radikálnější formy přístupu k místním lidem, ale tohle sdírání z kůže už nás nebaví. A navíc nás ráno vytočil ten taxikář.

Borujerdi house byl úžasný – rozsáhlý komplex kolem dvou dvorů, jeden s jezírkem a fontánami, zdivo zvenku i uvnitř nádherně zdobené, pomalu hezčí než kdejaká mešita. Strávili jsme tu hodně času, i navzdory batohům, které jsme si museli odvláčet (i když tak v půlce nás to přestalo bavit, opřeli jsme je o zeď a v klidu si chodili a fotili kolem. Za návštěvu to určitě stálo, ale zároveň jsme usoudili, že jeden dům stačí – jít do 4 téměř za půl milionu rialů by byla trochu drahá sranda. Nakoukli jsme ještě k nedaleké mešitě, u které byly fajn záchody zadarmo. To byla vůbec dobrá věc a v Íránu se na ní dalo poměrně spolehnout – že jsou u mešit zadarmo záchody🙂 No a jelikož jsme se nacházeli v centru starého města, nesmělo tu chybět spousta stánků se suvenýry, zejména všemožnými produkty z růží, kterými je Kashan vyhlášený. Když jsme šli kolem, z jednoho obchůdku vyběhla paní a na ruce nám mázla trochu růžového parfému. Ani jsme se nezlobili – voněl hezky, my naopak už moc ne, tak to trochu zamaskoval:-)

Vydali jsme se dál městem, křivolakými hliněnými uličkami starého centra i po rušné třídě plné aut. Zanedlouho jsme našli další zdejší atrakci, ke které jsme měli namířeno, mešitě Agha Bozorg. Je to vskutku monumentální stavba – sice nemá vlastně žádný uzavřený prostor, pod hlavní kopulí se normálně prochází, ale krásně malovaný mihráb samozřejmě nechybí. Obrovské nádvoří zaujme stejně jako samotná mešita s minarety. Je vlastně dvoupatrové, pod úrovní země se nacházejí prostory medresy, náboženské školy, na hlavním nádvoří se procházejí turisté. Když potom ještě spustil muezzin, nešli než si sednout na zadek a nechat se unášet tou nádherně orientální atmosférou. Jen nás překvapilo, když známé Allah Akbar z amplionů bylo proloženo jakýmsi kázáním, a to navíc odříkával ženský hlas.

Hned před mešitou lákal nápis v latince k prohlídce 50 m vzdáleného měšťanského domu zdarma. Šli jsme se tam podívat, ale bohužel bylo zrovna zavřeno (byl čas polední modlitby). Nakoukli jsme skleněnými dveřmi, za nimiž chodbu lemovalo několik stánků suvenýrů, ale mnohem raději budu čelit návalu prodavačů suvenýrů u památky zadarmo, než solit statisíce, kam se hnu.

O kus dál po větší třídě jsme pak narazili na pekárnu, které nás v Íránu nepřestávaly fascinovat. I tahle byla samozřejmě v obležení lidí, tak jsme si aspoň při čekání ve frontě prohlédli, jak to dělají tady. Jeden klučina míchal těsto, pak jej nějak rozdělili a vyváleli na placky, což nebylo vidět, na stole nedaleko zákazníků už ležely vyválené placky. Druhý kluk je něčím pomazal (nevím…vejcem, vodou?), posypal sezamem a vytvořil na nich „mřížku“. Třetí hoch měl na starost troubu, nebo spíš něco jako otočný gril – placky na něj ještě víc roztáhl a hotové potom sundaval a prodával zákazníkům. My si dali dvě placky celkem za 8 000 rialů, čerstvé a teplé byly naprosto luxusní. Došli jsme na nedaleké náměstí Kamal-ol-Molk, usadili se na trávníku uprostřed, poobědvali čerstvý chleba s ne už tak čerstvým, ale stále jedlým sýrem, a užívali si téměř letní teplotu. K pití jsme si koupili další z edice zdejších limonád – tentokrát třešňovou a taky byla výborná.

Amir Kabir

Amir Kabir, vlastním jménem Mirza Taghi Khan, byl perským politikem (dotáhl to až na premiéra), diplomatem, ekonomem a reformátorem. Narodil se roku 1807 dochudé perské rodiny, jeho otec se však nechal zaměstnat jako kuchař na dvoře místního vládce Mirza Farahaniho, později zvaného Mirza Bozorg (Mirza Veliký). Ten byl během pár let jmenován premiérem korunního prince Abbase Mirzy, a když se stěhoval na jeho dvůr v Tabrízu, odjel s ním i Kabirův otec s malým synem. Amir Kabir nejprve pomáhal s domácími pracemi, ale princ si brzy všiml, že je chytrý a talentovaný, a nechal jej studovat s vlastními dětmi. Díky tomu se Amiru Kabirovi dostalo kompletní vzdělání a díky vazbám na princovu a Mirzovu rodinu se později dostal do politických funkcí (nejprve jako správce stájí, potom jako diplomat vyjednávající v Turecku, dále přes různé funkce ve správě armády až na pozici premiéra).

Další místo v Kashanu, které do města láká turisti i místní návštěvníky, jsou proslulé Fin Garden – vodní zahrady z konce 16. století. Od roku 2012 se nalézají na seznamu světového dědictví UNESCO a jsou nejstarší a nejkrásnější ukázkou toho, jak si vládci sufijské dynastie představovali ráj. V průvodci jsme se dočetli, že by se k nim mělo jít dostat normálně městským autobusem, tak jsme se vydali najít správnou zastávku, případně spoj, což s pomocí GPS nebyl takový problém. Koukali jsme ale, že skoro všechny obchody pozavírané, v půl 2 odpoledne. Že by siesta? Že by lenost?:-) Zastávku na ulici Amir Kabir jsme našli a s dědou v hlídací budce jsme se rukama nohama domluvili, že autobus by měl stát 5 000 rialů, a že nám ukáže, až pojede ten správný. Tak se i stalo, jenom peníze od nás řidič žádné nechtěl. Všichni ostatní platili pípnutím kartičky, tak jsme přemýšleli, jestli náhodou to není tak, že se tady za hotovost vůbec nejezdí, proto jí řidič nemohl přijmout, ale my tím pádem jedeme načerno. Nastoupila sem parta mladých iránských šamponů, kteří byli unesení z Petíka, jenomže oni neuměli anglicky a my si zas moc nepokecáme ve fársí, takže nic zásadního se ani jedna strana nedozvěděla. Zahrady Fin jsou na konečné, takže je nejde minout:-)

Jakožto památka UNESCO jsou zahrady také náležitě oceněny, a sice 150 000 rialů/os. Spáchali jsme opět psychický nátlak s yeksan sazi a dosáhli i zde 50 %-ní slevy:-) Dva pánové v pokladně navíc byli tak laskaví, že nám nechali u nich odložit batohy. Zahrady jsou typickou ukázkou perské zahradní architektury, podobné je možné najít ještě v Esfahánu, Shirazu, Yazdu a Persepoli. Po obvodu se táhnou zdi, na jedné straně s malým muzeem, na druhé s lázněmi (hamam), ve kterých byl roku 1852 zavražděn Amir Kabir (říkala jsem, že o něm ještě uslyšíte). Na konci naproti vchodu je jakási výstava obrazů a textů, to jsme si moc nepočetli, ale obrázky byly zajímavé – většinou nějaké královny, nebo manželky králů, vždy nakreslené jako strašně ošklivé, tlusté a naštvané:-) Prostředkem zahrad, stejně jako po obvodu a ve spojích se táhnou kanály s proudící vodou, která vyvěrá ve dvou trochu strašidelných bazénech. Nad nimi jsou vystavěné altánky a kolem dokola popsaná historie a ukázky dalších předmětů běžné potřeby šáhova dvora, samotné bazénky ukrývají vždy hlubokou černou díru, z jejíhož nitra voda pramení. Občas tam vyplave i nějaká ta rybička a lidé tam naopak házejí mince pro štěstí:-)

Po asi hodině procházení se v nádherně uklidňujících zahradách jsme opět sedli na autobus a nechali se odvézt, kam až to šlo. Tentokrát se řidič penězům vůbec nebránil, takže mu nejspíš šly do kapsy. No ať si to užije… Vystoupili jsme na náměstí Imáma Chomejního a vydali se asi 2 km na vlakové nádraží. Po cestě jsme nakoupili lavaš – zase jednou plachtovitý chleba, a taky jsme narazili na supermarket, kde to hrozně smrdělo, ale sehnali jsme tam pití, kostku sýra a zmrzlinu (nebyla dobrá). Nádraží jsme našli bez problémů, s příjemně vytopenou velkou halou (bude se v noci hodit), venku mešita a u ní nesmí chybět záchody. Veřejné, ale pěkné, čisté a zadarmo. Takže ideální místo pro dnešní nocleh:-) Vymysleli jsme si cestu vlakem, abychom viděli pravděpodobně zajímavou trasu pouští a suchými horami, tak by byla škoda to jet v noci. Koupili jsme si nehezky předražené lístky za 233 000 rialů/os., a pak nad deníkem a průvodcem čekali, až odjede poslední vlak. Několikrát nás kontrolovali nádražní policajti. Prvnímu jsme pasy ukázali. Dalšímu taky, ale když nám je vrátil a vzápětí se zeptal, odkud jsme, došlo nám, že jen chtějí vědět tuhle informaci a nevědí, jak to říct. Ostatním už jsme pasy odmítli ukazovat a vždycky jsme se nějak domluvili:-) Po půlnoci, když odjel vlak a vyklidila se hala (i když pak někdy v noci ještě asi něco jelo, protože se zase na chvíli zaplnila), jsme vytáhli karimatky a ustlali si na zkosených lavičkách.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.