Vstali jsme, dali sprchu, pobalili pár věcí a ještě před 8 vyrazili do města. Snídani jsme si dali v nejbližším 7-11 (točená cola, bábovička, sendvič – ježiš jak já se na tyhle věci těšila!) a rovnou se vydali do přístaviště lodní hromadné dopravy. Naše loď nám asi zrovna ujela, protože jsme čekali nejdelší možný interval – 20 minut. Svezli jsme se přes pěkný kus města, ze stanice N12 až na N4, za paušální poplatek 15B/os. Připomněli jsme si ta panorámata, viď táto, a v přístavu Marine Department odlovili první kešku této dovolené. V lovu jsme potom pokračovali celé odpoledne – šlo to celkem dobře, protože po celém okolí úřadoval nějaký zakladač, který rozdal mikra všude po okolí ve stejném stylu, takže člověk už pak přesně věděl co a kde hledat.

   Od řeky jsme se parádně prošli, dali si první ananas u pojízdného stánku a vydali se ulicí podél klongu (kanálu), kde byl vysázený pruh stromů a různé zeleně a vypadalo to jak v džungli. Asi po hodině jsme dorazili na vlakové nádraží Hua Lamphong, kde jsme plánovali zakoupit lístek na vlak do Malajsie. V jeho okolí se dost špatně pohybuje, protože se tu nejspíš staví metro, je to všude rozkopané a přebíhání mezi auty celkem pro silné povahy. Koupě lístku se nakonec nezadařila tak úplně, jak jsme si představovali – na nejbližší 2 dny byl totiž vlak vyprodaný, tak jsme se museli spokojit s jízdenkami na další den, ale jenom do jihothajského města Hat Yai (kde píšou, že nic není), odkud se pak budeme muset nějak dostat na a přes hranice. Jízdenky nás vyšly na 1710B za oba, lůžkové spaní, obě místa horní. Zaplatili jsme bez problému kartou.

   S jízdenkami v kapse jsme se procourali úžasnou čínskou čtvrtí, kde jsme si ale na jídlo nějak netroufli (ptačí hnízda? žraločí ploutev? polévka z krokodýla? – za cenu našeho celodenního rozpočtu?). Došli jsme si s hladem zase až mezi Thajce a dali si u pouliční vývařovny polívku. Také jsme se pokusili o koupi pečených kaštanů, ale jednak za ně paní chtěla 180B/kg a druhak nám odmítla prodat méně než půl kila, tak jsme s díky odmítli. Postupně přes několik kešek a dva nádherné parky jsme se dostali zpět k řece, nicméně o pár lodních stanic výš – u Královského paláce. Odsud je možné se dopravit za 3B na opačnou stranu řeky a navštívit asi poslední z velkých bangkokských chrámů, který jsme ještě neviděli – Wat Arun Rajwararan, nebo-li Chrám zapadajícího slunce. Každý, kdo měl možnost ho spatřit směrem od řeky, v záři zapadajícího slunce, chápe, že jinak se ani jmenovat nemůže. Na chrámu je asi nejlepší to, že se dá vyšplhat po příkrých schodech poměrně vysoko na hlavní prang (věž) a odsud je úžasný výhled na řeku Chao Phraya, Královský palác, Wat Pho i další části starého města. Byli jsme se podívat i v sousedních menších chrámech – viharnech, ale z jednoho nás po chvíli sezení vyhodili, protože se chystala asi nějaká větší slavnost – lidi sem nanosili hromady obětin a postupně začalo nastupovat hned několik mnichů ke …mši? Nevím, právě v tuto chvíli nás paní Cecilka velmi zdvořile, ale velmi jasně vyprovodila ven. Jinak ještě doplním, že vstup na hlavní prang stojí 50B, u pokladny vás pozorní na kapsáře a uctivě poděkují, pokud se jako žena rozhodnete dodržovat jejich žádost o “slušné” oblečení (zakrytá ramena a kolena). Výzdoba chrámu je fascinující, do kamenného podkladu jsou nastylizované kytičky a další tvary z porcelánu (rozbitých talířů?), mušlí a barevných sklíček, dále jsou zdi zdobeny zobrazením duchů a reliéfy krásných prsatých tanečnic apsar. 4 vedlejší prangy mají v horní části zdiva rozvěšené zvonečky, takže v nepřetržitém vánku neustále krásně pocinkávají.

   Od chrámu jsme se svezli přívozem zpět na “naši” stranu řeky a podél hradeb Královského paláce Wat Phra Kaew se vydali pěšky (z posledních sil) dom. Procházka podél hradeb je strašně zajímavá a pro Evropana možná úsměvná, protože jsou tu na dekách rozložení prodejci všeho možného, nicméně vždy “setřídění” právě podle druhu prodávaného zboží. A tak jsme šli nejdříve mezi prodavači typických suvenýrů – klobouků, pohledů, vějířů apod., dále byly amulety, pak šperky, potom přišlo na řadu průmyslové zboží, pak drahé kamení, atd….. V uličce ovocnářů jsme si koupili pytel mangostanu (cca 15 ks) za 20B, mého asi nejoblíbenějšího thajského ovoce. Postupně jsme se dostali až na velkou třídu, ze které se odbočuje k našemu hostelu, ale nemohli jsme jí poznat – ulice byla provozu zavřená a právě se zde rozjížděl večerní trh – nevím, jestli sobotní, nebo vánoční nebo k nějaké jiné příležitosti, každopádně byl zajímavější asi spíš pro místní, protože tu byly hlavně hadry (doslova – asi když potřebujete vyklidit skříň věcí, které už nikdo z rodiny nechce, vezmete je na trh) a různé vetešárny, jídla méně a ne až tak super lákavé jako jsme na těchto night marketech zažívali.

   My se ale na takovou akci museli jít trochu občerstvit do hotelu – dali jsme si sprchu, hodinku spánku a hned bylo lépe. Na trhu jsme se nemuseli ani moc namáhat a našli jsme, co jsme hledali – sushi!!! Naložili jsme si několik kousků po 5B a stranou od mumraje si je vychutnali. Thajské wasabi nám dalo co proto, myslím, že mě protáhlo i ušima. Prolezli jsme trh a nic až tak zajímavého už neobjevili, jen jsme asi hodinu vydrželi sledovat dost šílený “divadelní” program. Nevím, jestli jsem to dobře pochopila, ale podle mě to byla vystoupení jednotlivých “nezávislých umělců”, kteří se snažili zaujmout publikum a vydělat si nějakou kačku. Když jsme stáli opodál, zrovna se začala chystat v zákulisí neuvěřitelně vyzdobená partička asi 5 chlapů různých věků a 2 slečen – všichni ve zdobených, leskle okamínkovaných šatech, namalovaní až ke konečkům prstů a s hromadou blyštivých šperků. Jelikož vystupoval každý z nich sám a slečna, kterou jsme chtěli vidět nejvíc, až poslední, museli jsme vytrpět celé představení až do konce. Všichni napůl zpívali a napůl tančili, nic pořádně, překřikovali se navzájem. Doprovodná kapela mlátila do svých zvučných nástrojů rytmus nerytmus, melodie nemelodie a celé to neskutečně trhalo Evropanovy uši. Mužská část mě navíc neskutečně bavila už jenom tím, když postávali kolem, protože se všichni tvářili přihřátě i mimo scénu, na ní pak sami sebe tak dojímali, že by se jeden rozbrečel, kdyby se nepopadal smíchy za břicho. Holt jiný kraj, jiný mrav:-)

   Po kratičkém vystoupení nejhezčí slečny jsme se urychleně spakovali a usadili se u stánku s jídlem v naší ulici. Nevím, co nás k tomu přesně vedlo, asi chuť na všechno najednou, ale objednali jsme si obrovskou večeři a nesnědli nakonec ani jeden celý chod:-( Stálo to ale zato – polévka tom yum, kokosová polévka, rýže s pálivou rybou, rýže s kešu a ananasem, papájový salát a 3x shake, který tu skoro nemixují, takže v něm byly velké kousky ovoce. Děsivé obžerství, po němž jsme se jenom odvalili do hostelu umřít. Umírání trvalo asi hodinu, po šlofíku nám zase otrnulo a vyrazili jsme strašit do ulic až do 1 do rána. Obešli jsme snad všechny 7-11 v okolí, jestli někde znova neuvidím banánovou ledovou čokoládu, ale nikde nic, až jsem začala věřit, že se mi asi jenom něco zdálo. Do hostelu jsme se vrátili v 1 ráno a byli jsme mezi prvními – zbytek se trousil až někdy do 5 a dělal kravál.

 Tisk článku