Název „Štíty Evropy“ prý kdysi vymysleli námořníci vracející se z Ameriky. Když se blížili ke španělským břehům, zasněžené vrcholky tohoto pohoří byly to první, co z pevniny spatřili. Dnes je to jeden z nejstarších národních parků na kontinentu. Leží na pomezí Asturie, Kantábrie a Kastilie a Leónu. Dole najdete bujné listnaté lesy, ale jakmile vystoupáte výš, krajina se změní v drsnou měsíční pláň s vápencovými věžemi, které sahají přes 2 600 metrů vysoko.
Celé pohoří funguje jako obrovský krasový ementál. Voda do vápence za miliony let vyhloubila propasti a jeskyně, kvůli kterým sem jezdí jeskyňáři z celého světa. Park se dělí na tři hlavní masivy – Západní, Východní a Centrální. Pokud hledáte odlehlou vysokohorskou divočinu, zamiřte rovnou do toho Centrálního (Urrieles). Je ze všech nejpřístupnější a tyčí se v něm i nejvyšší hora parku, Torrecerredo.
Zvířatům se tu daří. Po strmých skalách skáčou místní kamzíci (ve Španělsku jim říkají rebeco), a když máte obrovské štěstí, narazíte na stopy medvěda hnědého nebo vlka. Největší radost mají ale ochranáři z orlosupa bradatého. Z Picos kdysi úplně zmizel, ale podařilo se ho sem vrátit, takže ho zase můžete pozorovat, jak se supy a orly krouží nad údolími.
Nečekejte ale nedotčenou pustinu, kde nepotkáte člověka. Hory tu už po staletí patří pastevcům, kteří sem na léto vyhánějí krávy, ovce a kozy. Dobytek a tradiční kamenné chaty potkáte na spoustě treků. Právě díky pastevcům tu navíc vznikají fantastické plísňové sýry jako Cabrales nebo Picón Bejes-Tresviso. Zrají v chladných jeskyních a jejich chuť je tak ostrá, že vám spolehlivě protáhne dutiny.
Vyrazit sem můžete na krátkou odpolední procházku, vícedenní přechod i na těžké ferraty. Jako základna fungují městečka na okrajích parku – v Asturii je fajn Cangas de Onís nebo Arenas de Cabrales, v Kantábrii fotogenické Potes. Jen jedna praktická rada: počasí se v Picos umí otočit během dvaceti minut. I když ráno na obloze není ani mráček, nepromokavá bunda v batohu je tady nutnost.
Napsat komentář