Pokud projíždíte severním Španělskem po pomezí Aragonie a Navarry, nemůžete minout masivní vodní plochu přehrady Yesa. Právě nad jejím severním břehem, na skalnatém ostrohu v nadmořské výšce 560 m, se tyčí silueta opuštěné vesnice Escó. Toto místo dnes působí jako memento lidské bezmocnosti vůči státním rozhodnutím. Escó totiž potkal osud stovek dalších španělských vesnic, které musely v minulém století ustoupit industrializaci a výstavbě vodních děl. Přestože samotné domy na kopci voda nikdy nezatopila, vesnice přišla o to nejcennější – o úrodnou půdu v údolí řeky Aragón.
Historie Escó sahá hluboko do středověku, první písemné zmínky pocházejí již z 11. století. Vesnice prosperovala zejména díky zemědělství, pěstování obilí a chovu ovcí. Zlom nastal v 50. letech 20. století, kdy padlo rozhodnutí o stavbě přehrady Yesa. Vyvlastňovací dekret byl podepsán v roce 1955 úřadem Confederación Hidrográfica del Ebro a v roce 1959 došlo k samotnému vyvlastnění pozemků. Stát tehdy vyplatil obyvatelům jen minimální finanční kompenzace, které sotva stačily na pořízení nového bydlení v okolních městech. Většina z přibližně 250 obyvatel se musela narychlo sbalit a odejít. Během několika let se z živé komunity stalo opuštěné místo, kde zůstalo stát jen šedesát prázdných domů.
Krajina v okolí přehrady navíc trpí silnou erozí. Na podzim, kdy hladina vody klesá, se odhaluje popraskané bahno a šedé slínové sedimenty, což dotváří syrovou atmosféru celého místa. Oblast je známá také svým drsným klimatem. Severní vítr zvaný cierzo zde fouká téměř neustále a urychluje erozi obnažených zdí. Srážkový stín Pyrenejí způsobuje, že léta jsou zde extrémně suchá a horká, zatímco zimy přinášejí ostrý chlad z nedalekých horských vrcholů.
Architektura mizejícího světa
Při procházce Escó uvidíte typickou aragonskou architekturu horského podhůří. Domy jsou postavené z místního lomového kamene, který doplňují masivní dřevěné trámy a zbytky kovaných balkonů. Na některých střechách ještě spatříte typické aragonské kuželovité komíny, takzvané chimeneas aragonesas. Ty bývají zakončené tradičním kamenem zvaným espantabrujas, který měl podle lidové víry odhánět čarodějnice. Dnes jsou však tyto stavby v pokročilém stádiu rozpadu. Střechy se propadly, obvodové zdi se hroutí a interiéry zarůstají divokými šípky, ostružinami a bezem.
Vstup do jakéhokoliv objektu je extrémně nebezpečný. Statika budov je vážně narušená vlivem počasí, střídání teplot a dlouhodobého zanedbání. Při prohlídce se proto držte výhradně na bývalých cestách a uličkách. Dominantou celé zříceniny je románský kostel svatého Michaela (Iglesia de San Miguel), který stojí na nejvyšším bodě kopce. Kostel pochází z 11. století, přičemž v pozdějších obdobích prošel barokními úpravami. I když je dnes interiér chrámu zcela zdevastovaný, jeho masivní kamenná loď a polokruhová apsida stále odolávají zubu času. Z plošiny před kostelem se otevírá široký výhled na vyprahlé dno přehrady Yesa a okolní kopce pyrenejského podhůří.
Přežívající vzdor a poutní stezka
Escó však nikdy zcela nezemřelo. Zatímco ostatní odešli, rodina Guallarových se rozhodla zůstat. Pastýř Felix Guallar se svými syny odmítl opustit své pastviny a domov. Žili zde bez tekoucí vody a elektřiny, obklopeni stovkami ovcí, jako poslední strážci mizejícího světa. V posledních letech se o zachování paměti místa snaží sdružení Asociación Recreativa de Escó. To každoročně kolem 1. května pořádá setkání rodáků a jejich potomků, kteří se sem vracejí, aby uctili památku svých předků a uklidili areál vesnice. Escó nebylo jediné, které potkal tento osud. Sousední vesnice Tiermas a Ruesta dopadly podobně. Zatímco z Tiermas zbyly jen ruiny na kopci a staré lázně pod hladinou, Ruesta je dnes částečně spravována odborovým svazem CGT, který se snaží o její částečnou obnovu.
Vesnice má také významnou polohu na historické poutní trase. Prochází tudy takzvaná Aragonská cesta (Camino Aragonés), která je jednou z větví slavné Svatojakubské pouti. Poutníci přicházející z pyrenejského průsmyku Somport procházejí přímo pod kopcem s ruinami Escó. Pro mnohé z nich je pohled na opuštěnou vesnici silným zážitkem a symbolem pomíjivosti lidského snažení. Cesta je zde značená typickými žlutými šipkami a symbolem mušle hřebenatky.
Praktické tipy pro návštěvu
Escó je snadno dostupné z rychlostní silnice A-21, která spojuje města Jaca a Pamplona. Sjedete na starou silnici N-240, ze které vede odbočka přímo pod kopec. Auto můžete bezplatně zaparkovat na nezpevněné ploše hned pod vesnicí. Vstup do areálu není nijak zpoplatněn a místo je přístupné celoročně, 24 hodin denně.
Na návštěvu si vyhraďte přibližně hodinu až hodinu a půl. Vzhledem k charakteru terénu doporučujeme pevnou trekovou obuv s protiskluzovou podrážkou. Cesty jsou plné volných kamenů, sutin a trnitých keřů. V letních měsících zde panují extrémní vedra, proto si s sebou vezměte dostatek pitné vody, protože ve vesnici není žádný funkční zdroj vody ani jiné turistické zázemí. Pokud cestujete se psy, mějte je na vodítku. V okolí se stále pohybují polodivocí psi hlídající stáda ovcí místních pastýřů.
Napsat komentář