Stari most v Mostaru představuje jeden z nejvýznamnějších symbolů nejenom města, nejenom Bosny a Hercegoviny, ale někdy dokonce celého regionu západního Balkánu. Tento kamenný jednoobloukový most se klene nad tyrkysovými vodami řeky Neretvy a spojuje dvě historické části města – křesťanskou chorvatskou na západě a muslimskou bosňáckou na východě. Stavba není pouze dopravní spojnicí, ale také hlubokým historickým monumentem, který přežil svou vlastní smrt. Dnešní podoba mostu je více než věrnou rekonstrukcí původního osmanského díla ze 16. století, které bylo zničeno během válečného konfliktu v 90. letech 20. století.
Historický triumf osmanského stavitelství
Původní most nechal v roce 1557 postavit osmanský sultán Sulejman Nádherný, který chtěl nahradit tehdejší nestabilní dřevěný visutý most. Návrhem a stavbou pověřil architekta Mimara Hajruddina, žáka slavného stavitele Mimara Sinana. Stavba byla dokončena v roce 1566 po devíti letech náročných prací. Ve své době se jednalo o technologický zázrak, neboť mostní oblouk s rozpětím 28,7 m a výškou 24 m nad průměrnou hladinou řeky byl nejširším jednoobloukovým kamenným mostem na světě. Šířka mostovky činí přesně 4 m.
Klíčovým materiálem pro stavbu se stal lokální vápenec známý pod názvem tenelija. Tento specifický kámen se těží v nedalekých lomech u obce Mukoša. Tenelija má unikátní vlastnosti, díky kterým most během dne mění svůj odstín. Zatímco pod ranním sluncem působí téměř zářivě bíle, v poledním žáru získává teplý okrový tón a při západu slunce přechází do jemně šedé barvy. Kamenné bloky byly spojovány železnými čepy a zalévány tekutým olovem, což konstrukci zajišťovalo mimořádnou pevnost a pružnost při otřesech půdy.
Tragický pád a precizní rekonstrukce
Během bosenské války se Stari most stal terčem cíleného ostřelování. Dne 9. listopadu 1993, po opakovaných zásazích dělostřeleckými granáty chorvatských jednotek HVO, se historický oblouk zřítil do vod Neretvy. Zničení mostu vyvolalo celosvětovou vlnu rozhořčení, neboť padla památka nevyčíslitelné kulturní hodnoty. Po skončení války byla pod záštitou UNESCO, Světové banky a s finanční pomocí několika evropských zemí zahájena obnova, která trvala od roku 2001 do roku 2004.
Rekonstrukce probíhala s maximálním ohledem na historickou věrnost. Maďarští vojenští potápěči vyzdvihli z rázovitého koryta Neretvy původní kamenné bloky, které byly následně analyzovány. Architekti se rozhodli použít stejné středověké lomy a tradiční osmanské stavební postupy. Kameníci tesali nové bloky ručně za použití historického nářadí. Jako pojivo posloužila tradiční malta vyrobená z vápna a drcených říčních sedimentů. Slavnostní otevření obnoveného mostu proběhlo 23. července 2004 a o rok později byl most zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Praktické tipy pro návštěvu a tradice skokanů
Při procházce po mostě si musíte dát pozor na velmi kluzký povrch. Kamenné desky z vápence tenelija jsou léty chůze vyleštěné do hladka. Na mostovce jsou sice instalovány příčné kamenné prahy, které mají skluzu bránit, přesto doporučujeme zvolit obuv s protiskluzovou podrážkou. Nejlepší čas pro fotografování bez davů turistů je brzy ráno, ideálně před devátou hodinou, kdy slunce osvětluje východní fasádu a uličky starého města jsou ještě liduprázdné.
Neodmyslitelnou součástí návštěvy jsou místní skokani z mostu, sdružení v klubu Kluba skakača u vodu Mostari. Tito odvážní muži skáčou z nejvyššího bodu mostu z výšky 24 m do ledové vody Neretvy, která má i v letních měsících teplotu kolem 12 až 15 °C. Skokani nejprve obcházejí diváky a vybírají do klobouku příspěvky. Jakmile se sejde dostatečná částka, obvykle kolem 25 až 50 eur, předvedou precizní skok. Pokud toužíte po nejlepším výhledu na skokany i samotnou stavbu, sejděte po kamenných schodech na štěrkovou pláž pod mostem na levém břehu řeky. A pokud byste si náhodou chtěli vyzkoušet tuto “kratochvíli” na vlastní kůži, tak se můžete do klubu zapsat, podstoupit jednodenní výcvik zahrnující skoky z nižších pozic jinde po proudu řeky, a na závěr se vrhnout i z postu nejvyššího. Dostanete možná certifikát, ale peníze určitě ne – naopak, za výcvik je třeba zaplatit.
Napsat komentář