Slovenskem po stopách Čachtické paní Alžběty Báthory

...aneb pár střípků o hradech nedaleko české hranice, a ze stopování přes kus země
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Plovdiv

Čas nás trochu tlačil, a tak jsme znova sedli na autobus a nechali se odvézt do Nového Mesta nad Váhom, které se stalo výchozím místem našich dalších 2 výprav (ve slovenských autobusech nám uznávají ISICy). První z nich vedla na nedaleký (asi 8 km) hrad Beckov, který jsme někde viděli na fotce, a moc se nám zalíbil. Řekli jsme si, že nebudeme saláti a do Beckova dojdem pěšky. Dnes už jsme to nestihli:-) Zdolali jsme část Nového Mesta, pak most přes Váh, a ocitli jsme se v rekreační zóně Zelená voda. Tam se nám moc líbilo, i když teď, po letní sezóně, působily kemp, pláže, klouzačky i stánky poněkud opuštěně. My jsme se pokoušeli držet zelené značky, ale zamotali jsme se mezi chatami (no, spíš honosnými sídly) a kus si zašli. Jinak Nové Mesto a Beckov spojuje nově otevřená cyklostezka, což je v praxi bývalý železniční násep, po kterém vede vyježděná stezička. Místní na to prý docela nadávají, povídal jeden takový děda, co nás tam míjel. Nás asi v polovině vzdálenosti do Beckova naprosto opustily síly i morálka, a tak jsme to zabalili na břeh rybníka, kde měli (asi) rybáři vysekaná místa, někde i s vyrobeným sezením, apod. My se naštěstí s nikým nepotkali a strávili tu v celku poklidnou noc. Ve stanu bylo opět teplo a sucho, i když všude kolem večer padla rosa a ráno se valila mlha. Usnuli jsme někdy snad v půl 9, podepsal se na nás spánkový deficit předchozích několika nocí příprav, a také ty proklaté batohy. Vyspali jsme se dobře, naštěstí se nám zatím nezdálo nic z historie, která nás čeká zítra – vydáme se do sídla nechvalně proslulé hraběnky Báthory.

Čtvrtek 18.9. – den třetí –  PO HRADECH

Vyspaní do zásoby jsme se v 8 ráno vyhrabali a zavedli důležitou součást dne – rozcvičku. Úterý, čtvrtek a sobota předcvičuje bratr sokol Petík, v pondělí, středu a pátek předcvičuje bratr sokol Anča, a v neděli si dáme voraz:-)

Po rozcvičce a snídani jsme zabalili a vyrazili dál, snad dneska už do toho Beckova dojdeme. Batohy bohužel nikdo přes noc nevykradl, takže stále musíme všechno vláčet s sebou. Pokračovali jsme po cyklostezce, až kousek před vesnicí (i když asi předčasně) jsme se odpojili na most a kolem místního JZD. Aspoň tu ale rostly ořešáky, tak jsme si trochu zamazali ruce čerstvými vlašáky.

Stručně z historie hradu Beckov

Hrad Beckov byl původně vystavěn už ve 13. století na strategickém místě – 60 m vysokém vápencovém útesu. Ve 14. a 15. století byl jedním z ústředních sídel mocného uherského rodu pánů ze Štibořic a dočkal se díky tomu velkého rozmachu a stavebních úprav, vzniklo z něj honosné panské sídlo. Později, v 16. století hradu přibyly další obranné prvky jako opevnění a dělová věž, z důvodu častých tureckých nájezdů. Od roku 1646 hrad chátral a 1727 jej definitivně zničil požár. V současné době na něm probíhá mnoho rekonstrukčních prací, návštěvníci mohou vidět makety dobývacích katapultů. Bohužel se nám nepodařilo dostat do kaple, kde se toho momentálně rekonstruuje asi nejvíc. Vynahradili jsme si to aspoň výhledem z věže nad pokladnou, který byl parádní.

Hrad už byl vidět odevšad a vypadal dost lákavě. Prošli jsme vesnicí na malé náměstíčko, kde nás nalákala pekárno-cukrárna, ale byly to obyčejné potraviny. Pak jsme se vyškrábali k hradu, což bylo zase něco, ale čekala jsem to horší:-) Zakoupili jsme studentské vstupenky po  2,20 € a nechali si batohy u sympatických paní v pokladní budce. Na prohlídku jsme dostali tištěného průvodce, kterého jsme si mohli nechat.

Po prohlídce hradu jsme seběhli zpět do Beckova a cestou si odlovili kešku na zdejším židovském hřbitově, který je zařazen mezi slovenské kulturní památky. V malé trafice jsme zakoupili pohledy a asi 20 minut si počkali na autobus zpět do Nového Mesta. Přišlo se s námi pomazlit černé kotě a předat nám pár svých blech na cestu.

V Novém Městě jsme nejprve zamířili na vlakové nádraží, jež leží hned vedle autobusáku. Koupili jsme si lístky do Višňového za 0,64 €/os. Nebrali sice ISICy, ale zase jsme nemuseli platit extra za batohy. Během 40 minut čekání Petík skočil do nedalekého Lidlu doplnit zásoby, pak jsme nastoupili do jediného volného vagonu (ano, přišlo nám to podezřelé) a vzápětí nás nádražák vyhodil, že se tenhle vůz odpojuje. Přesunuli jsme se tedy do jiného a mohli vyrazit vstříc našemu hlavnímu cíli na Slovensku – Čachtickému hradu.

Za Čachtickou paní Alžbětou Báthory

Hrad Čachtice, o kterém jsou doloženy první zmínky již ve 13. století, byl během své historie značně rozšiřován, až narostl do úctyhodných rozměrů. Konec jeho slávy nastal po roce 1708, kdy jej dobyla vojska Františka Rákonciho a hrad již později nikdo neopravoval. Ještě mnoho let však sloužil jako vězení s pověstí, podle které se z něj nedá uprchnout. Mnoho provinilců zde bylo vězněno a popraveno.

Stejně tak během staletí hrad vystřídal mnoho majitelů. Jedním z nejproslulejších (zdaleka ne nejoblíbenějších) se stala uherská hraběnka Alžběta (Nádašdy) Báthory (7.8.1560 – 21.8.1614), řečená Čachtická paní. Ta se bohužel do dějin Slovenska (a Maďarska) zapsala velice nechvalně, jako nejznámější masová vražedkyně historie.

Rod Báthory se již po několik generací před Alžbětou vyznačoval výstředními povahovými vlastnostmi – násilnickým chováním, krutostí, mravní zvrhlostí. Ani Alžběta nebyla výjimkou, a tak její krutovládě padlo za oběť nespočet životů jejích poddaných, zejména mladých dívek, v jejichž mučení a zabíjení se vyžívala. Dlouho její činy zůstávaly nepovšimnuty a nepostihnuty, dobrou zástěrkou jí byl její urozený původ, stejně jako původ a dobrá pověst jejího manžela. Ten však v roce 1604 zemřel a krutost Alžběty při jejích orgiích se natolik vystupňovala, že bylo třeba zasáhnout. Tohoto úkolu se měl zhostit palatín Thurzo, který již při příjezdu do Čachtic přistihl Alžbětu při mučení dívek, sestavit obžalobu a vést proces tedy pro něj neměl být problém. Jelikož doba Alžběty Báthory byla bohatá na čarodějnické procesy, spisy z jejího vyšetřování ji uvádějí také jako aktivně provozující čarodějnictví – dnes se asi můžeme pouze dohadovat, jak to bylo ve skutečnosti.

Pravděpodobně opět díky svému původu nakonec nebyla Alžběta nikdy postavena před soud, pouze zůstávala střežena v domácím vězení na hradě Čachtice (na němž předtím pobývala spíše sporadicky, k pobytu v Čachticích jí sloužil zdejší kostel). Její vězení trvalo 4 roky, než přirozenou smrtí zemřela.

Alžběta (Nádašdy) Báthory (7.8.1560 – 21.8.1614) Zdroj: wikipedie

Při zastávce v Čachticích hrad nebyl vůbec vidět, zato bylo všude po nedávných povodních dost podmáčeno. Až teprve když jsme se přiblížili do Višňového, tak jsme ten krpál uviděli. No ty kráso! No nic, vytáhli jsme hůlky a směle se do toho pustili. Nešlo se nakonec skoro kolmo skálou, jak jsme se obávali, ale celkem příjemně stoupajícím údolím. Respektive celkem příjemně by se šlo, nemít na zádech přebytečných 25 kg:-) Za tři čtvrtě hodiny jsme ale byli nahoře na hřbetu, odkud byl krásný výhled na hrad, a už se k němu jenom seběhlo. Koupili jsme si studentské lístky za 1,50 €, uschovali v pokladně batohy a prošli si celý ohromný hrad. Sluníčko už trochu klesalo, a tak jsme měli parádní světlo na focení. Strávili jsme na hradě, který nechvalně proslavila zejména Alžběta Báthory, skoro hodinu, a na odchod si pořídili ještě pohledy, turistickou známku a razítka, kam to jenom šlo. Vrátili jsme se na palouk na hřebeni ještě odlovit kešku, a nakonec tam ztvrdli i na západ slunce, který jsme se pokusili nafilmovat časosběrem.

Stejnou činnost sem přišla provozovat trojice místních, 2 kluci a holka – zřejmě zkoušeli nové GoPro:-) Když i odlovili kešku, dali jsme se s nimi do řeči, ale nebyli moc družní, tak jsme se po západu slunce zase rozloučili a šlapali do Čachtic. Tam jsme na ně narazili ještě jednou, společně s dalšími kačery u kešky – ti druzí byli majitelé kešky u hradu. Ti, se kterými jsme se tam setkali, byli naopak majitelé této kešky:-) Tak kdyby na naše stránky někdy zavítali, tak je tímto všechny zdravíme.

Za přibývající tmy jsme tedy seběhli do Čachtic a dali si ještě další dvě kešky (jednu našli, druhou ne), a potom pozdní večeři v restauraci Full Belly, kde slečna servírka zřejmě zrovna prováděla inventuru a netvářila se na nás ani trochu přívětivě. Jídlo nám ale ještě dovolila, tak jsme si narvali pupky výbornou pizzou a doplnili trochu pitný režim točenou kofolou, a díky wifi si vyřídili potřebnou komunikaci. Když jsme ve 22 hodin konečně pustili personál domů, vydali jsme se přes ves, nebo spíš městečko, na jeho okraj. Dokud jsme šli osvětlenými ulicemi, všechno bylo v pohodě a psi štěkali za zamčenými ploty. Postupně ploty začaly mizet, domky chátrat a u jednoho z posledních stavení na nás vyběhla rovnou smečka v čele s nějakým křížencem staforda. Naštěstí se drželi docela stranou, zvlášť, když Petr stáhl jako nejrychlejší zbraň z ramene 5-kilový foťák a párkrát s ním před sebou máchl. Na konci ulice jsme se ocitli v divné oranici, tak trochu asi skládce, ale upalovali jsme pořád dál po projeté polňačce, abychom setřásli smečku.

Za prvním polem, z dohledu a doslechu psů i lidí, jsme se napojili na silnici, a po ní šlapali další asi 4 km a snažili se při tom najít místo na spaní. To se bohužel nezadařilo – jednou byla všude kolem skládka, jinak pořád pole, a vrcholem se stalo, když jsme zrovna procházeli mezi dvěma kukuřičnými poli s dvoumetrovými rostlinami, a asi tak metr před námi zachrochtalo divoké prase a zdrhlo kamsi hlouběji do pole. Tím jsme možnost spaní v kukuřici, které se nám pro případ nouze v minulosti osvědčilo, definitivně zavrhli. Místo toho jsme došli až na konec cesty, kde se před vesnicí Povážany napojuje na hlavní silnici. Podařilo se nám najít trochu stranou místečko na stan, uprostřed bodláčí. Když jsme ho měli skoro celý postavený, najednou uslyšíme v kukuřičném poli na opačné straně cesty šplouchání, rochnění a blažené chrochtání! Marně jsme pak další hodinu vzpomínali na všechny poučky, co dělat při setkání s divokým prasetem. Do stanu jsme nakonec zalezli, ale nechali ho otevřený, Petík tak trochu držel hlídku přes noc.

Pátek 19.9. – den čtvrtý –  STOPOVACÍ MARATON

Nastavený budík se ukázal jako bezpředmětný, když mě někdy po 5. vzbudil močák, a rozespalý Petík prohlásil, že teď ať hlídám já, načež během asi tak 3 vteřin chrápal. Doslova. A tak jsem hlídala, i když už moc nebylo co. Ještě chvíli jsme se váleli, ale po 8 (když už o nás vědělo poměrně dost lidí, co projíždělo kolem) jsme se už vyhrabali, zabalili a šli o pár metrů dál na stopa. Po ránu bylo zataženo, sem tam prosvitlo sluníčko, i během dne to pak takto zůstalo a oproti minulým dnům se trochu ochladilo.

Stopem a spekulováním o řidičích jsme se vydrželi bavit hodinu a 10 minut, než nám konečně někdo zastavil. Respektive vůbec jsme nevěděli, kde se tam najednou vyloupl, ale stál nám za zády bílý Nissan Pathfinder s trochu zvláštním řidičem, ale že nás vezme do Leopoldova. Pán dost huhňal a vypadal lehce přiopile nebo unaveně nebo mentálně, těžko říct. Společnou řeč kluci našli při drbání poměrů ve společnosti. Povídal, že by prý taky rád cestoval, ale nemůže kvůli hypotéce. Už od začátku se všichni řidiči bavili jenom s Petrem, mě ignorovali. No, měla bych si začít zvykat. Chlapík to docela valil, v půl 1 nás vyhodil u nákupní zóny Tesco mezi Leopoldovem a Hlohovcem. A tam jsme si mohli vyzkoušet, k čemu všemu může dneska takové nákupní centrum posloužit:

DEVATERO VYUŽITÍ NÁKUPNÍHO CENTRA

  1. Čekárna – dá se tu lidsky usadit na lavičku, ne pořád někde dřepět na zemi.
  2. Doplnění zásob – jasně, klasika, dokoupíme, co nemáme.
  3. Informační centrum – pokud nemá přímo nějaké vlastní, je možné vznést dotaz na jakéhokoli zaměstnance (odjezdy autobusů, čas, kde je…).
  4. Jídelna – záleží na výběru konkrétního NC, ale většinou nabízejí mnoho možností stravování v rozsahu od čínského bistra po sushi bar.
  5. Internetová kavárna – určitě se vždycky najde aspoň jedna neplacená a neblokovaná wifi síť.
  6. Umývárna, WC – zašlému cestovateli se hodí jak pohodlné posezení, tak tekoucí voda – minimálně na vyčištění zubů, to ani nikdo blbě nekouká:-)
  7. Schovka před deštěm/horkem – klimatizace je holt klimatizace….
  8. Převlékárna – v případě potřeby by určitě bylo možné i dokoupení a doplnění již nepoužitelných kusů oděvu.
  9. Orientační bod – při stopování nebo dotazování místních ví každý, kde je Tesco, Kaufland, Metro….

Skoro po 2 hodinách, najedení, napojení, o něco čistější jsme se rozhodli zkusit s cedulí v ruce zhypnotizovat někoho z kolony aut vlekoucí se kolem. Napsali jsme NITRA/KOMÁRNO, a po tři čtvrtě hodině se slitoval jeden starší pán. Jinak tu totiž stejně většina aut asi jela domů do Hlohovce. Děda nejdřív nebyl moc povídavý, ale přes páteční kolonu ho Petík rozmluvil, a pak už to jelo – nadávání na poměry, na politiku a politiky, na EU:-) Prostě v tomhle jsme fakt pořád jeden národ… Tenhle pán, který strávil většinu života jako Čechoslovák, znal i naše reálie, naše politiky, naše kauzy. Vezl nás nějakým starším citroënem a jel do Považské Bystrice, nás vyhodil v centru Nitry a ukázal, po které silnici máme stopovat dál na Komárno. My se zastavili ještě v OC Mlyny, abychom splnili povinnost vůči našim sponzorům a odeslali první várku pohledů. Pak jsme se ještě zastavili na vlakovém nádraží (bylo po cestě), ale usoudili jsme, že je ještě čas stopovat a pokračovat o kus dál, za velkou křižovatku. U benzínky jsme se postavili s cedulí KOMÁRNO, později plus NOVÉ ZÁMKY a opět zhruba za hodinu nás nabral kluk asi v našem věku, v autě dětskou sedačku, a bez zatažené ruční brzdy nám šel pomáhat naložit batohy do kufru:-) Vzal nás asi na půli cesty do Nových Zámků, na konec vesnice Velký Kýr, kam jel za svojí přítelkyní. Naše cesta se mu moc líbila, říkal, že by jel taky, ale kromě financí nemá s kým. Vyprávěl, že pracuje v Nitře jako recepční hotelu, které národy má a nemá rád (nemá rád hlavně Němce a Rusy). Stopaře prý občas bere, když vypadají slušně (ó, děkujeme).

Vyhodil nás u benzínky na konci vesnice, kde se nebylo moc kam postavit, ale snad druhé auto, na které jsme mávli, nám zastavilo. Jeho řidič – to byl teprve týpek! Hyperaktivní klučina, jehož první odpověď na dotaz, jestli nás vezme do Nových Zámků, byla „Pohoda, jazz.“:-) Celou dobu snad nezavřel pusu, přitom rozkládal rukama, ale řídit zvládal bez problémů. Taky byl z naší cesty nadšený, a že by taky rád něco takového podnikl, že má rád východ a Orient. Jako první si přímo nestěžoval na peníze. Vyprávěl nám o svém bratranci, který měl prý síť čajoven ve východních Čechách, že je všechny prodal, odjel někam na východ, nic o sobě nedal vědět, a po půl roce se vrátil z Indie s nějakou chorobou z vody. No tak snad nás nepotká stejný osud… Klučina sám prý maluje obrazy a snaží se je prodávat, protože ho to baví. Na uměleckou školu se ale nedostal, tak ho zatím živí (zřejmě celkem slušně) firma jeho tatínka, která dělá vnitřní stavební práce. Vezl nás velkou oktávkou a nedělal mu starost benzín, jestli nás vyhodí v centru nebo na okraji průmyslové zóny Nových Zámků. To jméno nám asociovalo památku, tak jsme se ho ptali, jestli tu něco takového je. Prý dneska už ne, maximálně několik zbytků opevnění v centru. Dříve město mívalo obrannou hradbu proti nájezdům Turků, ta ale vzala za své na konci 2. světové války, když Spojenci potřebovali shodit nevyužitou munici a vybrali si pro tento účel velký železniční uzel. Nové Zámky se staly nejvíce bombardovaným slovenským městem, za oběti padlo na 6000 civilistů.

U benzínky v Nových Zámcích nám to přišlo celkem fajn i pro případ, kdybychom už dnes nic dalšího nestopli a museli tu přenocovat – dalo by se odsud odejít někam do polí. To jsme ale nakonec nepotřebovali, protože jen jsme mávli cedulí, stavělo nám další auto – a pak, že se na Slovensku stopuje blbě (jsme četli někde na netu):-) Tentokrát nás vzal chlapík o trochu starší než my, taky s dětskou sedačkou. Zřejmě patřil do neoblíbené menšiny Maďarů žijících na jižním Slovensku – slovensky mluvil trochu trhaně, některá česká slova nerozuměl vůbec a rádio mu žvatlalo jenom maďarsky. Pokecali si ale kluci nakonec docela dobře a dozvěděli jsme se, že pán normálně dělá kamioňáka a jezdí hlavně mezi SK a Německem, tedy přes proklínanou D1. Ptali jsme se ho na kemp v Komárnu a tam prý žádný není, ale vzal nás na maďarskou stranu Dunaje do Komárom, ke kempu asi kilák od hranice.

Recepci kempu jsme našli zavřenou, a když po chvíli vylezl sekuriťák, poslal nás trhanou němčinou o 50 metrů dál. Popošli jsme tedy do recepce Hotel & Camping Thermal, kde nám pan recepční sdělil cenu za noc pod stanem 7500 HUF. Rychle nám to šrotovalo, kolik že to vlastně je, a když to došrotovalo (asi 600 Kč), s díky jsme se rozloučili, že to zkusíme naproti. Sice by bylo fajn mít neomezený vstup do termálu, ale na jeden z prvních noclehů je to pálka. Naproti stál hotel Juno, na recepci cedule ZÁRTVA, opodál v salonku seděla veselá společnost lidí a dva mladíci se k nám vydali, co že potřebujeme. Ochotně anglicky se s námi domluvili a zavolali nám „pana domácího“. Taky se odněkud vyloupla mladá slečna vzhledu sekretářky v lodičkách, která nám anglicky tlumočila, když se pánové vrátili za svou zábavou. Pan domácí nám nejdřív vysvětloval, že hotel je od 1.9. zavřený, ale pak jsme se domluvili, že chceme pod stan do kempu a bylo to ok. Chtěl po nás 3200 HUF nebo 10 €. Forinty jsme ještě nestačili vybalit z hlubin batohu, tak jsme mu šoupli 10-eurovku a slečna nám ukázala kempovací zahradu, kuchyň, umývárny a napsala nám heslo na wifi.

My, unavení, jsme postavili stan (ještě, že už to umíme skoro poslepu), zabrali kuchyňku a při Maďarské gulášové polévce od Vitany si zasurfovali na internetu. Oběma nám ale brzy začala padat hlava, tak jsme se šli uložit do poněkud provlhlého stanu. Ve dveřích jsme se potkali s asi 4-centimetrovým cvrčkem a malou žabkou.

Zdroj informací o hradech: Wikipedie a cedule na hradech 

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..