Ve vesnici Nong Khiew nás hned po vystoupení z busu začali nahánět dohazovači na výlety lodí, ale my se s nikým nebavili, vzali věci a šlapali asi 5 minut k vesnici – stejně jako ostatní spolucestující z minibusu. Nevím, kde se nakonec upíchli, asi až za mostem, kde se nachází většina guesthousů, ale my jsme vyzkoušeli hned první rozumně použitelný – River Side guesthouse na břehu řeky (Nam) Ou, s krásnou terasou a vyhlídkou na řeku i krasové hory nad ní, s vrcholky zahalenými celý den v nízkých mracích. Usmlouvali jsme cenu ze 100 na 80 000K, tedy náš standard, ovšem jen za podmínky více nocí najednou. Zatím jsme vzali 2 a po rychlém zabydlení vyrazili na obhlídku a lov něčeho k jídlu. Zjistili jsme, že kromě toho, že máme hostel vedle školy, tak jsme celkem daleko (asi 5 minut chůze:-) od turistického dění. Nejblíže máme do přístavu, odkud bychom chtěli odplout lodí po řece Ou. Kus za ním je most přes řeku a za ním většina hostelů, restaurací a cestovek, opět s nabídkou túr k horským kmenům. Na kraji vesnice se dá vyšlápnout na nějaký view point (vyhlídku) na jedné z krasových skal, ovšem 2 km trvají údajně 1,5 hodiny a platí se vstupné 20 000 K, jak jinak (i když zde je v ceně lahev vody:-D). Další 3 km za vesnicí se dá dojít k jeskyni. My se ale obrátili dřív a usedli jsme v indicko-laoské restauraci. BOMBA! Fakt indická jídla od pravých Indů, nelze odolat! Dala jsem si mou oblíbenou (aspoň dle domácí přípravy) kormu a Petík vindaloo. Prej „spicy“ (ostré) a “hard“ (opravdu hodně:-). K tomu shaky, které tu měly také výborné. Pošmákli jsme si neskutečně a vrátili se na naší krásnou terásku, že se nám v tak inspirativním prostředí bude dobře pracovat. Jenomže mně se povedlo zabouchnout dveře s klíčem uvnitř a místo posezení jsme museli jít vzburcovat jediný personál, co tu byl – spícího mladíka. Povedlo se, ale sluníčko mezitím zalezlo za kopec a citelně se ochladilo (i když oproti Namthě tu bylo pořád teploučko), takže jsme stejně zalezli dovnitř. Pracovali jsme na věcech pro web a plánovali si další program, nicméně Petra vindaloo nějak odrovnalo, pálil ho celou noc žaludek a měl i teplotu, takže večer už jsme zůstali v hostelu a nikam nešli. Většinu času jsme strávili čtením (průvodce, článků, info na webu), a stejně na nás přišel někdy v půl 11 francouzský nerudný důchodce odspoda, jestli bychom nemohli mluvit tišeji. Řekla jsem mu, že si celý večer čteme, takže to asi nebudeme my, kdo ho ruší, a kromě toho my taky slyšíme každé jejich slovo odspoda. A co slovo, celou noc jak kdyby někdo chrápal přímo vedle mě v posteli!:-)

sobota 4.1.

Ráno bylo venku ošklivě zataženo a mlha (bohužel jako každé ráno kdekoli v severním Laosu), Petíkovi stále nebylo s popáleným žaludkem dobře, tak jsme vybírali fotky pro web a relaxovali v teple. Až v půl 12 jsme zabalili pár drobností a vyrazili na ozdravnou vycházku k jeskyni Pha Tok, 3 km za vesnicí (plus pro nás cesta přes celou vesnici:-), kde se za 2. Indočínské války skryla celá vesnice. Šli jsme v klídku po silnici a snad poprvé na této akci jsme se zapotili, konečně jsme si vychutnávali trošku tepla. Domky na kraji vesnice byly čím dál tím skromnější, u jednoho jsme viděli paní tkát na stavu. Skoro na konci vesničky se nám zalíbila restauračka Namlin, tak jsme se v dobré víře usadili a objednali si polívku napůl a každý rýži a shake. Sympatická paní nám všechno odkývala, ale prvních 15 minut jen hledala propriety na výrobu shaku. Hmmm, tak abychom do té jeskyně dnes ještě došli… obcházelo tu roztomilé štěně, podle mě rasa „baskervill“, na mazlení by bylo super, jenomže ono hrozně rádo pořád něco kousalo – kapsu, kalhoty, ruce, nohy, boty, tkaničky. A jelikož my jsme neměli moc chuť nechat se okusovat laoským čoklíkem, spíš jsme ho zaháněli a on dal za chvíli pokoj. Ještě roztomilejší byla majitelova dcerka Namlin, která přijela s tatínkem na motorce. V tatínkovi jsme poznali vesničana, co nás už cestou sem z motorky bodře zdravil. Teď byl také hodně kamarádský, i když dcerunce jsme se tolik nezamlouvali a radši se utíkala schovat mámě za zástěru. Časem jsme se i dočkali našich jídel a všechno bylo dobré, doplnili jsme energii a mohli pokračovat v náročném, 3-kilometrovém pochodu:-) Když jsme přišli k potoku před jeskyní, kojící mamina pod přístřeškem nás skásla každého o 5000 K a před vstupem do jeskyně po schodišti se na nás přilepil takový mladík. Neměli jsme chuť dohadovat se s někým o placení za „průvodcovské služby“, tenhle trik už známe, tak jsme ho vcelku ignorovali a on se po pár dotazech (snad nejhorší angličtinou, jakou jsem kdy slyšela, pokud mohu soudit – „Hálon ju sé“, předpokládám, že mělo být „How long you stay“, nebo možná taky ne – Petr vůbec nepoznal, že na nás mluví anglicky) odlepil. Jeskyně sama zas tak úžasný zážitek nebyla. Krasová výzdoba veškerá žádná a jen sem tam zapíchnutá kovová tabulka s popisem, k čemu konkrétné prostor sloužil. Díky nim jsme se dozvěděli, kde seděl guvernér vesnice, kde hlídala stráž, kde měla přepravený materiál pro stavbu barikády, a kam už nemáme chodit, ale nějak nevím, kde vlastně byli všichni obyčejní lidé. Zvenku jsou kolem vchodu ještě vidět díry po střelách.

Pod jeskyní jsme se ještě mrkli kousek po cestičce vyšlapané džungloidním remízkem mezi skálou a rýžovým polem, ale končila plotem a ostnatým drátem, který jsme si netroufli přelézat, a jinak nic tam. Vrátili jsme se do hostelu, jen se u Indů zastavili na shake, a také v přístavu, jenže pokladna na lodě byla zavřená. To jsem zvědavá, jak zítra budem shánět lístek.  Z té vyčerpávající výpravy jsme se museli zotavit, přeci jen na teplo a chození nejsme tentokrát ani trochu zvyklí:-D Petr navíc našel na netu poněkud zneklidňující informaci, že na řece Ou měla být teď v listopadu dostavěná přehrada, a tím se lodní spojení Nong Khiew – Luang Prabang úplně zrušilo. Takže to bude opravdu veselé….

Kolem sedmé jsme se vydali jakože na večeři, ale došli jsme se i na autobusák pro jistotu podívat na časy odjezdu busů. Překvapilo nás, že na ulicích už bylo skoro mrtvo – poslední lidi zalejzali a zabouchávali dveře i okenice, několik málo vytrvalců ještě posedávalo u ohňů před domky. O jídle nemohla být ani řeč. No co vám mám povídat, skončili jsme zase až u Indů, kde jsem si dala mé milované a doma často vařené aloo ghobi (omáčka s bramborami a květákem), Petík měl nějaké jiné aloo (jinou směs s bramborami a cibulí) a k tomu jsme si dali placky naan a shaky. Jídlo super, ale na můj shake jim asi došlo mango a nechtěli mi to říct, protože chutnal jak namixovaná cukrová voda:-) Po cestě zpět do hostelu už jsme nepotkali ani živáčka.

Po včerejší špatné zkušenosti už se na noc víc oblíkáme a kromě erární dečky lezeme i do vlastních vakospacáků. Snad bude tentokrát tepleji.

 Tisk článku