Místo vydání: Kladno
Že je Francie opravdu velká a hodně rozmanitá země, to není žádné tajemství. Ale že mimo spousty jiného ukrývá i sopky, tak o tom jsme neměli tušení (a to jsem ze Západní Evropy maturovala:-D). Jde o jedny z vůbec nejmladších sopek v Evropě, a díky tomu ještě tolik nepodlehly erozi a nabízejí se v rozličných tvarech a podobách. Sopečný pás Chaîne des Puys je asi 40 km dlouhý, 4 km široký a nachází se v něm na 80 vulkánů, kráterů a dalších sopečných útvarů. My máme České středohoří a Francouzi mají Chaîne des Puys. A to je rozhodně něco, čemu jsme při svém průjezdu Francií nedokázali odolat. Láká vás to také? Tak čtěte dál, vezmeme vás hned na dva vrcholy a jeden dlooouhý, ale krásný výšlap.
Čtvrtek 22. 9. – TÚRA PO FRANCOUZSKÝCH SOPKÁCH CHAÎNE DES PUYS
Kuba nás budí v 7:10, ale venku ještě skoro tma a vůle vstávat nulová, tak ještě chvíli zůstáváme v posteli, pak se tamtéž nasnídáme, zabalíme, kluci v lese potkají spoustu babek, ale já je zakážu teď sbírat. Přejedeme o kus zpět na velké parkoviště, vytáhneme ještě pohorky a hůlky, Kuba dostane jednu hůlku složenou a má ji tak akorát na svou velikost. Namasírujeme svaly a můžeme vyrazit na túru.
Chaîne des Puys je sopečné pásmo v Centrálním masivu (Massif Central) ve francouzském regionu Auvergne. Tento řetězec, táhnoucí se v délce přibližně 40 km v severo-jižním směru, zahrnuje zhruba 80 sopek. Od roku 2018 je celý areál zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO jako výjimečný příklad procesu kontinentálního riftingu – tedy rozpadu pevninské desky. Sopky jsou z geologického hlediska velmi mladé, jejich vznik se datuje do období před 95 000 až 8 600 lety, díky čemuž si zachovaly své téměř dokonalé, erozí málo narušené tvary. Dnes jsou považovány za spící.
Oblast je unikátní přehlídkou různých typů tzv. monogenetických sopek (vzniklých během jediné eruptivní fáze). Nacházejí se zde klasické sypané kužely s kráterem (např. Puy de Pariou), lávové dómy vzniklé vytlačením velmi viskózní lávy (nejvyšším z nich je Puy de Dôme s 1465 m n. m.) a také maary, což jsou explozivní krátery vzniklé kontaktem magmatu s vodou, často zatopené a tvořící jezera (např. Gour de Tazenat). Tato rozmanitost na malé ploše činí z Chaîne des Puys přírodní geologickou laboratoř pod širým nebem.
Praktické informace:
- Přístup: Oblast je volně přístupná a protkaná sítí turistických stezek, z nichž nejznámější je dálková trasa GR441, která vede okruh kolem celého pásma.
- Puy de Dôme: Nejnavštěvovanější vrchol je Puy de Dôme. Výjezd soukromými vozidly na vrchol není povolen. Dopravu zajišťuje panoramatický ozubnicový vlak „Panoramique des Dômes“, který je v provozu celoročně. Cesta na vrchol trvá přibližně 15 minut. Alternativou je pěší výstup po historické stezce „Chemin des Muletiers“ (cca 1-1,5 hodiny).
- Návštěvnické centrum: U paty Puy de Dôme se nachází informační centrum s parkovištěm, restaurací a prodejem jízdenek na vlak. Informace a mapy k ostatním sopkám jsou k dispozici v místních turistických kancelářích, například v nebližším větším městě Clermont-Ferrand.
- Jízdenky na vlak můžete zakoupit také online s platností 12 měsíců, a to přímo na webu panoramatické trasy – https://billetterie.panoramiquedesdomes.fr
- Ubytování v okolí není těžké sehnat – můžete se poohlédnout přímo v Orcines, nebo potom ve větším Clermont-Ferrand. Jedna z vůbec nejbližších možností, doslova na dosah sopkám, je například prázdninový dům La Méziou du Bois Joli, kam bychom třeba s přáteli hned vyrazili;-)
Hned u parkoviště je velká cedule se spoustou informací a s mapou celé oblasti, kde nám poprvé dochází, co že to tu před sebou dnes vlastně máme. Zabalení v bundách, kapucích a čepicích mapu zkoumáme a Petík nám ukazuje, co má za lubem. Naplánoval exkurzi do této oblasti celkem střízlivě:
Nejdřív vylezeme hned na nejbližší, a tedy jednu z nejčastěji navštěvovaných sopek Puy de Pariou, slezeme, popojedeme autem pod Puy de Dôme (není to oficiálně nejvyšší vrchol, který ale leží geomorfologicky v jiném pohoří, takže Puy de Dôme je minimálně nejvýraznější dominantou široko daleko), a tam se rozhodneme, jestli na ní vyšlápneme také pěšky, anebo se svezeme panoramatickým vlakem (zubačkou). Prostě takové přiměřené výšlapy tomu, že s námi jde dítě, kterému ještě nejsou ani 3 roky:-)
Všechno jasný, můžeme vyrazit, a na začátek docela zlehka, protože než se dostaneme přímo ke stoupání na sopku, proplétáme se houštinatými lesíky a pastvinami. Občas nás minou další odhodlaní výletníci, pozdravíme se podle toho, jaký jazyk komu zrovna přistane v puse, Kuba je samozřejmě centrem obdivu. A podle toho i statečně šlape…
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Samotná cesta na vrchol Puy de Pariou (1209 m) je široká, ušlapaná a dobře značená cesta listnatým lesem. Zkoušíme po cestě lovit kešky, něco se povede, něco ne (když si po 10 min. hledání všimneme označení T5, tedy že pravděpodobně visí někde vysoko ve větvích vzrostlého buku), ale kromě zvětšujícího se sklonu se jde dobře. A konečně se po téměř mrazivém ránu zahříváme.
Vlastně to uteče docela rychle a my se posledními keři šípků a ptačího zobu propleteme na otevřenou louku, svah, a když se pořádně rozhlédneme, zjišťujeme, že jsme na okraji sopečného kráteru. Masakr! Nic tu nesoptí, nekouří, doprostřed kráteru vede chodník, který je ale z důvodu rekonstrukce zavřený. I tak ale vnímáme sílu, který nám dříme pod nohama…
Po cestě obejdeme přes polovinu kráteru, a pak vystoupáme ještě kousek na vyhlídkovou plošinu, náš první pauzovací spot. Dáme malou svačinu a uhranutě pozorujeme okolí, protože už vidíme tu fantastickou krajinu kolem – ať jsou to malé, ale v přírodě jasně rozeznatelné vulkány směrem na sever, anebo nepřehlédnutelný a dominantní kužel Puy de Dôme (1464 m) směrem na jih.
Cesta mezi Puy de Pariou a Puy de Dôme, tedy dvěma našimi dnešními cíli, vypadá odsud docela jednoduše – dřevěný chodník vede dolů z první sopky, pak se přeběhnou dvě louky, dovyleze se kus k vysílači na Puy de Dôme a jsme tam. Ok, zas ta naivní nejsme, abychom si mysleli, že vylézt z jedné, obejít druhou a vystoupat na třetí sopku bude úplně srandička, ale rozhodneme se to hecnout, dojít tam tou úchvatnou krajinou pěšky, a užít si všechny ty fantastické výhledy.
A musím říct, že to stojí za každý odšlapaný metr, za každý krok rovně i bokem. Cesta je kromě vlnění do/z kopce celkem pohodlná. Pláně kolem sopek slouží historicky jako pastviny, především pro ovce, protože sopečná půda není tak výživná, aby se tu uživil větší dobytek. Od 12. do 18. století patřily svahy sopek k tzv. kolektivní půdě, která sloužila společně všem pastýřům z vesnic na úpatí. Pozemky v bezprostřední blízkosti vesnic byly naopak soukromé a určené pro pěstování zemědělských plodin. A k původnímu účelu se zdejší zemědělci a samospráva vracejí i dnes – tyto louky jsou oficiálně prohlášeny za pastviny a k jinému účelu se používat nesmí. Tedy kromě chození po cestičkách a kochání se, samozřejmě, to povolené je:-)
Z dálky to tak vůbec nevypadalo, ale závěrečný výstup na Puy de Dôme nám dá fest zabrat. Svahem po pěšině musíme vylézt k dřevěným schodům, po nich k místu, kde se stezka spojuje s asfaltkou, která na horu vede, a potom ještě zbylý kilometr na vrchol dojít po silnici. Nahoře jsme všichni rádi, že jsme rádi, a tak se tu zdržíme dlouho. Koneckonců máme k tomu ale hned několik důvodů.
Vrchol Puy de Dôme není jenom špička kopce. Končí tu trať unikátního zubačkového, panoramatického vlaku, je tu vysílač, vyhlídková plošina, startoviště pro paragliding, restaurace, dokonce konferenční prostory, zkrátka skoro takové malé městečko. My si najdeme pohodlný, travnatý příkop za větrem a zbaštíme většinu dnešních zásob. Pak si obejdeme vyhlídky, odlovíme kešku a shodneme se, že vlakem jet dolů, když jsme to nahoru vyšlápli, už nemá cenu (navíc bychom museli řešit, že končí docela daleko od našeho parkoviště). V tom případě nás to čeká celé zpátky, respektive poslední část nepolezeme na Puy de Pariou, ale před ní slezeme dolů a obejdeme ji.
Zpáteční cesta vede prakticky jenom z kopce, ale vzhledem k tomu, že už na jejím startu máme v nohách přes 7 km, tak to jde ztuha. Kubík se statečně drží až ke svahu pod Puy de Pariou, kde se nad ním slitujeme a vezmeme ho na záda. Zbytek cesty až k autu potom prozpěvujeme Tři čuníky, šlapeme pěkně do rytmu a můžeme jenom hádat, co si myslí okolojdoucí francouzští turisté, když míjejí takovouhle skvadru odříkávající „Oui, oui, oui“, tedy „Ano, ano, ano.“:-D
Máme toho plné kecky, doslova, s blížícím se večerem se vrací i chlad, ale na ofiko parkovišti (se zákazem kempování) se nám zůstávat nechce a zbývá čas ještě kus popojet, což také činíme. Když je cíl ještě nějakou chvíli před námi, ale venku už začíná padat tma, chopím se škrábání brambor rovnou za jízdy, jaképak okolky s tím:-) Na místě už to pak jde všechno jako na drátkách a já musím venku v zimě trávit jenom nejnutnější minimum času, než se připraví večeře a pelíšek. Hned po jídle padáme všichni jak podťatí, zítra budeme muset naplánovat nějaký více odpočinkový program…
Pátek 23. 9. – VESNIČKA GIMEL-LES-CASCADES, EXKURZE DO MĚSTA SARLAT-LA-CANÉDA
Poprvé se budíme v půl 9, nad rybníkem, u kterého jsme večer zaparkovali, se vznáší mlha, za ní červánky a všude pěkná kosa. Trochu lenošíme, nasnídáme se a po zabalení provedeme ještě trochu hygieny. To už se mlha rozplyne a my konečně vidíme, jak krásné to tu je. Možná nás až mrzí, že hned zase pojedeme dál, protože stojíme na veliké louce vedle rybníčku, na břehu rostou mohutné duby a my pěkně schovaní pod jedním z nich. Lavičky, klid a mír, kdyby bylo ještě teplo, byl by to úplný ráj:-) Odjíždíme nakonec v 10 h, na teploměru svítí 9 °C, ale rychle to stoupá a kolem poledne už jsme na 19 °C.
První dnešní zastávka je v Égletons, kde nejdřív vystojíme frontu na zatím nejlevnější naftu (1,562 €/l), a pak hned vedle posvačíme u Lidlu (bagety, sýr a víno, něco málo bereme do zásob s sebou). Milujeme jezdit do vinařských zemí na podzim – tentokrát sice asi moc neochutnáme něco tekutého, ale ty nádherné a levné hrozny v obchodech, to bereme útokem každý den:-)
Pokračujeme do vesnice Gimel-les-Cascades, kde chceme hlavně nabrat vodu, ale když od načepovaného barelu zvedneme hlavu, tak zjistíme, že je to tady strašně hezké, a tak se jdeme porozhlédnout. Je to krásná, malá vesnička s domy z tmavě šedých kamenů. Opodál stojí nezvyklý kostel hned se čtveřicí zvonů. Z vrcholu kopce na vesnici dohlíží zřícenina hradu. A když se sejde do lesnatého údolí za vesnicí, kudy protéká potok, najde tam člověk ještě kaskádu několika vodopádů. Kdo se na ni chce ale dojít podívat zblízka, musí zaplatit 6 € vstupné.
To nás odradí, přeci jenom asi ty vodopády nebudou tak strašně moc jiné a lepší než ostatní, že bychom si za ně potřebovali připlácet. Poté, co se podíváme do kostela, prolezeme ruiny hradu a projdeme se lesoparkem a podél potoka, vracíme se zase jinou spletí kamenných uliček, schodišť a dvorků s vyskládanými květinami v truhlících a květináčích na náměstí k autu. Je 13 h, čas se vydat zase dál.
Obědovou pauzu děláme na vesnickém parkovišti v Cressensac-Sarrazac, kde jen co dám ohřívat litr zeleninové polévky z krabice, uslyším: “Mami, kakat!” Ještě že ta vesnice není velká a my tu máme husté křoví za parkovištěm popelnic… pardon, ale nejsme tu první a nejspíš ani poslední… Mimochodem ale vrátím se k té polévce – prodávají je tu v krabicích jako mléko a minimálně ty husté, zeleninové, se ukázaly jako dost dobrý společník na cestu. O dehydratovaném jídle typu Adventure Menu jsme sice už věděli, ale v naší výbavě nijak nefigurovalo).
Po menších silničkách prokličkujeme ke hradu Château de Paluel, který stál netknutý od 14. století do konce 2. světové války, kdy ho zdemolovala ustupující německá vojska. Když pak přišel do soukromých rukou, začalo se s jeho rekonstrukcí, která trvá dodnes. Vstupné na zříceninu 7 € nám přijde poněkud přemrštěné, a tak si chvíli protáhneme nohy na velkém parkovišti, uděláme fotku, a pak hrad ještě objedeme z druhé strany za les a pošleme nad něj drona🙂
V mapách, při hledání spacího místa, si Petík všimne, že se tu dá přespávat na vinicích, přímo u jednotlivých vinařství, která nechávají u sebe nocovat karavany nebo kohokoliv za cenu útraty, nebo degustace, nebo někdy i zdarma. Tenhle koncept se nám dost zalíbí, jenomže to dneska už k žádnému takovému vinařství rozumně nestíháme. Tak snad se ještě naskytne příležitost tohle vyzkoušet…
Na spaní je ale ještě brzy, a tak se vydáváme na pozdně odpolední objevnou procházku po městě Sarlat-la-Canéda. Velmi rychle zjišťujeme, že jde o jakési centrum regionu a jeho výkladní skříň, a uznáváme, že si zaslouží důkladný průzkum – navzdory času a těžkým mračnům nad hlavou.
Sarlat-la-Canéda je považováno za historické a kulturní srdce regionu Périgord Noir a pyšní se jedním z nejlépe zachovalých a nejhustěji zastavěných středověkých a renesančních městských center v celé Evropě. Jeho historie je neoddělitelně spjata s benediktinským opatstvím, kolem kterého město od 9. století postupně vyrůstalo. Svého zlatého věku dosáhlo ve 13. a 14. století, kdy díky své loajalitě francouzské koruně během Stoleté války získalo významná privilegia. Za svůj dnešní, téměř pohádkový stav paradoxně vděčí pozdějšímu úpadku, který jej uchránil před modernizací, a především Malrauxovu zákonu z roku 1962. Sarlat bylo jedním z prvních francouzských měst, které prošlo komplexní a citlivou restaurací v rámci tohoto programu, čímž se stalo vzorovým příkladem ochrany národního dědictví.
Architektonický ráz města definuje všudypřítomný teplý okrový pískovec a typické těžké břidlicové střechy, známé jako lauzes. Labyrint úzkých uliček odhaluje nespočet honosných měšťanských domů a paláců. Mezi nejvýznamnější stavby patří rodný dům filozofa Étienna de La Boétie, skvost renesanční architektury, a katedrála Saint-Sacerdos, která v sobě mísí románské a gotické prvky. Unikátní památkou je tajemná Lanterne des Morts (Lucerna mrtvých), válcová románská věž z 12. století. Příkladem citlivého spojení historie a moderní architektury je bývalý kostel Sainte-Marie, který slavný architekt Jean Nouvel přeměnil v krytou tržnici s obřími ocelovými vraty a panoramatickým proskleným výtahem ve zvonici, jenž nabízí jedinečný výhled na střechy starého města.
Díky své neopakovatelné atmosféře se Sarlat-la-Canéda stal také oblíbenou lokací pro filmaře, podle vlastního webu města dokonce třetí nejoblíbenější filmařskou lokalitou ve Francii. Natáčelo se zde více než 80 filmů, včetně historických dramat jako “Johanka z Arku” , “Tři mušketýři” nebo “Bídníci”. Filmové štáby si město cení pro jeho autenticitu, která jim umožňuje natáčet bez nutnosti stavět nákladné kulisy. Pro návštěvníky to znamená, že procházka uličkami Sarlatu je skutečně jako vstoupit do jiného století. Je to místo, které vás pohltí svou historií, krásou a životem, a které právem patří mezi nejnavštěvovanější a nejoblíbenější města ve Francii.
Sarlat-la-Canéda je rozhodně místo, které si zaslouží vaši pozornost, a to ideálně v délce několika dní.
Inspiraci na prohlídku města nebo možnost zajistit si organizovaný výlet ať už za historickými památkami, gurmánskými lákadly anebo i do okolí města najdete v tomto průvodci.
S plánováním mohou samozřejmě pomoci také oficiální stránky města Sarlat-la-Canéda – https://en.sarlat-tourisme.com/.
Jako v každém městě, i zde je nabídka ubytování velmi široká a pestrá. Podle našich měřítek bychom si vybrali asi něco hezčího a levnějšího dál od centra, neboť parkovat se dá i celkem blízko historického jádra, a pak už vzít po svých. Třeba takový Un jardin en ville by nemusel být špatný;-)
Nejdřív se procházíme ulicemi historického jádra, které tvoří široké i užší uličky a vysoké, kamenné domy. Připadáme si tady jako na herním plánu Age of Empires nebo Carcassonne (koneckonců, to jsme zrovna ve správné části světa, že?:-) Mimochodem, do samotného Carcassonne jsme se před pár lety také podívali – viz deník, a hradní jádro bylo docela podobné Sarlatu…) Na rozdíl od her, tady ale míjíme spousty obchůdků s lokálními produkty – různé věci z ořechů (protože sady ořešáků jsou všude kolem města), vína, sýry, paštiky a foie gras, kterým je tento region také proslaven. Dokonce natolik, že potkáme i sochu husiček, díky kterým (i když poněkud kontroverzním způsobem) vzniká tato vyhlášená pochoutka. Zmrzlina se tu prodává za standardních 2,70 €. Svojí psychologickou hranici ceny za kopeček jsme na tuto úroveň zatím nepozvedli, takže tu si ve Francii asi nedáme:-)
Nakonec ale ochutnáme docela dost věcí zdarma na zemědělském trhu kousek od centra. Hlavním programem je tu evidentně výstava a dražba plemenných býčků, ale okolo je spousta stánků s pečivem (zaujme nás hlavně fíkový chleba – mňam, chutná jako perník), sýry, ořechy a výrobky z nich, je tu káď s ústřicemi, stánky s popruhy na psy a lany na krávy, no prostě nestačíme zírat. Uličkou s barevnými plastovými kytkami zavěšenými nad hlavami se postupně vrátíme na parkoviště, které je hned za koncem placené zóny a sjedeme ještě do Aldi na kraji města. Když pak s Petikem řešíme, kam jet na noc v dešti, který se mezitím strhl, Kuba vytuhne.
Sprchne dost, ale když odjedeme 14 km údolím řeky Dordogne kolem naprosto famózního hradu na skále, tak tam už jenom chvíli profukuje, a později vůbec nic. Já v klidu uvařím čočku s párky, jenom rozespalý Kuba je trošku na polepšovnu. Někdy před 22 h zalejzáme a dlouze ukládáme, protože když si někdo schrupne v podvečer, tak proč by spal v noci, že jo?:-)
Nejčastější dotazy
Chaîne des Puys je na seznamu UNESCO od roku 2018 jako výjimečný příklad kontinentálního riftingu, tedy procesu, při kterém se rozpadá pevninská zemská deska. Je to učebnicová ukázka toho, jak takový proces vytváří sopky a formuje krajinu.
Unikátní je především to, jak jsou sopky mladé (vznikly před 8 600 až 95 000 lety) a skvěle zachovalé. Na relativně malém území zde najdete různé typy sopek – sypané kužely, lávové dómy i maary (kráterová jezera). Je to v podstatě přírodní geologická laboratoř pod širým nebem.
Na vrchol nejvyšší sopky Puy de Dôme se autem vyjet nesmí. Máte dvě hlavní možnosti. První je panoramatický ozubnicový vlak “Panoramique des Dômes”, který vás pohodlně vyveze nahoru za 15 minut. Je to ideální volba pro rodiny s malými dětmi nebo pro ty, kteří si chtějí ušetřit síly.
Druhou možností je pěší výstup po historické stezce “Chemin des Muletiers”. Jedná se o poměrně strmý, ale krásný výšlap, který trvá přibližně 1 až 1,5 hodiny. Pro aktivní turisty je to skvělý způsob, jak si vrchol zasloužit a užít si krásy okolní přírody.
Ano, oblast je pro rodiny s dětmi skvělá. Mnoho stezek je dobře udržovaných a širokých. Například výstup na Puy de Pariou je sice do kopce, ale cesta je pohodlná. Celý okruh na Puy de Dôme a zpět je delší a náročnější (přes 10 km), ale pro zdatnější děti nebo s nosítkem je to zvládnutelné.
Důležité je přizpůsobit délku túry věku a kondici dítěte. Můžete si vybrat jen jeden kratší výstup, například právě na Puy de Pariou, což je samo o sobě úžasný zážitek. Nezapomeňte na dostatek vody, svačiny a ochranu před sluncem či větrem, počasí se v horách může rychle měnit.
Obě oblasti jsou nejkrásnější od jara do podzimu. Jaro (květen, červen) je ideální pro turistiku v Auvergne, kdy jsou sopky svěže zelené a kvetou louky. Počasí je příjemné a není zde tolik turistů.
Léto (červenec, srpen) je hlavní sezóna, ideální pro návštěvu Dordogne, koupání v řece a poznávání hradů. V Auvergne může být na vrcholcích sopek příjemněji než v rozpálených údolích. Podzim (září, říjen) je opět skvělý pro turistiku, barvy lesů jsou úchvatné a je to také sezóna lanýžů a hub v Dordogne.
Sarlat-la-Canéda má jedno z nejlépe zachovalých a největších středověkých a renesančních center v celé Evropě. Díky tomu, že město v novověku ztratilo na významu, uniklo modernizaci a zachovalo si svůj původní charakter. Dnes je chráněnou památkou.
Jeho kouzlo spočívá v labyrintu úzkých dlážděných uliček, lemovaných honosnými domy postavenými z teplého žlutého pískovce. Atmosféra města je naprosto jedinečná a při procházce máte pocit, že jste se ocitli o několik století zpět v čase.
Při procházce Sarlatem narazíte na architektonické skvosty na každém kroku. Mezi ty nejvýznamnější patří rodný dům filozofa Étienna de La Boétie, nádherný příklad renesanční architektury. Dominantou města je katedrála Saint-Sacerdos a také tajemná Lanterne des Morts (Lucerna mrtvých), unikátní románská věž z 12. století.
Fascinujícím spojením starého a nového je bývalý kostel Sainte-Marie, který slavný architekt Jean Nouvel přeměnil na krytou tržnici s obřími ocelovými vraty. Ve zvonici kostela se nachází panoramatický prosklený výtah, který nabízí jedinečný výhled na hustou zástavbu a břidlicové střechy starého města.
Périgord Noir (Černý Périgord) je historický a přírodní region v departementu Dordogne, jehož srdcem je právě Sarlat. Své jméno “černý” získal podle tmavých, hustých lesů plných dubů a kaštanovníků, které pokrývají velkou část jeho území.
Périgord Noir je gurmánským rájem. Nejznámějšími produkty jsou lanýže (černý périgordský lanýž), foie gras (husí nebo kachní játra) a vlašské ořechy, z nichž se vyrábí olej, likéry i různé sladkosti.
Dále je region proslulý svými paštikami, kachními specialitami (confit de canard), sýry (např. Cabécou) a víny z nedaleké oblasti Bergerac. Ve městě Sarlat-la-Canéda najdete mnoho specializovaných obchůdků a trhů, kde můžete tyto delikatesy ochutnat a zakoupit.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 1452 m
Min elevation: 59 m
Average speed: 47.96 km/h
Total time: 10:08:30
Loading...
